ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.652.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 652/2016 -21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. 6. 2016 o dovolání, které podal obviněný H. T. L. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. 5 To 415/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 52 T 101/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného H. T. L. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 30. 5. 2014, sp. zn. 52 T 101/2011 , byl obviněný H. T. L. uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ v době od 1. 4. 1998 do 2. 11. 2010 v O., K. n. O. ani nikde jinde úmyslně nepřispíval na výživu svého syna „X“ *) , ačkoliv mu bylo rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 12. 2. 2001, č. j. 13 Nc 187/98-28, uloženo přispívat na výživu syna částkou 700 Kč měsíčně k rukám matky O. Č.-T., a přestože byl schopen podle svých schopností, možností a majetkových poměrů na výživu syna částku soudem stanovenou, tj. 700 Kč měsíčně přispívat a dluží tak na výživném za uvedené období nejméně částku 105.700 Kč “.
Za to byl odsouzen podle §196 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku.
Proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 30. 5. 2014, sp. zn. 52 T 101/2011, podal obviněný H. T. L. odvolání.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. 5 To 415/2015 , a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. 5 To 415/2015, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání (č. l. 292-293), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) t r. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, neboť ze zjištěného skutkového stavu věci nelze dospět k závěru, že byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty přečinu zanedbání povinné výživy.
Obviněný namítl, že výrok o vině považuje za chybný, a to na základě nedostatečně provedeného dokazování. Trvá na tom, že není otcem nezletilého „X“, s matkou dítěte se nezná, nikdy prohlášení o určení otcovství nepodepsal a v Chomutově nikdy nebyl. Domnívá se, že jeho doklady byly zneužity, když je předal panu P. V. D., aby mu tento zajistil v České republice pobyt. V této souvislosti nikdy neproběhla žádná rekognice, tlumočník ani matka dítěte jej neidentifikovali a znalecký posudek z oboru písmoznalectví je nejednoznačný. Revizní znalecký posudek přitom nebyl vypracován. Obviněný má současně za to, že soudy hodnotily veškeré dostupné důkazy jednostranně v jeho neprospěch, tedy v rozporu se zásadou vyplývající z ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil podle ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 30. 5. 2014, sp. zn. 52 T 101/2011, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. 5 To 415/2015, a podle §265 l odst.1 tr. ř. přikázal, aby byla věc znovu projednána a rozhodnuta.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které jej obdrželo dne 20. 4. 2016 (č. l. 296). Dne 26. 4. 2016 bylo Nejvyššímu soudu doručeno sdělení Nejvyššího státního zastupitelství, sp. zn. 1 NZO 496/2016, v němž uvedlo, že se k podanému dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedlo, že výslovně souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. 5 To 415/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitky, v rámci nichž obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (především znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, a svědecké výpovědi svědka P. V. D., tlumočníka, a svědkyně O. Č.-T., matky dítěte, spadá sem i námitka neprovedeného revizního znaleckého posudku či jakékoli rekognice) a vadná skutková zjištění (námitka stran zjištění, zda osobu matky dítěte zná, zda se s ní stýkal a zda vůbec někdy byl v Ch.), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a zejména pak vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný trvá na tom, že matku dítěte nezná, v Ch. nikdy nebyl a žádné prohlášení o určení otcovství nikdy nepodepsal, přičemž má za to, že jeho doklady byly zneužity, když je předal panu P. V. D., aby mu tento zajistil v České republice pobyt).
Námitky obviněným takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně . Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Ch., která se stala podkladem usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Nalézací soud vycházel jednak ze svědecké výpovědi matky dítěte O. Č.-T., jednak z výpovědi tlumočníka Ing. P. V. D., CSc., a z výpovědi otce svědkyně M. Č.-T., stejně jako listinných důkazů včetně spisového materiálu Okresního soudu v Chomutově sp. zn. 14 P 85/2010, dle něhož obviněný otcovství uznal a svědčí mu tak vyživovací povinnost. Nalézací soud řádně odůvodnil, na podkladě jakých úvah neuvěřil tvrzením obviněného, resp. na podkladě jakých skutečností byly tyto vyvráceny (zejména str. 4 až 5 rozsudku). Odvolací soud se pak se závěry nalézacího soudu ztotožnil. Uvedl, že „ v daném případě není rozhodující, že obžalovaný H. T. L. není biologickým otcem „X“, ale to, že k určení otcovství došlo souhlasným prohlášením rodičů k dítěti, což vyplývá ze „Zápisu“ pořízeného Městským úřadem v Ch. ze dne 25. 3. 1998 (viz č. l. 86 spisu) “ (str. 2 až 3 napadeného usnesení).
Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný následně neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí.
Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho námitky výše uvedeným požadavkům na hmotněprávní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 1. 6. 2016
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.