ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.2120.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 2120/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně MKS TRADEC. spol. s r. o. , se sídlem v Horních Moštěnicích, Havlíčkova 19, identifikační číslo osoby 63322277, zastoupené JUDr. Richardem Novákem, advokátem se sídlem v Brně, Dvořákova 588/13, proti žalované s Autoleasing, a. s. , se sídlem v Praze 4, Budějovická 1518/13B, identifikační číslo osoby 27089444, zastoupené JUDr. Marií Oswaldovou, advokátkou se sídlem v Řehenicích, Křiváček 9, o zaplacení částky 2 066 605 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Cm 120/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2015, č. j. 2 Cmo 128/2015-101, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 10. 12. 2014, č. j. 11 Cm 120/2012-74, kterým Městský soud v Praze uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 2 066 605 Kč s příslušenstvím a dále částku 237 330 Kč na náhradu nákladů řízení (první výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž co do přípustnosti uvádí, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, neboť je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“ a že „napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení věci a rozhodl odlišně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a „vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení“.
Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka co do přípustnosti dovolání uvádí, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, neboť je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“ a zároveň že „napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení věci a rozhodl odlišně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Takové vymezení přípustnosti dovolání se však navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, jež je veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách; ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, in www.usoud.cz ).
Tvrzení, podle kterého napadené rozhodnutí řeší otázku hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, ve kterých rozhodnutích byla tato otázka dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně. Takový údaj se z dovolání nepodává.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatelka má za to, že se odvolací soud v projednávané věci odchýlil od konkrétních rozhodnutí „Nejvyššího soudu v Praze“. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Tomuto požadavku dovolatelka nedostála, neboť žádnou otázku hmotného ani procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit, neformulovala. Její námitky, že „skutečnost, že povinnost k provedení kontroly předmětu kontroly, o jejímž fiktivním uskutečnění žalobce žalovaného informoval, však nedává žalobci právo chovat se nemravně, v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a uvádět žalovaného v omyl“, že „nelze pouze paušálně odmítnout tvrzení odvolacího soudu o tom, že za vznik škody odpovídá pouze žalovaný“, či že „bylo plněno dle platně uzavřené leasingové smlouvy, kterou výše uvedeným způsobem žalobce porušil z tohoto důvodu, se žalobce nemůže platně dovolávat vzniku bezdůvodného obohacení, neboť platby byly poukázány dle platného a účinného právního titulu, respektive na platbu vypořádání dle §351 obch. zák.“, nelze označit za otázku hmotného nebo procesního práva. Skutečnost, že dovolatelka nerozlišuje pojmy „dobré mravy“ a „zásady poctivého obchodního styku“ a libovolně je zaměňuje, ani nečiní rozdíl mezi institutem bezdůvodného obohacení, náhrady škody a vrácení poskytnutého plnění po odstoupení od smlouvy, dále zvyšuje chaotičnost její argumentace. Pouhý nesouhlas dovolatelky s právním posouzením věci odvolacím soudem pak nemůže založit přípustnost dovolání.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že odkaz dovolatelky na dále uvedená rozhodnutí je v projednávané věci nepřípadný, neboť tato rozhodnutí vycházejí z odlišného skutkového stavu. V rozsudku ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 32 Odo 534/2005, Nejvyšší soud posuzoval tzv. odúročení splátek po předčasném ukončení leasingu v důsledku totální havárie, v rozsudku ze dne 23. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 65/2005, pak míru spoluzavinění chodce na vzniku škody na zdraví způsobené následkem pádu při chůzi na cestě v parku při náledí a v šeru. Ve stanovisku ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. Cpjn 204/2007, uveřejněném pod číslem 25/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se Nejvyšší soud zabýval některými otázkami předčasného zániku leasingové smlouvy za situace, kdy leasingový pronajímatel své povinnosti ze smlouvy splnil (předmět leasingu dodal leasingovému nájemci). V projednávané věci však žalovaná jakožto leasingový pronajímatel svou povinnost ze smlouvy nesplnila, když předmět leasingu nedodala, a proto žalobkyně jakožto leasingový nájemce odstoupila od leasingové smlouvy a žádá vrácení zaplacené splátky.
Nelze přisvědčit ani tvrzení dovolatelky, že napadené rozhodnutí naplňuje znaky tzv. přepjatého formalismu ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 563/11.
Namítá-li dovolatelka „absenci řádného odůvodnění rozhodnutí“, aniž by však formulovala jakoukoliv otázku procesního práva, není tato námitka vady řízení relevantní, protože podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K případné existenci vady řízení by mohl dovolací soud přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) jen v případě přípustného dovolání, což v projednávané věci není naplněno. Pro úplnost dovolací soud dodává, že podle ustálené judikatury je soud povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3000/2012). Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud se námitkami žalované zabýval a vypořádal se s nimi v dostatečném rozsahu.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 10. 2016
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu