ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.67.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 67/2016 -32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 2. 2016 o dovolání, které podal obviněný J. B. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 8 To 385/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 19 T 201/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného J. B. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 19 T 201/2014 , byl obviněný J. B. uznán vinným přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dál jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ v místě svého trvalého bydliště ve V. – M. v rodinném domě na ulici V. závažným způsobem porušoval svoji důležitou rodičovskou povinnost a ohrozil rozumový, citový a mravní vývoj svých nezletilých dcer „KOPRETINY“ a „MACEŠKY“, a to tak, že ode dne 25. 9. 2011, kdy měl nezletilé dcery ve své péči, a to ať na základě vlastního rozhodnutí či rozhodnutí Okresního soudu v Hodoníně do 26. 3. 2014, vzhledem k tomu, že byly umístěny 27. 3. 2014 předběžným opatřením Okresního soudu Hodonín č. j. OP 263/2011 ze dne 26. 3. 2014 do Chovánku – dětské centrum rodinného typu p. o., V., B., jim neumožňoval pravidelně se stýkat s jejich matkou A. B., případně stanovoval vlastní podmínky, i když pravidelný styk byl upraven usnesením Okresního soudu v Hodoníně č. j. OP 263/2011-124 ze dne 25. 4. 2012, které se stalo vykonatelným dne 30. 4. 2012, kterým byly předběžným opatřením mj. nezletilé dcery svěřeny do jeho péče, přičemž v tomto období obviněný počal v nezletilých dcerách budovat k jejich matce A. B. negativní postoj tím, že pomocí lží, manipulací, případně zastrašováním, jim opakoval, že u matky A. B., případně babičky M. B., citově i materiálně strádaly, že měly být pohlavně zneužívány či fyzicky napadány v sektě Slovo života v B. na N. s., kam je měly matka či babička vodit, kdy je opakovaně ovlivňoval ve výpovědích proti matce i babičce před jinými osobami, kterým měly sdělit výše popsané nepravdy, přičemž některá vyjádření nahrával, odpovědi dcer případně usměrňoval návodnými otázkami nebo vynucoval opravu odpovědí, přičemž tak v nezletilých vyvolával a utvrzoval je v přesvědčení, že jim ze strany matky a babičky, ke kterým měly pozitivní vztah, bylo ubližováno, postupně v nich tak navozoval syndrom zavrženého rodiče, přičemž v době jejich umístění ve shora zmíněném Chovánku nejméně do 30. 6. 2014 ovlivňoval nezletilé hrubými a nevybíravými výroky na adresu tohoto zařízení, jakož i jeho osazenstva “.
Za to byl obviněný odsouzen podle §201 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 18 (osmnácti) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2,5 (dvou a půl) let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozeným „KOPRETINĚ“ částku ve výši 100.000 Kč, a „MACEŠCE“, částku ve výši 100.000 Kč, jako náhradu za způsobenou škodu.
Proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 19 T 201/2014, podal obviněný J. B. odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 8 To 385/2015 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněného J. B. zrušil ve výroku o náhradě škody, a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost nahradit poškozené „KOPRETINĚ“, nemajetkovou újmu ve výši 100.000 Kč, a poškozené „MACEŠCE“, nemajetkovou újmu ve výši 100.000 Kč.
Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 8 To 385/2015, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 543-551), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. , neboť proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, jelikož dle zásady ultima ratio se v trestním řízení neřeší věci, které lze řešit občanskoprávní cestou, přičemž mu připisovaný trestný čin se nestal jeho jednáním. A současně podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. per analogiam, neboť odvolací řízení vykazuje i jiné procesní vady, kdy v rozporu s §233 odst. 2 tr. ř. bylo zahájeno a vedeno veřejné zasedání před odvolacím soudem bez zachování pětidenní lhůty k přípravě jeho právního zástupce, v rozporu s ustanoveními §216 a §217 tr. ř. a §2 odst. 5 tr. ř. nepřipuštěním klíčových svědků. A dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný v rámci dovolání popsal soužití s A. B., její péči o společné nezletilé dcery „KOPRETINU“ a „MACEŠKU“, respektive podrobně rozepsal, v čem byla její péče nedostatečná a jakým způsobem dle jeho přesvědčení nezletilé děti strádaly. Děti dle jeho názoru byly u matky ve výrazném a soustavném ohrožení, kdy veškeré hmotné a duchovní zázemí měly toliko u něho, přičemž matka o děti v podstatě nejevila zájem, v rámci soužití s ním se chovala agresivně, vyhrožovala sebevraždou, resp. tím, že vezme děti s sebou, a v nepřiměřené míře požívala alkohol, což u soudu doložili svědci. Uvedl dále, že děti měly panický strach z toho, že budou u matky hladovět, nebo že je bude matka odkládat k jejich babičce, která k nim neměla vřelý vztah. V této souvislosti poukazuje na to, že chování dětí z období od 25. 9. 2011 do 15. 12. 2011 nasvědčovalo tomu, že byly v domácnosti své babičky zneužívány. Na podporu svých tvrzení soudu navrhl výslech několika svědků (J. K., M. P., R. Z.), tato svědectví však byla soudem naprosto ignorována, případně nebyly tyto důkazy ani provedeny. Na straně druhé však byla soudem zohledněna křivá svědectví některých svědků, vedle svědectví matky dětí A. B. a babičky dětí M. B. se jednalo zejména o svědectví pracovnic Chovánku, kam byly dcery umístěny na přechodnou dobu, než byly svěřeny do matčiny péče (P. M., DiS, Mgr. K. J., Ing. E. S. P.). Obviněný dále brojí proti provedeným znaleckým posudkům a osobám znalkyň. Tvrzení znalkyně PhDr. Marty Skulové označil za tendenční a účelově zkreslená, kdy její lživá tvrzení ovlivnila i posudek psycholožky PhDr. Blanky Špíškové, která měla za úkol vypracovat naprosto nový a neovlivněný posudek, což se však nestalo. Poukázal na to, že PhDr. Blanka Špíšková je vyšetřována pro víceré podjaté a hrubě zkreslené znalecké posudky proti otcům, kdy současně vznesl námitky i proti předcházejícímu znaleckému posudku Mgr. Dany Švehlíkové, který označil za zcela podjatý. Uvedl, že znalkyně Mgr. Dana Švehlíková sama přiznala, že posudek psala na objednávku OSPOD Veselí. Vyjma prvního znaleckého posudku PhDr. E. Sedláka tak byly všechny posudky zpracovány jednostranně, resp. ve prospěch matky.
Dále obviněný namítl, že trestný čin, z kterého je viněn, se nestal, neboť svým chováním nenaplnil žádný z taxativního výčtu skutkových podstat uvedených pod §201 odst. 1 písm. a), b), c) tr. zákoníku, a proto soud využil písm. d), tj. údajné porušení jiné rodičovské důležité povinnosti vyplývající z rodičovské odpovědnosti a k tomuto složitě vedl dokazování. Obviněný v této souvislosti uvedl, že matce umožňoval pravidelný styk s dětmi a příkladně se o děti staral. Svým dcerám tudíž nezpůsobil žádnou nemajetkovou újmu a rozhodně je nenaváděl proti matce. Odvolací soud navíc ve svém odůvodnění významně preferuje matku, čímž jej jako otce diskriminuje a v podstatě svým rozhodnutím vytváří „syndrom zavrženého otce“, kterého vykresluje jako manipulátora bránícího svým dětem ve styku s matkou, což se nezakládá na pravdě. Obviněný tvrdí, že sporadická, obžalovaným sdělená nemožnost styku byla nutnou obranou a povinným projevem rodičovské odpovědnosti v zájmu dětí v případech vynucených jejich zdravotním stavem nebo reálnými výhrůžkami matky o zavlečení dětí do ciziny nebo skočení pod vlak. Je přesvědčen, že bylo porušeno ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, tedy zásada subsidiarity trestní represe, neboť jeho jednání postrádá potřebnou společenskou škodlivost. Naopak je to matka dětí, která mu klade všechny myslitelné překážky fyzické, finanční, časové a nyní po právní moci odsuzujícího rozsudku i morální. Současně má za to, že nepatrná závažnost a společenská škodlivost domnělého trestného činu nekoresponduje s neúměrně nadsazenou výší trestu. V této souvislosti tedy namítá i porušení zásady in dubio pro reo s tím, že byly soudem prvního stupně opomenuty důkazy, které měly tvořit základní pilíř jeho obhajoby.
Obviněný dále brojí proti uložení náhrady nemajetkové újmy, jejíž výši či způsob výpočtu dle jeho názoru odvolací soud racionálně nezdůvodnil, formálně toliko odkázal na rozsudky ESLP. Toto odůvodnění považuje za nepříslušné a absurdní. Navíc je pro něho uložení nemajetkové újmy v předmětné výši likvidační. Podotýká, že právě ztráta bezúhonnosti jej připravuje o možnost podnikat či získat práci. Soud jej napadeným rozsudkem zatížil peněžním závazkem, který není schopen uhradit bez vytloukání peněžního klínu klínem, čímž se dále dostává do dluhové a exekuční spirály. V této souvislosti požádal Nejvyšší soud o odložení vykonatelnosti rozhodnutí s tím, že by mu jeho výkonem mohla být způsobena nenahraditelná závažná újma na zdraví, majetku a osobnostních právech.
Závěrem pak obviněný namítl extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, maje za to, že v předmětné věci soudy obou stupňů řadu klíčových důkazů a svědků jím navržených ani nepřipustily. I odvolací soud fakticky odkázal na rozhodnutí a odůvodnění nalézacího soudu, aniž by se sám zabýval doplněnými čtyřmi důkazními návrhy, tyto zamítl, a dokonce ani neumožnil jeho novému právnímu zástupci čas na dostatečnou přípravu podle §233 odst. 2 tr. ř. V rámci jediného termínu projednání odvolání dne 1. 10. 2015 uložil soud obhájci i státnímu zástupci přednes (vyjádření k) odvolání současně s přednesem závěrečné řeči přednesené tak v rozporu s §216 odst. 1 tr. ř., tj. před rozhodnutím o doplnění dokazování. V rozporu s §217 tr. ř. mu udělil poslední slovo před prohlášením dokazování za skončené a odchodem k závěrečné poradě, jak se podává z protokolu o veřejném zasedání z příslušného dne.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 8 To 385/2015, včetně obsahově navazujících rozhodnutí, zrušil v celém rozsahu, a věc podle §265 l odst. 3 tr. ř. přikázal k projednání a rozhodnutí jinému soudu, případně podle §265 l odst. 1 tr. ř. vrátil věc k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Opis dovolání obviněného byl za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zastupitelství , které jej obdrželo dne 8. 1. 2016, sp. zn. 1 NZO 41/2016 (ověřen telefonicky dne 29. 1. 2016). Ke dni rozhodnutí dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněných a práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 8 To 385/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest (kdy došlo toliko ke změně ve výroku o náhradě škody). Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. B. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř.
Obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případě, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Důvody, pro které je trestní stíhání nepřípustné, jsou pak uvedeny v §11 odst. 1, 4 tr. ř. nebo §11a tr. ř., přičemž obviněný žádné konkrétní důvody nepřípustnosti trestního stíhání ve smyslu těchto ustanovení neuvádí. Je namístě připomenout, že se jedná o taxativní výčet důvodů nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť by se týkaly průběhu trestního stíhání, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. nezakládají.
Námitka obviněného je poněkud nejasného znění, neboť uvádí, že naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dáno tím, že dle zásady ultima ratio se v trestním řízení neřeší věci, které lze řešit občanskoprávní cestou .
Takováto námitka však svým obsahem pod uvedený dovolací důvod nespadá. Obviněný v podstatě jejím prostřednictvím namítá porušení zásady subsidiarity trestní represe, kteroužto námitku v rámci podaného dovolání následně uplatňuje i samostatně.
Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, zcela jistě nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v takovém zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku).
Jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem, je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti a jeho právní chování vynutit použitím sankce. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu .
Nad rámec uvedeného je možno poukázat na to, že předmětnou námitkou se zabýval již nalézací soud, který uvedl, že „ ze strany matky byly opakovaně podávány návrhy na výkon rozhodnutí, obžalovanému byly ukládány pokuty (byť nepravomocné) a trestní právo zde nastoupilo skutečně až v okamžiku, kdy ostatní prostředky ochrany práva selhaly “.
Pokud pak obviněný namítal, že uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. per analogiam, neboť odvolací řízení vykazuje i jiné procesní vady , zejména že nebyla zachována pětidenní lhůta k přípravě právního zástupce a nebyli připuštěni klíčoví svědci, pak se zcela s předmětným dovolacím důvodem míjí, a použití analogie je zde zcela mylné.
U obviněného nebyly dány důvody nutné obhajoby ve smyslu ustanovení §36 tr. ř. Právní zástupce obviněného JUDr. Jaromír Josef odůvodnil odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 19 T 201/2014 (č. l. 499), ode dne 8. 7. 2015, resp. 7. 7. 2015 však ukončil právní zastoupení obviněného (č. l. 490, 491). Obviněný byl následně dne 19. 8. 2015 (č. l. 508v) vyrozuměn o konání veřejného zasedání, tedy projednání jeho odvolání, které bylo stanoveno na 1. 10. 2015. Dne 30. 9. 2015, tedy po více než pěti týdnech, byla soudu zaslána žádost obhájce obviněného JUDr. Horáka o odročení konání veřejného zasedání, který dne 30. 9. 2015 převzal právní zastoupení obviněného (č. l. 514-516).
V této souvislosti je možno zmínit ustanovení §37 odst. 2 tr. ř., které říká, že obviněný si může místo obhájce, který mu byl ustanoven nebo osobou k tomu oprávněnou zvolen, zvolit obhájce jiného. Oznámí-li změnu obhájce tak, aby obhájce mohl být o úkonu vyrozuměn v zákonem stanovené lhůtě, orgán činný v trestním řízení ode dne doručení takového oznámení vyrozumívá nově zvoleného obhájce. V opačném případě je obhájce předtím ustanovený nebo zvolený, pokud není z obhajování vyloučen, povinen obhajobu vykonávat do doby, než ji osobně převezme později zvolený obhájce. Jak uvedl sám zákonodárce v Důvodové zprávě k zákonu č. 265/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, k bodům 28 až 39 (§33 až 40a tr. ř.) „ …Změna obhájce by neměla být důvodem pro odvolání již nařízených úkonů, o kterých jsou řádně vyrozuměni obviněný i dosavadní obhájce. “ Účinnou realizaci změny obhájce, který by tedy obviněného obhajobu nadále vykonával, je mu tak garantována pouze v případě, že provedenou změnu zvoleného obhájce oznámí orgánu činnému v trestním řízení v době, která umožňuje nově zvoleného obhájce o konání procesního úkonu vyrozumět ve lhůtě stanovené zákonem (v případě veřejného zasedání lhůtě stanovené v ustanovení §233 odst. 2 tr. ř.). Jinak vyjádřeno, nově zvolený obhájce, ani obviněný se nemohou domáhat zachování lhůty k přípravě veřejného zasedání, oznámili-li soudu provedenou změnu ve lhůtě kratší pěti dnů od data, kdy se má uskutečnit (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 6 Tdo 194/2015).
Uvedené závěry by se však vztahovaly k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, který lze uplatnit tehdy, pokud obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl . Předmětný dovolací důvod však obviněný J. B. neuplatnil, přičemž je zřejmé, že i pokud by se tak stalo, jednalo by se o námitku neopodstatněnou.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé , popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného v drtivé většině směřují právě do oblasti skutkových zjištění a zejména pak důkazní situace. Obviněný přitom nezpochybňuje pouze samotné důkazní prostředky, ale i způsob jejich provedení.
Obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména se jedná o výpovědi matky nezletilých dětí A. B., jejich babičky M. B., zaměstnankyň Chovánku P. M., DiS., Mgr. K. J., PhDr., Ing. E. S. P., svědkyň K. B. a P. B., dále znalecký posudek a výpovědi PhDr. Marty Skulové, kdy tvrzení v nich učiněná označil za tendenční a účelově zkreslená, znalecký posudek PhDr. Blanky Špíškové, kdy současně zpochybnil její profesní bezúhonnost, znalecký posudek Mgr. Dany Švehlíkové, který označil za zcela podjatý) a vadná skutková zjištění (kdy obviněný namítá, že se předmětných trestných činů nedopustil; spadají sem dále tvrzení stran toho, jakým způsobem bylo o nezletilé děti u matky pečováno, jaký byl její faktický zájem o ně, zda byly či nebyly v době, kdy se nacházely u matky, vystaveny hladovění, bití a zneužívání, kdo zajišťoval jejich hmotné zabezpečení, zda měly děti z matky či babičky strach, jaké bylo chování matky k jeho osobě), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že se jedná o jednostranně vedené důkazní řízení) a zejména pak vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvedl, že matce dětí nabízel a umožňoval styk s dětmi, řádně a příkladně se o děti staral, rozhodně je proti matce nenaváděl, nicméně děti měly panický strach, že budou u matky hladovět, nebo je bude odkládat u babičky, kde byly vystaveny zneužívání, přičemž veškeré jejich hmotné a duchovní zázemí jim zajišťoval on, matka o děti nejevila zájem a vyhrožovala, že děti odveze do zahraničí, případně s nimi skočí pod vlak, tedy měl obavu o život, zdraví a intelektuální rozvoj svých dětí, kdy poukazuje na to, že mu matka dětí klade všechny myslitelné fyzické, finanční, časové a i morální překážky v tom, aby mohl uplatňovat svá rodičovská práva).
Námitky obviněným takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný J. B. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů (zejména výpovědí svědků a znaleckých posudků) a vadných skutkových zjištění (zejména stran toho, jaká byla péče matky o děti), pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Procesními námitkami jsou i námitky, v rámci nichž obviněný brojí proti způsobu, jímž bylo vedeno celé řízení (pořadí závěrečných řečí, doplnění dokazování, apod.). Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nejvyšší soud taktéž neshledal, že by se jednalo o případ tzv. opomenutých důkazů, kdy obviněný namítl, že nebylo vyhověno jeho důkazním návrhům. Jednalo se zejména o výpověď sestry obviněného J. K. a dále svědků M. P. a R. Z., jejichž výpovědi mohly dle obviněného potvrdit jeho tvrzení. Nutno uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Do uvedeného výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. představuje určitý průlom judikatura Ústavního soudu České republiky (dále jen Ústavní soud), v níž je kritizován postup Nejvyššího soudu s tím, že ten v některých případech interpretuje zmíněný dovolací důvod příliš restriktivně a vybočuje tak z rámce ústavním pořádkem garantovaného práva na spravedlivý proces. Přitom v této souvislosti je třeba poukázat na to, že Ústavní soud především zdůrazňuje, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. V takovém případě by se jednalo o tzv. opomenuté důkazy, tedy takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.
V projednávané věci se však o takovýto případ nejedná, neboť nalézací soud některé z navrhovaných důkazů obviněného provedl – dvě složky příloh obsahující zejména protokoly o hlavních líčení s poznámkami obviněného, fotografie dětí, rozhodnutí či zápisy z různých institucí, dále výpisy SMS zpráv mezi obviněným a matkou dětí A. B., jakož i další korespondenci obviněného vůči soudu, zplnomocnění ze dne 3. 9. 2012 předložené mateřské škole dětí a osobní výkazy obviněného, a současně se v rámci odůvodnění vyslovil k dalším navrženým důkazům, kdy tyto další návrhy na doplnění dokazování zamítl. Konkrétně se jednalo o výpovědi některých svědků (P. M., paní Š., J. K., M. K., M. P., paní S., Mgr. M. P., Mgr. T. V., V. Q.), znalecký posudek na A. B. a znalecký posudek z oboru pedopsychiatrie, neboť „ tyto se soudu jevily za dané důkazní situace jako nadbytečné “.
Za relevantní nelze shledat ani námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo . Předmětná námitka totiž svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Zásahu do skutkových zjištění soudů je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod. Obviněný uvedenou námitku uplatnil, nicméně ji nijak blíže nerozvádí.
Nejvyšší soud však existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Hodoníně, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy.
Okresní soud v Hodoníně se podrobně zabýval povahou vztahů mezi obviněným, matkou dětí A. B. a nezletilými poškozenými „KOPRETINOU“ a „MACEŠKOU“. Provedl celou řadu důkazů, kdy vedle výpovědi obviněného vycházel z výpovědi matky dětí A. B., která popsala soužití s obviněným, způsoby, jimiž jí bránil v tom, aby děti mohla vidět, stejně jako i způsob, jakým se vyvíjel spor o svěření dětí do její péče, dále z výpovědi pracovnice Chovánku, kam byly obě děti převezeny na základě předběžného opatření poté, co byl obviněný zatčen, konkrétně se jednalo o výpověď Mgr. K. J., PhDr., která se vyjádřila zejména k tomu, jak probíhala setkání otce s dětmi, jak navazovaly vztah s matkou a jak se projevovaly v době, kdy se nacházely v zařízení, a z výpovědi M. P., která měla na starosti asistované kontakty v poradenském centru Triada. Dále se jednalo o výpověď Mgr. Dany Švehlíkové, která na žádost OSPOD Veselí nad Moravou vypracovávala psychologickou zprávu na A. B. a obě děti. Soud dále vyslechl znalce a provedl jimi vypracované znalecké posudky. Stěžejním zde byl znalecký posudek PhDr. Marty Skulové, která posudek na obě děti vypracovala na základě rozhodnutí Policie ČR, kdy v rámci své výpovědi popsala i to, jak vyšetření dětí probíhala, a znalecký posudek PhDr. Blanky Špíškové, která prováděla standardní psychologické vyšetření jak obou dětí, tak i rodičů. Soud vzal taktéž v potaz výpovědi dalších svědků, P. B. a K. B., které se vyjadřovaly ke vztahům v rodině obviněného a k chování matky k dětem, V. Q., sociální pracovnice z občanského sdružení Society Boom – lidová poradna, která obě děti příležitostně hlídala, N. B. a R. B., které popsaly zejména to, jak obě děti reagovaly na zmínku o matce a jak se chovaly u otce, Bc. M. Ž., která od roku 2011 vedla spisovou dokumentaci stran obou dětí, a M. M., která byla učitelkou dětí v mateřské školce ve V. n. M. v M. Dále soud provedl i celou řadu listinných důkazů, kdy vedle již zmiňovaných znaleckých posudků PhDr. Marty Skulové a PhDr. Blanky Špíškové byl proveden i znalecký posudek PhDr. Emila Sedláka, dále záznamy a zprávy znalců, Chovánku či sociálních pracovnic, kdy soudem bylo přihlédnuto i k soudním rozhodnutím stran obviněného a matky dětí. Současně byla provedena celá řada důkazů navržených obviněným, jak již bylo rozvedeno výše.
Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., jak již bylo vyloženo výše. Nalézací soud uvedl, že „ obhajoba obžalovaného v tomto bodě však byla bezezbytku vyvrácena . A to jak výpovědí A. B., která uvedla, že děti prakticky od 25. 9. 2011 neviděla, neboť obžalovaný jí bránil ve styku s dětmi, byť se o kontakt s dětmi snažila, tak také dalšími provedenými důkazy “, kdy se jednalo zejména o výpověď Bc. M. Ž., která potvrdila verzi A. B., výpověď učitelky mateřské školky M. M., a listinné důkazy, které potvrdily verzi obžaloby (záznamy OSPOD Veselí nad Moravou, záznamy Policie ČR). Soud rozvedl, na podkladě jakých skutečností dospěl k závěru, že otec matce dětí A. B. úmyslně bránil ve styku s dětmi, s tím, že tvrzení obviněného stran její údajně neadekvátní péče o děti, stejně jako možnost, že byly děti v její péči vystaveny nebezpečí, byla vyvrácena, resp. se v rámci provedeného dokazování nepotvrdila. Stejně tak soud rozvedl, na podkladě jakých úvah neshledal výpovědi svědkyň P. B. a K. B. dostatečně věrohodnými, a současně výpověď svědkyně V. Q. nepřinesla pro dané řízení žádné podstatné skutečnosti.
V rámci námitek obviněného se tak převážně jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů (zejména výpovědí svědků a znaleckých posudků a výpovědí znalců), jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí, v rámci nichž uvádí, že zásadním zdrojem ohrožování výchovy je především matka poškozených, nikoli jeho osoba.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozených, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenými, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nelze opomenout ani pravidlo, že Nejvyšší soud může ve smyslu §265i odst. 3 tr. řádu přezkoumávat zákonnost a odůvodněnost napadených výroků rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Meze přezkumu tedy stanovuje Nejvyššímu soudu dovolatel.
Pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze s velkou dávkou benevolence podřadit námitku, v rámci níž obviněný namítl, že jeho jednáním nebyla naplněna skutková podstata přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, konkrétně pak písm. d) odst. 1, tj. porušení jiné důležité povinnosti vyplývající z rodičovské zodpovědnosti .
Přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo byť i z nedbalosti, ohrozí rozumový, citový nebo mravní vývoj dítěte tím, že závažným způsobem poruší svou povinnost o ně pečovat nebo jinou svou důležitou povinnost vyplývající z rodičovské zodpovědnosti, a pokračuje-li v páchání takového činu po delší dobu .
Objektem trestného činu ohrožování výchovy dítěte je zájem na řádné výchově dětí , která má být vedena v souladu se zásadami morálky občanské společnosti tak, aby byl zaručen jejich řádný rozumový, mravní a citový vývoj. Péče o dítě patří k nejdůležitějším povinnostem rodičů ve vztahu k dítěti vedle ostatních povinností vyplývajících z rodičovské péče. V §31 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon o rodině“), byla jako nejvýznamnější oprávnění i povinnost rodiče vymezena tak, že vedle zdraví dítěte zahrnovala i péči o jeho všestranný tělesný, rozumový, mravní i citový vývoj. Zákon ji tedy chápal široce tak, aby zahrnovala zajištění všech nejen základních, ale se zřetelem na harmonický vývoj dítěte i dalších významných potřeb . Při výkonu uvedených povinností jsou rodiče povinni důsledně chránit zájmy dítěte, řídit jeho jednání a vykonávat nad ním dohled odpovídající stupni jeho vývoje. Mají právo užít přiměřených výchovných prostředků tak, aby nebyla dotčena důstojnost dítěte a jakkoli ohroženo jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj. O závažné porušení povinnosti pečovat o dítě jde tehdy, když osoba, která tuto povinnost má, ji závažným způsobem poruší , což svědčí o tom, že uvedený znak není naplněn porušením každé povinnosti pečovat o dítě, ale jen takovým, které lze označit za závažné porušení (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1953-1957).
Rodičovská práva a z toho vyplývající rodičovská zodpovědnost náleží oběma rodičům . Pouze tehdy, pokud jeden z rodičů nežije, náleží rodičovská zodpovědnost druhému rodiči. Totéž platí, je-li jeden z rodičů rodičovské zodpovědnosti zbaven nebo je-li výkon jeho rodičovské zodpovědnosti pozastaven. V projednávané věci však nejdříve obviněný děti odvezl z bytu matky a tyto ode dne 25. 9. 2011 zůstaly u něho, přičemž matka je mohla navštěvovat jen tehdy, pokud k tomu obviněný svolil, resp. pouze za jeho podmínek, následně proběhlo řízení, v rámci něhož byl upraven styk s dětmi tak, že děti byly na podkladě usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 0P 263/2011, dnem 30. 4. 2012 svěřeny do jeho péče, a to až do dne 26. 3. 2014. Ani po vydání usnesení upravující styk dětí s jejich matkou však matce dětí neumožňoval plně využít svých rodičovských práv, což v dětech v útlém věku poškozených zcela jistě vedlo k pocitu odcizení ve vztahu k vlastní matce. To bylo navíc gradováno tím, že obviněný začal vědomě v dětech budovat negativní postoj k její osobě, stejně jako k jejich babičce M. B., kdy dětem uváděl o matce nepravdy a pěstoval v nich strach z matky, že tato je ohrožuje a nejsou s ní v bezpečí, budou u ní hladovět či budou bity. Obviněný se choval tak, že děti začaly vydávat jeho lživá tvrzení za své vlastní vzpomínky, přičemž je v tomto utvrzoval, resp. svým jednáním a výroky v nich vyvolával strach nejen z osoby matky, ale i z jejich okolí, když například děti nabádal, aby v případě, kdy do místnosti, kde měla probíhat asistovaná schůzka, přijde třetí osoba, utíkaly a volaly o pomoc. Obviněný bránil matce dětí nejen v osobním kontaktu s dětmi, ale například i telefonickém, což se celkově odrazilo na jejich vztahu k její osobě.
Nejvyšší soud tedy stran právního posouzení jednání obviněného neshledal žádného pochybení.
Obviněný dále v rámci podaného dovolání poukázal na neadekvátnost jemu uložené povinnosti k náhradě nemajetkové újmy v penězích, kdy současně brojil i proti způsobu jejího stanovení, resp. namítl, že soud nijak blíže nerozvedl způsob jejího výpočtu.
K předmětné námitce lze uvést, že odvolací soud z podnětu odvolání obviněného výrok o náhradě škody z rozsudku nalézacího soudu zrušil a nově o tomto rozhodl, neboť nalézací soud své rozhodnutí v tomto bodě řádně neodůvodnil a neuvedl, že se jedná o nemajetkovou újmu. Uvedená pochybení pak odvolací soud odstranil a o nároku poškozených, který byl vznesen prostřednictvím jejich zmocněnce, nově rozhodl. Podrobné rozvedení je pak obsaženo v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu na str. 10 až 12. Nejvyšší soud se s předmětným závěrem odvolacího soudu stran uložení povinnosti k náhradě nemajetkové újmy v penězích zcela ztotožňuje a v předmětném rozsahu odkazuje na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
Nejvyšší soud tak nepřisvědčil námitce porušení zásady subsidiarity trestní represe, která vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě. Podstatou případu bylo protiprávní jednání obviněného, které zásadním způsobem vybočilo z akceptovatelného rámce vztahů mezi rodiči a dětmi a stalo se natolik společensky nebezpečným, že bylo třeba na něj v každém případě reagovat prostředky trestního práva. Vzhledem ke způsobu jednání obviněného byla dána i odpovídající společenská škodlivost a uplatnění trestněprávní represe je proporcionálním zásahem do základních práv obviněného.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
S ohledem na tento způsob rozhodnutí nebyly dány podmínky pro to, aby Nejvyšší soud ve smyslu požadavku obviněného podle §265 o tr. ř. odložil výkon rozhodnutí.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. B. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 2. 2016
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.