ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.1057.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 1057/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně E. S. , zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16 a 2) České republice – Ministerstvu zemědělství, se sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, o zaplacení 475 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 38/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. října 2013, č. j. 11 Co 280/2013-68, takto:
I. Dovolání se v části, kterou bylo rozhodnuto o nároku žalobkyně na zadostiučinění ve výši 50 000 Kč s příslušenstvím, odmítá .
II. Ve zbývající části se dovolání zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 8. dubna 2013, č. j. 10 C 38/2012-47, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 475 000 Kč s příslušenstvím.
2. Uvedené částky se žalobkyně domáhala jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992, o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. Újma měla žalobkyni vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného před Okresním pozemkovým úřadem ve Strakonicích, před Okresním soudem ve Strakonicích a následně před dalšími soudy.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, ze kterých vycházel i soud odvolací, uplatnila žalobkyně dne 17. prosince 1992 u Okresního pozemkového úřadu ve Strakonicích nárok na zemědělský majetek podle ustanovení §9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Pozemkový úřad dne 22. ledna 1993 vyzval žalobkyni k doplnění dokladu o přechodu vlastnictví na stát. Dne 17. března 1993 žalobkyně úřadu sdělila, že takový doklad nevlastní. Dne 20. června 1994 se žalobkyně dotázala pozemkového úřadu na stav řízení. Úřad jí dopisem ze dne 6. září 1994 sdělil, že nezahájil správní řízení, neboť zemědělský majetek nepřešel na stát či jinou povinnou osobu a pozemkový úřad nemá pravomoc nařídit fyzickým osobám, aby zemědělský majetek vydaly. Uvedený dopis byl žalobkyni doručen dne 8. září 1994.
4. Dne 8. ledna 2010 požádala žalobkyně ministerstvo zemědělství, aby bylo ve věci vydáno rozhodnutí. Dne 4. února 2010 Okresní pozemkový úřad ve Strakonicích rozhodl, že žalobkyně není vlastníkem (v rozhodnutí specifikovaných) nemovitostí. Dne 31. března 2010 podala žalobkyně žalobu o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, dne 31. srpna 2010 Okresní soud ve Strakonicích zrušil rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu ve Strakonicích. Dne 15. února 2011 Krajský soud v Českých Budějovicích změnil rozsudek okresního soudu tak, že žaloba byla zamítnuta. Dne 14. září 2011 Nejvyšší soud zamítl dovolání žalobkyně, dne 22. března 2012 Ústavní soud odmítl ústavní stížnost žalobkyně.
5. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil věc tak, že řízení před Okresním soudem ve Strakonicích proběhlo v přiměřené lhůtě. Jinak tomu však podle soudu prvního stupně bylo v řízení před Okresním pozemkovým úřadem ve Strakonicích, které probíhalo od 17. prosince 1992 do 4. února 2010, tj. sedmnáct let a dva měsíce. V tomto řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v jeho nepřiměřené délce, avšak žalobkyni v důsledku toho nevznikla nemajetková újma. Pozemkový úřad žalobkyni už 6. září 1994 sdělil, že správní řízení nezahájil. Žalobkyně se poté o řízení před pozemkovým úřadem nezajímala po několik let a až 8. ledna 2010 požádala o vydání rozhodnutí. Řízení tedy pro žalobkyni mělo zcela zanedbatelný význam. Rozhodnutí ze dne 4. února 2010 navíc pro žalobkyni nemohlo být překvapující, neboť již v roce 1994 jí pozemkový úřad sdělil, že zemědělský majetek nepřešel na stát a pozemkový úřad nemůže vydání majetku uložit fyzickým osobám. Účelem zadostiučinění je kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení uveden a v níž byl udržován. Žalobkyně takovýto stav nejistoty neprožívala, a újma jí proto nevznikla.
6. Odvolací soud se s právním posouzením věci soudem prvního stupně ztotožnil. Uvedl, že řízení před Okresním pozemkovým úřadem ve Strakonicích a řízení před soudy je nutno považovat za dvě nespojitelná řízení. Nelze je spojovat a v průběhu řízení tak nečinila ani žalobkyně, která podle odvolacího soudu za průtahy v řízení před pozemkovým úřadem požadovala zadostiučinění ve výši 425 000 Kč s příslušenstvím a za řízení před soudy ve výši 50 000 Kč s příslušenstvím. Délka řízení před soudy byla podle odvolacího soudu extrémně krátká.
7. Co se týče řízení před Okresním pozemkovým úřadem ve Strakonicích, podle odvolacího soudu není sporu o tom, že o uplatněném nároku žalobkyně měl pozemkový úřad rozhodnout. Formálně tedy toto řízení trvalo až do rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 4. února 2010 a došlo v něm k průtahům a tedy k nesprávnému úřednímu postupu. Při řešení otázky, jestli žalobkyni vznikla újma, však nelze odhlédnout od průběhu řízení. Nevydání rozhodnutí ve věci žalobkyně bylo učiněno nikoliv s úmyslem žalobkyni poškodit, ale naopak ve snaze vyřídit co nejrychleji vznesené nároky a vyrozumět osoby, které uplatnily nároky nedůvodně, o této skutečnosti. Žalobkyně se ztotožnila s přípisem pozemkového úřadu o tom, že její nárok není důvodný, neboť neexistuje povinná osoba, a sama nárok považovala za vyřízený. Proti přípisu nebrojila. Je sice pravda, že proti němu nebylo možné podat žalobu, ale pokud by se žalobkyně s neformálním přípisem nespokojila a na oprávněnosti svého nároku trvala, jistě by v rámci komunikace s úřadem tento svůj názor vyjevila, případně by se již v té době obrátila na advokáta se žádostí o právní pomoc. Žalobkyně tak neučinila, lze tedy dovodit, že řízení považovala za skončené, a pokud nikoliv, mělo pro ni význam natolik pramalý, že po celou další dobu se o osud svého nároku nezajímala. Odvolací soud vzhledem k uvedenému uzavřel, že žalobkyni nemajetková újma nevznikla.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Žalobkyně v dovolání uplatnila následující dovolací důvody:
a) Řízení před Okresním pozemkovým úřadem ve Strakonicích a před soudy je třeba posuzovat jako jedno řízení. Pakliže žalobkyně v podání rozdělila nárok na částku 425 000 Kč za řízení před úřadem a 50 000 Kč za řízení před soudy, učinila tak pouze v zájmu přehlednosti, aby bylo zřejmé, jakým způsobem dospěla k výpočtu částky, kterou požaduje jako zadostiučinění. Věc by měla být posouzena podle rozsudku Evropského soudu pro lidská práva Králíček proti České republice ze dne 29. června 2004, stížnost č. 50248/99, ve kterém je mimo jiné uvedeno, že: „[v] daném případě je spor tvořen soudním řízením, zahájeném po řízení správním; stěžovatel se totiž nemohl na příslušný soud obrátit, dokud nebyl jeho návrh projednán správním orgánem. Doba, kterou pokrývá článek 6 odst. 1 (Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. – pozn. Nejvyššího soudu), tedy zahrnuje celé předmětné řízení, jehož počátek je nyní třeba stanovit“.
b) Odvolací soud podle názoru žalobkyně nesprávně omlouvá nesprávný úřední postup pozemkového úřadu, který pochybil, když meritorní rozhodnutí vydal až za sedmnáct let od zahájení řízení. Ze zákona č. 229/1991 Sb. přitom jednoznačně vyplývá, že úřad má o vlastnictví oprávněné osoby rozhodnout.
c) Nesprávné je podle žalobkyně rovněž právní posouzení otázky, zda jí v důsledku pochybení pozemkového úřadu vznikla újma. Odvolací soud podle žalobkyně bez jakýchkoliv důkazů dospěl ke spekulativnímu závěru, že řízení před úřadem na žalobkyni vůbec nepůsobilo a újma jí nevznikla. Žalobkyně ale celých sedmnáct let nevěděla, zda její nárok existuje. Skutečnost, že se žalobkyně neobrátila po vydání neformálního přípisu na advokáta a že proti přípisu nijak nebrojila, nemůže správnost závěrů odvolacího soudu podpořit. Žalobkyně odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010, podle kterého je účelem náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován.
9. Žalovaná jednající Ministerstvem zemědělství ve vyjádření k dovolání uvedla, že „do současné doby neexistuje jednoznačný právní názor, zda je nutné všechny nároky uplatněné podle zákona o půdě rozhodovat podle tohoto zákona“. Vyplývá to už ze samotného znění zákona o půdě, který v §9 uvádí, že úřad rozhodne o vlastnictví „oprávněné osoby“, nikoliv „osoby, která uplatnila restituční nárok“. Podle žalované odvolací soud správně usoudil, že nebylo prokázáno dlouhodobé udržování žalobkyně ve stavu nejistoty o tom, jak bude její nárok vyřízen. Nemateriální újma proto žalobkyni nevznikla.
10. Žalovaná jednající Ministerstvem spravedlnosti se k dovolání nevyjádřila.
III. Formální náležitosti dovolání a jeho objektivní nepřípustnost
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř.
13. Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
14. Pokud se týče námitek uvedených výše v odst. 8 tohoto rozsudku pod písmeny a) a b), žalobkyně v dovolání neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro tyto otázky. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
15. Pokud se dovolatel domnívá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, musel by pro splnění požadavku ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. uvést, od jaké konkrétní judikatury se odvolací soud odchýlil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má podle mínění dovolatele dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013).
16. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. výše citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
17. Žalobkyně v dovolání obecně uvedla, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se Městský soud v Praze odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a zároveň by měla být vyřešená právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak“. Dále vymezila tři dovolací důvody. U dovolacích důvodů uvedených výše v odstavci 8 pod písmeny a) a b) však žalobkyně neuvedla, od jaké konkrétní rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl odvolací soud odchýlit, ani od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění žalobkyně) odchýlit dovolací soud. V tomto směru nepostačuje ani poukaz na to, že při řešení jedné z otázek se měl odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva.
18. Dovolání tak v části, ve které žalobkyně namítá, že řízení před správním orgánem a před soudy mělo být posuzováno jako jeden celek a že nelze omlouvat úřad, který pochybil, když rozhodnutí vydal až po sedmnácti letech od zahájení řízení, trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a dovolací soud k němu proto v uvedené části nemohl přihlížet.
19. Žalobkyně dále v dovolání namítá, že jí v důsledku nesprávného úředního postupu vznikla újma, a odkazuje v souvislosti s touto námitkou na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4336/2010. Lze tedy dovodit, že se žalobkyně domnívá, že je napadený rozsudek s uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu v rozporu. Pro tuto námitku (pod písmenem c/) tedy žalobkyně vymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.) a dovolání v této části obsahuje všechny náležitosti vyžadované zákonem.
20. Dovolací soud se dále zabýval objektivní přípustností dovolání. V ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. je uvedeno, že dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
21. V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. května 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a ze dne 31. května 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009).
22. Tak je tomu i v nyní posuzované věci. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně k výzvě soudu (č. l. 27) upřesnila svou žalobu v tom směru, že za řízení před pozemkovým úřadem požaduje zadostiučinění ve výši 425 000 Kč (s příslušenstvím) a za řízení před soudy požaduje zadostiučinění ve výši 50 000 Kč (s příslušenstvím, srov. č. l. 29).
23. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému odmítl dovolání v části, ve které směřovalo proti rozhodnutí o nároku žalobkyně na zadostiučinění ve výši 50 000 Kč s příslušenstvím za nepřiměřenou délku řízení před soudy.
IV. Přípustnost dovolání
24. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
25. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
26. V judikatuře Nejvyššího soudu nebyla dosud vyřešena otázka, zda mohla žalobkyni vzniknout nemajetková újma v důsledku nepřiměřené délky řízení, která byla způsobena tím, že úřad zaslal pouze neformální přípis (ze kterého vyplývalo, že účastnici řízení nevyhoví), poté byl patnáct a půl roku nečinný, a až na žádost účastnice řízení o vydání rozhodnutí úřad formálně rozhodl. Uvedená otázka proto zakládá přípustnost dovolání žalobkyně.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
27. Odvolací soud vyšel při hodnocení otázky, zda žalobkyni vznikla nemajetková újma, ze závěru (který nebyl dovoláním zpochybněn), že řízení před Okresním pozemkovým úřadem ve Strakonicích trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu. Vzhledem k okolnostem případu však uzavřel, že žalobkyni v důsledku nepřiměřené délky řízení nevznikla újma, neboť od té doby, co obdržela neformální přípis úřadu, nemohla být v nejistotě o tom, jak bude v její věci rozhodnuto.
28. Nejvyšší soud ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva přijal závěr, že v případě porušení práva na přiměřenou délku řízení se vychází z domněnky vzniku nemajetkové újmy, kterou však lze v řízení vyvrátit (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část V, dále jen „Stanovisko“).
29. Účelem náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením je kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl udržován; odškodňována je tedy újma způsobená nejistotou ohledně výsledku řízení a s ním souvisejícím právním postavením poškozeného (srov. Stanovisko, část V, nebo rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4336/2010, na který odkazuje žalobkyně).
30. Nejvyšší soud se již zabýval obdobnými situacemi, jako je nyní posuzovaná.
31. V rozsudku ze dne 16. srpna 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, uveřejněném pod číslem 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se Nejvyšší soud zabýval újmou způsobenou řízením o výkon rozhodnutí. Uvedl, že předpoklad vzniku nemateriální újmy v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení nemusí být nutně naplňován vždy jenom proto, že určité řízení formálně trvá. Při posuzování délky vykonávacího řízení je třeba vždy zkoumat, do jakého okamžiku se jednalo o účelné vedení řízení směřující k reálnému vymožení práva oprávněného, a od kdy již další průběh řízení ztrácí svůj význam, neboť vymožení pohledávky oprávněného se stává vzhledem k okolnostem případu nereálné či neúčelné, popř. dokonce neúčinné. Uvedené platí zvláště tehdy, dojde-li k zániku vymáhané pohledávky, a kdy tak v podstatě odpadá důvod jejího uplatnění v soudním řízení.
32. V rozsudku ze dne 24. dubna 2013, sp. zn. 30 Cdo 2469/2012, řešil Nejvyšší soud případ nemajetkové újmy způsobené v důsledku délky exekučního řízení, které nebylo po uhrazení pohledávky ze strany povinného zastaveno. Na návrh oprávněného na zastavení exekuce reagoval exekuční soud přípisem, ve kterém oprávněnému sdělil, že již skončenou exekuci zastavit nelze, neboť skončila vymožením. V kompenzačním řízení, ve kterém se oprávněný domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu, dospěl odvolací soud k závěru, že exekuční řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, neboť o návrhu na zastavení exekuce nebylo v době rozhodování exekučního soudu (cca po pěti letech od doručení návrhu žalobce na zastavení exekuce) rozhodnuto. Oprávněnému podle odvolacího soudu vznikla v důsledku nepřiměřené délky řízení nemajetková újma, jejíž dostatečnou kompenzací je konstatování porušení práva. Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem žalobce, že nebylo povinností žalobce urgovat soud k vydání rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce. Vydat rozhodnutí v přiměřené době je obecnou povinností orgánů veřejné moci , která má být plněna i tehdy, když účastníci nevyužívají prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení spočívající v nečinnosti orgánu (viz např. §6 o. s. ř. ukládající soudu postupovat tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná, nebo §101 odst. 2 o. s. ř., dle nějž není-li stanoveno jinak, soud pokračuje v řízení, i když jsou účastníci nečinní). Při zkoumání toho, zda poškozený využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, je třeba z uvedeného vycházet a jejich využití přičíst poškozenému k dobru, nikoli mu přičítat k tíži, že je nevyužil. Děje se tak přitom výhradně v rámci posuzování kritéria chování poškozeného podle §31a odst. 3 písm. c) OdpŠk, nikoliv kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného podle §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk (srov. část IV. písm. b/ Stanoviska, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011). Ve věci sp. zn. 30 Cdo 2469/2012 šlo však o jiný případ potud, že soud v posuzovaném řízení informoval žalobce o jeho skončení a dal najevo, že o žalobcově návrhu na zastavení exekuce rozhodovat nemíní. Pokud se žalobce v této situaci nedomáhal s využitím jemu dostupných prostředků (zejm. návrhu na stanovení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích) vydání rozhodnutí o jeho návrhu na zastavení exekuce, ukazuje to nejen na zanedbatelný význam daného řízení pro žalobce (v případě alespoň standardního vnímání významu předmětu posuzovaného řízení pro sebe by se žalobce formálního ukončení exekučního řízení domáhal), ale jde o okolnost přičitatelnou žalobci k tíži v rámci kritéria chování poškozeného podle §31a odst. 3 písm. c) OdpŠk, neboť to byl pouze on, kdo mohl tvrzeným průtahům původního řízení zabránit.
33. V rozsudku ze dne 19. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 3694/2014, uveřejněném pod číslem 9/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se Nejvyšší soud zabýval situací, kdy žalobce podal návrh na vydání směnečného platebního rozkazu, směnečný platební rozkaz byl vydán a byl opatřen doložkou právní moci a vykonatelnosti. Podaný návrh na výkon rozhodnutí byl však zamítnut a rozhodnutí o zamítnutí bylo potvrzeno odvolacím soudem, neboť směnečný platební rozkaz nebyl řádně doručen povinnému a nenabyl tedy formální právní moci. Osm let poté, co nabylo právní moci usnesení o zamítnutí návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, vzal žalobce žalobu zpět, směnečný platební rozkaz byl zrušen a řízení bylo zastaveno. Odvolací soud uzavřel, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu (nepřiměřené délce řízení), že žalobci vznikla újma a že dostatečným zadostiučiněním je konstatování porušení práva. Nejvyšší soud závěry odvolacího soudu ohledně intenzity žalobcovy újmy aproboval. Uvedl, že soudy nižších stupňů nepřičítaly žalobci k tíži okolnost, že se v průběhu řízení nedomáhal nápravy nepřiměřené délky řízení, ale okolnost, že po dobu cca osmi let byl v řízení absolutně nečinný a o průběh řízení neprojevil žádný zájem. Lze přisvědčit závěru soudu prvního stupně, že tato okolnost svědčí o marginálním významu řízení pro dovolatele, a rovněž závěru odvolacího soudu, že přiznání finančního zadostiučinění by za těchto okolností bylo v rozporu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt. Jak Nejvyšší soud vyjádřil v části V. Stanoviska, náhrada imateriální újmy má sloužit ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden, a v níž byl tak udržován. Takový stav přitom vyplývá z nejistoty ohledně výsledku sporu. Za situace, kdy účastník řízení po řadu let neprojevuje o řízení žádný zájem, lze o existenci stavu nejistoty ohledně výsledku řízení u tohoto účastníka zcela relevantně pochybovat. Nevede-li tato okolnost k závěru o vyvrácení domněnky vzniku újmy, je nezbytné ji zohlednit při posouzení kritéria významu řízení pro účastníka. Lze navíc dojít k závěru, že od pravomocného zamítnutí návrhu na výkon rozhodnutí (pro nedostatek právní moci směnečného platebního rozkazu) trvalo řízení pouze formálně.
34. V nyní posuzovaném případě se nejedná o totožnou skutkovou situaci jako v řízeních, která byla popsána výše, avšak ze stávající judikatury Nejvyššího soudu lze nepochybně vyjít.
35. V souzené věci byla žalobkyně ze strany pozemkového úřadu informována o tom, že pozemkový úřad nehodlá v její věci vydat žádné formální rozhodnutí (resp. že v její věci nebude ani zahajovat řízení). Z ničeho nelze usuzovat, že by žalobkyně po obdržení přípisu pozemkového úřadu byla v nejistotě ohledně výsledku řízení u pozemkového úřadu. Žalobkyně neměla žádný důvod domnívat se, že by pozemkový úřad mohl jejímu nároku vyhovět i přes zaslání přípisu, ze kterého plyne, že pozemkový úřad má již věc žalobkyně za (negativně) vyřízenou.
36. O nejistotě žalobkyně ohledně výsledku řízení lze důvodně pochybovat rovněž proto, že po řadu let neprojevila o řízení žádný zájem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3694/2014 citovaný výše). Pokud by žalobkyně po zaslání přípisu očekávala, že úřad ještě vydá konečné formální rozhodnutí, které by mohlo znít v její prospěch, pak by úřad o jeho vydání požádala dříve než za patnáct a půl roku od obdržení přípisu. Jestliže však o vydání formálního rozhodnutí požádala až s tak výrazným časovým odstupem, lze z toho usuzovat, že o vydání rozhodnutí požádala proto, aby je mohla napadnout žalobou, nikoliv proto, aby se dověděla, jak úřad o jejím nároku rozhodne (neboť to už jí bylo zřejmé z neformálního přípisu). Byla to přitom pouze žalobkyně, kdo mohl průtahu řízení spočívajícímu v nevydání formálního rozhodnutí zabránit (což po patnácti a půl letech učinila), neboť úřad dal již najevo, že formální rozhodnutí vydat nehodlá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2469/2012).
37. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že závěr o vyvrácení domněnky vzniku nemajetkové újmy žalobkyně v důsledku nepřiměřené délky řízení je správný a dovolání proto není důvodné.
VI. Závěr
38. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání žalobkyně podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. (v části, ve které nebylo odmítnuto) zamítl.
39. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243b, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 24. února 2016
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu