ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.1374.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 1374/2016-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 8. 11. 2016 dovolání obviněného R. L. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 6 To 190/2016, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 19 T 143/2015, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 19 T 143/2015, byl obviněný R. L. uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku (pod bodem I.) a pokusem přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §146 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku (pod bodem II.), kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
I.
dne 24. 8. 2015 okolo 12:30 hodin na chodníku před domem v P. ulici, P. (sídl. V. O.), se zezadu přiblížil k poškozené slečně N. P., která na sobě měla tílko a dlouhé černé kalhoty, a bez jediného slova na ni vychrstnul z varné konvice velmi horkou (až vařící) vodu o teplotě minimálně 70 až 80 ͦ C, přičemž tak jednal s úmyslem vyvolat u ní jakoukoli reakci zřejmě v domnění, že by se s ní tak mohl seznámit, čímž jí způsobil opaření levé paže, levé poloviny zad a pravé hýždě I. a II. st. v celkovém rozsahu asi 7 % povrchu těla, což je středně těžké poranění s obvyklou dobou léčení 3 – 4 týdny, kdy je nutné dodržovat předepsaný léčebný režim; k těžké újmě v podobě zohyzdění v podobě jizev na kůži zejména v oblasti krku, dekoltu a prsou nedošlo toliko dílem náhody, neboť voda zasáhla odolnější partie kůže, na kterých by neměly zůstat viditelné jizvy,
II.
dne 24. 8. 2015 okolo 12:45 hodin na chodníku v místě křižovatky (kruhového objezdu) ulic P. a P. v P. (sídl. V. O.), přibližně 150 metrů od místa prvního útoku, předešel poškozenou K. Š., kterou sledoval od prodejny Albert, podíval se na ni a usmál se, pročež poškozená dostala strach a zpomalila, na to obviněný ušel pár kroků, otočil se na poškozenou, řekl „pardon“ a chrstnul na ni z varné konvice teplou vodu, přičemž voda díky pohotovému úskoku poškozené dopadla pouze na její triko a levý nárt, kde ucítila horkost a instinktivně zařvala, na což obviněný reagoval posměchem či radostí a poté utekl, přičemž tak jednal s úmyslem vyvolat u poškozené jakoukoli reakci zřejmě v domnění, že by se s ní tak mohl seznámit; k újmě na zdraví nedošlo zejména pohotovou reakcí poškozené, neboť voda, která již nebyla tak horká, aby opařila odolnější partie kůže, kam i tak dopadla, nezasáhla oči.
Za to byl obviněný podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti dvou měsíců a podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 19 T 143/2015, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 6 To 190/2016, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl na totožném skutkovém základě a obviněného uznal vinným pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku (pod bodem I.), pokusem přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §146 odst. 1 tr. zákoníku (pod bodem II.) a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku (pod body I. a II.).
Za to byl obviněný odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti dvou měsíců a podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 6 To 190/2016, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci dovolací argumentace uplatnil výhradu vůči závěrům znaleckého posudku z oboru psychiatrie a psychologie, neboť znalci si k vypracování předmětného znaleckého posudku údajně nevyžádali jeho kompletní zdravotní dokumentaci, ze které by jasně vyplynulo, že se od mládí léčil s lehkou mozkovou dysfunkcí, tzv. syndromem ADHD. Tento syndrom se nedá zjistit na základě krátkého vyšetření, které s ním oba znalci absolvovali. Jedinci trpící lehkou mozkovou dysfunkcí se projevují obtížným sebeovládáním, nepozorností, riskantním chováním, spoustu věcí dělají ve chvíli, kdy je to zrovna napadne, mají sklony k přehnané impulsivitě a zvýšené agresivitě. Obviněný je proto přesvědčen, že fakt, že se od mládí léčil se syndromem ADHD, by měl vliv na zjištěné odborné závěry obou přizvaných znalců. Znalecký posudek proto označil za prakticky bezcenný a značně zavádějící.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a přikázal věc Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 8. 9. 2016 sdělila, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat. Současně udělila výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. řádu v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tak mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu je nucen předně konstatovat, že obviněný v dovolání v podstatě opět jenom opakuje svou obhajobu uplatněnou již v předchozích stadiích trestního řízení, stejně tak i v podaném odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, s níž se již zabývaly a dostatečně vypořádaly nalézací i odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí. Navíc obviněný sice v dovolání uplatnil důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak ve skutečnosti vznesenou námitkou nenapadá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze soudy učiněná skutková zjištění. Výtky obviněného proti závěrům vypracovaného znaleckého posudku z oboru psychiatrie, psychologie a sexuologie je třeba označit za námitky skutkového charakteru, týkající se úplnosti a způsobu hodnocení provedeného dokazování, jimiž se obviněný domáhá pouze toho, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že již nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí jasně a srozumitelně zdůvodnil, proč zamítl návrh obhajoby na doplnění dokazování vyžádáním zdravotnické dokumentace o léčbě obviněného s lehkou mozkovou dysfunkcí a doplnění znaleckého posudku z oboru psychiatrie, psychologie a sexuologie na základě takto získaných podkladů. Odvolací soud se pak s tímto názorem plně ztotožnil. K řízení přibraní znalci MUDr. Gabriela Leblová a prof. MUDr. Petr Weiss, Ph.D., dospěli znaleckým zkoumáním k závěru, že obviněný netrpí duševní poruchou v pravém slova smyslu, tzn. ve smyslu psychózy, nýbrž smíšenou poruchou osobnosti, která není duševní nemocí v pravém slova smyslu, je to trvalý stav, který je neměnný a celoživotní. Z forenzního hlediska však nemá žádný podstatný význam, neboť člověk s poruchou osobnosti je plně schopen ovládat své jednání. Podle závěrů znalců byla schopnost obviněného rozpoznat protiprávnost jednání v inkriminované době plně zachována a schopnost jednání ovládat byla snížena mírně, forenzně nevýznamně, vlivem zjištěné vady osobnosti. Znalkyně MUDr. Gabriela Leblová již u hlavního líčení konaného dne 9. 2. 2016 na dotaz obhájce obviněného uvedla, že i kdyby se obviněný v minulosti kdykoli jakkoli léčil, tak by to na výsledcích znaleckého zkoumání a z toho vzešlých závěrů nic nezměnilo. Mimo jiné podotkla, že vycházela ze zdravotnické dokumentace obviněného z Vazební věznice Brno Bohunice. V rámci vazby byl obviněný umístěn na psychiatrickém oddělení, kde byl vyšetřen se závěrem, že netrpí žádnou vážnou duševní poruchou, nýbrž smíšenou poruchu osobnosti. Pokud by byla v minulosti u obviněného shledána lehká mozková dysfunkce, byla by tato skutečnost provedenými testy nepochybně zjištěna. Navíc znalkyně z odborného hlediska dospěla k závěru, že obviněný nejednal impulsivně, ale na základě předem připraveného plánu, o čemž svědčí posloupnost jednotlivých kroků v jeho činnosti ˗ nejprve v bytě uvařil vodu ve varné konvici, s tou poté sešel po schodech dolů, vynesl ji ven z domu a tam svůj plán zrealizoval. Každá z těchto činností trvala určitý časový úsek, přičemž právě koordinovanost kroků a součet časů potvrzuje závěr, že obviněný nemohl jednat v afektu či v důsledku nějakého úleku a podobně, jak sám tvrdí.
Na základě shora zmíněných skutečností je zřejmé, že rozhodující soudy neměly konkrétní důvod doplňovat dokazování dle shora specifikovaného požadavku obviněného. Nalézací i odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí, na která je v tomto směru možno beze zbytku odkázat, jasně a srozumitelně vysvětlily, proč neshledaly potřebu doplňovat dokazování dle návrhu obviněného, když doplnění dokazování vedené tímto směrem vyhodnotily jako nadbytečné. Je třeba přisvědčit jejich závěru, že již existující důkazy skýtaly jednoznačné a nezpochybnitelné podklady pro rozhodnutí ve věci samé. Okolnost, že obviněný by svůj zdravotní stav posoudil jinak a přikládá význam skutečnostem, které znalci jednak neprokázali, jednak i v případě jejich teoretické existence hodnotili jako forenzně nevýznamné, je pro závěr o insufucienci znaleckého posudku irelevantní.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že dovolatel se ve svém mimořádném opravném prostředku míjí s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť v něm neuvedl a současně také neodůvodnil jedinou námitku vztahující se k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku, případně že by konstatoval, ale současně také odůvodnil „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“.
K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se vyjádřil i Ústavní soud, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mimo jiné uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. řádu nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud tak nenabyl pochybností o tom, že obviněný svým protiprávním zaviněným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkových podstat pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku, pokusu přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného R. L. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 8. 11. 2016
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu