ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.666.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 666/2016 -40
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. 6. 2016 dovolání, která podal obviněný M. V. T. , a nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného M. V. T., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 2 To 114/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 6/2014, takto:
I . Podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu za podmínky uvedené v §265p odst. 1 trestního řádu se usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 2 To 114/2015, zrušuje , a to v části, v níž zůstal nedotčen výrok o trestu, a dále se zrušuje jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 43 T 6/2014, a to ve výroku o trestu.
Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II . Podle §265 1 odst. 1 trestního řádu se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III . Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného M. V. T. odmítá.
IV . Podle §265 l odst. 4 trestního řádu se obviněný M. V. T. bere do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a) trestního řádu.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 43 T 6/2014, byl obviněný M. V. T. uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“) ve stadiu přípravy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že (včetně pravopisných chyb a překlepů) „ v přesně nezjištěné době nejméně od ledna 2014 do 21.02.2014, především dne 07.02.2014, v P., V. n. v restauraci McDonald, dne 10. 02. 2014 v P., ulice K., před sídlem společnosti L. M., s.r.o. a na dalších dosud neztotožněných místech v P., v úmyslu získat majetkový prospěch za použití násilí, se aktivně účastnil přípravy a organizace loupežného přepadení jednatele společnosti L. M., s.r.o. J. C., personalisty této společnosti M. E., a pracovnice této společnosti I. K., o kterých věděl, že vždy v době od 22. do 25. dne v měsíci z budovy společnosti L. M., s.r.o. v P., ulice K. převážejí finanční hotovost ve výši cca 800.000,- Kč jako výplatu pro své zaměstnance do Obchodního domu Kaufland se sídlem v O., a to tak, že poté, co tyto osoby s finanční hotovostí vyjdou ze sídla společnosti v P., ulice K. směrem ke služebnímu vozidlu zn. Škoda Octavia, se jím instruované osoby I. S., a osoba známá pod jménem S., s nimiž se nejméně dne 07.02.2014 a dne 10.02.2014 sešel, a kterým na těchto schůzkách předal přesné informace o způsobu převážení a nakládání s finanční hotovostí a rozdělil úkoly, za pomocí slzného spreje, obušku případně za užití hrozby plynovou pistolí, kterou v přesně nezjištěnou dobu zakoupil od přesně neztotožněné osoby za částku ve výši cca 1.500,- Kč, či plynové pistole Glock, jíž disponoval I. S., zmocní krabice s finanční hotovostí a z místa činu utečou, přičemž dne 10.02.2014 přivezl vozidlem zn. Opel osobu I. S., a osobu známou pod jménem S. k sídlu společnosti L. M., s.r.o. v P., ulice K., aby jim ukázal místo, odkud bude transportována finanční hotovost, J. C., který finanční hotovost převáží, jakož i vozidlo Škoda Octavia, které pro převoz finanční hotovosti využívá, přičemž jim předal informace i o dalším vozidle, jímž uvedení zaměstnanci finanční hotovost převáží, přímo na místě je instruoval, jakým způsobem mají loupežné přepadení provést s tím, že za tyto informace, které získal za svého působení ve společnosti L. M., s.r.o., požadoval nejméně 15% z uloupené finanční hotovosti, načež I. S. a osoba známá pod jménem S. od tohoto jednání upustili, přičemž svým jednáním tak mohl obžalovaný poškozené společnosti L. M., s.r.o. způsobit škodu ve výši cca 800.000,- Kč “.
Za to byl obviněný podle §173 odst. 2 tr. zákoníku za užití §58 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 43 T 6/2014 podal obviněný M. V. T. odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku. Odvolání podala též státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, a to v neprospěch obviněného, směřující do výroku o trestu.
O odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 2 To 114/2015, a to tak, že podle §256 tr. ř. obě odvolání zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 2 To 114/2015 podal obviněný dovolání (č. l. 836-837), přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., s tím, že napadené usnesení a jemu předcházející rozsudek spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný namítl, že nebyl naplněn jeden ze základních znaků skutkové podstaty trestného činu kladeného mu za vinu, a to konkrétně úmyslnost jeho jednání. Má za to, že soud prvního stupně dovodil tento znak v přímém rozporu s provedenými důkazy. Tento soud nikterak nevzal v potaz, že osobu pod přezdívkou S. kontaktoval svědek I. S. a schůzky dne 7. 2. 2014 a 10. 2. 2014 zorganizovala a jejich průběh řídila osoba pod přezdívkou S., a stejně tak napadení pracovníků společnosti L. M., s. r. o., naplánovala tato osoba. Vše shora uvedené vyplývá jednak z obsahu Protokolu o přepisu hovoru v průběhu sledování ze dne 6. 6. 2014 a jeho audiozáznamu, a dále také z rozhovoru S. s obviněným ze dne 10. 2. 2014, jenž je zaznamenán na č. l. 305 vyšetřovacího spisu a jeho audiozáznamu. Iniciativu osoby označované jako S. ostatně potvrdil ve své výpovědi i svědek S. Z uvedeného je zřejmé, že obviněný rozdělení úkolů v rámci loupežného přepadení nikterak neorganizoval, naopak jednoznačná aktivita byla na straně osoby označené jako S. a rovněž tato osoba rozdávala úkoly. Svědek J. K. v rámci svých výpovědí opakovaně uvedl, že úkoly jednotlivých osob při loupežném přepadení určeny nebyly. Dále obviněný uvedl, že si nic konkrétního ohledně možného mechanismu loupežného přepadení nepředstavoval, což koresponduje s audiozáznamy a že toliko odpovídal na konkrétní dotazy osoby vystupující pod přezdívkou S.
Obviněný má dále za to, že nebylo prokázáno, že by mělo dojít ke zmocnění se krabice s finanční hotovostí za užití násilí, případně pod hrozbou použití násilí. Obsah hovorů svědka S. a svědka K. s obviněným zaznamenaných v rámci nařízených odposlechů a obsah jejich výpovědí ohledně vlastního napadení pracovníků společnosti L. M., s. r. o., společně nekorespondují. Z tohoto důvodu považuje jejich výpovědi za nevěrohodné a není dán jediný důkaz svědčící tomu jeho jednání právně kvalifikovat jako přípravu zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a nikoliv jako přípravu zločinu krádeže podle §205 odst. 1, 4 tr. zákoníku, jehož příprava však není trestná.
S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 2 To 114/2015, a také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a přikázal tomuto soudu, aby ve věci znova jednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství , které jej obdrželo dne 18. 4. 2016 (č. l. 835). Dne 25. 4. 2016 bylo Nejvyššímu soudu doručeno sdělení Nejvyššího státního zastupitelství, sp. zn. 1 NZO 482/2016, v němž uvedlo, že se k podanému dovolání obviněného M. V. T. nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedlo, že výslovně souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání i nejvyšší státní zástupce , a to v neprospěch obviněného (č. l. 827-830), přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. h), l) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., ačkoliv obviněnému byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Poté, co nejvyšší státní zástupce zrekapituloval dosavadní průběh řízení a rozhodnutí soudů obou stupňů, uvedl, že v projednávané věci se jedná o již druhé rozhodnutí odvolacího soudu. Přestože odvolací soud v předcházejícím řízení v odůvodnění svého rozhodnutí přisvědčil námitkám státní zástupkyně stran naplnění, resp. nenaplnění podmínek ustanovení §58 odst. 5 tr. zákoníku, nelze souhlasit se závěrem Vrchního soudu v Praze vyjádřeným v napadeném usnesení, pokud se týká splnění podmínek a užití §58 odst. 5 tr. zákoníku. Vrchní soud v Praze poměrně stručně uvedl, že toto ustanovení se aplikuje v případech přípravy trestného činu, pokud povaha a závažnost přípravy takový postup dovolují, avšak argumentaci státní zástupkyně uplatněné v odvolání nepovažuje za relevantní, kdy uvedl, že v podstatě jen podrobně rozvádí znaky skutkové podstaty trestného činu, jimž byl obviněný uznán vinným. Mimo to odvolací soud v odůvodnění svého usnesení akcentuje „větší časovou a věcnou vzdálenost přípravného jednání obžalovaného od samotné plánované realizace“, aniž by tuto tezi konkrétněji rozvinul, takže není dostatečně zřejmé, co přesně měl odvolací soud na mysli. Při aplikaci §58 odst. 5 tr. zákoníku se oproti §58 odst. 1 tr. zákoníku pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody nevyžadují zvláštní okolnosti případu či poměry pachatele. Nelze však zcela přehlížet již samotný název §58 tr. zákoníku, tedy „mimořádné snížení trestu odnětí svobody“. Je tedy zcela zřejmé, že postup podle §58 odst. 5 tr. zákoníku by měl být postupem mimořádným, nikoliv pravidelným.
Společenská škodlivost přípravy je zpravidla nižší nežli škodlivost dokonaného trestného činu i jeho pokusu, je vyjádřena v §20 odst. 1 tr. zákoníku, a to konstatováním, že příprava je trestná pouze v případě, jde-li o přípravu ke zvlášť závažnému zločinu a zákon to navíc u příslušného trestného činu výslovně stanoví. Ve vztahu k §173 odst. 2 tr. zákoníku tomu tak nepochybně je. Je-li ovšem příprava trestná, pak je podle §20 odst. 2 tr. zákoníku trestná podle trestní sazby stanovené na zvlášť závažný zločin, k němuž směřovala, jestliže trestní zákon nestanoví něco jiného (a v konkrétním případě nestanoví).
V projednávané věci je třeba podotknout, že k dokonání trestného činu ani k jeho pokusu nedošlo výlučně proto, že jednání obviněného bylo orgánům činným v trestním řízení včas prozrazeno osobou vystupující v trestním řízení jako utajený svědek pod jménem J. K. Skutečnost, že shodou okolností, ležících mimo obviněného, nebylo násilí použito a nebyla způsobena ani majetková škoda, tudíž není za daného stavu ničím, co by mělo soud vést k aplikaci moderačního ustanovení §58 odst. 5 tr. zákoníku. Takovou skutečností pak evidentně není ani fakt, že obviněný byl do té doby trestně bezúhonný. Jiný argument, který by potom zmíněný postup mohl odůvodnit, soudy činnými dříve ve věci předložen nebyl.
Vzhledem k výše uvedenému nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. a za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 2 To 114/2015, a dále zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření obviněnému , který jej obdržel 24. 3. 2016 (č. l. 832). Ke dni rozhodnutí dovolací soud neobdržel vyjádření obviněného k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání nejvyššího státního zástupce a práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnými osobami , v zákonné lhůtě a na předepsaném místě .
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. V. T. a nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. a nejvyšší státní zástupce podle §265b odst. 1 písm. h), l) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a), g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Vrchní soud v Praze odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g) a nejvyšší státní zástupce na dovolací důvod uvedený pod písm. h).
Nejvyšší soud se nejdříve zabýval dovoláním obviněného.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitky, v rámci nichž obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (především výpovědi svědka I. S. a J. K., protokolu o přepisu hovorů v průběhu sledování ze dne 6. 6. 2014 a jeho audiozáznamu, a přepisu rozhovoru mezi obviněným a osobou označenou jako S. zaznamenaným na č. l. 305 vyšetřovacího spisu a s tím souvisejícího audiozáznamu) a vadná skutková zjištění (námitka stran organizace a průběhu schůzek dne 7. 2. 2014 a 10. 2. 2014, zjištění, kdo navázal kontakt s osobou pod přezdívkou S., stejně jako námitka stran organizace a rozdělování úkolů v rámci přípravy napadení pracovníků společnosti L. M., s. r. o., kde hlavním iniciátorem byla osoba označená jako S.), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že jsou v přímém rozporu) a nepřímo i vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný trvá na tom, že si nic konkrétního o průběhu loupežného přepadení nepředstavoval a pouze odpovídal na konkrétní dotazy osoby vystupující pod přezdívkou S.).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný M. V. T. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, kterýžto obviněný v rámci dovolání namítá. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, která se stala podkladem napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Obviněný sice vznesl námitky, že nebyl naplněn jeden ze základních znaků skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku spáchaného ve stadiu přípravy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku, a to konkrétně úmysl, a také, že jeho jednání mělo být posouzeno nikoliv jako příprava zvlášť závažného zločinu loupeže, ale toliko jako příprava zločinu krádeže, která však trestná není, kteréžto by bylo možno ve formální rovině podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně námitky obviněným vznesené byly uplatněny způsobem neregulérním, neboť byly uplatněny pouze a výlučně s odkazem na nesprávné hodnocení soudem provedených důkazů, vadně zjištěný skutkový stav a jeho vlastní hodnocení provedených důkazů, čímž se zcela míjí s obviněným uplatněným dovolacím důvodem.
Nad rámec výše uvedeného lze uvést, že otázkou úmyslu obviněného dopustit se jednání kladeného mu za vinu se podrobně zabýval nalézací soud, kdy v této souvislosti uvedl, že „ k závěru o úmyslné formě zavinění je soud veden zejména okolnostmi žalovaného jednání, kdy obžalovaný jako pachatel loupežného přepadení provedl před samotným napadením pracovníků společnosti L. M., s. r. o., které společně s dalšími osobami plánoval, nezbytnou přípravu tohoto jednání, neboť nejprve za účelem realizace činu oslovil s nabídkou účasti svědka I. S. a poté i osobu vystupující pod jménem D. (S.), přičemž před těmito osobami v rámci schůzky realizované dne 7. 2. 2014 a dne 10. 2. 2014 výslovně prezentoval svůj záměr uskutečnit loupežné přepadení pracovníků společnosti L. M., s. r. o., při převozu finanční hotovosti určené na výplatu mezd zaměstnanců ve středisku O. Tato přímá vůle obžalovaného uskutečnit žalované jednání, které očividně připravoval v úmyslu jej spáchat, je zřejmá mimo jiné i ze záznamů hovorů uskutečněných mezi ním, svědkem S. a osobou pod jménem D. (S.) při jejich sledování orgány Policie ČR. Přímý úmysl obžalovaného realizovat loupežné přepadení pracovníků společnosti L. M., s. r. o., je v neposlední řadě patrný rovněž ze skutečnosti, že za přítomnosti svědka S. a osoby jménem D. (S.) provedl obhlídku sídla společnosti L. M., s. r. o., včetně upřesnění místa, které by z jeho pohledu bylo nejvhodnější při realizaci samotného přepadení zaparkovat vozidlo pachatelů a kolik osob by se mělo tohoto jednání aktivně účastnit, tzn. že se obžalovaný na uvedené jednání předem vědomě připravoval a toto aktivně plánoval, to vše v úmyslu jej uskutečnit “ (str. 20 až 21 rozhodnutí nalézacího soudu). Závěru nalézacího soudu nelze ničeho vytknout, neboť je zcela zřejmé, že obviněný se předmětného jednání, tedy přípravy zvlášť závažného zločinu loupeže, dopouštěl zcela vědomě, postupoval systematicky a v úmyslu dané jednání dokonat.
K námitce obviněného, že v projednávané věci se jednalo o přípravu zločinu krádeže podle §205 odst. 1, 4 tr. zákoníku namísto přípravy zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, Nejvyšší soud uvádí, že přípravou podle §20 odst. 1 tr. zákoníku je jednání, které záleží v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu (§14 odst. 3 tr. zákoníku), zejména v jeho organizování, opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, ve spolčení, srocení, v návodu nebo pomoci k takovému zločinu , jestliže to trestní zákon u příslušného trestného činu výslovně stanoví a pokud nedošlo k pokusu ani dokonání zvlášť závažného zločinu.
Zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo proti jinému užije násilí , nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci .
Objektivní stránka tohoto trestného činu (v základní skutkové podstatě), který má dva objekty (jednak osobní svobodu a jednak majetek, jehož se chce pachatel zmocnit), záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby s úmyslem zmocnit se cizí věci. Násilím se rozumí použití fyzické síly. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí je tedy prostředkem nátlaku na vůli napadeného (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1728-1730).
V návaznosti na výše stručně předestřená teoretická hlediska a podrobně zdůvodněné závěry zejména nalézacího soudu Nejvyšší soud uvádí, že námitka obviněného stran chybné právní kvalifikace jeho jednání postrádá jakékoli opodstatnění. Ze skutkových zjištění se podává, že obviněný se zamýšlel předmětného jednání dopustit za použití násilí, tj. za užití obušku a slzného spreje, který měl být přímo použit vůči pracovníkům společnosti L. M., s. r. o., za účelem snazšího získání jimi přenášené finanční hotovosti popř. za užití pohrůžky bezprostředního násilí spočívající v užití hrozby plynovou pistolí, kterou si zakoupil od neztotožněné osoby, či plynové pistole Glock, jíž disponoval svědek I. S. V žádném ohledu nelze přisvědčit námitce obviněného, že se jednalo toliko o přípravu zločinu krádeže, kdy byla zcela naplněna objektivní stránka zvlášť závažného zločinu loupeže ve stadiu přípravy, spočívající v užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění tedy, že se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné.
Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkami nejvyššího státního zástupce , které tento podřadil pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h), l ) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce se neztotožňuje se závěry odvolacího soudu stran uloženého trestu, který byl obviněnému uložen ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku na trestný čin, jímž byl uznán vinným, kdy nebyly splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 5 tr. zákoníku. Uložený trest považuje s ohledem na všechny okolnosti za nepřiměřeně mírný.
Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.
Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 a násl. tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu.
Námitky vznesené nejvyšším státním zástupcem jsou pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřaditelné.
Podle §58 odst. 5 tr. zákoníku soud může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby též tehdy, jestliže odsuzuje pachatele za přípravu k trestnému činu nebo za pokus trestného činu nebo za pomoc k trestnému činu a má vzhledem k povaze a závažnosti přípravy nebo pokusu nebo pomoci za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody tímto zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání.
Sazba trestu odnětí svobody stanovená za zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku činí 5 až 12 (pět až dvanáct) let.
Z uvedeného tedy vyplývá, že postup podle §58 odst. 5 tr. zákoníku je možný za kumulativního splnění dvou podmínek, a to:
a) povaha a závažnost přípravy nebo pokusu nebo pomoci jsou takové, že by použití běžné (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, a přitom
b) nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem odnětí svobody kratšího trvání.
Nalézací soud ve vztahu k uloženému trestu odnětí svobody uvedl, že „ v daném případě přitom byly soudem shledány všechny zákonné podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody ve smyslu §58 odst. 5 tr. zákoníku, neboť jednání obžalovaného zůstalo toliko ve stadiu přípravy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku, tzn. že k samotné realizaci loupežného přepadení pracovníků společnosti L. M., s.r.o. při převozu finančních prostředků určených k hotovostní výplatě mezd pracovníkům společnosti a tedy i k faktickému způsobení škody na majetku společnosti L. M., s.r.o. nedošlo. Současně nelze pominout ani osobní poměry obžalovaného a jeho trestní minulost, kdy k jeho osobě nebyly, vyjma odsouzení z domovského státu v roce 2004, v současné době zjištěny jakékoli okolnosti závadového charakteru, tzn. že jeho jednání lze hodnotit jako jednorázový exces (vybočení z jinak zažitých pravidel společenského chování), nikoliv jako ustálenou a vžitou formu běžného chování, jímž by si opatřoval prostředky pro uspokojování svých potřeb. Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem, zejména okolnostem žalovaného jednání, jakož i osobním poměrům obžalovaného, má soud za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody stanovené v §173 odst. 2 tr. zákoníku (tj. sazby trestu odnětí svobody od 5 do 12 let) bylo pro obžalovaného jako pachatele tohoto trestného činu spáchaného ve fázi přípravy nepřiměřeně přísné, neboť jeho nápravy, jakož i ochrany společnosti lze účinně dosáhnout i trestem kratšího trvání, v tomto případě nepodmíněným trestem odnětí svobody ve výměře 4 let “ (str. 23 rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud se ztotožnil s úvahami nalézacího soudu stran uloženého trestu a splněním všech zákonných podmínek pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 5 tr. zákoníku. V této souvislosti uvedl, že „odvolací soud se s těmito úvahami zcela ztotožňuje, když i v reakci na obsah odvolání státní zástupkyně zdůrazňuje, že ust. §58 odst. 5 tr. zákoníku přímo s pácháním trestné činnosti ve stadiu přípravy a aplikací tohoto ustanovení počítá, pokud povaha a závažnost přípravy tento postup dovolují. Jestliže odvolatelka v odvolání poukázala na to, že k pokusu ani k dokonání nedošlo bez jakéhokoli osobního přičinění obžalovaného, že to obžalovanému stěží přičítat k tíži. Z obsahu odvolání v neprospěch obžalovaného naopak nevyplývá žádná skutečnost, která by obžalovanému přitěžovala, neboť tam namítané okolnosti jsou pouze v podrobnostech rozpracované znaky skutkové podstaty trestného činu ve stadiu přípravy a pokud by se obžalovaný tam uvedeným způsobem nechoval (str. 3-4 odvolání), jeho jednání by ani nebylo jednáním přípravným. Odvolací soud naopak zdůrazňuje, že postup nalézacího soudu plně respektuje zákonné podmínky §58 odst. 5 tr. zákoníku, když nelze pominout ani větší časovou a věcnou vzdálenost přípravného jednání obžalovaného od samotné plánované realizace “ (str. 6 usnesení odvolacího soudu).
Mimořádné snížení trestu odnětí svobody za přípravu k trestnému činu , za jeho pokus nebo za pomoc k trestnému činu (dále jen příprava trestného činu) se uplatní tehdy, jestliže příprava nedosahuje v konkrétním případě takové závažnosti, jaké odpovídají trestní sazby trestu odnětí svobody stanovené na dokonaný trestný čin , resp. za trestný čin spáchaný pachatelem. Tedy, trest odnětí svobody uložený na samé dolní hranici takové sazby by byl nepřiměřeně přísný a nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem odnětí svobody kratšího trvání. Určitá vzdálenost přípravy k trestnému činu (§20 tr. zákoníku) a pokusu trestného činu (§21 tr. zákoníku) od dokonaného trestného činu a nedostatek následku znamenají zpravidla nižší závažnost a společenskou škodlivost, než jakou vykazuje dokonaný trestný čin, i když jsou příprava a pokus v zásadě stejně trestné jako dokonaný trestný čin. Aplikace §58 odst. 5 tr. zákoníku není vázána na okolnosti případu ani na poměry pachatele, jak to předpokládá §58 odst. 1 tr. zákoníku, ovšem bez jejich zhodnocení by nebylo možné stanovit, jak vysoký trest odnětí svobody je schopen zajistit nápravu pachatele a ochranu společnosti a jestli výměra tohoto trestu by skutečně byla nepřiměřeně přísná pro pachatele přípravy trestného činu. Podle §58 odst. 5 tr. zákoníku jde o snížení trestu odnětí svobody, které je mimořádné, vyžaduje se, aby příprava trestného činu k jeho spáchání nedosahovala závažnosti jiných, obvyklých případů. Mimořádné snížení trestu odnětí svobody za přípravu trestného činu je možné jen za předpokladu, že vzhledem k její povaze a závažnosti by uložení trestu odnětí svobody v rámci jeho zákonné sazby bylo nepřiměřeně přísné a že nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem kratšího trvání. Povaha a závažnost přípravy se bude posuzovat především podle hledisek uvedených v §39 odst. 6 písm. c) tr. zákoníku, protože toto ustanovení rovněž předpokládá, že při stanovení druhu trestu a jeho výměry se přihlédne k zvláštnostem přípravy trestného činu a jeho pokusu. Povaha přípravy , bude vyplývat zejména z charakteru podniknutého jednání, z jeho formy a z charakteru a závažnosti trestného činu, k němuž směřovala. Závažnost přípravy , je dána především typovou závažností trestného činu, k němuž směřovala, dále tím, do jaké míry se příprava rozvinula a jaké skutečnosti zabránily v dokonání trestného činu. Závažnost přípravy je významně ovlivněna především tím, že v případě přípravy nebyl způsoben následek. Jinak se zde uplatní obecná hlediska uvedená v §39 odst. 2 tr. zákoníku, podle nichž se určuje povaha a závažnost spáchaného trestného činu. Při posouzení zda lze dovodit, že použití stanovené (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody by bylo pro pachatele přípravy nepřiměřeně přísné a že jeho nápravy lze dosáhnout i trestem odnětí svobody kratšího trvání, se vychází z obdobných hledisek jako při posuzování stejné podmínky podle §58 odst. 1 tr. zákoníku v případě obecného ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §1 - 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 798-799).
S úvahami nalézacího soudu ve vztahu k naplnění všech zákonných podmínek §58 odst. 5 tr. zákoníku pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody, se kterými se ztotožnil i soud odvolací nelze souhlasit.
Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný byl iniciátorem a aktivním hybatelem celé záležitosti. Pro účely loupežného přepadení si opatřil plynovou pistoli a dokonce na vyhlédnutém místě, kde mělo k loupežnému přepadení dojít, konkrétně a podrobně instruoval potenciální spolupachatele I. S. a osobu známou pod přízviskem S. o tom, jak má loupežné přepadení proběhnout. Šlo tedy o přípravné jednání vysoce sofistikované, přičemž postavení a úloha obviněného v něm byly naprosto zásadní. Jinak řečeno, obviněný úmyslně vytvářel podmínky pro spáchání zločinu, a to opatřováním prostředků a nástrojů k jeho páchání, a rovněž vedením spolčení a naváděním k takovému zločinu (tedy naplnil více dílčích alternativ přípravy ve smyslu §20 odst. 1 tr. zákoníku), a tedy svým vlivem a aktivitou jednoznačně ovlivnil výslednou škodlivost celého děje, byť v něm v konečném důsledku, zcela bez působení obviněného, absentoval následek.
Soudy nicméně povahu a závažnost přípravy trestného činu dostatečně nezohlednily. Lze souhlasit s nejvyšším státním zástupcem, že přípravné jednání obviněného bylo vysoce sofistikované, kdy jeho postavení a úloha byla v celé věci stěžejní. Obviněný postupoval systematicky, kdy si opatřil prostředky ke spáchání trestného činu, a dále aktivně oslovoval další osoby s nabídkou účasti na loupežném přepadení, které poté podrobně instruoval, mimo jiné na místě, kde mělo k loupežnému přepadení dojít. Obviněný si tedy úmyslně vytvářel podmínky ke spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže, kdy se toto jednání rozvinulo do takové míry, že bezprostředně směřovalo k pokusu či dokonání trestného činu.
Soudy se rovněž dostatečně nezabývaly typovou závažností zvlášť závažného zločinu loupeže, jenž je velmi závažnou trestnou činností směřující do osobní svobody a majetkové sféry poškozeného.
Stejně tak skutečnost, že k dokonání zvlášť závažného zločinu loupeže nedošlo a jednání obviněného zůstalo toliko ve stadiu přípravy, nemůže sama o sobě bez ohledu na další významné skutečnosti odůvodnit snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby (srov. přiměřeně R 14/1965). V projednávané věci je nutno zohlednit, jak správně poznamenal nejvyšší státní zástupce, že k dokonání trestného činu nedošlo výlučně proto, že jednání obviněného, jež mělo směřovat k dokonání trestného činu, bylo včas orgánům činným v trestním řízení oznámeno utajeným svědkem vystupujícím v trestním řízení pod jménem J. K. Ze skutkových zjištění je zřejmé, že obviněný byl odhodlán loupežné přepadení uskutečnit a neměl v úmyslu od daného jednání upustit a ke způsobení následku, resp. k dokonání trestného činu nedošlo výhradně na základě okolností mimo vůli obviněného.
Nejvyšší soud se taktéž neztotožňuje s odůvodněním snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby ve smyslu §58 odst. 5 tr. zákoníku ve vztahu k osobním poměrům obviněného, kdy jen s velkou mírou benevolence lze považovat závěr o dosavadní bezúhonnosti obviněného jako skutečnost svědčící pro aplikaci citovaného ustanovení. V této souvislosti je třeba podotknout, že zjištění, že pachatel, jemuž je ukládán trest za přípravu k trestnému činu, za pokus trestného činu nebo za pomoc k trestnému činu, dosud vedl řádný život, nemůže bez ohledu na další významné skutečnosti odůvodnit snížení trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby ve smyslu §58 odst. 5 tr. zákoníku (srov. přiměřeně NS 2/2001-T 40).
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí ne zcela jasně poukázal na větší časovou a věcnou vzdálenost přípravného jednání obviněného od samotné plánované realizace, aniž by vzhledem k výše uvedenému a skutkovým zjištěním bylo zřejmé, v čem uvedené konkrétně spatřuje.
V projednávané věci Nejvyšší soud neshledal, že by příprava zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku nedosahovala takové závažnosti, jaké odpovídají trestní sazby trestu odnětí svobody stanovené na dokonaný trestný čin.
Nejvyšší soud proto shledal námitky nejvyššího státního zástupce opodstatněnými.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného M. V. T. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Ze shora stručně rozvedených důvodů Nejvyšší soud z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 2 To 114/2015, zrušil, a to v části, v níž zůstal nedotčen výrok o trestu, a dále zrušil i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 43 T 6/2014, a to ve výroku o trestu. Současně podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Městskému soudu v Praze nařídil, aby v souladu s ustanovením §265 l odst. 1 tr. ř. věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V novém řízení bude soud prvního stupně povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám zaujal Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
Podle §265 l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem (jak je tomu v dané věci) a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu toliko v části, v níž zůstal nedotčen výrok o trestu z rozsudku soudu prvního stupně, jenž byl v tomto rozsahu taktéž zrušen, a takto pozbyl v důsledku uvedeného právní moci výrok o trestu z těchto rozhodnutí vykonatelnosti a v příslušném výkonu trestu na obviněném nelze pokračovat. Zde je namístě připomenout, že výrok dle §265 l odst. 4 tr. ř., který je povinen dovolací soud za daného stavu učinit, je výrokem neoddělitelným. Nejvyšší soud proto následně rozhodl tak, že se obviněný M. V. T. bere do vazby podle §67 písm. a) tr. ř., protože z jeho jednání a dalších shora uvedených skutečností plyne důvodná obava, že při propuštění na svobodu uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestu vyhnul, přičemž dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody, že tento trestný čin spáchal obviněný a s ohledem na jeho osobu, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením. Ostatně z tohoto důvodu byl obviněný ve vazbě již v původním řízení.
Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním nejvyššího státního zástupce a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 6. 2016
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu