ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.2929.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 2929/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobkyně D. P. , zastoupené JUDr. Františkem Horákem, advokátem se sídlem v Prostějově, nám. T. G. Masaryka 24, proti žalovaným 1) Statutárnímu městu Prostějov , se sídlem v Prostějově, nám. T. G. Masaryka 130/14, 2) JUDr. T. V., soudnímu exekutorovi , se sídlem v Přerově, Komenského 38 a 3) České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody za nesprávný úřední postup, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 9 C 107/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 3. 2015, č. j. 44 Co 410/2013-157 takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 26. 6. 2013, č. j. 9 C 107/2012 – 201, zamítl žalobu na zaplacení částky 5 000 000 Kč za „špatný úřední postup“ (výrok I.), nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a ustanovenému zástupci žalobkyně Mgr. P. V. přiznal odměnu v celkové výši 50 500 Kč (výrok III.).
Žalobkyně se žalobou domáhala částky 5 000 000 Kč jako náhrady újmy ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, jež jí měla vzniknout z důvodu nesprávného úředního postupu v souvislosti se soupisem věcí v rámci exekučního řízení vedeného proti L. L..
Odvolací soud potvrdil rozsudek prvního stupně v napadených výrocích I. a II. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Své rozhodnutí vystavěl odvolací soud na následujících závěrech: Žalovaný 1) neodpovídá za tvrzenou nemajetkovou újmu vzniklou žalobkyni, u žalovaného 2) není též možné dovozovat odpovědnost za tvrzenou nemajetkovou újmu vzniklou dne 28. 1. 2011. U žalovaného 2) se odvolací soud nadto ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný 2) se nedopustil nesprávného úředního postupu, když vstoupil do bytu žalobkyně a zabavil obrazy malované dědem žalobkyně. Žalovaný 2) postupoval v souladu s platnou právní úpravou a správně žalobkyni poučil o možnosti podat návrh na vyškrtnutí věci ze soupisu a vylučovací žalobu, žalobkyně však v tomto směru nekonala. Vůči žalované 3) by bylo možné odpovědnost za tvrzenou nemajetkovou újmu v daném případě dovozovat, avšak vůči ní se jednalo o nárok promlčený.
Rozsudek odvolacího soudu žalobkyně napadla v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozsudek závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně pak dovolatelka napadá závěry odvolacího soudu, že za újmu vzniklou dovolatelce odpovídá stát, nikoliv žalovaný 1) a žalovaný 2). Dovolatelka dále namítá, že závěr odvolacího soudu ohledně promlčení nároku vůči žalované 3) je nesprávný pro rozpor s dobrými mravy, přičemž poukazuje na rozsudek Nejvyšší soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 345/2012.
Žalovaní se ve svých vyjádřeních ztotožnili se závěry odvolacího soudu a navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítnul, případně jako nedůvodné zamítnul.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a dovolání odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 o. s. ř.
Podle §1 odst. 1, 2 OdpŠk, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Územní samosprávné celky odpovídají za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci svěřené jim zákonem v rámci samostatné působnosti.
Podle §3 odst. 1 písm. c) OdpŠk stát odpovídá za škodu, kterou způsobily územní samosprávné celky, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem.
Podle §19 písm. a) OdpŠk územní celky v samostatné působnosti odpovídají za škodu, kterou způsobily při výkonu veřejné správy nezákonným rozhodnutím.
Z uvedených ustanovení OdpŠk je zřejmé, že obec, jakožto územní samosprávný celek odpovídá za škodu způsobenou rozhodnutím svých orgánů, došlo-li ke škodě při výkonu jejích pravomocí v rámci samostatné působnosti, a s odvolacím soudem je třeba souhlasit v tom, že v daném případě šlo o výkon samosprávy v přenesené působnosti obce ve smyslu §52 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích.
Závěr, že za případnou škodu vzniklou v rámci výkonu přenesené působnosti odpovídá stát a nikoliv územní samosprávný celek, v tomto případě žalovaný 1), je v souladu s právní úpravou i ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1457/2005, publikovaný pod číslem 98 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2007, nebo též rozsudek ve věci sp. zn. 30 Cdo 3257/2012), proto námitka směřující proti tomuto závěru nemůže založit přípustnost dovolání.
Námitka směřující proti závěru odvolacího soudu, že za tvrzenou újmu vzniklou dovolatelce odpovídá stát, nikoliv žalovaný 2), nemůže založit přípustnost dovolání, neboť odvolací soud založil své rozhodnutí i na závěru, že žalovaný 2) se nedopustil nesprávného úředního postupu, když vstoupil do bytu žalobkyně a zabavil obrazy malované dědem žalobkyně. Uvedený závěr žalobkyně v dovolání nenapadá a tento závěr obstojí sám o sobě. Spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je dle §242 odst. 3 věty první o. s. ř. vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než v dovolání uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Otázka, zda žalovaná 3) postupovala v rozporu s dobrými mravy, když vznesla námitku promlčení, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud ohledně promlčení nároku na náhradu škody ze zjištění soudů nevyplývá, že by hlavním a přímým úmyslem žalované při uplatnění námitky promlčení bylo poškodit žalobkyni (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 2364/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2574/2010, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 2369/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2996/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 1033/2015, odmítnuta). Pokud žalobkyně odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 345/2012, pak Nejvyšší soud uzavírá, že v tomto rozhodnutí bylo v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu dosaženo výše uvedeného závěru, že uplatnění námitky promlčení by mohlo být zcela výjimečně výkonem práva v rozporu s dobrými mravy pouze tehdy, jestliže by tato námitka byla pouze prostředkem umožňujícím značně poškodit účastníka právního vztahu a že uplatnění námitky promlčení je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil, což v případě žalobkyně není (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, nebo nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04), a to proto, že bez ohledu na postup žalované měla žalobkyně zachovanou možnost uplatnit svůj nárok u soudu včas (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1529/2011).
Nejvyšší soud nadto poukazuje na svůj konstantní závěr, že délka promlčecí lhůty obsažená v §32 odst. 3 OdpŠk je ústavně konformní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2387/2012, uveřejněný pod číslem 72/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ústavní konformitu citovaného ustanovení posuzoval Ústavní soud v usnesení ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 3451/10, ve kterém návrh na zrušení tohoto ustanovení odmítl. V usnesení ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1615/12, se pak Ústavní soud vyjádřil následovně: „ (…) ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. je ústavně konformní, neboť nezakládá nerovnost mezi jednotlivými poškozenými, bezdůvodně neprivileguje stát a není projevem svévole zákonodárce, protože odchylnou úpravu otázky promlčení dovoluje specifický charakter uplatňovaného nároku, přičemž stanovená promlčecí lhůta poskytuje dostatečný časový prostor k jeho uplatnění.“
Přípustnost dovolání nemůže z výše uvedených důvodů založit ani jedna z námitek dovolatelky.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 5. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu