ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.3250.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 3250/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně THE MEDIA MUSES s. r. o. , se sídlem v Praze 10, Průběžná 42/180, identifikační číslo osoby 26720698, zastoupené JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti žalovaným 1) V. K. , 2) P. K. a 3) I. N. , všem zastoupeným JUDr. Petrem Pustinou, advokátem se sídlem v Říčanech, Olivova 116/7, o zaplacení částky 23 154,86 EUR s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 36 Cm 118/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2016, č. j. 1 Cmo 168/2015-673, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 5. 2016, č. j. 1 Cmo 168/2015-688, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalované 1) částku 8 444 Kč, žalovanému 2) částku 4 304 Kč a žalované 3) částku 2 512 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupce.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 4. 2015, č. j. 36 Cm 118/2003-631, zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaná 1) zaplatila žalobkyni částku 17 366,15 EUR s příslušenstvím, žalovaný 2) zaplatil žalobkyni částku 3 936,33 EUR s příslušenstvím a žalovaná 3) zaplatila žalobkyni částku 1 852,38 EUR s příslušenstvím (výrok I.), žalobkyni uložil zaplatit žalovaným částku 407 538,50 Kč na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a České republice - Městskému soudu v Praze částku 108 123 Kč (výrok III.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a žalobkyni uložil zaplatit žalovaným částku 52 536 Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v plném rozsahu, podala žalobkyně dovolání, v němž co do přípustnosti odkázala na ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, případně má být posouzena jinak“. Tvrdí, že jí formulované otázky posoudil odvolací soud v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, a tyto by měly být posouzeny odlišně, než učinil odvolací soud. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu spolu s rozhodnutím soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní považují rozhodnutí odvolacího soudu za správné, navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl, a požadují náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka předkládá Nejvyššímu soudu otázky, zda „má vada zjistitelná výhradně v určitém režimu dlouhodobého provozu povahu vady skryté“ a zda „má pro posouzení vady jako vady skryté význam skutečnost, že zjištění její příčiny bylo velmi komplikované“, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1040/2009 (jde o rozsudek ze dne 24. 8. 2010, jenž je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách), dále otázku, zda „je soud oprávněn přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce o existující vadě a revidovat tak v této části jeho odborný závěr“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozhodnutí Nejvyšší soudu sp. zn. 22 Cdo 1561/2010 (jde o rozsudek ze dne 24. 4. 2013), dále předkládá otázky „výpovědní a důkazní schopnosti autentických tzv. ‚logových souborů‘, ‚kriminalistických stop‘ po chybách funkce systému kybernetického zařízení“, zda „je obsah tzv. logových souborů zachycený ve znaleckém posudku důkazním prostředkem“ a zda „je soud oprávněn daný důkazní prostředek samostatně hodnotit“, které podle dovolatelky nebyly dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. Přehlíží, že odvolací soud se těmito otázkami nezabýval a na řešení těchto otázek své rozhodnutí nezaložil. Nejvyšší soud zdůraznil v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že hlavní příčinou závad zařízení bylo použití nevhodných médií žalobkyní, a proto je odpovědnost prodávající podle čl. 4 kupní smlouvy ze dne 12. 12. 2002 vyloučena. Na tom nemohou nic změnit ani závěry znaleckých posudků, neboť žádný z nich odlišnou příčinu závad jednoznačně neurčil.
Formuluje-li dovolatelka otázky, zda se „jedná o nové skutkové závěry či nikoli, pokud odvolací soud provede důkazy v odvolacím řízení, zejména při posouzení odborné otázky, cituje znalecké posudky, které svědčí ve prospěch tvrzení žalobce, ale neprovede výslech znalců a poté učiní závěry odporující tomu, co jako důkaz provedl“, zda „je přípustné, aby soud odvolací provedl jiné právní hodnocení, než soud prvního stupně, k tomu opakoval dokazování, avšak přiklonil se ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, aniž by soud upozornil účastníky na změnu právního hodnocení - způsob posuzování odpovědnosti za vady“, zpochybňuje jimi skutková zjištění odvolacího soudu o existenci vady dodaného zařízení DIRECTOR NW-2000-8-NT-T 24x. Ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Označila-li dovolatelka jako předpoklad přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. skutečnost, že otázky „by měly být posouzeny odlišným způsobem, než učinil odvolací soud“, patrně přehlédla, že takový předpoklad přípustnosti dovolání citované ustanovení neobsahuje. Poslední ze čtyř zakotvených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, oproti očekávání dovolatelky míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá dovolatelka, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. I kdyby dovolatelka uplatnila čtvrtý z předpokladů přípustnosti vymezených v ustanovení §237 o. s. ř., musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013). Tomuto požadavku dovolatelka nedostála, neboť judikaturu dovolacího soudu, od níž by se měl odchýlit, neuvedla.
Dovolatelka tvrdí, že napadený rozsudek je překvapivým rozhodnutím vzhledem ke shromážděným důkazům pro extrémní rozpor zjištěného skutkového stavu se závěry znalců, a je proto nepřezkoumatelný. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí představuje vadu řízení, která sama o sobě způsobilým dovolacím důvodem není (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k její případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) jen v případě přípustného dovolání, což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení dovolatelky o vadě řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud namítaného procesního pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). Na tomto závěru nemůže ničeho změnit odkaz dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 370/2011 (jde o rozsudek ze dne 25. 4. 2013), sp. zn. 23 Cdo 3437/2012 (jde o rozsudek ze dne 24. 10. 2013) a sp. zn. 30 Cdo 790/2014 (jde o rozsudek ze dne 23. 4. 2014). Pouhý odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu bez vymezení konkrétní právní otázky, kterou odvolací soud řešil a měl ji podle názoru dovolatelky posoudit nesprávně, nemůže založit přípustnost dovolání.
Dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroků o nákladech řízení trpí vadou, poněvadž dovolatelka v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. Vytčený nedostatek obligatorních náležitostí dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v tomto rozsahu posoudit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 13. 12. 2016
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu