ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.1436.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 1436/2016-48
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 11. 2016 o dovolání obviněného M. J. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 4 To 14/2016, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě ˗ pobočky v Olomouci, pod sp. zn. 29 T 7/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ˗ pobočky v Olomouci, ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 29 T 7/2013, byl obviněný M. J. uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
„1) přesně nezjištěného dne na nezjištěném místě bez vědomí manželů L. M. a A. M., vypracoval či nechal vypracovat písemné vyhotovení kupní smlouvy datované dnem 24. 11. 2010, podle které mu tito poškození údajně prodávají své nemovitosti, konkrétně budovu – rodinný dům (způsob využití – rodinný dům) v obci R. p. R. na pozemku, pozemek o výměře 135 m 2 – zastavěná plocha a nádvoří a pozemek o výměře 723 m 2 – orná půda, vše v obci R. p. R., katastrální území H., zapsané u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, katastrální pracoviště V. M. (dále jen KÚ), na LV pro obec R. p. R., katastrální území H., okres V., a to za kupní cenu 2.800.000 Kč, která jim ještě před podpisem kupní smlouvy měla být uhrazena v jedenácti splátkách,
tuto smlouvu pak zřejmě dne 24. 11. 2010 ve V. M., okres V., na matrice zdejšího městského úřadu manželům L. a A. M. podstrčil k podpisu, nakolik s nimi od měsíce září 2010 do setkání na městském úřadu reálně vedl jednání nikoli o prodeji jejich nemovitostí, ale výlučně jen o poskytnutí finanční půjčky ve výši 100.000 Kč, jako věřitel manželům L. a A. M. v průběhu doby dokonce předstíral uzavření smlouvy o půjčce, přičemž kupní smlouvu jim k podpisu předložil, aniž by je upozornil na to, jakou smlouvu fakticky podepisují, i při jednání na městském úřadě je udržoval v představě, že dokumenty se podepisují v souvislosti s ověřováním smlouvy o poskytnutí půjčky, využil přitom jejich důvěry a toho, že si materiál předložený k podpisu nepřečetli, když je utvrzoval v tom, že ověřování podpisů se týká smlouvy o půjčce, se kterou měli možnost se seznámit již v předchozí době,
ve stejné době na stejném místě a za stejných podmínek manželům L. a A. M. k podpisu předložil také plnou moc datovanou dnem 25. 11. 2010, kterou ho zplnomocnili ke svému zastupování před KÚ ve věci vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, včetně doručování a převzetí písemností z příslušného úřadu a návrh na povolení zápisu vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí datovaný dnem 24. 11. 2010,
na základě uvedeného pak dne 26. 11. 2010 učinil u KÚ návrh na povolení zápisu vkladu vlastnického práva k předmětným nemovitostem do katastru nemovitostí, v důsledku čehož pak KÚ svým rozhodnutím zapsal vklad práva v katastru nemovitostí dne 1. 12. 2010 s právními účinky vkladu ke dni 26. 11. 2010,
kupní cenu nemovitostí, na které se údajně dohodli, ani jednomu z poškozených ve skutečnosti nikdy nezaplatil, popsaným postupem manžele L. a A. M. připravil o nemovitosti v celkové ceně minimálně 2.800.000 Kč, čímž jim způsobil škodu v této výši,
2) přesně nezjištěného dne na nezjištěném místě bez vědomí A. M., vypracoval či nechal vypracovat písemné vyhotovení kupní smlouvy datované dnem 13. 12. 2010, podle které mu tato poškozená údajně prodává své nemovitosti, konkrétně pozemek o výměře 2.144 m 2 – orná půda a pozemek o výměře 93 m 2 – ostatní plocha (způsob využití – jiná plocha) v obci R. p. R., katastrální území H., zapsané u KÚ na LV pro obec R. p. R., katastrální území H., okres V., a to za kupní cenu 40.000 Kč, která jí ještě před podpisem kupní smlouvy měla být uhrazena jednou splátkou,
tuto smlouvu pak zřejmě dne 13. 12. 2010 ve V. M., okres V., na matrice zdejšího městského úřadu A. M. podstrčil k podpisu, nakolik s ní v průběhu měsíce listopadu 2010 až do setkání na městském úřadu reálně vedl jednání nikoli o prodeji její nemovitosti, ale výlučně jen o poskytnutí finanční půjčky ve výši 40.000 Kč, přičemž kupní smlouvu jí k podpisu předložil, aniž by ji upozornil na to, jakou smlouvu fakticky podepisuje, i při jednání na městském úřadě ji udržoval v představě, že dokumenty se podepisují v souvislosti s ověřováním smlouvy o poskytnutí půjčky, využil přitom její důvěry a toho, že si materiál předložený k podpisu nepřečetla, když ji utvrzoval v tom, že ověřování podpisů se týká smlouvy o půjčce, na které byli dohodnuti již v předchozí době,
ve stejné době, na stejném místě a za stejných podmínek A. M. předložil k podpisu také plné moci datované dnem 13. 12. 2010, kterými ho zmocnila k zastupování před KÚ ve věci vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, včetně doručování a převzetí písemností z příslušného úřadu a k vyřízení daně z převodu nemovitosti, daňového přiznání, zaplacení samotné daně z převodu nemovitosti a podání daňového přiznání na daň z převodu nemovitosti z titulu kupní smlouvy ze dne 13. 12. 2010 a návrh na povolení zápisu vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí datovaný dnem 13. 12. 2010,
na základě uvedeného pak dne 13. 12. 2010 učinil u KÚ návrh na povolení zápisu vkladu vlastnického práva k předmětné nemovitosti do katastru nemovitostí, v důsledku čehož pak KÚ svým rozhodnutím zapsal vklad práva v katastru nemovitostí dne 17. 12. 2010 s právními účinky vkladu ke dni 13. 12. 2010,
kupní cenu nemovitosti, na které se údajně dohodli, poškozené ve skutečnosti nikdy nezaplatil, popsaným postupem ji připravil o nemovitost v celkové ceně minimálně 40.000 Kč, čímž A. M. způsobil škodu nejméně v této výši,
3) přesně nezjištěného dne na nezjištěném místě bez vědomí J. Š., vypracoval či nechal vypracovat písemné vyhotovení kupní smlouvy datované dnem 28. 12. 2010, podle které mu tento poškozený údajně prodává své nemovitosti, konkrétně budovu – rodinný dům (způsob využití – rodinný dům), v obci R. p. R., na pozemku a pozemek o výměře 250 m 2 – zastavěná plocha a nádvoří, vše v obci R. p. R., katastrální území R. p. R., zapsané u KÚ na LV pro obec R. p. R., katastrální území R. p. R., okres V., a to za kupní cenu 1.600.000 Kč, která mu ještě před podpisem kupní smlouvy měla být uhrazena jednou splátkou,
tuto smlouvu pak zřejmě dne 28. 12. 2010 ve V. M., okres V., na matrice zdejšího městského úřadu J. Š. podstrčil k podpisu, nakolik s ním od počátku měsíce prosince 2010 až do setkání na městském úřadu reálně vedl jednání nikoli o prodeji jeho nemovitostí, ale výlučně jen o opravě jeho domu v rámci dotačního programu Zelená úsporám, přičemž kupní smlouvu mu k podpisu předložil, aniž by ho upozornil na to, jakou smlouvu fakticky podepisuje, i při jednání na městském úřadě ho udržoval v představě, že se dokumenty podepisují v souvislosti s deklarovanými opravami jeho domu, využil přitom jeho důvěry a toho, že si materiál předložený k podpisu nepřečetl,
ve stejné době, na stejném místě a za stejných podmínek J. Š. k podpisu předložil také plnou moc datovanou dnem 28. 12. 2010, kterou ho zplnomocnil k zastupování před KÚ ve věci vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, včetně doručování a převzetí písemností z příslušného KÚ a návrh na povolení zápisu vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí datovaný dnem 28. 12. 2010,
na základě uvedeného pak dne 28. 12. 2010 učinil u KÚ návrh na povolení zápisu vkladu vlastnického práva k předmětným nemovitostem do katastru nemovitostí, v důsledku čehož pak KÚ svým rozhodnutím zapsal vklad práva v katastru nemovitostí dne 5. 1. 2011 s právními účinky vkladu ke dni 28. 12. 2010,
kupní cenu nemovitostí, na které se údajně dohodli, poškozenému ve skutečnosti nikdy nezaplatil, popsaným postupem ho připravil o nemovitosti v ceně minimálně 1.600.000 Kč, čímž mu způsobil škodu v uvedené výši,
jednáním popsaným v bodech 1) – 3) výroku poškozeným způsobil škodu v celkové výši nejméně 4.440.000 Kč.“
Za uvedené jednání a za přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. 4 T 16/2011, ze dne 23. 6. 2011, který nabyl právní moci dne 29. 9. 2011, byl obviněný M. J. odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roků. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl ve výroku o trestu zrušen rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. 4 T 16/2011, ze dne 23. 6. 2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhlede ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozeným způsobenou škodu takto: - L. M. v P. B. a A. M., rozené S., v H.-S., oba bytem R. p. R., H., částku ve výši 2.800.000 Kč,
- A. M., rozené S. v H.-S., bytem R. p. R., H., částku ve výši 40.000 Kč,
- J. Š. ve V., bytem D. P., R. p. R., částku ve výši 1.600.000 Kč.
Obviněný M. J. byl dále podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby Krajského státního zastupitelství v Ostravě ˗ pobočky v Olomouci, sp. zn. 2 KZV 5/2012, ze dne 3. 6. 2013 pro skutky popsané v bodech 2 a 5 žalobního návrhu, kterými měl spáchat dílčí útoky dokonaného a dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ˗ pobočky v Olomouci, ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 29 T 7/2013, podal obviněný M. J. a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě – pobočka v Olomouci odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 4 To 14/2016, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněného M. J. a státního zástupce částečně zrušil v jeho odsuzující části, a to ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněných výrocích o vině a náhradě škody v odsuzující části napadeného rozsudku a v jeho nezměněné zprošťující části nově ve zrušené části rozhodl tak, že obviněný M. J. byl za spáchaný zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným v odsuzující části napadeného rozsudku a sbíhající se přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným pravomocným rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 23. 6. 2011, č. j. 4 T 16/2011-163, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 29. 9. 2011, č. j. 68 To 328/2011-180, odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na 4 léta. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb ve výši 500 Kč jedné denní sazby.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 23. 6. 2011, č. j. 4 T 16/2011-163, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 29. 9. 2011, č. j. 68 To 328/2011-180, jakož i všechna další rozhodnutí, na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 4 To 14/2016, podal následně obviněný M. J. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání odvodňuje tím, že skutky, pro které byl uznán vinným, nejsou trestnými činy a že svým jednáním nenaplnil znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Nalézací a posléze i odvolací soud skutky nesprávně právně kvalifikovaly. Ve světle zjištěných skutečností a provedených důkazů neobstojí tvrzení údajných poškozených, že tito byli uvedeni v omyl, když v rámci důkazního řízení z potvrzených skutečností jednoznačně vyplývá, že minimálně při vyhotovení podpisů v ověřovací knize matriky bylo v této knize vedle podpisu poškozených zcela jasně a zřetelně napsáno, co tito podepisují. Jestliže si poškození skutečně neuvědomovali, že podepisují kupní smlouvy na prodej svých nemovitostí, pak nelze jednání obviněného posuzovat jako zločin podvodu, když poškození při jednání nedbali jakékoliv ochrany svých majetkových zájmů a nedodrželi ani elementární zásady občanskoprávní opatrnosti. Dovolacím soudem bylo již v minulosti judikováno, že v případě soukromoprávních vztahů je třeba trvat na tom, aby na ochranu svých majetkových zájmů dbali především samotní účastníci takového vztahu, když právě od nich je nutno požadovat, aby postupovali obezřetně a aby dodržovali alespoň elementární zásady opatrnosti. Právní posouzení důkazní situace obecnými soudy v tomto ohledu zjevně neobstojí, když soudy ve svých odsuzujících rozsudcích dovozují, že to měl být obviněný, kdo podstrčil mezi jiné typy smluv i smlouvu kupní, avšak z uvedeného vyplývá, že soudy hodnotily provedené důkazy v rozporu se základními zásadami trestního řízení, když se při hodnocení zabývaly toliko důkazy svědčícími v neprospěch obviněného, ale již se nikterak nezabývaly důkazy svědčícími v jeho prospěch, tedy důkazy provedenými předloženou ověřovací knihou, ze které je patrno, že mimo ověření podpisů na kupních smlouvách se ještě ověřovaly podpisy poškozených na návrhu na vklad do katastru nemovitostí, dále plné moci k zastoupení poškozených ve správním řízení před katastrálním úřadem a plné moci k podání přiznání k dani z převodu nemovitých věcí. V době následující po podpisu předmětných kupních smluv ani jeden z poškozených po zjištění, že nemovitý majetek není v jejich vlastnictví, nepodal ihned trestní oznámení a ani nevystoupil se žalobou v občanskoprávním řízení o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem. Je nepřípustné, aby trestním postihem jednoho účastníka soukromoprávního vztahu byla nahrazována nezbytná míra opatrnosti druhého účastníka při ochraně vlastních práv a majetkových zájmů. Obviněný dále dodává, že se nelze ztotožnit s názorem soudů, že v daném případě není přiléhavé použití zásady ultima ratio, když podstatou této zásady je, že lze-li z hlediska ochrany práv účinně použít jiné prostředky stojící mimo trestní právo, pak v rámci subsidiarity trestního řízení podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze jednoznačně v tomto konkrétním případě tvrdit, že poškození by instituty soukromého práva, zejména žalobou o určení vlastnictví k nemovitostem svůj problém vyřešili v řádu dvou až tří měsíců pravomocným rozsudkem občanskoprávního soudu a nikoli trestním stíháním obviněného. Je tedy na místě použití zásady ultima ratio a obviněný by měl být zproštěn pro uvedené skutky, které nejsou trestnými činy, obžaloby.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 4 To 14/2016 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 29 T 7/2013 a přikázal Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že část námitek obviněného M. J. pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze. V této souvislosti stručně uvádí, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, spočívá-li rozhodnutí soudu na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dovolání je v tomto směru určeno jen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu se proto nelze úspěšně domáhat přezkoumávání správnosti soudy provedeného dokazování, ani opravy skutkových zjištění učiněných soudy, jimiž je tak Nejvyšší soud v zásadě vázán. Pokud jde o námitky obviněného stojící mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu, jako např. o ty, jejichž prostřednictvím zpochybňuje závěr soudů, že poškozeným kupní smlouvy podstrčil, obdobně sem patří výhrady, jejichž prostřednictvím popírá, že by za nemovitosti nezaplatil kupní cenu, nerespektování zásady in dubio pro reo a nedostatky v hodnocení důkazů, takové námitky přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. založit nemohou. Stejně tak ji nemůže založit ani výhrada obviněného v tom směru, že poškození podali trestní oznámení opožděně.
Zbylé námitky pak pod obviněným uplatněný dovolací důvod v zásadě podřadit lze. Jejich prostřednictvím, mj. s odkazem na nezbytnou míru opatrnosti, kterou poškození nevynaložili, rozporuje naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, a dále soudům vytýká nerespektování zásady subsidiarity trestní represe, potažmo z něj vyplývajícího principu ultima ratio. Za opodstatněné však tyto výtky považovat nelze. Veškeré výhrady, a to i ty, které pod namítaný dovolací důvod nespadají, obviněný uplatnil již v předchozích stadiích řízení, přičemž oba soudy se s nimi logicky a vyčerpávajícím způsobem vypořádaly (zejména str. 31-36 rozsudku nalézacího soudu, resp. 12-15 rozsudku soudu odvolacího).
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného M. J.
Obviněný zpochybňuje závěry soudů obou stupňů o tom, že poškozeným kupní smlouvy podstrčil namísto jiných dokumentů, popírá, že by za nemovitosti nezaplatil kupní cenu, dále vytýká nerespektování zásady in dubio pro reo a poukazuje na nedostatky v hodnocení důkazů, když dovozuje, že soudy se náležitě nezabývaly důkazy svědčícími v jeho prospěch, např. důkazy provedenými předloženou ověřovací knihou, ze které je patrno, že mimo ověření podpisů na kupních smlouvách se ještě ověřovaly podpisy poškozených na dalších listinách.
Nejvyšší soud konstatuje, že výše uvedené námitky nelze pod uplatněný dovolací důvod přiřadit, protože nesměřují vůči právnímu posouzení skutku ani jinému hmotněprávnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., naopak míří do oblasti procesní. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného. Odvolací soud se s argumentací soudu prvního stupně beze zbytku ztotožnil. Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů. Polemika obviněného s důkazy, s tím, jak je soudy hodnotily, a s tím, jaká skutková zjištění soudy na podkladě důkazů učinily, přesahuje rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Skutkové námitky obviněného v žádném případě nejsou podkladem k tomu, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
Obviněný dále uplatnil právní námitku relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tím, že namítl, že skutky, pro které byl uznán vinným, nejsou trestnými činy a nenaplňují znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku.
Zjištěné jednání obviněného je zcela standardním případem jednání podřaditelného pod ustanovení §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Ze skutkových zjištění vyplynulo, že obviněný zneužil naivity poškozených a jejich důvěry (M. byli v podstatě jeho sousedé, Š. u něho byl zaměstnán) a vzhledem k tomu, že je dobře znal, byl si i velmi dobře vědom toho, že poškození jsou obyčejní lidé, jednodušší osobnosti průměrného až podprůměrného intelektu, kteří nemají dostatečné právní vědomí a kteří jsou přehnaně důvěřiví. V případě poškozeného J. Š. šlo navíc o osobu s určitým zrakovým handicapem. Za této situace, ačkoliv žádný z poškozených své nemovitosti prodat nechtěl, s těmito uzavřel kupní smlouvy předstíraje, že jsou uzavírány smlouvy jiné (smlouva o půjčce v případě manželů M. a smlouva o opravě domu v rámci programu Zelená úsporám u J. Š.) a poškozené tímto způsobem o nemovitosti připravil, aniž by jim uhradil kupní cenu. Závěr, že nikdo z poškozených peníze za prodej nemovitostí ve skutečnosti nedostal, je patrný nejen z výpovědí poškozených, ale i z toho, že jejich majetková situace v žádném případě neodpovídá tomu, že by někdy po údajném prodeji disponovali částkou přesahující 2,5 milionu Kč (M.), resp. 1,5 milionu Kč (Š.). Obviněný se tak ke škodě poškozených obohatil o nemovitosti v celkové hodnotě 4.400.000 Kč tím, že zainteresované strany uváděl v omyl, což lze kvalifikovat jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
K výhradám obviněného, že šlo o soukromoprávní vztah, v jehož rámci je nezbytné, aby především samotní účastníci postupovali obezřetně, a dále že měla být uplatněna zásada subsidiarity trestní represe, neboť poškození se mohli svých nároků domáhat v řízení ve věcech občanskoprávních, je třeba zdůraznit (viz str. 34-35 rozsudku nalézacího soudu a str. 15 rozsudku odvolacího soudu), že to byl právě obviněný, kdo s poškozenými manipuloval a opakovaně je utvrzoval v tom, že jednají o půjčce či opravě domu. Zneužil-li za této situace jejich důvěry a nižší intelektové kapacity, a připravil-li je v důsledku toho o nemovitosti v hodnotě několika milionů Kč a zejména o jejich vlastní bydlení, jde evidentně o jednání vykazující vysokou míru společenské škodlivosti.
Nejvyšší soud k této námitce dále uvádí, že zásada subsidiarity trestní represe je obsažena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
Jak vyplývá z konstantní judikatury Nejvyššího soudu, princip subsidiarity trestní represe neznamená, že by bylo automaticky vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých trestných činů jen proto, že odpovědnost by eventuálně bylo možno uplatnit, příp. škodlivý následek odstranit, i podle jiného právního předpisu. Jinak řečeno, pokud se pachatel dopustí společensky škodlivého jednání naplňujícího znaky trestného činu uvedeného v trestním zákoníku, sama skutečnost, že existuje jiná právní norma umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem (např. instituty správního či civilního práva apod.), ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestněprávních institutů, neboť v opačném případě by došlo k popření jedné z podstatných funkcí trestního práva, kterou je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů. Uplatnění uvedené zásady je tak na místě pouze v případech, kdy skutky spáchané pachatelem z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídají ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům daného trestného činu. Takovým však posuzovaná trestní věc obviněného Miroslava Janoška evidentně není, neboť z jeho strany šlo o natolik závažné trestněprávní jednání, navíc v jeho kvalifikované skutkové podstatě, že trestní odpovědnost je zcela na místě.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný M. J. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného M. J. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 11. 2016
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu