ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.3735.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 3735/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka ve věci posuzovaného R. G., zastoupeného opatrovnicí JUDr. Boženou Kopeckou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Bráfova 52, za účasti Okresního státního zastupitelství v Třebíči, o úpravu svéprávnosti, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 10 Nc 608/2013, o dovolání opatrovníka Obce Staré Křečany, se sídlem ve Starých Křečanech č. 38, zastoupené Mgr. Narcisem Tomáškem, advokátem se sídlem v Děčíně III, U Starého mostu 111/4, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. dubna 2015, č.j. 37 Co 116/2015-76, takto:
I. Dovolání opatrovníka se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Okresní soud v Třebíči usnesením ze dne 13. října 2014, č.j. 10 Nc 608/2013-54, výrokem I. omezil ve svéprávnosti posuzovaného R. G., a to tak, že není způsobilý uzavírat smlouvy, půjčky, úvěry a ručení a činit právní úkony majetkové povahy, jejichž hodnota převyšuje částku l.000,- Kč při jednotlivém právním úkonu, jakož i činit právní úkony při jednání s úředními institucemi a dále jej omezil ve svéprávnosti, pokud se jedná o volební právo a o posouzení jeho zdravotního stavu, případně lékařské péče a hospitalizace ve zdravotním zařízení. Výrokem II. jmenoval opatrovníkem posuzovaného Obecní úřad Staré Křečany a výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení a náhradě nákladů řízení placených státem. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že posuzovaný trpí podle znaleckého posudku duševní poruchou, která není jen přechodného rázu. Dospěl k závěru, že jsou splněny hmotněprávní podmínky pro postup ve smyslu ustanovení §55 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“). K ochraně práv posuzovaného poté jmenoval opatrovníkem Obecní úřad Staré Křečany.
K odvolání Obecního úřadu Staré Křečany Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. dubna 2015, č.j. 37 Co 116/2015-76, rozsudek soudu prvního stupně změnil v napadeném výroku II. tak, že opatrovníkem posuzovaného se jmenuje Obec Staré Křečany. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že bylo nutno postupovat v souladu s ustanoveními §61 a 471 o.z., t.j. jmenovat veřejného opatrovníka, neboť nebyla zjištěna jiná fyzická osoba. Touto osobou však musí být osoba právnická, nikoli její orgán. Dále odvolací soud podotkl, že pokud opatrovník namítá finanční, personální, časovou a další nedostatečnost pro výkon opatrovnické funkce, je kladena vzhledem k judikatuře Ústavního soudu odpovědnost na stát, který odpovídá za to, že za trvání omezení fyzické osoby se nijak nezhorší její postavení. S tím souvisí rovněž otázka materiálního a personálního zajištění výkonu funkce opatrovníka, ke kterému je povinován stát, jinak řečeno, je povinností státu poskytnout příslušné obci odpovídající finanční zajištění.
Proti usnesení odvolacího soudu podal opatrovník – Obec Staré Křečany (dále též „dovolatel“) dovolání. Dovolání je podle dovolatele přípustné, protože podle jeho mínění jde o vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla dovolacím soudem dosud vyřešena; konkrétně se jedná o výklad ustanovení §471 odst. 2 „o.z.“. Dovolatel konstatuje, že se soud sice zabýval možností opatrovnictví ze strany rodičů (přičemž otec posuzovaného již zemřel), ale poté již nevyhledával další možné osoby příbuzné, či opatrovanci blízké. Domnívá se dále, že pokud posuzovaný žije v Domě pro osoby se zdravotním postižením, je tato organizace nejlépe schopna zajistit jeho potřeby. Proto by měla být ustanovena opatrovníkem, protože lze na ni nahlížet ve smyslu zmíněného §471 odst. 2 o.z. jako na jinou osobu. Dovolatel též polemizuje s novým pojmem bydliště , na rozdíl od dřívějšího pojmu „trvalý pobyt“. Sám poukazuje na skutečnost, že nemá personální či finanční kapacity na řádný výkon této funkce. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno případné vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „ o.s.ř.“) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř., či jeho části (obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
Je možno současně připomenout například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
K projednání dovolání nepostačuje např. pouhá citace části znění ustanovení §237 o.s.ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil (a v jakém smyslu), nebo která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení téhož soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), přičemž k tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je nezbytné, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
V projednávané věci dovolatel nominálně prohlašuje, že dovolání podává z důvodů vyřešení otázky hmotného práva, která dovolacím soudem nebyla dosud vyřešena – konkrétně se jedná o výklad ustanovení §471 odst. 2 o.z.“. Dovolání však ve skutečnosti exponuje především skutkový náhled dovolatele, jeho úvahy na možnost funkci opatrovníka vykonávat. Nadto je v této souvislosti možno odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2015, sp.zn. 30 Cdo 1581/2015, ze dne 23. září 2015, sp.zn. 30 Cdo 1909/2915, ze dne 8. července 2015, sp.zn. 30 Cdo 1719/2015, případně ze dne 17. června 2015, sp.zn. 30 Cdo 116/2015. Dále je třeba zdůraznit, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nebylo zbudováno na speciálním řešení otázky pojmu „ bydliště“ , přičemž dovolání ani samo nevysvětluje v čem má za to, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu na řešení této otázky záviselo .
Z uvedeného je tak třeba dovodit, že dovolání opatrovníka ve své podstatě nenaplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o.s.ř. Za popsaného stavu Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první o.s.ř.).
U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. února 2016
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu