ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.4630.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 4630/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobkyně Pragner s. r. o., se sídlem v Praze 4, Pod Lesem 2147/23, identifikační číslo osoby 256 36 731, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 51/39, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody ve výši 9.932.775,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 296/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. června 2015, č. j. 39 Co 150/2015-410, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. června 2015, č. j. 39 Co 150/2015-410, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V pořadí třetím shora v záhlaví citovaným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále již „odvolací soud“) byl potvrzen výrokem I. v pořadí třetí rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále již „soud prvního stupně“) ze dne 25. února 2014, č. j. 14 C 296/2007-372, v zamítavém výroku I. o věci samé a dále byl změněn výrok II. soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
V průběhu řízení Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) rozsudkem ze dne 14. září 2011, sp. zn. 28 Cdo 3392/2010, zrušil rozsudky odvolacího soudu ze dne 10. března 2010, č. j. 39 Co 444/2009-68, a soudu prvního stupně ze dne 25. května 2009, čj. 14 C 296/2007-50, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soudy obou stupňů zavázal právním názorem, že rozhodnutí ministra spravedlnosti o pozastavení výkonu exekutorského úřadu je nezákonným rozhodnutím podle §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb., (dále již „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“), bylo-li v řízení o správní žalobě soudního exekutora zrušeno.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vycházel ze zjištění, že ve věci se právní předchůdce žalobkyně domáhal zaplacení částky 9.932.775,- Kč jako náhrady škody vzniklé mu z důvodu ušlého výdělku, způsobené mu podle něho nezákonným rozhodnutím ministra spravedlnosti ze dne 11. července 2003, sp. zn. 179/03-pers.SO, o pozastavení výkonu jeho činnosti jako soudního exekutora. Činnost právního předchůdce žalobkyně byla pozastavena od 22. července 2003, což byl den následující po doručení ministrova rozhodnutí. Uvedené rozhodnutí bylo vydáno v důsledku zahájeného trestního stíhání právního předchůdce žalobkyně pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona. Proti rozhodnutí ministra spravedlnosti podal právní předchůdce žalobkyně k Městskému soudu v Praze včas žalobu, která byla rozsudkem uvedeného soudu ze dne 12. prosince 2003, č. j. 5 Ca 155/03-61, zamítnuta. Proti zamítavému rozhodnutí podal právní předchůdce žalobkyně kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, který rozsudkem ze dne 22. září 2004, č. j. 2 As 19/2004-92, zrušil uvedený rozsudek Městského soudu v Praze a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení s tím, že shledal rozhodnutí ministra nepřezkoumatelným pro jeho nesrozumitelnost (absence odůvodnění). Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozsudku též uvedl, že postupem žalovaného byla právnímu předchůdci žalobkyně upřena základní procesní práva, která mu podle příslušných právních předpisů náleží. Poté Městský soud v Praze, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, rozhodnutím ze dne 12. listopadu 2004, č. j. 5 Ca 174/04-111, zrušil napadené rozhodnutí ministra spravedlnosti a věc mu vrátil k dalšímu řízení; toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 16. prosince 2004; tímto dnem byla uvolněna činnost soudního exekutora. Dne 28. prosince 2004 došlo k plnému obnovení činnosti exekutora. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. června 2004, sp. zn. 2 T 11/04, byl právní předchůdce žalobkyně uznán vinným trestným činem podvodu a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání tří let s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu pěti let s dohledem; právnímu předchůdci žalobkyně byl uložen též tříletý trest zákazu činnosti spojené s hmotnou odpovědností. Rozsudek nabyl právní moci dne 9. listopadu 2005.
Na základě usnesení soudu prvního stupně ze dne 31. května 2012, č. j. 14 C 296/2007-140, došlo ke vstupu společnosti Pragner s. r. o. do řízení na straně žalobce místo původního žalobce Mgr. V., a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek. Podle této smlouvy ze dne 27. ledna 2012 postupitel Mgr. V. převedl na postupníka – společnost Pragner s. r. o. předmětnou pohledávku za žalovanou ve výši 9,932.775,- Kč.
Soud prvního stupně dovodil, že bylo vydáno rozhodnutí, které bylo následně pro nezákonnost zrušeno, předchůdci žalobce na základě tohoto rozhodnutí vznikla v příčinné souvislosti s ním škoda, a svůj nárok následně předvedl na žalobce. Soud prvního stupně však žalobci nevyhověl s poukazem na to, že přiznání požadované náhrady by bylo v rozporu se zásadou nemo turpitudinem suam allegare potest , zakazující, aby někdo měl prospěch z vlastního nepoctivého jednání (§6 odst. 2 zák. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
V odvolání žalobkyně v tomto směru poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2012, sp. zn. 30 Cdo 3731/2011, podle něhož nárok na náhradu nemajetkové újmy ve smyslu OdpŠk, nelze zamítnout pro rozpor s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Žalobkyně namítla, že mezi náhradou majetkové a nemajetkové újmy v tomto směru není rozdíl. Odvolací soud s touto námitkou žalobkyně nesouhlasil, neboť podle něj nelze bez dalšího zaměňovat nároky plynoucí z majetkové či nemajetkové újmy. Při posuzování této námitky odvolací soud zdůraznil, že při odškodňování imateriální újmy se soud otázkou dobrých mravů zabývá již při posuzování jednotlivých zákonných kritérií ve smyslu §31a odst. 3 OdpŠk, což při řízení o nárocích z materiální újmy učinit nemůže. V případě majetkové újmy nepochybně platí, že výkon práva nemůže být nemravný, tak jako v ostatních oblastech občanského práva (§26 zák. OdpŠk).
Odvolací soud dále uvedl, že mu z jeho činnosti je známo, že právní předchůdce žalobkyně byl pravomocně odsouzen pro závažnou majetkovou trestnou činnost, spáchanou i v souvislosti s výkonem exekuční činnosti. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, neboť byla-li důvodem odvolání právního předchůdce žalobce z funkce exekutora jeho trestná činnost související s výkonem funkce, bylo by zcela nemravné, jestliže by mu za období od účinnosti zrušeného rozhodnutí do pravomocného odsouzení byla poskytnuta náhrada vzniklé škody.
K námitce žalobkyně, že se trestné činnosti nedopustila, odvolací soud doplnil, že se smluvně namísto původního žalobce ocitla v jeho právním postavení, vstoupila do práv původního žalobce, a tudíž i na něj se vztahuje shora uvedený rozpor poskytnutí náhrady škody s dobrými mravy, jinými slovy, že ani on nesmí těžit z protiprávních činů svého právního předchůdce.
Proti tomuto rozsudku do výroku I. o věci samé podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání. Dovolatelka přípustnost dovolání dovozuje z §237 o. s. ř. s tím, že dovolací důvod spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Dovolatelka uplatnila tři následující otázky:
1) Zda v případě, že je postaveno na jisto, že existuje nezákonné rozhodnutí ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 OdpŠk, lze požadavek na náhradu majetkové újmy zamítnout pro rozpor s dobrými mravy.
2) Zda je správný závěr soudů, že v případě obvinění ze spáchání trestného činu poškozeným, které vedlo státní orgán k vydání rozhodnutí, které však bylo pro svou nezákonnost ve smyslu §8 odst. 1 OdpŠk zrušeno, poškozenému v důsledku jeho vydání vznikla újma a poškozený ji požaduje uhradit, tak těží ze své nepoctivosti a zda se to může týkat i jeho procesního nástupce.
3) Zda vůbec a nakolik jsou relevantní důvody, které vedly státní orgán k vydání nezákonného rozhodnutí, k posouzení důvodnosti nároku poškozené na náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím ve smyslu §8 odst. 1 OdpŠk.
Dovolatelka namítá, že předchůdce, pro jehož vyšetřování mu byl nezákonným rozhodnutím pozastaven exekutorský úřad, vůbec nespáchal v souvislosti s výkonem exekuční činnosti trestný čin. Žalobu na náhradu škody ve smyslu OdpŠk nelze podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu zamítnout pro rozpor s dobrými mravy. Dovolatelka poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2012, sp. zn. 30 Cdo 3731/2011. Odvolací soud zásadu poctivosti nepřípustně generalizoval na případy, že nikdo, kdo byl pravomocně odsouzen, nemůže požadovat náhradu škody dle OdpŠk, způsobenou nezákonným rozhodnutím vydaným např. v trestním řízení, neboť učinil protiprávní skutek a nyní je proto nepoctivý, což je zcela absurdní. Odkazem na pravomocné odsouzení procesního předchůdce žalobce, ovšem za jiný a mnohem pozdější skutek, než pro jaký byl pozastaven jeho výkon exekuční činnosti, se nyní odvolací soud pouze opět nedůvodně snaží konvalidovat nezákonný postup ministra spravedlnosti, a to i přes závazný právní názor Nejvyššího soudu o nezákonnosti dotčeného rozhodnutí. Je zřejmé, že obecné soudy nerespektují závazný právní názor Nejvyššího soudu, pro který dovolací soud již jednou jejich rozhodnutí zrušil. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou (účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání je přípustné a důvodné.
Dovolání dovolatelky je přípustné podle §237 o. s. ř, pro první právní otázku, zda v případě, že je postaveno na jisto, že existuje nezákonné rozhodnutí ve smyslu §8 odst. 1 OdpŠk, lze požadavek na náhradu majetkové újmy zamítnout pro rozpor s dobrými mravy, když uplatněná právní otázka v rozhodování dovolacího soudu v uvedených souvislostech dosud nebyla vyřešena.
Podle §26 OdpŠk: pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem .
Výslovně formulované ustanovení vylučuje pochybnosti o vztahu zákona č. 82/1998 Sb. k občanskému zákoníku; jde o vztah speciality založený na tom, že zvláštní úprava se uplatní tam, kde speciální předpis stanoví něco jiného oproti úpravě obecné, přičemž obecnou úpravu je možno použít tam, kde speciální předpis její aplikaci nevylučuje výslovným zákazem anebo tím, že nestanoví něco jiného. To je odůvodněno tím, že právní vztah, který za podmínek stanovených zákonem č. 82/1998 Sb. mezi poškozeným a státem či územním samosprávným celkem vzniká, je občanskoprávním vztahem odpovědnosti za škodu. Zatímco totiž při výkonu veřejné moci vystupuje stát v tzv. vrchnostenské pozici (srov. komentář k §1 odst. 1 OdpŠk), pak jsou-li poté splněny podmínky jeho odpovědnosti za škodu, vzniká mezi ním a poškozeným závazkový právní vztah, v němž již vrchnostenské postavení nemá, neboť tehdy již o právech a povinnostech účastníka nerozhoduje (ani předběžné projednání nároku ústředním orgánem nemá charakter rozhodovací), naopak v něm vůči poškozenému vystupuje jako rovný s rovným (obdobně jako v jiných odpovědnostních či závazkových vztazích) a podrobuje se i soudní pravomoci. Že i soud rozhodující o tomto nároku je orgánem státu, na tom nic nemění (srov. Vojtek, P.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 225). K obdobnému závěru ostatně dospívá i doktrína (srov. zejména Fiala a kol.. Občanské právo hmotné. 3. opravené a doplněné vydání. Brno: Masarykova univerzita – nakladatelství Doplněk, 2002, str. 378: „Jde o zvláštní případ odpovědnosti za škody vzniklé z veřejnoprávního vztahu – při výkonu veřejné moci. Příslušný odpovědnostní právní vztah je ovšem již vztahem soukromoprávním.“ ) a přijímá je i právnická literatura (srov. např. Chmelík, M., Chmelík, M.: Náhrada škody v daňovém řízení. Právní rozhledy 22/2007, str. 809).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. června 2012, sp. zn. 30 Cdo 3731/2011 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ) přijal závěr, že nárok na náhradu nemajetkové újmy ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., nelze zamítnout pro rozpor s dobrými mravy (§3 obč. zák.). Závažnost vzniklé újmy a okolnosti, za nichž ke způsobení újmy došlo, je také třeba vzít v úvahu při stanovení formy, případně výše, zadostiučinění (§31a odst. 2, věta druhá zákona č. 82/1998 Sb.).
Nadto je nutno si uvědomit (a to i s přihlédnutím ke znění §26 OdpŠk), co stanoví §31a odst. 1 a 2 OdpŠk. Zákon č. 82/1998 Sb. stanoví vlastní a úplné podmínky, za nichž stát odpovídá za vzniklou nemajetkovou újmu, tak jako i pravidla o poskytnutí zadostiučinění a jeho formy. Hodnoty obdobné těm, které odvolací soud dovodil aplikací §3 obč. zák., jsou obsaženy rovněž v §31a OdpŠk.
Dovolatelka namítala, že citovaný závěr Nejvyššího soudu platí i pro náhradu majetkové škody, neboť mezi náhradou majetkové a nemajetkové újmy v tomto směru není rozdíl. Lze souhlasit s názorem odvolacího soudu, který dovodil, že nelze bez dalšího zaměňovat nároky plynoucí z majetkové či nemajetkové újmy. Zatímco při odškodňování imateriální újmy se soud otázkou dobrých mravů zabývá již při posuzování jednotlivých zákonných kritérií ve smyslu §31a odst. 3 OdpŠk, v řízení o nárocích z materiální újmy tak učinit nemůže. V případě majetkové újmy tak nepochybně platí, že výkon práva může být v rozporu s dobrými mravy (§3 obč. zák.), tak jako v ostatních oblastech občanského práva (§26 zák. 82/1998 Sb.).
Dobré mravy judikatura často charakterizuje jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 62/1997).
Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96 , uveřejněný pod č. 5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2001, a rozsudek Nejvyššího soudu 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek pod číslem C 2084).
Uvedenému požadavku na přesvědčivé odůvodnění neodpovídá závěr odvolacího soudu o rozporu s dobrými mravy, založeném na zcela obecném skutkovém závěru, že „mu je z jeho činnosti známo, že právní předchůdce žalobce byl pravomocně odsouzen pro závažnou majetkovou trestnou činnost, spáchanou i v souvislosti s výkonem exekuční činnosti“ , jak správně namítá dovolatelka.
Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 1. září 2010, sp. zn. 28 Cdo 748/2010, vyložil, že námitka nesprávné aplikace §121 o. s. ř. (jež stanoví, že není třeba dokazovat skutečnosti obecně známé nebo známé soudu z jeho činnosti, jakož i právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů České republiky) představuje námitku nesprávného právního posouzení věci.
Jak k notorietám v užším slova smyslu, tak i ke skutečnostem soudu známým z jeho úřední činnosti je soud povinen přihlížet bez ohledu na to, zda byly účastníky tvrzeny (předneseny). Tento postup ovšem nesmí být účastníkům na újmu; nelze jim proto odepřít možnost vyjádřit své stanovisko (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád. I., §1 až §200zda. Komentář, 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 875, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. července 2008, sp. zn. 28 Cdo 1885/2008, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. září 2010, sp. zn. 28 Cdo 748/2010).
V rozsudku ze dne 16. března 2015, sp. zn. 30 Cdo 5322/2015, dovolací soud vyložil, že neseznámí-li soud účastníka (při aplikaci §121 o. s. ř.) s touto skutečností, upře tím právo účastníka vyjádřit se k takové skutečnosti, uplatnit odlišná tvrzení a navrhnout provedení důkazů k prokázání odlišných tvrzení. Takový postup je proto v rozporu s ústavním zákazem překvapivých rozhodnutí, respektive ústavním požadavkem, aby rozhodnutí bylo pro účastníky předvídatelné. Soud musí v odůvodnění rozhodnutí uvést, ze které jeho konkrétní činnosti či postupu jsou mu skutečnosti podle §121 o. s. ř. známé a jak se o nich dozvěděl. Jinak by nebylo možné přezkoumat, zda se vskutku jedná o skutečnosti známé soudu z jeho úřední činnosti ve smyslu §121 o. s. ř., a tedy zda soud postupoval v souladu se zákonem, když z nich vycházel, ačkoliv o nich nevedl dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. července 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07, in http://nalus.usoud.cz , nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. února 2010, sp. zn. 1 As 100/2009, in http://nssoud.cz ).
Jestliže v daném případě odvolací soud nepostupoval shora popsaným, pak je třeba uzavřít, že napadené rozhodnutí pro popsané deficity není věcně správné.
Odvolací soud rovněž neodůvodnil skutečnost, proč se odchýlil od svého skutkového zjištění uvedeného ve svém předchozím rozsudku v této věci (č. j. 39 Co 444/2009-68) s tím, že rozsudek ze dne 17. června 2004, sp. zn. 2 T 11/04, kterým byl právnímu předchůdci žalobci uložen tříletý trest zákazu činnosti spojené s hmotnou odpovědností, byl soudem druhého stupně zrušen s odůvodněním, že trestný čin byl spáchán v době, kdy funkce exekutora právně neexistovala, jak to rovněž vytkla odvolacímu soudu dovolatelka.
Rozsudek odvolacího soudu je tak ve shora uvedené části nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů a je tak zatížen vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že řízení, jež předcházelo napadenému rozsudku odvolacího soudu, je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jelikož dosavadní výsledky řízení neukazují, že o věci může rozhodnout přímo dovolací soud podle §243d písm. b) o. s. ř., Nejvyšší soud napadený rozsudek podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení, aniž by musel přihlížet k dovolatelem uplatněnému dovolacímu důvodu (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.)
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. května 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu