ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.725.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 725/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně R. N. , zastoupené JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o 92 083 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 132/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2015, č. j. 18 Co 205/2015-65, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který zamítl žalobu o zaplacení částky 92 083 Kč s příslušenstvím a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Současně odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Takto odvolací soud rozhodl ve věci o zaplacení shora uvedené částky jako zadostiučinění za nemajetnou újmu, která měla žalobkyni vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 9 C 1465/2003, v němž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 550 957 Kč jako náhrady za nemovitosti nevydané podle zákona č. 229/1991 Sb., o půdě. Posuzované řízení ke dni rozhodování odvolacího soudu nebylo skončeno a trvalo celkem 13 let a 8 měsíců. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně shledal jako přiměřené zadostiučinění částku vyplacenou již žalovanou v rámci předběžného projednání ve výši 116 250,- Kč.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, zastoupená advokátem, včasným dovoláním, kterým brojí proti potvrzujícímu výroku ve věci samé.
Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl dovolání jako nepřípustné.
Dovolatelka vyjadřuje nesouhlas s výší přiznaného zadostiučinění, a to jednak co do stanovení základní roční částky pro výpočet zadostiučinění pouze ve výši 15 000 Kč, tak i co do snížení částky o 30 % na základě kritéria složitosti řízení podle §31a odst. 3 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“. Podle dovolatelky se odvolací soud při řešení těchto právních otázek ve smyslu §237 o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž dovolatelka poukazuje na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 58/2011, dále jen „Stanovisko“ (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou též dostupná na www.nsoud.cz ).
Jádrem podaného dovolání je nesouhlas dovolatelky s výší přiznaného zadostiučinění. V tomto ohledu dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %); k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009.
V rozsudku ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, Nejvyšší soud vztáhl výše uvedený závěr rovněž na stanovení výchozí částky: „Uvedené platí i ve vztahu k volbě výchozí částky pro určení výše přiměřeného zadostiučinění, která by se měla podle judikatury Nejvyššího soudu pohybovat v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý další rok nepřiměřeně dlouhého řízení. Částka 15 000 Kč je přitom částkou základní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009) a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012). Ani v případě extrémní délky řízení, která by podle Stanoviska vedla k použití výchozí částky až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok vedení posuzovaného řízení, nemusí být takto postupováno a lze vyjít ze základní částky 15 000 Kč. Stane se tak zejména tehdy, pokud se na celkové délce řízení podílely okolnosti [uvedené v §31a odst. 3 písm. b) a c) OdpŠk], které nelze přičítat k tíži státu.“ Neshledal-li tedy odvolací soud důvody pro použití jiné výchozí částky, jak se toho dovolává žalobkyně, není jeho rozhodnutí v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, tudíž otázka určení výchozí částky zadostiučinění bez dalšího přípustnost dovolání nezakládá.
Rovněž v otázce zohlednění věku dovolatelky, což se děje v rámci kriteria významu předmětu řízení pro poškozenou [§31a odst. 3 písm. e) OdpŠk], postupoval odvolací soud zcela v souladu s názory zastávanými Nejvyšším soudem, jestliže tuto okolnost nezohlednil. Osobami v pokročilejším věku ve smyslu Stanoviska není myšleno osoby starší 60 let. Období věku od 60 do 74 let je považováno za rané stáří, zatímco věk nad 75 let za vlastní stáří. Osobami v pokročilejším věku je tedy myšleno osoby starší minimálně 75 let, vždy s ohledem na konkrétní okolnosti případu a zejména zdravotní stav konkrétního člověka. Dovolatelce v době rozhodování odvolacího soudu bylo 69 let, přičemž jejím zdravotním stavem argumentováno není. K posuzování věku účastníků řízení srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1476/2012 a judikaturu tam citovanou.
Ohledně hodnocení kriteria §31a odst. 3 písm. b) OdpŠk se odvolací soud neodchýlil od závěrů uvedených v části IV. a) Stanoviska, podle kterého vedle složitosti skutkové a složitosti právního posouzení „musí být uvažována i složitost procesní (procesní aktivita účastníků, četnost a srozumitelnost jejich podání a procesních návrhů, četnost opravných prostředků, výsledky řízení o těchto opravných prostředcích atd.).“ Argumentace dovolatelky se nadto částečně míjí z důvody napadeného rozhodnutí, v němž odvolací soud v této souvislosti poukázal na „okolnosti, které nastaly v předmětném řízení, tedy restituční problematika, nutnost širšího dokazování, zčásti s historickým přesahem… počáteční více než rok trvající absence součinnosti žalobkyně při odstraňování vad žaloby.“
Namítá-li dovolatelka, že v rozhodnutí nebyl popsán vyšší počet dílčích procesních rozhodnutí, dovolací soud poukazuje na skutková zjištění soudu prvního stupně, ze kterých vycházel i soud odvolací a podle kterých soud v předmětném řízení opakovaně vyzýval k odstranění vad žaloby, opakovaně rozhodoval o procesním nástupnictví podle §107 o. s. ř., o vyloučení dílčího nároku (uplatněny nároky na zaplacení i na určení) k samostatnému projednání, rozhodoval o částečném zastavení řízení proti jednomu z pěti žalovaných či opakovaně vyzýval k odstranění vad odvolání, příp. i námitky podjatosti.
Podle Stanoviska „pro složitost věci rovněž svědčí počet stupňů soudní soustavy, ve kterých byla rozhodována… V tomto směru je třeba vnímat, že s rostoucím počtem soudních instancí (popř. stupňů jiných orgánů veřejné moci), které se do řešení věci zapojují, přirozeně narůstá délka řízení. Tato skutečnost se proto měla projevit v úvaze odvolacího soudu o odpovídajícím snížení základní částky.“
Namítá-li v této souvislosti dovolatelka, že opakované rozhodování soudů ve více instancích je výsledkem nikoliv řádného uplatnění procesního práva účastníka řízení, ale výsledkem pochybení soudů při vedení řízení a aplikaci právních předpisů v řízení, neboť pokud by soudy postupovaly řádně, nemělo by v zásadě nikdy docházet k tomu, že projednávaná věc bude opakovaně rozhodována soudy v jednotlivých stupních soudní soustavy, nesměřuje její argumentace ke kritériu složitosti řízení, nýbrž ke kritériu postupu orgánu veřejné moci, které naopak může být důvodem pro navýšení zadostiučinění. V tomto směru ovšem dovolatelka žádnou právní otázku neformuluje, ani v intencích závěrů Stanoviska neodkazuje na taková skutková zjištění soudů, aby posouzení tohoto kritéria mohlo být podrobeno dovolacímu přezkumu.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. června 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu