ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.401.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 401/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobců a) Ing. L. T. , b) J. T. , c) P. T. a d) Z. T. , všech zastoupených JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská č. 11/6, proti žalované Fakultní nemocnici v Motole, se sídlem v Praze 5, V Úvalu 84, zastoupené Mgr. Bohuslavem Hubálkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Kooperativy pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group, IČ 47116617, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, o ochranu osobnosti , vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 32 C 30/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. června 2015, č.j. 3 Co 24/2014-312, 3 Co 25/2014, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobci se domáhali ochrany osobnosti podle §13 odst. 2 a 3 zákona č.40/1964 Sb., občanský zákoník, platného do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“), a to zaplacením nemajetkové újmy v částce 400.000,- Kč každému z nich. Uvedená újma jim měla vzniknout jako pozůstalým po zemřelém Ing. R. T. v důsledku postupu žalované non lege artis .
Městský soud v Praze (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. května 2013, č.j. 32 C 30/2010-254, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že péče poskytovaná žalovanou byla lege artis . Ing. T. zemřel v důsledku onkologického onemocnění, kdy jeho ložisko bylo neznámé, a nebylo tak možno cílit chemoterapii. Navíc pacient ne zcela dobře spolupracoval s lékařem, protože nedodržoval termíny kontrol a včas pravdivě neinformoval o svém zdravotním stavu. Sice připustil, že mu již půl roku nebylo dobře, ale toto (lékaři) sdělil až po půl roce, přičemž tato prodleva mohla mít podstatný vliv na zvolení dalších léčebných postupů.
Vrchní soud v Praze (dále též „odvolací soud“ nebo „soud druhého stupně“) rozsudkem ze dne 2. června 2015, č.j. 3 Co 24/2014, 3 Co 25/2014-312, rozsudek soudu prvního stupně podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že ve vztahu ke každému pacientovi je namístě přistupovat zcela individuálně, je třeba vzít v úvahu nejenom možnosti, a to i ve vztahu k přístrojům ke stanovení diagnózy a léčebné péče, ale i subjektivní údaje o zdravotním stavu, které při kontrolách u lékaře poskytne pacient. Pokud pacient sděloval ošetřujícímu lékaři při kontrolách, že se cítí celkem dobře, pak ošetřující lékař neměl důvod podrobovat pacienta vyšetřením v souladu s prudce se vyvíjejícími pokroky lékařské vědy a diagnostických přístrojů a zařízení, což by mohlo mít negativní vliv na jeho psychickou pohodu. Proto soud druhého stupně shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že v poskytování léčebné péče žalovanou zemřelému Ing. T., nelze shledat jednání non lege artis . Dodal, že tvrzení žalobců, že za pomoci diagnostiky a dalšího léčebného postupu (chemoterapie) by život jejich manžela a otce trval déle, lze pokládat za pochopitelné přání pozůstalých žalobců. V léčebném postupu pracovníků žalované a v úmrtí pacienta podle závěru odvolacího soudu však nelze v posuzované věci shledat jakoukoliv příčinnou souvislost.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále též „dovolatelé“) dne 5. listopadu 2015 dovolání, jehož přípustnost spatřují v ustanovení §237 o.s.ř., když podle nich napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podávají je z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř., tedy pro dovozované nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Poukazují na usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 25 Cdo 1509/2013 a rozsudek sp.zn. 25 Cdo 695/2012, kdy v řízení o náhradě škody Nejvyšší soud judikoval, že při posouzení, zda postup lékařů byl lege artis, jde primárně o to, zda byla porušena přímá povinnost. Byl-li postup lékařů při operaci shledán lege artis, bylo by možno usuzovat na porušení povinnosti vyplývající z §415 obč. zák., pokud v daném případě existovaly konkrétní okolnosti, které vyžadovaly provedení dalších úkonů či zvláštních opatření nad rámec předepsaného či obvyklého postupu a byly způsobilé k zamezení či snížení možnosti způsobení újmy na zdraví, za niž je náhrada požadována, a provedeny nebyly . Podle názoru dovolatelů soudy obou stupňů omezily otázku odpovědnosti žalované pouze na posouzení, zda došlo k porušení předpisů či běžných postupů a vůbec se nezabývaly otázkou, zda v daném případě a za daného skutkového stavu neexistovaly konkrétní okolnosti, které by vyžadovaly provedení dalších léčebných úkonů nad rámec obvyklého postupu, když žalobci v řízení namítali především četnost kontrol a způsob jejich provádění. Napadené rozhodnutí podle žalobců spočívá na řešení otázky, zda v případě, kdy byl v oblasti poskytování zdravotnických služeb shledán postup lékařů lege artis , lze bez dalšího konstatovat, že nebyly porušeny povinnosti na straně lékařského zařízení. Žalobci proto navrhli, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (popř. i rozsudek soudu prvního stupně) a věc vrátil odvolacímu soudu (popř. soudu prvního stupně) k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání žalobců nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, že byly splněny podmínky §241 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě ve smyslu ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle §241a odst. 2 o.s.ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.
Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Vyloženým zásadám obsah podaného dovolání v daném případě nevyhovuje.
Dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne (§243c odst. 1 věta první o.s.ř.).
Odvolací soud založil napadené rozhodnutí na závěrech, že postup žalované v posuzovaném případu byl lege artis a že mezi jejím tvrzeným jednáním či nejednáním a úmrtím Ing. T. neexistuje příčinná souvislost. Ani jeden z těchto závěrů však dovolatelé nezpochybňují. Tvrdí pouze, s poukazem na judikaturu dovolacího soudu v řízeních o náhradu škody, že se soudy obou stupňů nezabývaly tím, zda z konkrétních okolností daného případu nevyplývaly další povinnosti zdravotnického zařízení ve smyslu §415 obč. zák. Tyto eventuální další povinnosti žalované však již blíže nespecifikovali. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je přitom zřejmé, že se soud druhého stupně zabýval i touto otázkou, a to s ohledem na frekvenci kontrol a vyšetření, které Ing. T. měl absolvovat, jakož i vzhledem k prognóze délky jeho přežití v případě poskytnutí určitých diagnostických vyšetření žalovanou. Je tak třeba konstatovat, že argumenty dovolatelů se míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem, a nemohou proto založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2014, sp. zn. 30 Cdo 135/2013).
Jelikož žalobci podali dovolání proti oběma výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, dovolací soud konstatuje, že dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o.s.ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nejvyšší soud proto předmětné dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věta první o.s.ř.
Výrok o náhradě nákladů řízení není odůvodňován s přihlédnutím k ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. července 2016
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu