ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.5072.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 5072/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Vrchou, JUDr. Pavlem Pavlíkem a Mgr. Vítem Bičákem v právní věci žalobkyně CG HOLDING, s. r. o. , se sídlem v Praze, Anny Letenské 34/7, identifikační číslo osoby 246 57 344, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Vinohradská 30, proti žalované České republice – Českému telekomunikačnímu úřadu , se sídlem v Praze, Sokolovská 219, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 137/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. července 2015, č. j. 29 Co 85/2015-131, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se proti žalované domáhala zaplacení částky v celkové výši 103.332,92 Kč se zákonným úrokem z prodlení, která měla představovat součet jednotlivých náhrad (zadostiučinění) za nemajetkovou újmu, jež měla žalobkyni vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce označených správních řízení vedených u Českého telekomunikačního úřadu (dále již „ČTÚ“).
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále již „soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. listopadu 2014, č. j. 15 C 137/2013-96, výrokem I. podle §96 odst. 2 o. s. ř. pro částečné zpětvzentí žaloby zastavil řízení ohledně částky 16.666,6 Kč se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 28. dubna 2013 do zaplacení. Výrokem II. konstatoval, že nesprávným úředním postupem ČTÚ, který o návrzích žalobce, vedených u něj pod označenými čísly, nerozhodl ve lhůtě stanovené v §129 odst. 1 zák. č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů, v rozhodném znění (dále již „ZoEK“), bylo porušeno právo žalobce. Výrokem III. zamítl návrh žalobkyně na zaplacení částky 103.332,92 Kč se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 28. dubna 2013 do zaplacení, a výrokem IV. vyslovil, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) dovoláním napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně (ve výroku II. rozsudku soudu prvního stupně) tak, že porušení práva žalobkyně se nekonstatuje. Odvolací soud dále rozsudek soudu prvního stupně (ve výroku III. soudu prvního stupně) potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, přičemž respektoval právní závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ze dne 19. listopadu 2014, sp. zn. 30 Cdo 3854/2014. Odvolací soud vysvětlil, že §31a odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále již „OdpŠk“) představuje způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, který vyplývá z právního předpisu. Odvolací soud, aniž by byl vázán mezemi odvolacího návrhu (rozsahem, v jakém odvolatel napadl rozsudek soudu prvního stupně), posoudil, zda bylo žalobkyni jako poškozené již v rámci předběžného řízení či v rozsudku soudu prvního stupně poskytnuto přiměřené zadostiučinění. Přičemž s odkazem na výše vymezený rozsudek dovolacího soudu odvolací soud vysvětlil, že dojde-li k závěru, že bylo poskytnuto zadostiučinění již v rámci předběžného projednání, pak rozhodne o zamítnutí žaloby; dojde-li k závěru, že bylo poskytnuto zadostiučinění v rozsudku soudu prvního stupně, rozsudek potvrdí; a dojde-li k závěru, že zadostiučinění poskytnuto dosud nebylo, přistoupí ke změně rozsudku soudu prvního stupně tak, aby zadostiučinění bylo přiměřeným a současně odpovídalo způsobu vypořádání vztahu mezi účastníky, jenž vyplývá z ustanovení §31a odst. 2 OdpŠk. Odvolací soud se nejprve věnoval podrobnému odůvodnění soudu prvního stupně, proč neshledal podmínky pro poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu v penězích, přičemž vyložil, že tuto argumentaci shledává za přiléhavou, odpovídající okolnostem této konkrétní věci s tím, že nijak nevybočuje ze zásad Stanoviska Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, Cpjn 206/2010. Odvolací soud se tak „kromě jedné výjimky“ ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně. Zmíněná výjimka spočívá v tom, že „narozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud shledal, že zadostiučinění formou konstatování porušení žalobcova práva a současně omluvou za nedodržení lhůt k rozhodnutí (mimo jiné v předmětných správních řízeních) již žalobci poskytnuto bylo, a to mimosoudně v dopise předsedy Rady ČTÚ ze dne 30. května 2012, adresovaném právnímu zástupci žalobce...“ Z výše uvedených důvodů odvolací soud změnil v souladu s §220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že se nekonstatuje ani porušení práva žalobce, jinak tento výrok jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které však není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
V případě řízení, jehož předmětem je částka sestávající z několika samostatných nároků, jež se odvíjejí od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. května 2004, sp. zn. III ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , zatímco výše uvedené rozhodnutí Ústavního soudu je veřejnosti přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ). Uvedené se uplatní i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval o nárocích dovolatelky vyplývajících z výše vymezených správních řízení, za jejichž nepřiměřenou délku požaduje dovolatelka zadostiučinění v penězích. S ohledem na výše vymezenou výši jednotlivých samostatných nároků není dovolání v rozsahu nároků plynoucích z vymezených správních řízení podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, neboť ohledně nich bylo odvolacím soudem rozhodnuto o nárocích nepřesahujících svou výší za každý jednotlivý nárok částku 50.000,- Kč .
Ač dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu ve všech výrocích, tak ve vztahu k výroku II. dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, nevymezuje dovolatelka žádné z hledisek přípustnosti dovolání podle 237 o. s. ř.
Řádné vymezení přípustnosti dovolání (a s tím související požadavek na vymezení ustálené rozhodovací praxe, od níž se měl odvolací soud odchýlit, resp. požadavek na vymezení toho, jak má být právní otázka posouzena jinak) je obligatorní náležitostí dovolání. V této souvislosti lze rovněž připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že: „úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, ‚naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.‘“ Dovolání tedy není přípustné ani ve vztahu k výroku II. rozsudku odvolacího soudu.
K dovolatelce namítaným vadám řízení by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě, pokud by dovolání bylo přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), což v této věci není.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatelku, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod. 1 ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015), ve výši 300,- Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 25. května 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu