ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.2271.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 2271/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce J. M. , zastoupeného JUDr. Zdeňkem Čechurou, advokátem se sídlem v Praze, Vinohradská 6, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , identifikační číslo osoby 000 06 947, se sídlem v Praze, Letenská 525/15, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 64 C 28/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2015, č. j. 19 Co 332/2015-576, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. dubna 2015, č. j. 64 C 28/2010-517, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby soud určil, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 666.000.155,98 Kč s příslušenstvím z částky 656.829.544,- Kč. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně.
Soud prvního stupně po provedeném řízení dospěl k závěru, že žalobcem uplatněný nárok na náhradu nemajetkové újmy nesouvisí s předmětem tohoto sporu, přičemž uplatněný nárok na odškodnění majetkové újmy proti státu není opodstatněn. Soud prvního stupně vysvětlil, že u obou základních forem objektivní odpovědnosti státu, tj. odpovědnost spojená s vydáním nezákonného rozhodnutí a odpovědnost spojená s nesprávným úředním postupem, musí být kumulativně splněny tři podmínky: 1. vydání nezákonného rozhodnutí či nesprávný úřední postup, 2. vznik škody či nemajetkové újmy, a 3. příčinná souvislost mezi první a druhou podmínkou, přičemž platí, že existence těchto podmínek musí být v soudním řízení bezpečně prokázána a nepostačuje pouhý pravděpodobný závěr o splnění některé z výše uvedených podmínek. Důkazní břemeno v tomto směru leží na samotném poškozeném. V projednávané věci bylo prokázáno naplnění první z výše uvedených podmínek, tj. vydání nezákonného rozhodnutí. Soud prvního stupně při posuzování, zda žalobci v důsledku nezákonného rozhodnutí finančního úřadu vznikla škoda, která je podle žalobcova tvrzení ušlým ziskem ze zmařeného podnikatelského záměru realizace projektu OKC Velký Týnec, odkázal na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (dále též „Nejvyšší soud“ či „dovolací soud“) týkající se problematiky „ušlého zisku“, konkrétně pak na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2011, sp. zn. 28 Cdo 327/2010, a rozsudky téhož soudu ze dne 13. listopadu 2012, sp. zn. 28 Cdo 5171/2008, ze dne 17. června 2009, sp. zn. 25 Cdo 371/2007, nebo ze dne 31. října 2007, sp. zn. 25 Cdo 2857/2005, načež dospěl k závěru, že „ušlý zisk tedy nemůže představovat jen pouhý zamýšlený záměr žalobce k realizaci investičního projektu na výstavbu obchodně-komerčního centra v obci Velký Týnec, pokud jeho majetkový přínos z uvedeného záměru nebyl prokázán existujícími a reálně dosažitelnými okolnostmi. Jak výše soud hodnotil, samotná žádost žalobce o projednání a schválení drobné změny územního plánu obce a jeho fyzická účast na veřejném projednání konceptu územního plánu obce Velký Týnec dne 16. 4. 1999, není okolností, která prokazuje automaticky a reálně jeho majetkový přínos.“ Žalobce přitom neprokázal žádné příjmy z oblasti své investiční činnosti před vydáním rozhodnutí o daňovém nedoplatku, ani neprokázal reálné zvýšení své majetkové hodnoty. Soud prvního stupně tak uzavřel, že „nebylo soudu prokázáno, že adekvátní příčinou vzniklé škody je vydané nezákonné rozhodnutí správce daně.“ Mimoto žalobce ani neprokázal, že v řízení, v němž došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, vynaložil náklady na žalovanou částku ve výši 689.640,- Kč, a tak ani tento tvrzení nárok není po právu.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. listopadu 2015, č. j. 19 Co 332/2015-576, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když odvolání neshledal opodstatněné. Odvolací soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud konstatoval, že neměl důvod se odchýlit od skutkových a právních závěrů učiněných soudem prvního stupně. Shrnuvše nejprve teoretické vymezení právního institutu ušlého zisku, příčinné souvislosti a škody, s odkazem na relevantní judikaturu dovolacího soudu, vyložil: „Jestliže tak žalobce neoprávněně doměřenou daň nezaplatil, nelze dospět k závěru, že mu následkem nesprávného rozhodnutí ušel zisk z podnikání, a není tak ohledně tohoto nároku splněn jeden ze základních předpokladů odpovědnosti státu za škodu podle citovaného zákona. K námitkám žalobce o negativním vlivu probíhajícího daňového řízení na jeho podnikatelské aktivity a osobní život je třeba uvést, že soud aplikuje právo na konkrétní skutková zjištění, jež jsou pro rozhodnutí o uplatněném nároku významná, a namísto skutkového stavu věci nemůže učinit základem svého rozhodnutí obecné a ničím nepodložené úvahy, jak je ve svých podáních prezentuje žalobce.“ (odvolací soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 25 Cdo 2286/2003). Odvolací soud dále vyložil, že žalobcem předložené znalecké posudky „pracují“ jen s obecnými pojmy a mírou pravděpodobnosti ohledně žalobcova dalšího podnikání, „nepracují“ s konkrétními čísly a doklady. Závěrem odvolací soud doplnil, že „pokud se žalobce v odvolání dovolává nesprávného úředního postupu žalované a jemu údajně vzniklé nemajetkové újmy, je třeba konstatovat, že řízení není vedeno o tomto nároku. Proto chtěl-li se žalobce domoci nemajetkové újmy na základě tvrzeného nesprávného úředního postupu žalované, měl poté, co mu soudem prvního stupně nebyla připuštěna změna žaloby, podat samostatnou žalobu k vymožení tohoto nároku.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž však nebyly vymezeny předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu platí, že dovolatel je povinen vymezit to, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.). Dovolání může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., kdy dovolatel je povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu tohoto ustanovení o. s. ř. (či jeho části) (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2014, sp. zn. 25 Cdo 3111/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2015, sp. zn. 32 Cdo 3037/2015) [všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , a rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz ]. Dovolatel je tak povinen vymezit, o které z hledisek přípustnosti definovaných v §237 o. s. ř., opírá přípustnost svého dovolání, tedy zdali se jedná o situaci, v níž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V této souvislosti lze rovněž připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že: „úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, ‚naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.‘“
Ústavní soud k otázce vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ve svém usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, uvedl, že: „novelizace občanského soudního řádu (zákon č. 404/2012 Sb., kterým zavedl nově povinnost pro dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění přípustnosti dovolání) řešila přetížení Nejvyššího soudu neúměrným množstvím podaných dovolání v občanskoprávních a obchodních věcech, které Nejvyšší soud nestíhal v přiměřené lhůtě vyřizovat. Novela chtěla reagovat i na to, že ‚velmi často se objevují případy, kdy kvalita dovolání, v nichž advokáti zaměňují ustanovení občanského soudního řád o přípustnosti dovolání s dovolacími důvody...‘ (viz důvodová zpráva k zákonu č. 404/2012 Sb.). Z toho plyne, že záměrem novely (v podobě vytvoření příslušné nové náležitosti dovolání) byla regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potencionálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá. To v konečném důsledku může snížit finanční náklady potencionálních dovolatelů za dovolací řízení. Konečně smyslem zakotvení této nové obligatorní náležitosti může být i urychlení dovolacího řízení, protože důsledně vzato je Nejvyšší soud advokátem dovolatele interpretována jeho vlastní judikatura, což může Nejvyššímu soudu práci ulehčit (byť tím nebude vázán).“
Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem podle něj spočívá přípustnost dovolání, není pouze formalistické povahy, který by snad byl naplněn pouhým konstatováním jednoho z hledisek přípustnosti, ale takto označené hledisko přípustnosti musí dovolatel dále rozvinout. Je zřejmé, že prostá citace části §237 o. s. ř. nemůže založit přípustnost dovolání, nesměřuje-li k vymezenému hledisku přípustnosti i argumentace dovolatele. Tento rozvíjející požadavek vyplývá z široké konstantní judikatury dovolacího soudu. V této souvislosti lze pro příklad odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, v němž se mj. uvádí: „má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem… Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje“ Obdobné pravidlo je obsaženo i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2014, sp. zn. 30 Cdo 470/2014: „Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Této zásadě však obsah o dovolání nevyhovuje, když se ve značné míře zaměřuje na skutkové okolnosti případu a na vlastní hodnocení míry předmětného zásahu.“ V této souvislosti lze dále odkázat i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 30 Cdo 1870/2014, dle kterého platí, že „má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit.“
Dovolatel však, i přes značnou obsáhlost (místy hraničící s nesrozumitelností) svého podání, a i přes formální vymezení hledisek, v nichž shledával přípustnost dovolání, zcela ignoroval požadavek propojení vymezeného hlediska přípustnosti s praxí dovolacího soudu.
V dovoláním napadeném rozhodnutí odvolacího soudu bylo srozumitelně vyloženo, že ze tří zákonem daných podmínek odpovědnosti státu za škody, které musí být splněny kumulativně, byla naplněna pouze jedna, tj. existence rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno, zatímco další dvě, tj. podmínka vzniku škody (v tomto případě spočívající v ušlém zisku) a podmínka kauzálního nexu mezi těmito dvěma, absentovaly.
Dovolatel v dovolání obsáhle polemizuje s názorem odvolacího soudu k otázce příčinné souvislosti, aniž by (konkrétně) vymezil jednu ze čtyř v úvahu přicházejících variant předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Veškerá jeho argumentace k otázce příčinné souvislosti je tak pouhou polemikou s právními názory odvolacího soudu.
Ve vztahu k existenci škody a její výši, jakožto jedné ze tří podmínek odpovědnosti státu podle OdpŠk, pak dovolatel v zásadě tvrdí, že výši škody nelze určit, jelikož „zásah státu neustále pokračuje“ . Tento argument pak dovolatel několikrát opakuje, vždy trochu jinými slovy. Ani v tomto případě však dovolatel nesměřoval svoji argumentaci k žádnému z hledisek přípustnosti dovolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř.
Na mnoha místech svého podání pak dovolatel poukazuje na údajná nezákonná rozhodnutí orgánů finanční správy, ať již spočívající ve zřízení zástavního práva k nemovitostem dovolatele či na jejich nesprávný úřední postup, např. spočívající v „neuvolnění majetku dovolatele“ či „nedostatečném vymáhání poddlužnické pohledávky“ , atd. Na tomto místě je však třeba konstatovat, že tato argumentace není relevantní pro toto řízení, jelikož v tomto soudním řízení, nyní ve fázi dovolacího řízení, by – v případě právně relevantního vymezení předpokladu (předpokladů) přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. – byla řešena toliko otázka nároku dovolatele na náhradu škody ve formě ušlého zisku, vyplývající z rozhodnutí, která byla pro nezákonnost zrušena, tj. rozhodnutí Finančního ředitelství ze dne 3. 1. 2001 a dodatečný platební výměr Finančního úřadu pro Hlavní město Prahu ze dne 28. června 1999. Veškeré nároky dovolatele vyplývající z jiných – podle dovolatele – nezákonných rozhodnutí orgánů finanční správy, či nesprávného úředního postupu, by tak musely být uplatněny v rámci samostatných řízení (pokud nebyla soudem prvního stupně připuštěna změna žaloby, která by i tyto nároky zahrnovala).
Podstatná část argumentace dovolatele pak míří na otázky skutkové, resp. na skutkové závěry soudu prvního stupně. Nejvyšší soud tak i s odkazem na svoji konstantní rozhodovací praxi připomíná, že v dovolacím řízení nelze revidovat skutková zjištění, z nichž vycházel při rozhodování odvolací soud (ledaže by byla pro meritorní rozhodnutí neúplná, nesrozumitelná či neurčitá, k čemuž v tomto případě nedošlo, neboť odvolací soud, resp. soud prvního stupně se ve svém odůvodnění věnoval a náležitě vysvětlil veškeré skutkové závěry, které dovolatel napadá). Nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ) [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. července 2014, sp. zn. 33 Cdo 2114/2014].
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. by dovolací soud mohl k dovolatelem namítaným vadám řízení přihlédnout jen v případě, pokud by dovolání bylo přípustné, což není.
Podle §241b o. s. ř. může být dovolání, které neobsahuje to, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Doplnění dovolání ze dne 28. června 2016 tyto náležitosti neobsahuje, ale i kdyby je obsahovalo, Nejvyšší soud by k tomuto doplnění dovolání nemohl přihlédnout, jelikož bylo podáno po uplynutí lhůty k dovolání.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. listopadu 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu