ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.5494.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 5494/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce R. Ž. , zastoupeného JUDr. Karlem Polákem, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Politických obětí 118, proti žalovanému Mgr. M. W. , podnikateli se sídlem v Palkovicích 907, PSČ 739 41, identifikační číslo osoby 65175743, zastoupenému Mgr. Evou Budínovou, advokátkou se sídlem ve Frýdku-Místku, Dobrovského 724, o zaplacení 239 975 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 40 C 77/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 7. 2015, č. j. 51 Co 125/2014-701, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 7. 2015, č. j. 51 Co 125/2014-701, a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 27. 2. 2014, č. j. 40 C 77/2005-604, vyjma výroku II., se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou domáhal zaplacení 245 277 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, jež mu vznikla v důsledku vadného provedení díla žalovaným. Žalobce jako objednatel a žalovaný jako zhotovitel uzavřeli dne 23. 6. 2003 smlouvu o dílo, v níž se žalovaný zavázal provést pokrytí střechy, oplechování domu a okapový systém z plechu na novostavbě žalobce. Dne 25. 6. 2003 uzavřeli účastníci druhou smlouvu o dílo, podle níž se žalovaný zavázal zhotovit krov a provést další tesařské práce na téže novostavbě. Žalovaný dílo dokončil s vadami, které ani po výzvě žalobce neodstranil. Žalobce proto nechal vady díla odstranit třetí osobou. Žalobci vznikla škoda ve výši nákladů vynaložených na odstranění vad díla třetí osobou (212 777 Kč), úplaty za zpracování znaleckého posudku (2 500 Kč) a smluvní pokuty (30 000 Kč), kterou žalobce jako objednatel zaplatil dalšímu zhotoviteli, jenž měl na základě smlouvy o dílo uzavřené s žalobcem jako objednatelem provést dřevěné obložení venkovních částí podhledů a dřevěné interiérové obložení podhledů střech na téže nemovitosti, neboť pro neodstraněné vady střechy (zatékání) nemohl žalobce tomuto zhotoviteli stavbu včas předat.
Podáním ze dne 21. 6. 2006 žalobce doplnil skutková tvrzení a uplatnil reklamační nárok na slevu z ceny díla s tím, že nárokuje slevu z ceny díla ve výši 239 975 Kč spolu s 3% úrokem z prodlení od 4. 11. 2004 do zaplacení.
Vyhovující rozsudek Okresního soud ve Frýdku-Místku ze dne 15. 2. 2008, č. j. 40 C 77/2005-185, jímž byla žalovanému mj. uložena povinnost zaplatit žalobci 239 975 Kč s příslušenstvím, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2009, č. j. 51 Co 716/2008-254.
K výzvě soudu prvního stupně žalobce podáním ze dne 1. 2. 2010 sdělil, že trvá na zaplacení částky 239 975 Kč s příslušenstvím, z toho částku 207 475 Kč uplatňuje z titulu slevy z ceny díla, částku 30 000 Kč z titulu náhrady škody a částku 2 500 Kč jako náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s uplatněním reklamačních nároků vad díla. Podání ze dne 21. 6. 2006 a ze dne 1. 2. 2010 posoudil soud prvního stupně jako změnu žaloby, kterou usnesením ze dne 10. 5. 2010, č. j. 40 C 77/2005-266, připustil.
Rozsudkem (v pořadí druhým ve věci) ze dne 27. 2. 2014, č. j. 40 C 77/2005-604, soud prvního stupně žalobě co do částky 103 115 Kč s příslušenstvím vyhověl (výrok I.), co do částky 136 860 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III.-V.).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli dne 23. 6. 2003 a dne 25. 6. 2003 smlouvy o dílo podle §536 obchodní zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). Žalobce jako objednatel žalovanému jako zhotoviteli po předání díla dne 18. 3. 2004 oznámil dopisy ze dne 24. 7. 2004 a 20. 8. 2004 vady díla a uplatnil nárok na jejich odstranění v určené lhůtě. K odstranění vad díla nedošlo a žalobce bez dohody se žalovaným dne 27. 10. 2004 uzavřel smlouvu o opravě střechy s třetí osobou. Žalobce za provedenou opravu zaplatil 207 745 Kč, přičemž po této opravě zůstaly neodstraněny pouze vady klempířských konstrukcí. Podle revizního znaleckého posudku vypracovaného znaleckým ústavem činí sleva z ceny díla k těmto vadám 70 615 Kč. Soud prvního stupně žalobě z titulu slevy z ceny díla co do částky 70 615 Kč vyhověl. S odkazem na §436 odst. 2 obch. zák. vyhověl rovněž žalobě na zaplacení částky 2 500 Kč, kterou žalobce zaplatil za znaleckou expertizu vyhotovenou Ing. Loupem zapsaným v seznamu znalců, v níž tento znalec specifikoval jednotlivé vady díla a ocenil náklady na jejich odstranění. Soud prvního stupně vyhověl i žalobě na zaplacení částky 30 000 Kč představující smluvní pokutu, již žalobce zaplatil dne 2. 11. 2004 jinému zhotoviteli, jenž měl podle smlouvy uzavřené s žalobcem jako objednatelem dne 28. 6. 2004 zhotovit na novostavbě žalobce dřevěné obložení a venkovních částí podhledů a dřevěné interiérové obložení podhledů střech a jemuž žalobce nepředal stavbu v dohodnutém termínu z důvodu vad díla provedeného žalovaným.
Ve zbytku soud prvního stupně žalobu zamítl. Uzavřel, že mezi účastníky byl sjednán režim obchodního zákoníku, který mezi způsoby vypořádání práv z odpovědnosti za vady nezahrnuje možnost objednatele odstranit si vady sám nebo je nechat odstranit a domáhat se na zhotoviteli náhrady takto vzniklých nákladů. V řízení bylo podle soudu prvního stupně prokázáno, že ve shora uvedených smlouvách ze dne 23. 6. 2003 a 25. 6. 2003 si účastníci takovou možnost nesjednali a že žalovaný nedal k odstranění vad třetí osobou výslovný souhlas.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalovaný odvolání, jež směřoval proti jeho výrokům I. a III.-V.
Krajský soud v Ostravě v záhlaví uvedeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku tak, že žalobu co do částky 103 115 Kč s příslušenstvím zamítl a změnil jej ve výrocích o nákladech řízení (výrok I.), dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.)
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Konstatoval, že účastníci platně uzavřeli smlouvy o dílo, které podřídili režimu obchodního zákoníku v souladu s §262 odst. 1 obch. zák. Žalobce veškeré vady díla, z nichž nárok uplatňuje (jak jsou specifikovány v expertize Ing. Loupa), odstranil bez dohody se žalovaným prostřednictvím třetí osoby, aniž od smlouvy se žalovaným odstoupil či uplatnil nárok na slevu z ceny, a znemožnil tak zhotoviteli odstranění vad díla. I pokud by se obsah závazku zhotovitele podle §324 odst. 3 obch. zák. změnil na závazek k odstranění vady opravou podle původní volby žalobce, pak takto změněný závazek zanikl pro nemožnost plnění nejpozději provedením opravy vad třetí osobou. Změna volby nároku z vad na slevu z ceny díla, kterou žalobce provedl až dne 21. 6. 2006, se vztahovala k již zaniklému závazku z vad, který změnit nelze.
Odvolací soud dále uvedl, že i v případě, že by bylo možno dopis žalobce žalovanému z 24. 7. 2004 posoudit tak, že naplňuje hypotézu §350 odst. 2 obch. zák., tj. že uplynutím dodatečné lhůty došlo k odstoupení od obou smluv o dílo, nelze po zrušení smlouvy nárok z vad uplatnit jiným způsobem, než jak vyplývá z §544 obch. zák. Nároky ze zrušené smlouvy upravené v §543-545 obch. zák. však žalobce v řízení neuplatnil. Žalobce uvedl, že částka 207 745 Kč představuje slevu z ceny díla (rozdíl mezi hodnotou díla s vadami a bez vad), avšak ani takový nárok fakticky neuplatnil. Žalobce podle odvolacího soudu z díla vyjímá pouze jeho část (práce uvedené v expertize Ing. Loupa) a přehlíží, že předmětem díla v celkové ceně 622 170 Kč (bez DPH) bylo i položení střešní krytiny a dodávka k tomu potřebného materiálu. Žalobce přitom v žalobě tvrdil, že práce podle obou smluv se překrývaly a oddělit je nelze a že nároky z vadné střešní krytiny si vyřešil sám s jiným subjektem. Nebylo-li zohledněno celé dílo podle obou smluv pro určení rozdílu mezi hodnotou takového díla bez vad a s vadami, což žalobce nepožadoval a s ohledem na samostatnou jiným subjektem uznanou a vyřešenou reklamaci části díla provedeného žalovaným to ani není možné, pak podle odvolacího soudu nelze v řízení uplatněný nárok ztotožnit s rozdílem mezi hodnotou vadného a bezvadného díla, nýbrž pouze s náklady na opravu části díla. Takový nárok však neodpovídá §439 odst. 1 obch. zák.
Ve vztahu k nároku na zaplacení částky 2 500 Kč jako ceny za znalecký posudek ke zjištění vad odvolací soud uvedl, že jelikož se v souzené věci jedná o obchodně závazkový vztah, je třeba aplikovat úpravu náhrady škody obsaženou v §373-386 obch. zák. Podle odvolacího soudu ale chybí přímý vztah mezi tvrzeným provedením díla s vadami a zaplacením částky 2 500 Kč za znaleckou expertizu. Bezprostřední příčinou vzniku těchto nákladů byla podle odvolacího soudu povinnost žalobce vyplývající ze smlouvy uzavřené s Ing. Loupem, jejímž předmětem bylo provedení znalecké expertizy, kterou žalobce použil pro uzavření smlouvy s třetí osobou za účelem odstranění vad díla. Odvolací soud uzavřel, že náklady, které žalobce ve vztahu k Ing. Loupovi vynaložil, nebyly bezprostředně způsobeny jednáním žalovaného a nesplňují proto kritéria škody podle §380 obch. zák. vyvolané protiprávním jednáním žalovaného.
Ohledně nároku žalobce na náhradu škody ve výši 30 000 Kč (vzniklé tím, že pro porušení povinností žalovaného musel žalobce tuto částku zaplatit jako smluvní pokutu jinému zhotoviteli, jemuž nepředal stavbu k dalším pracím v dohodnutém termínu) odvolací soud uvedl, že pro případ prodlení žalobce s předáním stavebního místa v období od února 2004 do června 2004 (případně až do 31. 8. 2004), nebyla smluvní pokuta mezi žalobcem a tímto dalším zhotovitelem ujednána. Podle smlouvy ze dne 28. 6. 2004 byla smluvní pokutou zajištěna povinnost žalobce předat stavební místo tomuto zhotoviteli nejpozději dne 1. 9. 2004. Požadavek určitosti ujednání o povinnosti zajištěné pokutou vylučuje, aby k porušení smluvní povinnosti mohlo dojít před tímto dnem. Z výpovědi zhotovitele však vyplynulo, že dílo dle smlouvy ze dne 28. 6. 2004 začal provádět v únoru 2004. Smluvní pokutu ve výši 30 000 Kč žalobci vyúčtoval za období, ve kterém žalobci opravovala střechu třetí osoba, neboť po tuto dobu nemohl dílo provádět a práce do té doby provedené musel předělat. S prací mohl pokračovat po opravě střechy provedené třetí osobou až po květnu 2004 a dílo dokončil v létě 2004. Odvolací soud dospěl k závěru, že pokud žalobce zaplatil pokutu za nepředání stavebního místa tomuto zhotoviteli za období přede dnem 1. 9. 2004, učinil tak bez právního důvodu a nárok na náhradu škody vůči žalovanému mu proto nevznikl.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Jako dovolací důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že posuzoval skutkový stav výlučně podle obchodního zákoníku. Odvolací soud zcela pominul, že smlouvy o dílo uzavřené se žalovaným mají charakter spotřebitelských smluv, neboť dovolatel tyto smlouvy uzavřel jako fyzická osoba mimo svou podnikatelskou činnost. Obě smlouvy byly podrobeny režimu obchodního zákoníku dohodou smluvních stran a odvolací soud měl proto postupovat v souladu s §262 odst. 4 obchodního zákoníku. Dovolatel v tomto směru odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1750/2010, a ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2823/2007. Úprava odpovědnosti za vady a právo na odstoupení od smlouvy jsou v obchodním zákoníku formulovány pro kupujícího, resp. objednatele přísněji než v občanském zákoníku, který spotřebiteli poskytuje vyšší standard ochrany. Pro určení délky lhůty k odstranění vad měl soud v této věci aplikovat občanský zákoník a §19 odst. 3 zákona č. 634/1992, o ochraně spotřebitele, ve znění účinném do 31. 12. 2005. Dovolatel nebyl povinen žádat žalovaného o souhlas s provedením opravy třetí osobou ani o souhlas se změnou uplatněného nároku z odpovědnosti za vady z původního požadavku na opravu vad na slevu z ceny. Změnu nároku na slevu z ceny provedl ve tříleté záruční době poskytnuté žalovaným na dílo, tedy v době, kdy jeho nároky z odpovědnosti za vady stále trvaly.
Dovolatel dále namítl, že základním uplatněným žalobním nárokem je od počátku (nikoli tedy až od dne 21. 6. 2006) sleva z ceny. Dovolatel nebyl povinen svůj nárok právně kvalifikovat, neboť posouzení skutku po právní stránce je vždy úkolem soudu. Odvolací soud proto pochybil, označil-li doplnění žaloby ze dne 21. 6. 2006 za její změnu (dovolatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2144/2007). Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2003, sp. zn. 33 Odo 357/2002, dovolatel dovozuje, že i kdyby nezvolil ani právo na zrušení smlouvy ani právo na slevu z ceny poté, co žalovaný v zákonné lhůtě vady neodstranil, zůstalo mu jako spotřebiteli zachováno právo na bezplatné odstranění vady.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl dovolání zamítnout.
Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhý odkaz na ustanovení §237 o. s. ř. nebo citace textu tohoto ustanovení (či jeho části). Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. 1. 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014, která jsou veřejnosti dostupná, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).
Dovolatel sice výslovně neuvedl, v čem spatřuje přípustnost dovolání, avšak z obsahu jeho argumentace se podává, že předpoklad přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. spatřuje v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky posouzení charakteru smluv o dílo uzavřených mezi účastníky dne 23. 6. 2003 a dne 25. 6. 2003, tedy otázky, zda tyto smlouvy mají povahu spotřebitelských smluv. Dovolání je v této otázce přípustné a je i důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelem [dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.].
Podle §261 odst. 1 obch. zák. tato část zákona upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti.
Podle §262 odst. 1 obch. zák. strany si mohou dohodnout, že jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v §261, se řídí tímto zákonem. Jestliže taková dohoda směřuje ke zhoršení právního postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, je neplatná.
Podle §262 odst. 4 obch. zák. ve vztazích podle §261 nebo podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle odstavce 1 se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku.
Ustanovení §262 odst. 4 obch. zák. není určeno k ochraně určitých typů smluv, ale k ochraně té strany obchodně závazkového vztahu, která není podnikatelem. Pro posouzení, zda se na určitý právní vztah použije §262 odst. 4 obch. zák., tedy není rozhodný typ smlouvy, která tento právní vztah založila, ale postavení smluvních stran, konkrétně zda je některá ze smluvních stran nepodnikatelem, a to bez ohledu na to, zda se tento právní vztah řídí úpravou obsaženou v obchodním zákoníku ze zákona podle jeho §261 nebo podle dohody smluvních stran podle §262 odst. 1 obch. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2540/2012).
Odvolací soud se však tím, zda žalobce předmětné smlouvy o dílo ze dne 23. 6. 2003 a dne 25. 6. 2003 uzavřel jako podnikatel či jako osoba, která podnikatelem není, vůbec nezabýval. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (stejně jako z rozsudku soudu prvního stupně) se ani nepodává, z jakých skutkových zjištění vyšel a jakými právními úvahami se řídil, když účastníky uzavřenou smlouvy o dílo ze dne 31. května 2004 posoudil podle ustanovení §536 a násl. obch. zák. Odvolací soud se omezil na konstatování, že „účastníci uzavřeli platně v souladu s ust. §536 obch. zák. smlouvy o dílo, když tyto své závazkové vztahy podřídili režimu obchodního zákoníku v souladu s ust. §262 odst. 1 obch. zák.“
Z obsahu spisu je přitom zřejmé, že v obou smlouvách o dílo je žalobce označen toliko jménem, příjmením a bydlištěm a že předmětné dílo bylo prováděno na jeho rodinném domě, což vyplývá nejen ze znalecké expertizy Ing. Loupa, nýbrž i z přípisu žalobce ze dne 21. 6. 2006, ze znaleckého posudku Ing. Veličky č. 2798.88.2007 či revizního posudku znaleckého ústavu.
Právní posouzení odvolacího soudu týkající se podřazení právního vztahu účastníků založeného předmětnými smlouvami o dílo režimu obchodního zákoníku je neúplné, a tudíž nesprávné. Nejvyšší soud proto uzavřel, že v tomto směru byl dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 1 o. s. ř. uplatněn právem. Vzhledem ke shora uvedenému shledal dovolací soud bezpředmětným zabývat se námitkou dovolatele týkající se právní kvalifikace jeho žalobou uplatněného nároku (nároků).
Za situace, kdy Nejvyšší soud neshledal, že by řízení trpělo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., ani jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3 druhou větu o. s. ř.), bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil rozsudek odvolacího soudu ve věci samé (včetně závislých výroků); jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej vyjma pravomocného výroku II. a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 7. 2016
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu