ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.147.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 147/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobců a) S. D. , a b) L. K. , zastoupených JUDr. Ivankou Posádkovou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Hasskova 95/16, proti žalované Agro Mohelno, s. r. o. se sídlem v Mohelně 541, (identifikační číslo osoby 494 50 522), zastoupené JUDr. Karlem Holubem, advokátem se sídlem v Třebíči, Nerudova 1190/3, o zaplacení 122.262,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 12 C 85/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 4. října 2012, č. j. 54 Co 500/2012-129, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.018,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ivanky Posádkové, advokátky.
Odůvodnění:
Na základě usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 25. 9. 2008, č. j. 12 C 85/2007-49, žalobci vstoupili do řízení na místo původního žalobce J. D.
Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 11. října 2011, č. j. 12 C 85/2007-105, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci S. D. do tří dnů od právní moci rozsudku částku 61.775,- Kč spolu s ročním úrokem z prodlení z částky 30.904,- Kč od 1. 1. 2007 do zaplacení a dále spolu s ročním úrokem z prodlení z částky 30.871,- Kč od 1. 1. 2008 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené ČNB k prvnímu dni každého kalendářního pololetí, v němž trvalo prodlení žalované, zvýšené o 7 % bodů (výrok I.); totožnou povinnost uložil žalované rovněž ve vztahu k žalobkyni L. K. (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě rozsudkem ze dne 4. října 2012, č. j. 54 Co 500/2012-129, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v částech, jimiž byla žalované uložena povinnost zaplatit každému z žalobců 61.131,- Kč s ročním úrokem z prodlení z částky 30.565,50 Kč od 1. 1. 2007 do zaplacení a z částky 30.565,50 Kč od 1. 1. 2008 do zaplacení, v obou případech ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou platné k prvnímu dni každého kalendářního pololetí, v němž prodlení žalované trvá, zvýšené o sedm procentních bodů (výrok I.); ve zbývajících částech ohledně povinnosti žalované zaplatit každému z žalobců 644,- Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 338,50 Kč od 1. 1. 2007 do zaplacení a z částky 305,50 Kč od 1. 1. 2008 do zaplacení a ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (výrok II.).
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání.
Žalobci navrhli, aby dovolací soud dovolání žalované jako nepřípustné odmítl, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu neřeší právní otázku, která by měla po právní stránce zásadní význam. Připomněli, že Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 26 Cdo 480/2014, odmítl dovolání žalované ve věci vedené mezi týmiž účastníky, která se týkala pouze jiné splátky, resp. splátky za předchozí období.
V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání žalované proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Žalovaná zpochybňuje závěr odvolacího soudu dovozující, že smlouva o postoupení pohledávky, kterou uzavřela s právním předchůdcem žalobců, zesnulým J. D., je platným právním úkonem. Je přesvědčena, že závěry, které přijal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 33 Cdo 1375/2009, jímž bylo rozhodnuto o její povinnosti zaplatit splátku ze stejného právního titulu za předchozí období, jsou v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4156/2010, ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. 32 Cdo 2306/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 58/2001, a ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 654/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 78/2006, v nich byla posuzována platnost smlouvy o postoupení pohledávky. Oproti odvolacímu soudu žalovaná prosazuje, že smlouva o postoupení pohledávky je neplatná, neboť v ní nebyla dostatečně určitě vymezena postupovaná pohledávka. Analyzuje obsah ujednání obsaženého v odstavci I. smlouvy o postoupení pohledávky a oproti závěrům, které přijal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 33 Cdo 1375/2009, dovozuje, že „z kontextu celého odst. 1 smlouvy o postoupení pohledávky“ nevyplývá (nelze z něho spolehlivě zjistit) právní důvod postupované pohledávky, její výše, forma ani splatnost. Otázka, co je obsahem ujednání účastníků vyjádřeného ve smlouvě, je otázkou skutkovou, nikoli právní. Právním posouzením je taková činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z konkrétních skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Námitky dovolatelky jsou založeny výhradně na kritice správnosti (pro právní posouzení věci relevantního) skutkového zjištění ohledně obsahu ujednání, v němž je specifikována postupovaná pohledávka. Pokud je v dovolání v tomto směru argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil při výkladu smlouvy o postoupení pohledávky a vyšel z její verze, že ze smlouvy je seznatelná pouze osoba dlužníka, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy dovodit, že je smlouva o postoupení pohledávky neplatná a že žalovaná není povinna na jejím základě žalobcům plnit sjednané splátky ceny za postoupenou pohledávku. Vzhledem k tomu, že podstatou úvahy o správnosti právního posouzení věci je prověření, zda zjištěný skutkový stav dovoloval učinit příslušný právní závěr, je evidentní, že dovolatelkou užitá argumentace dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci nevystihuje. Řečeno jinak, není zpochybněním právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, podstatou této námitky je totiž zpochybnění zjištění, která odvolací soud učinil ze smlouvy o postoupení pohledávky. V poměrech přípustnosti dovolání jen podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se však k námitkám uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. nepřihlíží (srov. §237 odst. 3, část věty za středníkem o. s. ř.). Odkazy žalované na judikaturu, v níž se Nejvyšší soud v obecné rovině vyjadřoval k výkladu obsahu právních úkonů (rozsudek ze dne 1. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2942/2009, a ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, uveřejněný v sešitě č. 6 z roku 1997 na straně 145 časopisu Soudní rozhledy), jsou tudíž nepřiléhavé.
Nad rámec uvedeného nelze přehlédnout, že Nejvyšší soud se otázkou konformity svého rozsudku ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 33 Cdo 1375/2009, s ustálenou judikaturou vyjadřující se k platnosti smluv o postoupení pohledávky již zabýval a svůj názor podrobně vyjádřil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 26 Cdo 480/2014, odkazující rovněž na odůvodnění rozsudku ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 33 Cdo 1375/2009). Dovolací soud nemá důvod přijaté závěry měnit.
Nelze přisvědčit dovolací námitce, že pro posouzení oprávněnosti nároku žalobců ze smlouvy o postoupení pohledávky je rozhodující právní režim vztahu právního předchůdce žalobců s družstvem [dovolatelka má za to že tento vztah se řídí zákonem č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníkem, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb.), a nikoli zákonem č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech]. Pro posouzení žalobou uplatněného práva žalobců je „právní režim“ postupované pohledávky bezvýznamný, neboť smlouva, z níž vznikl žalobcům nárok, byla (mohla být) uzavřena (pouze) v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb.). Žalovaná se touto námitkou ve skutečnosti snaží zpochybnit existenci postupované pohledávky, resp. zjištění, jaký byl její právní důvod. Zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že předmětem postoupení byla pohledávka specifikovaná jako majetkový podíl postupitele (právního předchůdce žalobců) z transformace družstva. Odvolací soud zcela dostatečně odpověděl na otázku vlivu závěru o existenci postupované pohledávky na platnost postupní smlouvy (s odkazy na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu). Snaží-li se žalovaná zpochybnit závěry, které přijal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 33 Cdo 1375/2009, výtkou, že toto rozhodnutí je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu týkající se vypořádání majetkového podílu z transformace družstva při ukončení účasti člena v družstvu (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2000, sp. zn. 29 Cdo 1806/2009, ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 29 Odo 891/2003, a ze dne 16. 3. 2010, sp. zn. 26 Cdo 545/2009), přehlíží závěry, které zde Nejvyšší soud přijal; Nejvyšší soud odůvodnil svůj závěr, že účelem postupní smlouvy bylo postoupení majetkového podílu právního předchůdce žalobce z transformace, a s odkazy na žalovanou namítanou judikaturu doplnil, že nárok na vydání odpovídající části majetkového podílu z transformace zůstal zachován i osobě, která zůstala členem družstva po transformaci, ale další členský vklad do družstva nevložila. Z uvedeného vyplývá, že je nerozhodné, zda právní předchůdce žalobců byl členem družstva i po jeho transformaci či nikoliv. Argumentace žalované nevystihuje podstatu právního posouzení věci. Právní předchůdce žalobců měl jako oprávněná osoba majetkový podíl z transformace ZD Mohelno, který svěřil do správy družstva; poté, co tuto správu zrušil, vznikla mu splatná pohledávka vůči ZD Mohelno ve výši celého majetkového podílu. Tu postoupil za sjednanou úplatu žalované. Předmětem postoupení tudíž byla pohledávka předchůdce žalobců z titulu majetkového podílu z transformace ZD Mohelno oceněného na 611.308,- Kč. Tato zjištění byla rozhodná pro právní posouzení věci a jakkoliv se žalovaná snaží, rozbor právního posouzení pohledávky předchůdce žalobců z titulu celého majetkového podílu nebo pouze jeho části, či z titulu jiné členské účasti v družstvu nemůže mít na právní posouzení nároku žalobců z titulu smlouvy o postoupení pohledávky vliv.
Při posouzení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nemůže být přihlédnuto k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že soud zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Výjimku tvoří pouze případy, kdy samotná vada řízení splňuje podmínku zásadního právního významu, tedy jestliže jde o tzv. „spor o právo“ ve smyslu sporného výkladu či aplikace procesních předpisů (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2002, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006). Námitky žalované, že odvolací soud pochybil, jestliže „toleroval nezákonný postup soudu prvního stupně“ , který - aniž to řádně zdůvodnil - neprovedl všechny jí navržené důkazy, jimiž hodlala prokázat, zda předchůdce žalobců byl členem družstva ZD Mohelno před transformací i po ní, jaký složil základní či jiný členský vklad, případně jakou měl další majetkovou účast v družstvu, takovou výjimku netvoří (nejde bezprostředně o spor o procesní právo, na němž by bylo rozhodnutí založeno) a jsou proto z hlediska přípustnosti dovolání bezcenné. Jak vyplývá z doslovného znění §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., je dovolací soud oprávněn zabývat se vadami řízení pouze tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě tyto vady přípustnost dovolání založit nemohou (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, a ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07).
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalobcům vznikly náklady v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Protože Ústavní soud České republiky nálezem ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaném ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013 Sb. (s platností a účinností k 7. 5. 2013), zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb., postupoval Nejvyšší soud při určení výše nákladů dovolacího řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění platném do 7. 5. 2013 (dále jen „cit. vyhl.“). Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 9.632,- Kč (§7 bod 5. ve spojení s §12 odst. 4 cit. vyhl.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 cit. vyhlášky) a z částky 2.086,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokátka povinna z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 24. srpna 2016
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu