ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.3958.2014.1
sp. zn. 33 Cdo 3958/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce I. T. , zastoupeného JUDr. Pavlem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 4, Bohuslava Martinů 1051, proti žalovanému J. Š. , zastoupenému JUDr. Janem Riedlem, advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova 638, o určení vlastnictví a vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 11 C 174/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. února 2014, č. j. 29 Co 239/2013-427, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 24. ledna 2013, č. j. 11 C 174/2008-396, určil, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. st. 77 – zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. 1001/8 – zahrada, parc. č. 1001/9 – zahrada, parc. č. 1003 – zahrada, parc. č. 1004 – trvalý travní porost, parc. č. 1005 – zahrada, parc. č. 1008 – zahrada, parc. č. 1267/15 – trvalý travní porost, vše v katastrálním území N., obec D., okres Česká Lípa, zapsaných na LV 532 u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště Česká Lípa (výrok I.). Zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem „domu čp. K., bydlení na pozemku p.č. 77 – zastavěná plocha a nádvoří, zapsaného na LV 532 u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště Česká Lípa“ (výrok II.). Žalovanému uložil povinnost vyklidit „pozemek parc. č. 1267/15 – trvalý travní porost v katastrálním území N., obec D., okres Česká Lípa, zapsaný na LV 532 u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště Česká Lípa“, a předat jej žalobci do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok III.). Zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalovaný vyklidil „budovu čp. K., objekt bydlení na pozemku p. č. st. 77 a pozemky parc. č. 77 – zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. 1001/8 – zahrada, parc. č. 1001/9 – zahrada, parc. č. 1003 – zahrada, parc. č. 1004 – trvalý travní porost, parc. č. 1005 – zahrada, parc. č. 1008 – zahrada,vše v katastrálním území N., obec D., okres Česká Lípa, zapsané na LV 532 u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště Česká Lípa“ (výrok IV.). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.).
K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 13. února 2014, č. j. 29 Co 239/2013-427, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítá, že odvolací soud řešil otázku „ zániku věci v právním smyslu, jakož i vzniku vlastnického práva k věcem v právním smyslu “ v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu reprezentovanou rozhodnutími ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2554/2007, ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 931/99, ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 761/2001, ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001. Nesouhlasí se závěrem, na němž odvolací soud založil své rozhodnutí, že dům čp. v K., který byl (rovněž) předmětem daru, v důsledku požáru zanikl, resp. přestal existovat jako věc v právním smyslu, „ když došlo k úplnému odstranění roubené části domu na úroveň základů, včetně stropů, k odstranění roubené části a destrukci stropů nad zděnou částí objektu, čímž v daném okamžiku nebylo patrno dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží “. Je přesvědčen, že odvolací soud pochybil, považoval-li za významné, zda roubená část budovy tvořila větší půdorys nežli zděná a zda se zachovalo původní zdivo nad úroveň prvního nadzemního podlaží. Připomněl, že z hlediska závěru, zda stavba coby věc v právním smyslu existuje, není rozhodné, jak na stavbu nahlíží stavební předpisy; stavba se považuje za věc v právním smyslu v okamžiku, kdy je již nezaměnitelně patrné alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží, přičemž tento právní názor nelze chápat tak, že by se rozestavěná stavba stala věcí v právním smyslu až okamžikem, kdy budou zcela kompletní (dostavěny) obvodové zdi. Za stavbu ve smyslu občanskoprávním lze považovat stavbu, u níž nepřestalo být určitelné, kde je hranice mezi stavbou a pozemkem. Z fotografií, z nichž soudy vycházely, je patrné, že vždy, tedy i bezprostředně po požáru, bylo rozeznatelné zdění budovy a tedy i prostorové řešení prvního nadzemního podlaží. Je věcí právní úvahy soudu, vycházející ze skutkových zjištění, zda určitý výsledek stavební činnosti je již stavbou jako předmětem občanskoprávních vztahů. Bylo-li i po požáru patrné zdění, jež navazovalo na základy budovy a prostorově vymezovalo půdorys jejího prvního nadzemního podlaží, včetně roubené části stavby, nebyl objem případně nově zbudovaných konstrukcí rozhodný (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 931/99). Jde-li o přestavbu původní stavby a nebylo-li mezi jejím vlastníkem a stavebníkem dohodnuto něco jiného, je třeba při posuzování vlastnického vztahu k takové nemovitosti zpravidla vycházet z toho, že to, co přirostlo k původní neodstraněné stavbě, náleží vlastníkovi původní stavby. I kdyby se jednalo o stavbu novou - jak nesprávně dovodil odvolací soud - nabývá k ní vlastnictví stavebník, tedy ten, kdo stavbu uskutečnil s právně relevantně projeveným úmyslem mít ji pro sebe (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2002). Není samo o sobě rozhodné, komu bylo adresováno rozhodnutí o stavebním povolení, resp. obdobný správní akt. Žalobce je přesvědčen, že odvolací soud pochybil při výkladu projevů vůle účastníků, jestliže uzavřel, že žalovaný s jeho souhlasem stavěl (případně novou) stavbu pro sebe. Z darovací smlouvy takové projevy vůle nelze dovodit. Jen od 27. 5. 2004, kdy byla uzavřena darovací smlouva, mohl žalovaný případně jakožto stavebník stavět (novou) stavbu (věc ve smyslu občanského zákoníku) pro sebe a jen od tohoto data by mohl dovozovat své vlastnictví stavby, pokud by jako věc v právním smyslu vznikla, což se nestalo, neboť k tomuto datu již existovala. Je nevýznamné, že svědek Ing. Jaromír Peška jednal vždy jen s žalovaným; žalovaný, který pracuje jako tesař, se s ním radil i v minulosti. Žalobce připomíná, že z důkazů, které předložil, vyplývá, že jeho finanční prostředky byly určeny na rekonstrukci vyhořelého domu. Úvahy soudů, na co jiného mohly být tyto prostředky určeny, příp. co ho motivovalo k předání peněz žalovanému, nemají oporu v provedených důkazech. Pokud rekonstrukci domu žalovaný spolufinancoval, mohl vůči němu uplatnit svůj nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Soudy obou stupňů věc nesprávně právně posoudily, resp. posoudily ji v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, jestliže ze skutkových zjištění dovodily, že dům zanikl jako věc v právním smyslu a jestliže dospěly k závěru, že neprojevil vůli stavět případně novou stavbu pro sebe, resp. že vůle žalovaného směřovala k tomu, stavět pro sebe. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušily a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobce sice ohlásil uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. a zpochybnil správnost právního závěru, že sporný dům čp. v K. (tj. původní stavba) jako věc v právním smyslu zanikl, avšak dovoláním uplatněné námitky nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž vytýkají nesprávnost skutkových zjištění, na nichž je založen zpochybňovaný právní závěr. Oproti odvolacímu soudu, který uzavřel, že původní stavba domu čp. zanikla, neboť došlo k úplnému odstranění roubené části domu na úroveň základů, včetně stropů, k odstranění roubené části a destrukci stropů nad zděnou částí objektu, čímž v daném okamžiku nebylo patrno dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží, žalobce prosazuje, že v řízení prokázal, že i po požáru bylo patrné zdění, jež navazovalo na základy budovy a prostorově vymezovalo půdorys jejího prvního nadzemního podlaží a že nepřestalo být určitelné, kde je hranice mezi stavbou a pozemkem; původní dům čp. tudíž v důsledku požáru nezanikl. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a o. s. ř. však není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je nezpochybnitelný a dovolací soud je povinen z něj vycházet. Námitka, že odvolací soud se v tomto směru odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (konkrétně od rozhodnutí ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2554/2007, popř. ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3087/2009), založená na vlastní skutkové verzi žalobce, proto nemůže obstát. Regulérně nebyla uplatněna ani výtka, kterou žalobce vznesl pro případ, že obstojí závěr odvolacího soudu, že původní dům čp. v důsledku požáru zanikl, a to, že soudy nesprávně vyložily jeho projevy vůle, jestliže z dohody účastníků, která předcházela darovací smlouvě uzavřené dne 27. 5. 2004, případně z vlastní darovací smlouvy dovodily absenci jeho vůle stavět na místě shořeniště novou stavbu (repliku původního domu čp.) pro sebe. Dovodil-li odvolací soudu (shodně jako před ním soud prvního stupně), že vůle účastníků řízení projevená v jejich právních úkonech (v dohodě i v následné darovací smlouvě) směřovala k tomu, aby žalovaný na místě shořeniště vystavěl dům pro sebe, jednalo se o skutkový závěr. Zjišťuje-li totiž soud obsah právního úkonu, a to i pomocí výkladu projevů vůle jednajícího ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Sluší se pouze připomenout, že údaje o tom, k čemu směřovala vůle účastníků řízení, soudy čerpaly i z dalších důkazů, konkrétně z výpovědi svědka Ing. J. P. a ze spisů Okresního soudu v České Lípě sp. zn. 15 C 353/2004 a 15 C 398/2004.
Nepředložil-li žalobce k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Žalobce sice výslovně napadl rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, ve vztahu k výrokům o náhradě nákladů řízení však žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v §241b odst. 3 o. s. ř. – nevznesl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. ledna 2016
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu