ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.859.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 859/2016 -31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 7. 2016 o dovolání, které podal obviněný O. D. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 14 To 457/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 2 T 81/2015, takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu se zrušuje usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 14 To 457/2015, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 2 T 81/2015.
Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se přikazuje Okresnímu soudu ve Svitavách, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 2 T 81/2015 , byl obviněný O. D. uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ v přesně nezjištěné době v roce 2011 jako soukromá osoba v rámci poskytnutí finanční pomoci M. L., t. č. bytem B., a R. L., t. č. bytem B., se za účelem získání finančních prostředků pro L. na úhradu jejich dluhů s těmito dohodl, že od nich koupí jejich rodinný dům, a poté, co z takto získaných peněz uhradí všechny jejich dluhy, ho R. L. prodá zpět, načež s M. L. uzavřel kupní smlouvu o koupi domu datovanou dnem 26. 3. 2012 a s odhadní cenou 3.200.000 Kč, následně O. D. L. zaslal, a to na účet R. L. vedený u Komerční banky a. s., předem dohodnutou finanční částku, kterou, jak se ústně dohodli, M. L. a R. L. v celkové výši 2.345.000 Kč předali v hotovosti ve svém bydlišti v B., okr. S., v lednu až březnu roku 2012 zpět D., přičemž touto finanční hotovostí měly být prostřednictvím D. splaceny dluhy L. z minulosti, O. D. však zaplatil pouze úvěr u České spořitelny a. s. ve výši 200.000 Kč a zbylou finanční hotovost ve výši 2.145.000 Kč si v přesně nezjištěné době v roce 2012 ponechal a použil pro jiné blíže nezjištěné účely,
a dále po předchozí dohodě O. D. s M. a R. L. z důvodu vyřízení hypotečního úvěru u Českomoravské stavební spořitelny a zpětné koupě domu zaslal M. L. D. jako část kupní ceny domu částku ve výši 1.050.000 Kč, a to z účtu R. L. ve třech splátkách, dne 14. 11. 2012 280.000 Kč, dne 15. 11. 2012 340.000 Kč a dne 19. 11. 2012 430.000 Kč, avšak k prodeji domu zpět L. v tuto dobu nedošlo a O. D. v rozporu s ústní dohodou tuto uvedenou částku L. nevrátil a ponechal si ji, přičemž ke zpětnému prodeji došlo až v roce 2013, kdy O. D. po předchozí ústní dohodě s L. vyřídil u Raiffeisen banky úvěr na koupi domu ve výši 200.000 Kč a u Českomoravské stavební spořitelny úvěr ve výši 3.300.000 Kč, kdy tato finanční hotovost byla po převodu domu do vlastnictví R. L. bankou zaslána na účet O. D. jako kupní cena předmětného domu;
výše uvedené finanční prostředky ve výši 2.145.000 Kč a 1.050.000 Kč měl O. D. po dohodě s L. jmenovaným řádně vyúčtovat a zbylou hotovost jim po uhrazení dluhů vrátit, což se však nestalo, načež O. D. R. a. M. L. v srpnu 2013 sdělil, že byl přepaden a okraden při cestě do B., přičemž výše popisovaným jednáním si O. D. přisvojil celkem finanční hotovost 3.195.000 Kč ke škodě M. a. R. L., kterou mu postupně osobně či prostřednictvím účtu vedeného u Komerční banky a.s. L. předávali za účelem úhrady jejich dluhů “.
Za to byl obviněný O. D. odsouzen podle §206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) roků.
Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradil škodu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla dále obviněnému uložena povinnost nahradit poškozeným M. L., t. č. bytem B., a R. L., bytem tamtéž, škodu ve výši 3.195.000 Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 2 T 81/2015, podal obviněný O. D. odvolání, a to do všech výroků napadeného rozsudku.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 14 To 457/2015 , a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 14 To 457/2015, podal obviněný dovolání (č. l. 876–885), přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. s tím, že rozsudek nalézacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a dále na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a usnesením odvolacího soudu byl zamítnut řádný opravný prostředek, přestože v řízení předcházejícím jeho vydání byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný namítá, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty předmětného zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, a to ve znaku „cizí věci“, resp. „přisvojení si cizí věci“, dále namítá absenci subjektivní stránky předmětného trestného činu, existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními, nezákonnost postupu orgánů činných v trestním řízení, a nesprávnost výroku o náhradě škody, její výše a určení. Ve vztahu k sumě ve výši 1.050.000 Kč uvádí, že se nemohlo jednat o cizí věc, neboť předmětná částka mu byla poškozenými zaslána jako záloha kupní ceny a jejím připsáním na jeho účet se stala jeho majetkem. Není zřejmé, jak je v takovém případě jednáním spočívajícím v ponechání si těchto peněžních prostředků naplněna objektivní stránka předmětného trestného činu, znaky „přisvojení si cizí věci“, která byla „svěřena“. Soudy zcela nedostatečně a toliko obecně konstatovaly, že si peníze ponechal a užil k blíže nezjištěným účelům, není však vyjádřena podstatná skutková okolnost odůvodňující závěr, že mařil účel, za kterým mu byly finanční prostředky svěřeny, zejména není-li vyjádřeno, jaké konkrétní dluhy, konkrétně čí a vůči komu, v jaké výši a v jakém časovém období měly být splaceny. Zcela pak absentuje vyjádření subjektivní stránky, kdy popis skutku neobsahuje žádné skutkové okolnosti, vyjadřující jeho úmysl si svěřené prostředky přisvojit.
Obviněný dále poukázal na existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními, kdy si nalézací soud neujasnil vztahy mezi ním a poškozenými, předřadil závěr o jeho vině před výsledky procesu dokazování a část rozhodujících skutkových zjištění, pro které neměl dostatečnou oporu v dokazování, přemostil obecným líčením kopírujícím právní větu, přičemž v některých ohledech dokonce přenesl důkazní břemeno na dovolatele, např. ohledně užití jemu svěřených finančních prostředků, a to s tím důsledkem, že jinak se tyto prostředky považují za prostředky jím si přisvojené. Při hodnocení důkazů přistupovaly nerovným způsobem k němu a k poškozeným, čímž porušily právo na spravedlivý proces (např. nevyžádání jakýchkoli podkladů pro prokázání tvrzení poškozených). Odvolací soud pak svůj závěr o důvodu směnek vystavených poškozenou obviněnému na celkovou částku 1.050.000 Kč odůvodnil důkazy, které nebyly v hlavním líčení vůbec provedeny, tedy bez opory v obsahu spisu – poškozená ani další svědci obžaloby k tomuto momentu při hlavním líčení nevypovídali.
Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení pak obviněný spatřuje v tom, že nalézací soud pochybil při formulaci výroku o náhradě škody, neboť neuvedl, v jaké části má být plněno jednotlivým poškozeným, neboť tito netvořili majetkové společenství.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 14 To 457/2015, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 2 T 81/2015, v celém rozsahu a podle §265 1 odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu ve Svitavách, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 27. 5. 2016, sp. zn. 1 NZO 582/2016.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že dovolání shledává částečně důvodným, a to ve vztahu k závěru o zpronevěření sumy 1.050.000 Kč, kterou mu poškození v listopadu 2012 zaslali na účet ve třech splátkách jako zálohu kupní ceny na zpětné odkoupení jimi užívané nemovitosti. Z obsahu rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu jednoznačně vyplývá, že tato částka byla určena jako záloha kupní ceny na nemovitost a že obviněný ji za situace, kdy kupní cena byla následně uhrazena z jiných prostředků, nevyúčtoval a poškozeným nevrátil. Při absenci zvláštního ujednání ohledně způsobu naložení s uvedenou sumou či ujednání o výhradě vlastnictví (z obsahu obou napadených rozhodnutí nevyplývá, že by se soudy tímto problémem blíže zabývaly) je zřejmé, že se ve vztahu k obviněnému nejednalo o věc cizí, kterou by mohl zpronevěřit, neboť uvedené prostředky se staly jeho majetkem. Soudy dříve činné ve věci zde nevěnovaly patřičnou pozornost tomu, zda jednání obviněného, tak jak bylo ohledně jím přijaté sumy 1.050.000 Kč v listopadu 2012 popsáno, naplňuje všechny znaky přečinu zpronevěry či jiného trestného činu. Je rovněž pravdou, že nalézací i odvolací soud ve svých rozhodnutích uváděly poškozenými tvrzené skutečnosti ohledně důvodů vydání směnek na celkovou sumu 1.050.000 Kč, které podepsala poškozená obviněnému, ačkoli obviněný, poškození a další svědci se k této otázce při hlavním líčení nevyjadřovali, činili tak pouze v řízení přípravném, ze kterého jejich výpovědi v rámci řízení před soudem čteny nebyly. Tato skutečnost však nemá v kontextu dalších provedených důkazů pro posouzení celého případu zásadnější význam.
Další námitky shledal státní zástupce neopodstatněnými. Tím, že od poškozených přijal sumu 2.345.000 Kč za účelem úhrady závazků poškozených, z této uhradil pouze jejich dluh ve výši 200.000 Kč u České spořitelny, a. s., a zbylé peníze si přisvojil a užil je pro svou potřebu, tyto zcela nepochybně zpronevěřil ve smyslu §206 tr. zákoníku. Není přitom rozhodné, že v popisu skutku nebylo specifikováno, jaké konkrétní závazky, kdy, komu a v jaké výši měl obviněný uhradit a jak konkrétně s uvedenými prostředky naložil. Z popisu jednání obviněného v uvedeném rozsudku pak jednoznačně vyplývá, že jednal v úmyslu přímém dle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, což je v popisu skutku zdůrazněno ještě tím, že poškozeným tvrdil, že byl na cestě k nim přepaden a okraden. Státní zástupce neshledal porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Výpovědi poškozených jsou podporovány i výpovědí dalších svědků (O. N., J. P.) a listinnými důkazy. Důkazy, na základě kterých byl založen výrok o vině, do sebe logicky zapadají a tvoří ucelený řetězec dokladů, které jednoznačně vyvrací obhajobu obviněného. Ve vztahu k výrokům o náhradě škody pak státní zástupce uvedl, že nesdílí názor dovolatele, že byl chybně zavázán k tomu, aby plnil k rukám poškozených společně a nerozdílně. Jedná se sice o dělitelné plnění, ale z obsahu spisu vyplývá, že poškození žili a žijí společně jako druh a družka v rodinné domácnosti, v důsledku čehož tvořili a tvoří rodinné společenství. Současně však neobstojí výrok o náhradě škody ve vztahu k částce 1.050.000 Kč přijaté jako záloha kupní ceny za nemovitost.
S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 14 To 457/2015, a rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 2 T 81/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval dle §256 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Okresnímu soudu ve Svitavách, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podal obviněný dne 17. 7. 2016 prostřednictvím svého právního zástupce vyjádření, v rámci něhož uvedl, že se neztotožňuje se závěry státního zástupce o bezvadnosti výroku, jímž byl obviněný zavázán plnit k rukám poškozených společně a nerozdílně, neboť tito žili v rozhodné době jako druh a družka, s tím, že podstata jeho námitky byla odlišná. Obviněný má za to, že zde zcela absentuje určení formy věřitelské solidarity, neboť nalézací soud neshromáždil dostatek podkladů pro hmotněprávní posouzení uplatněného nároku poškozených tak, aby mohl určit povinnost k plnění na díly.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 14 To 457/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným O. D. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a), g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g).
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů . Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu.
Objektem trestného činu zpronevěry je vlastnictví věci nebo obdobné majetkové právo k jiné majetkové hodnotě . Předmětem útoku je cizí věc nebo jiná majetková hodnota , která byla pachateli svěřena. Za věc v právním smyslu se považuje ovladatelný hmotný předmět a ovladatelná přírodní síla (elektrická energie, parní energie, vodní energie, jaderná energie apod.). Cizí věc nebo jiná majetková hodnota je svěřena pachateli , jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení nebo do dispozice) zpravidla s tím, aby s věcí nebo s jinou majetkovou hodnotou nakládal určitým způsobem. Skutková podstata trestného činu zpronevěry nevyžaduje, aby osoba, která věc nebo jinou majetkovou hodnotu pachateli svěřila, byla jejím vlastníkem . Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl , který zpravidla vznikne až později, nikoli hned při svěření věci. Může však být už při svěření věci, jestliže svěření nebylo dosaženo vyvoláním nebo využitím omylu (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až §421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2007-2009).
Dle skutkových zjištění poškození na podkladě dohody s obviněným tomuto zaslali na jeho účet částku ve výši 1.050.000 Kč, a to ve třech splátkách, dne 14. 11. 2012 280.000 Kč, dne 15. 11. 2012 340.000 Kč a dne 19. 11. 2012 430.000 Kč, jako zálohu kupní ceny na zpětné odkoupení jimi užívané nemovitosti, kdy však v předmětné době ke zpětnému prodeji nedošlo, přičemž kupní cena byla následně uhrazena až v roce 2013 z jiných prostředků, aniž by však obviněný přijatou zálohu vyúčtoval a vrátil, resp. tuto si ponechal.
Odvolací soud v rámci napadeného usnesení v této souvislosti uvedl, že částku 1.050.000 Kč obdržel obviněný od poškozených na účet, poté, co si uvedenou částku půjčili od svědka O. N., přičemž se jednalo o zálohu, kdy „ daná částka 1.050.000 Kč mu byla zaslána z důvodu zpětné koupě nemovitostí poškozenými, k čemuž však v roce 2012 nedošlo “ (str. 6 napadeného usnesení). Dále uvedl, že „ částka 1.050.000 Kč jako záloha na zpětnou koupi nemovitosti zůstala nevyúčtovaná “ (str. 7 napadeného usnesení). Z odůvodnění rozhodnutí jak nalézacího, tak odvolacího soudu se nepodává, že by mezi obviněným a poškozenými došlo k nějakému zvláštnímu ujednání stran předmětné částky, např. stran toho, jak s touto částkou naložit, za jakých podmínek ji vrátit, případně k výhradě vlastnictví, naopak lze mít za to, že uvedená částka byla soudy vyhodnocena jako záloha ve vztahu ke kupní smlouvě na nemovitost. Lze mít tedy za to, že se nejednalo o věc cizí, tedy takovou, kterážto by mohla být předmětem trestného činu zpronevěry.
Převzal-li pak obviněný na podkladě kupní smlouvy peníze v podobě zálohy na kupní cenu za věc, kterou měl jako prodávající dodat kupujícímu, nemůže spáchat trestný čin zpronevěry podle §206 tr. zákoníku, i když zálohu použil pro svou potřebu, věc kupujícímu neopatřil a ani mu zálohu nevrátil, neboť tato záloha byla obviněným přijata v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy, přičemž obviněný byl oprávněn zahrnout tuto peněžní částku do svých podnikatelských aktivit a použít ji k úhradě jiných plateb, a tudíž její použití k úhradě těchto jiných plateb nemůže být zpronevěrou, neboť přijatou zálohu nelze oddělovat od ostatních finančních prostředků podnikatele. Nedodání věci na základě takové poskytnuté zálohy je pouze nesplnění závazku z kupní smlouvy, s výjimkou případů, kdy by na straně podnikatele šlo o podvodné vylákání zálohy pod předstíranou záminkou dodání věci při současném úmyslu tuto věc nedodat a obohatit se tak na úkor poškozeného, které by však bylo třeba kvalifikovat jako trestný čin podvodu podle §209 tr. zákoníku, a nikoli jako trestný čin zpronevěry (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2009).
Jinak tomu však bude ve vztahu k částce 2.145.000 Kč, kdy dle skutkových zjištění, jimiž je dovolací soud vázán, jak uvedeno výše, poškození obviněnému za účelem úhrady jejich dluhů svěřili částku 2.345.000 Kč, kteroužto mu předali v hotovosti a obviněný ji takto přijal, svůj závazek však splnil jen zčásti, neboť toliko zaplatil úvěr u České spořitelny, a.s., ve výši 200.000 Kč, přičemž zbývající finanční prostředky ve výši 2.145.000 Kč nevyúčtoval a ponechal si je pro svou potřebu. V tomto rozsahu obviněný svým jednáním naplnil znak „přisvojení si cizí věci“, přičemž není relevantní to, že dluhy, které měl pomoci poškozeným z jimi poskytnutých finančních prostředků uhradit, nejsou v rozsudku blíže konkretizovány. I kdyby se jednalo toliko o výše uvedený dluh u České spořitelny, a. s., nic to nemění na skutečnosti, že obviněný měl zbývající částku vyúčtovat a vrátit poškozeným. Finanční prostředky byly obviněnému svěřeny za konkrétním účelem, tento však obviněný nerespektoval, resp. finanční prostředky nepoužil v souladu s jejich účelem a nedostál tak svého závazku. Stejně tak není rozhodné, že v popisu skutku nebylo specifikováno, jak konkrétně s uvedenými prostředky naložil.
Odvolací soud dále uvedl, že obviněný jednal v úmyslu přímém ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (str. 9 napadeného usnesení). Nejvyšší soud se s tímto závěrem zcela ztotožňuje. Ze znění skutkové věty se jasně podává, že obviněný od poškozených převzal finanční prostředky za účelem uhrazení jejich dluhů, dluhy však neuhradil a finanční prostředky si ponechal pro svou potřebu. O jeho úmyslu ponechat si takto získané finanční prostředky svědčí i to, že poškozeným následně řekl, že byl na cestě k nim přepaden a okraden, tedy je zřejmé, že neměl v úmyslu poškozeným zbylé finanční prostředky, po zaplacení dluhu u České spořitelny, a. s., ve výši 200.000 Kč, předat.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný O. D. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozoval částečně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
K zásahu do skutkových zjištění soudů je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.
I přes částečnou důvodnost námitek obviněného se o takový případ v projednávané věci nejedná. Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu ve Svitavách, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy.
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Nalézací soud vycházel nejen z výpovědí poškozených, ale i z výpovědí svědků O. N. a J. P., kteréžto výpovědi poškozených podporují, a dále z listinných důkazů (zejména výpisů z účtu poškozené, pohybem peněz na různých účtech obviněného, kupní smlouvy). Soudy svou pozornost zaměřily zejména na otázku věrohodnosti svědka O. N. jakožto klíčového svědka, kdy odvolací soud uvedl, že „ pokud jde o věrohodnost svědka N., ve shodě s okresním soudem i krajský soud uzavřel, že v jeho případě nebyly zjištěny skutečnosti, které by svědčily o tom, že neuvádí pravdivé informace “ (str. 7 napadeného usnesení). Na straně druhé pak dospěl k závěru, že „ tvrzení obžalovaného dle názoru krajského soudu zcela odporují provedeným důkazům, naopak řada svědeckých výpovědí podporována listinnými důkazy obhajobu obžalovaného zcela vyvrátila a krajský soud má za to, že jednání obžalovaného bylo v plném rozsahu prokázáno, jak správně uzavřel okresní soud “ (str. 8 napadeného usnesení).
Nelze současně přehlédnout, že nalézací, a potažmo i odvolací soud odkazují, jak oprávněně namítá obviněný, na poškozenými tvrzené skutečnosti ohledně důvodů vydání směnek na celkovou sumu 1.050.000 Kč, které podepsala poškozená, přestože se jednalo o tvrzení uváděná toliko v přípravném řízení, přičemž u hlavního líčení nebyly tyto výpovědi čteny. Lze se však ztotožnit s vyjádřením státního zástupce, že tato skutečnost nemá v kontextu dalších provedených důkazů pro posouzení celého případu zásadnější význam, zejména pak za situace, kdy Nejvyšší soud shledal, že stran částky 1.050.000 Kč se nejednalo o přisvojení si cizí věci. Uvedená skutečnost by však mohla mít význam při novém projednání věci.
Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se tak převážně jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů (zejména výpovědí obou poškozených a svědka O. N.), jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozených, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenými, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Za relevantní nelze shledat ani námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka totiž svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Obviněný dále namítl vadu akcesorického výroku o náhradě škody, konkrétně shledává pochybení soudů v tom, že byl zavázán, aby plnil k rukám poškozených společně a nerozdílně, přestože poškození netvoří majetkové společenství, a ani společenství založené na podílovém spoluvlastnictví.
Nejvyšší soud se s postupem nalézacího soudu ztotožňuje. Přestože se jedná o dělitelné plnění, poškození žijí dlouhodobě jako druh a družka, sdílejí společnou domácnost a od počátku činili veškeré kroky společně či ve vzájemné součinnosti. Poškození tedy tvoří rodinné společenství, kdy škoda je zásahem do jejich společné majetkové sféry. Nelze opomenout ani to, že před zahájením dokazování u hlavního líčení vznesli poškození požadavek na náhradu škody společně.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že zbývající námitky obviněného nejsou s to naplnit jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., případně jsou neopodstatněné.
IV.
Ze shora stručně rozvedených důvodů Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 14 To 457/2015, stejně jako jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 2 T 81/2015, zrušil. Současně podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Okresnímu soudu ve Svitavách nařídil, v souladu s ustanovením §265 l odst. 1 tr. ř., aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Přestože se pochybení týká jen části jednání obviněného, kdy bylo nesprávně kvalifikováno jeho jednání ohledně nevyúčtování a nevrácení sumy 1.050.000 Kč přijaté jako záloha kupní ceny na nemovitost jako trestný čin zpronevěry, napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemůže v rámci dovolacího řízení obstát. Jako celek nemůže obstát ani napadené rozhodnutí nalézacího soudu, i když je v části, kde byl obviněný uznán vinným trestným činem zpronevěry ohledně ponechání si sumy 2.145.000 Kč určené na úhradu dluhů poškozených, shledává Nejvyšší soud správným. S ohledem na znění skutkové věty, kde je jednání v podstatě popsáno jako jeden skutek, resp. je obtížné oddělit vadnou část výroku o vině od zbytku skutkové věty, a navazující akcesorický výrok o náhradě škody, bylo namístě v celém rozsahu zrušit obě rozhodnutí.
V novém řízení bude nalézací soud povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám zaujal Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). Jedná se zejména o přezkum ve vztahu k částce 1.050.000 Kč, resp. posouzení zda se nejedná o jiný trestný čin.
Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním obviněného a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 7. 2016
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu