ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.1452.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 1452/2016-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 22. 11. 2016 dovolání obviněného H. T. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. 9 To 106/2016, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 56/2015, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 24 T 56/2015, byl obviněný H. T. uznán vinný přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
dne 2. 7. 2010 jako jeden z tehdejších dvou jednatelů a společníků obchodní společnosti SUPPORT LESBIENS s. r. o., IČ 27159469, v úmyslu dosáhnout převodu ochranné známky SUPPORT LESBIENS, v části týkající se výrobků a služeb ve třídě 41, na sebe bez vědomí a souhlasu druhého tehdejšího jednatele a společníka K. M., a bez rozhodnutí valné hromady uzavřel „Smlouvu o převodu práv k ochranné známce – slovní“, a to mezi společností SUPPORT LESBIENS s. r. o., kterou podepsal sám jednak za převodce a jednak sám se sebou jako nabyvatelem, orazítkoval ji a shodného dne 2. 7. 2010 ji osobně přihlásil jako majitel na Úřad průmyslového vlastnictví, k přihlášce doložil, čímž se nechal jako její jediný vlastník práv zapsat do rejstříku ochranných známek, ačkoli si musel být vědom, že tak učinil v rozporu, a to jednak se společenskou smlouvou, když k rozhodnutí o obchodním vedení společnosti se vyžadoval souhlas většiny jednatelů, jednak s rozhodnutím valné hromady, k čemuž nedošlo, když druhý jednatel K. M. s takovým postupem nevyjádřil vůbec souhlas a jednak uvedenou smlouvu uzavřel sám se sebou i v rozporu s §196a zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku v tehdejším znění účinném do 31. 12. 2013, čímž vlastníkovi ochranné známky společnosti SUPPORT LESBIENS s. r. o., IČ: 27159469, Strojnická 999/11, Praha 7, způsobil majetkovou škodu v částce 346.721 Kč.
Za to byl podle §206 odst. 3 tr. zákoníku, §67 odst. 1, 3 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu v celkovém počtu 60 denních sazeb s výší denní sazby 1.000 Kč, v celkové výši 60.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byli poškození SUPPORT LESBIENS s. r. o. a K. M. (gen. shora) odkázáni se svými nároky na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 24 T 56/2015, podal obviněný odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. 9 To 106/2016, podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. 9 To 106/2016, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci dovolací argumentace namítl, že skutek může z hlediska objektivní stránky skutkové podstaty naplňovat pouze pokus trestného činu zpronevěry, neboť hodnocení skutku jako dokonaného činu je jednak v rozporu s popisem skutku ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, jednak s judikaturou Nejvyššího soudu, dle které je v případě absolutní neplatnosti smlouvy o převodu ochranné známky případný zápis převodu do rejstříku ochranných známek bez jakékoliv právní relevance. Zápis u Úřadu průmyslového vlastnictví má jen evidenční funkci a nezakládá k ochranné známce žádné právo. V žádném případě pak dle jeho mínění nemohl být trestný čin dokonán ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť poškozené společnosti nebyla způsobena žádná škoda. Dovolatel má za to, že nebyl naplněn jeden ze zákonných znaků přečinu, jímž byl uznán vinným, a to subjektivní stránka v podobě úmyslného zavinění. Tvrdí, že nevnímal hodnotu ochranné známky jako vyšší než nepatrnou a neměl úmysl způsobit škodu na cizím majetku. Podle účetních podkladů nebyla hodnota ochranné známky v účetnictví vůbec evidována a její účetní hodnota byla nulová. Připustil, že i kdyby si byl vědom určité hodnoty ochranné známky, tak v žádném případě nevěděl a vědět nemohl, že by měla hodnotu vyšší než 50.000 Kč. I kdyby naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty pokusu trestného činu, zanikla následně jeho trestnost podle §21 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, protože jakmile se dozvěděl o neplatnosti smlouvy o převodu ochranné známky, začal situaci sám řešit, tj. nechal vypracovat znalecký posudek a uzavřel novou smlouvu o převodu ochranné známky, a to před tím, než ve věci podal policejnímu orgánu své vysvětlení. Trestnost činu nadto zanikla uplynutím tříleté promlčecí doby. Na závěr připouští, že i kdyby jeho jednáním došlo k naplnění všech znaků pokusu trestného činu a jeho trestnost ani trestní odpovědnost z něj by nezanikly, měla být aplikována zásada „ultima ratio“.
Obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a sám jej předmětné obžaloby zprostil, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání deklaroval důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu především konstatuje, že námitky deklarované v dovolání, byly součástí obhajoby obviněného v předchozích stadiích trestního řízení, tvořily rovněž součást odvolání, které podal proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
Námitky obviněného, že jeho jednáním nedošlo k naplnění subjektivní ani objektivní stránky skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, je sice možno formálně podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, Nejvyšší soud však shledal tyto námitky neopodstatněnými.
Přečinu zpronevěry se podle ustanovení §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu. Větší škodou se podle §138 odst. l tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 50 000 Kč.
V posuzované věci byla vina obviněného řádně a úplně provedeným dokazováním bez pochybností prokázána. Podle učiněných skutkových zjištění nevznikly pochyby o tom, že obviněný na sebe převedl ochrannou známku SUPPORT LESBIENS z majetku společnosti SUPPORT LESBIENS s. r. o., když dne 2. 7. 2010 podal osobně u Úřadu průmyslového vlastnictví přihlášku k převodu příslušné ochranné známky na svoji osobu, k čemuž přiložil smlouvu o převodu a další náležitosti. Následně došlo u Úřadu průmyslového vlastnictví k zápisu ochranné známky na jeho osobu (dnem 15. 12. 2010). Učinil tak 1) bez vědomí a souhlasu druhého tehdejšího jednatele a společníka K. M., 2) bez souhlasu valné hromady a 3) v rozporu se společenskou smlouvou a 4) s tehdy platnou právní úpravou obchodního zákoníku, jak podrobně rozebírá již nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, na které je v tomto směru možno beze zbytku odkázat. To, že druhému jednateli a společníkovi K. M. o plánovaném převodu ochranné známky na sebe předem nic neřekl, vysvětlil obviněný tím, že to nebyla jeho povinnost. Podle výslovného ujednání společenské smlouvy se však bezúplatného převodu z majetku společnosti nemohl domoci jeden jednatel samostatně, tj. bez předchozího souhlasu valné hromady a bez souhlasu druhého jednatele. Obviněný nepopírá, že na sebe převedl ochrannou známku společnosti SUPPORT LESBIENS, ovšem nelze přisvědčit jeho tvrzení, že tak učinil z toho důvodu, aby zabránil druhému jednateli a společníkovi K. M. v takovém převodu (resp. aby ho K. M. nepředběhl a nepřevedl ochrannou známku na sebe) a aby daná ochranná známka nebyla zneužita někým jiným. V řízení totiž bylo prokázáno, že veškeré obchodní aktivity a záležitosti spojené s chodem společnosti SUPPORT LESBIENS s. r. o. měl na starosti právě obviněný, druhý společník K. M. se o tyto záležitosti nestaral a obviněnému v těchto věcech plně důvěřoval. V průběhu řízení nebyly zjištěny žádné okolnosti nasvědčující tomu, že by K. M. plánoval převést ochrannou známku ze společnosti SUPPORT LESBIENS s. r. o. na svou osobu, případně, že by v tomto směru učinil nějaké konkrétní kroky, naopak z dokazování vyplynulo, že se snažil udržet kapelu pohromadě i poté, co mu obviněný dne 21. 9. 2010 oznámil, že vyvedl známku ze společnosti.
Stěží lze také obviněnému přisvědčit v tom, že se domníval, že ochranná známka nemá žádnou cenu. Vzhledem k tomu, že, jak již bylo zmíněno shora, vedl veškeré obchodní záležitosti společnosti SUPPORT LESBIENS s. r. o., musel si být nepochybně vědom hodnoty ochranné známky a z odpovědnosti za protiprávní jednání jej nemůže vyvinit ani to, že její hodnotu neuvedl do účetnictví společnosti. Pokud by byl přesvědčen, že hodnota ochranné známky je nulová, bylo by zcela nelogické, aby usiloval o její převod na svoji osobu a jistě by tak nečinil. Hodnota ochranné známky byla stanovena revizním znaleckým posudkem znalce Ing. Karla Čady na částku 346.721 Kč a nalézací soud z této částky zcela důvodně vycházel i při stanovení právní kvalifikace jednání obviněného.
Z hlediska trestního práva tak došlo zápisem u Úřadu průmyslového vlastnictví ve prospěch obviněného k dokonání trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a je v této souvislosti nepodstatné, zda podle obchodního zákoníku měl zápis ochranné známky u Úřadu průmyslového vlastnictví s ohledem na neplatnost smlouvy o převodu ochranné známky právní relevanci či nikoli.
Nejvyšší soud se proto ztotožnil s názorem nalézacího i odvolacího soudu v tom, že obviněný posuzovaným jednáním naplnil objektivní i subjektivní stránku skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Jednání obviněného mělo typické rysy přisvojení cizí věci ve smyslu ustanovení §206 tr. zákoníku a rozhodující soudy nižších stupňů správně posoudily dané jednání jako dokonaný trestný čin, nikoliv jako pokus trestného činu. Námitky, jimiž obviněný zpochybňoval správnost právního posouzení skutku, jsou tedy zjevně neopodstatněné.
S ohledem na výše uvedené nelze akceptovat ani ten právní názor obviněného, že zanikla trestnost jeho jednání podle ustanovení §21 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku uplynutím tříleté promlčecí doby. Posuzovaný trestný čin nezůstal ve stadiu pokusu, ale byl dokonán, proto je dané námitky třeba hodnotit jako bezpředmětné, což se týká i přesvědčení obviněného, že v případě, že by došlo k naplnění všech znaků pokusu trestného činu a jeho trestnost ani trestní odpovědnost za něj by nezanikly, měla být uplatněna zásada subsidiarity trestní represe zakotvená v §12 odst. 2 tr. řádu.
Nejvyšší soud již v mnoha svých rozhodnutích vyslovil závěr, že zásada subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, a to především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Trestně právní řešení představuje krajní prostředek („ultima ratio“) pro zákonodárce, ale i pro soudce, státní zástupce a policii. Z principu „ultima ratio“ plyne, že trestné činy mohou být pouze nejzávažnější případy protispolečenských jednání s tím, že tam, kde postačují k regulaci prostředky civilního či správního práva, jsou trestně právní prostředky nejen nadbytečné, ale i nepřípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 4 Tdo 86/2015).
Je však nutno podotknout, že základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v trestním zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Byť tedy trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem, je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010).
V projednávané věci bylo s potřebnou mírou jistoty zjištěno, že obviněný svým protiprávním zaviněným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle ustanovení §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Dopustil se tedy úmyslného protiprávního jednání, navíc v kvalifikované skutkové podstatě, které vybočilo z rámce civilních vztahů a stalo se natolik společensky škodlivým, že aplikace prostředků trestněprávní represe byla zcela namístě.
Nejvyšší soud proto shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, z toho důvodu dovolání obviněného H. T. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 22. 11. 2016
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu