ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.147.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 147/2016-52
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 3. 2016 o dovolání obviněného P. K. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 6 To 229/2015, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 7 T 28/2014, takto:
Podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 6 To 229/2015 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 7 T 28/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 5. 2015, č. j. 7 T 28/2014-2502, byl obviněný P. K. uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zákona č. 140/1961 Sb., kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
„dne 15. 12. 2008 na přesně nezjištěném místě, v zištném úmyslu neoprávněně obohatit Hospodářskou komoru ČR a způsobit škodu Ministerstvu zahraničních věcí ČR, jako prezident Hospodářské komory ČR se sídlem v P., A. uzavřel s Ministerstvem zahraničních věcí ČR zastoupeným vrchním ředitelem Sekce ekonomické spolupráce a zahraniční prezentace PhDr. M. S. Smlouvu o realizaci projektu „Série proexportních seminářů ve spolupráci s Hospodářskou komorou ČR“, ve které se výslovně zavázal k realizaci organizačního a technického zabezpečení a k distribuci informačních a prezentačních materiálů série pěti seminářů v období září – prosinec 2008 s dokončením projektu do 20. 12. 2008 s cílem prezentace Ministerstva zahraničních věcí ČR jako obchodního partnera a rovněž se jako realizátor zavázal smluvní cenu ve výši 480.000 Kč použít výhradně ke splnění svých závazků z této smlouvy, kdy téhož dne 15. 12. 2008 nechal vystavit fakturu s datem splatnosti do 22. 12. 2008, která byla předána MZV ČR nejpozději dne 16. 12. 2008, čímž dosáhl dne 23. 12. 2008 vyplacení finanční částky ve výši 480.000 Kč, ačkoliv věděl, že podmínkám, které se zavázal ve smlouvě splnit, nedostojí, neboť žádné semináře s touto proexportní tématikou od září 2008 do prosince 2008 ze strany Hospodářské komory ČR realizovány nebyly a nebudou, tudíž takto vylákané finanční prostředky nepoužije k tomuto účelu, takže nebyl žádný důvod k finančnímu plnění, čímž Ministerstvu zahraničních věcí ČR, se sídlem Praha 1, Loretánské nám. 5 způsobil škodu ve výši 480.000 Kč.“
Za uvedené jednání byl obviněný P. K. odsouzen podle §250 odst. 2 tr. zákona č. 140/1961 Sb. k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zákona byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 2 let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému Ministerstvu zahraničních věcí ČR částku 480.000 Kč.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 podal následně obviněný P. K. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 6 To 229/2015 tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí Městského soudu v Praze pak obviněný P. K. prostřednictvím svého obhájce (nejprve Mgr. Daniela Tetzeliho ze dne 7. 12. 2015 a následně doc. JUDr. Mgr. Jany Tlapák Navrátilové, Ph.D. ze dne 11. 12. 2015) podal dovolání opírající se o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotněprávním posouzení. Námitky obviněného lze shrnout následovně. V souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem nejprve obsáhle cituje z rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 39/2010, které se týká problematiky tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, a dále z nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 226/06. Rekapituluje obsah soudních rozhodnutí včetně částí odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Rozebírá též obsah kasačního rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2015 sp. zn. 6 To 35/2015 a dovozuje a současně vytýká, že odvolací soud překročil pravidla pro přezkumné řízení a postupoval svévolně, když sám hodnotil důkazy odlišně od soudu prvního stupně a na základě toho zavázal nalézací soud, aby dospěl ke shodným závěrům. V důsledku toho nepřípustného postupu pak nalézací soud vyhlásil odsuzující rozsudek, a to na základě nezměněného skutkového stavu oproti stavu existujícímu v době vydání prvního, zprošťujícího rozhodnutí, když při hlavním líčení dne 27. 5. 2015 byl proveden toliko jediný důkaz výslechem svědkyně JUDr. J. N. Podle dovolatele odvolací soud překročil svou pravomoc, když nalézacímu soudu vytkl způsob hodnocení důkazů, a nalézací soud tento zásah akceptoval. Zdůrazňuje, že odvolací soud sice může soudu prvního stupně vytknout chyby při hodnocení důkazů, není však oprávněn dávat závazné pokyny, k jakým závěrům má nalézací soud dospět při hodnocení jednotlivých důkazů a jaká celková skutková zjištění má učinit. V této souvislosti podatel obsáhle cituje z rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 11 Tz 32/93 a z nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. ÚS 445/06.
Obviněný dále uvádí, že podle závěrů obou soudů mělo dojít k uzavření předmětné smlouvy proto, aby Ministerstvo zahraničních věcí (dále též jen MZV), tedy „údajný poškozený“, nemuselo vracet prostředky z poskytnuté dotace. On sám přitom do dění na MZV nemohl žádným způsobem zasahovat, a zdůrazňuje, že – byť se žádného protiprávního jednání nedopustil - použití subvence nebo dotace na jiný účel nemohlo být v prosinci 2008 trestným činem podvodu, ale jedině trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 trestního zákona. S odkazy na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu konstatoval, že i přes totožnost trestních sankcí by v případě takto chybné právní kvalifikace nešlo o zanedbatelnou chybu. Ačkoliv od počátku tvrdí, že posuzovaného jednání se nedopustil, úvěrového podvodu, který by jako jediný přicházel v úvahu, se jako pachatel ani dopustit nemohl. Dotaci totiž nezískal obviněný ani Hospodářská komora, ale MZV. Tím, kdo ji následně použil k jinému účelu, mohly být proto pouze osoby jednající jménem ministerstva. Dále dovolatel uvádí, že byl souzen za to, že trestný čin jako pachatel ve smyslu §9 odst. 1 trestního zákona spáchal sám. Ze svého hlediska rozebírá a hodnotí výpověď svědkyně D., uvádí, že tato výpověď (tvrzení, že „jde od prezidenta“ ) nezakládá logicky propojený řetězec nepřímých důkazů, a vyjadřuje přesvědčení, že skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou v nesouladu s provedenými důkazy a příčí se zásadám logiky. Na věci se podle dovolatele musely podílet i další osoby, když i podle odvolacího soudu musela být věc s ministerstvem předjednána.
Dále obviněný vytýká nižším soudům, že se nevypořádaly s jeho obhajobou. Ze svého hlediska hodnotí výpověď svědkyně JUDr. N. a uvádí, že zajištěná kopie smlouvy nevyvrací pochybnosti o tom, zda smlouvu podepsal obviněný, nebo zda byl jeho podpis přenesen technickými prostředky, což platí také o razítku Hospodářské komory. V této souvislosti podatel zdůrazňuje, že ani znalecký posudek přenesení podpisu technickými prostředky nevyloučil. Obviněný rovněž poukazuje na nedostatek motivu na své straně, když z vytýkaného jednání neměl žádný majetkový prospěch. Pokud tedy soudy uzavřely, že svědci D. a V. (který ostatně popřel zajišťování falešných podkladů) nemohly mít z protiprávního jednání prospěch, totéž je třeba vztáhnout i k osobě obviněného, neboť obohacení směřovalo ve prospěch Hospodářské komory. V daném řízení pak ze strany rozhodujících orgánů došlo k porušení základních zásad presumpce neviny, in dubio pro reo a zásady vztahující se k prokazování viny nepřímými důkazy.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 6 To 229/2015, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 7 T 28/2014 v celém rozsahu zrušil a přikázal věc těmto soudům k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil následujícím způsobem. Nejprve stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a podmínky zakládající dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dále uvedl, že značná část dovolacích námitek obviněného deklarovanému důvodu neodpovídá a některé z nich ani nesměřují proti konečnému pravomocnému rozhodnutí. Jsou to námitky, kterými obviněný brojí proti postupu Městského soudu v Praze, pokud tento soud kasačním rozhodnutím ze dne 24. 4. 2015 sp. zn. 6 To 35/2015 zrušil předcházející zprošťující rozsudek a zaujal při tom stanovisko ke skutkovým zjištěním. Tyto námitky směřují výlučně do procesní oblasti a deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Totéž platí o námitkách, kterými obviněný zpochybňuje, že podepsal smlouvu uvedenou ve skutkové větě. Těmito námitkami obviněný nevytýká nesprávné hmotněprávní posouzení skutkových zjištění soudem učiněných, ale domáhá se zásadní změny těchto skutkových zjištění ve svůj prospěch. Ze skutkových námitek dovolatele současně nevyplývá ani existence tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudem učiněnými. Obviněný nevytýká, že by soudy vyvodily z důkazů závěry, které by z nich nebylo možno dovodit při žádném logicky přípustném způsobu jejich hodnocení, ale domáhá se pouze toho, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným, pro něj příznivějším, způsobem. Deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají ani odkazy na procesní, nikoli hmotněprávní zásady presumpce neviny a in dubio pro reo. Pod deklarovaný dovolací důvod tak lze podřadit pouze námitku, podle které jednání dovolatele v podobě zjištěné soudy nevykazuje znaky obecného podvodu, ale znaky úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 trestního zákona. Taková argumentace však nemá své opodstatnění. Dovolatel nepřesně poukazuje na ustanovení §250b odst. 1 tr. zákona, namísto §250b odst. 2 tr. zákona, kterého se dopustí ten, kdo bez souhlasu věřitele nebo jiné oprávněné osoby použil úvěr, subvenci nebo dotaci na jiný než určený účel. Podstata jednání obviněného však nespočívala v užití subvence či dotace na jiný než určený účel, ale v tom, že předstíral provedení služeb (seminářů) pro ministerstvo, ač od počátku věděl, že provedeny nebyly a nebudou, za což přijal částku 480 tis. Kč, o kterou byl zmenšen majetek poškozeného a obohacena Hospodářská komora. Takové jednání odpovídá právní kvalifikaci trestným činem podvodu podle §250 tr. zákona, jak ji užily nižší soudy. Za poněkud problematickou považuje státní zástupce použitou právní kvalifikaci z hlediska zákonného znaku trestného činu podvodu „uvedení jiného v omyl“. Má-li být trestný čin podvodu spáchán uvedením v omyl (nebo využití neznalosti všech podstatných skutečností) právnické osoby, musí jednat v takovém omylu (resp. s uvedenou neznalostí) fyzická osoba, která je nebo by byla v dané věci oprávněna učinit příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení. Některá zjištění obsažená v odůvodnění soudních rozhodnutí (str. 8 rozhodnutí nalézacího soudu, zjištění na str. 5 rozhodnutí odvolacího soudu, podle kterého byla celá „akce“ mezi MZV a Hospodářskou komorou předjednána) lze interpretovat tak, že někteří pracovníci ministerstva jednali se znalostí skutečného stavu věci; na druhé straně z těchto zjištění jednoznačně nevyplývá, že by skutečný stav věci v plném rozsahu znal PhDr. M. S., který předmětnou majetkovou dispozici jménem poškozeného učinil. Z tohoto hlediska se však s ohledem na výše uvedený omezený rozsah přezkumné povinnosti dovolacího soudu nelze věcí v dovolacím řízení zabývat, když na výše naznačenou možnou vadu soudních rozhodnutí dovolatel kvalifikovaným způsobem nepoukázal. Podíl dalších osob na páchané trestné činnosti přitom nevylučuje trestní odpovědnost obviněného.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Jelikož dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je třeba hledat v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí, řízení jemu předcházejícího a posouzení námitek vznesených v rámci podaného dovolání obviněným, dospěl k následujícímu závěru. V prvé řadě je možno konstatovat, že naprostá většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla z jeho strany již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení. V daném ohledu se proto dovolací soud nemůže, než ztotožnit s počáteční argumentací státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jestliže tento poukazuje, že značná část dovolacích námitek deklarovanému důvodu neodpovídá, resp. tyto vůbec nesměřují proti konečnému pravomocnému rozhodnutí, ale brojí proti postupu odvolacího soudu v rámci jeho prvotního zrušujícího usnesení ze dne 24. 4. 2015, sp. zn. 6 To 35/2015. Daný postup odvolacího soudu, včetně zaujetí stanoviska ke skutkovým zjištěním nalézacího soudu byl zcela v souladu s jeho oprávněním, které mu poskytuje ustanovení §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. Takové námitky, které směřují výhradně do procesní oblasti nemůže dovolací soud akceptovat jako důvodné. Totéž platí o zpochybnění některých skutkových zjištění, zejména řádného a vědomého podepsání předmětné smlouvy. Také těmito námitkami, kterými obviněný nevytýká nesprávné hmotněprávní posouzení skutkových zjištění, ale domáhá se pouze jiného hodnocení ve svůj prospěch, se již oba zainteresované nižší soudy zabývaly. Nelze se ztotožnit s názorem dovolatele, že zjištění nalézacího, potažmo odvolacího soudu nezakládá logicky propojený řetězec nepřímých důkazů a změna, kterou obvodní soud učinil při své druhém projednání věci, nevychází z jakkoliv změněných okolností případu. Je třeba zdůraznit, že již ve svém prvotním rozhodnutí nalézací soud proklamoval určitou míru přesvědčení, že k trestné činnosti došlo a není vyloučeno její spáchání obviněným. Vzhledem k existenci důvodných pochybností a respektování zásad uvedených v §2 odst. 5 tr. ř. však soud prvého stupně zprostil obviněného obžaloby. Teprve po následném doplnění dokazování, byť toliko výslechem jediné svědkyně JUDr. N., došlo k naplnění takové míry jistoty, která soudu umožnila rozhodnout o vině obviněného.
Dovolací soud přitom nenahlíží na zjištěné skutkové okolnosti jako na postrádající logickou a pevnou strukturu důkazů o vině jmenovaného. Je třeba připomenout, že svědkyně N. dostatečně věrohodně ozřejmila způsob schvalování smluv za Hospodářskou komoru a skutečnost, že přidělené razítko se na dokumentu mohlo objevit až ve chvíli, když byla smlouva podepsána, zkompletována a sešita, aby do ní nikdo nemohl zasahovat. Razítko pak bylo přidělováno z pokynu prezidenta. Ostatně jeho podpis je přítomen rovněž. Přitom také další zjištění, zejména ve směru k osobám D., V. a A., umožňují zcela oprávněný závěr, že výpověď svědkyně N. nestojí osamoceně, ale přesně zapadá do všech učiněných zjištění. Zapojení obviněného je vysledovatelné z výpovědí svědkyň D. (str. 5 rozsudku) a A. (str. 3 rozsudku), které popsaly jednání svědka V., jenž na základě pověření od prezidenta chtěl zajištění prezenčních listin z jiných seminářů (fondy EU), které se následně přepisovaly (Export). K nim se dodávaly fotografie rovněž z již uskutečněných seminářů a vyhotovovala se zpráva o vyhodnocení seminářů. Skutečnost, že sjednané semináře ve skutečnosti neproběhly a jejich konání bylo dokládáno prezenčními listinami z jiných akcí, pak potvrdili rovněž svědci B. a C. Soud prvého stupně, jakož i soud odvolací pak svá skutková zjištění dostatečným způsobem odůvodnily (str. 6-8 rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1; str. 4 usnesení Městského soudu v Praze). Věnovaly přitom pozornost postavení osoby obviněného, coby osoby odpovědné jednat za Hospodářskou komoru, což bylo realizováno jeho podpisem předmětné smlouvy, když soudy věnovaly rovněž pozornost námitkám obviněného stran možnosti přenosu jeho podpisu technickými prostředky.
Je třeba připomenout, že Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, odůvodňuje-li to extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, tak jak to obviněný namítá i v této věci. V takovém případě je totiž třeba dát průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zmíněný rozpor může nastat i v případě, když skutková zjištění soudů jsou založena na úkonech, které jsou zatíženy tak závažnými vadami, že tyto úkony nelze použít jako důkaz, a buď tu nejsou žádné další důkazy anebo zbývající důkazy nepostačují k tomu, aby jen na jejich podkladě obstála skutková zjištění soudů. Nutno však konstatovat, že v rámci řízení proti obviněnému P. K. dovolací soud takovýto extrémní rozpor v žádné z jeho podob neshledal.
Jiný závěr však Nejvyšší soud zaujal k právnímu posouzení jednání dovolatele. Toto bylo ze strany soudu prvého stupně kvalifikováno jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zákona (zákona č. 140/ 1961 Sb., který byl účinný v době spáchání skutku). Dané protiprávní jednání přitom spočívá – in concreto – v uvedení jiného v omyl a zamlčení podstatných skutečností a tím obohacení jiného ke škodě cizího majetku, při způsobení škody nikoli malé. Obviněný měl podpisem předmětné smlouvy na neexistující plnění a pokyny na své podřízené (svědek V.) k zajištění falešných podkladů, dosáhnout vystavení faktury na částku 480 tis. Kč, která byla ze strany MZV proplacena, a tímto vznikl Hospodářské komoře neoprávněný prospěch ve shora uvedené výši. S daným závěrem se ztotožnil také odvolací soud.
Nelze si však nepovšimnout, že oba jmenované soudy dospěly v rámci svého odůvodnění k závěru (srov. str. 4 usnesení Městského soudu v Praze), že celá záležitost neměla za cíl pouze podvodně obohatit Hospodářskou komoru, ale i pokrýt nevrácení škodné částky do státního rozpočtu, k čemuž by muselo dojít v případě, že by tato částka nebyla do konce roku 2008 čerpána. S ohledem na provedené důkazy pak taková akce musela být mezi Hospodářskou komorou a MZV předjednána. Ke shodnému názoru dospěl také nalézací soud (str. 7-8 rozsudku), když zdůraznil hrozící nutnost vrátit nevyčerpané finance ministerstvem do státního rozpočtu. K tomuto byla konána také porada u náměstkyně B., na níž dostali pověření pracovníci za úkol doplnit, případně „rekonstruovat“ chybějící dokumentaci k projektům na počítačové sjetině. Nalézací soud zdůrazňuje, že je mimo pochybnost, že v rámci této akce musel někdo z pracovníků MZV oslovit smluvního partnera (v tomto případě Hospodářskou komoru), aby poskytl součinnost v podobě podpisu smlouvy předložené MZV a vystavení faktury tak, aby se tato stihla proplatit do konce roku 2008. Nutno konstatovat, že ani dovolací soud nemá k takovému hodnocení okolností případu žádných připomínek a v podstatě se s těmito ztotožňuje.
Na druhou stranu však, zejména soud prvého stupně, v popisu skutku, v němž spatřuje naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu, nikterak nevymezil vědomé uvedení v omyl jiného, na jehož základě měl obviněný jednat. Pachatelovo jednání je zde popsáno toliko jako úmysl neoprávněně obohatit Hospodářskou komoru a způsobit škodu MZV tím způsobem, že podepsal Smlouvu o realizaci projektu „Série proexportních seminářů ve spolupráci s Hospodářskou komorou ČR“, ačkoliv věděl, že smluvním podmínkám nedostojí, neboť žádné semináře v předmětném období září – prosinec 2008 nebyly a nebudou realizovány a finanční plnění ve výši 480 tis. Kč tak k tomuto účelu nepoužije. Zcela však absentuje specifikace subjektu, který měl být uveden v omyl. Dovolací soud v tomto směru souhlasí s vyjádřením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který ve svém podání upozornil na problematičnost právní kvalifikace z hlediska zákonného znaku trestného činu podvodu „uvedení někoho v omyl“. Má-li být tento trestný čin spáchán uvedením v omyl právnické osoby, musí jednat v omylu fyzická osoba, která je nebo by byla v dané věci oprávněna učinit příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení (R 5/2002). Jak již bylo uvedeno výše, oba nižší soudy ve svých závěrech de facto vycházejí ve svých zjištěních z existence dohody mezi osobami jednajícími za MZV a Hospodářskou komoru při sjednávání smlouvy s neexistujícím plněním. Mají tedy za to, že někteří pracovníci MZV jednali se znalostí skutečného stavu věci. Takovému názoru nelze než přisvědčit. Z provedeného dokazování, kdy nebyla dohledána řada originálních podkladů, svědkové si nejsou schopni rozvzpomenout, v čí gesci byla věc projednávána, resp. svalují odpovědnost jeden na druhého, ale současně potvrzují, že hlavní podstatou problému byly nevyčerpané finance pro podporu tzv. ekonomické diplomacie, které by bylo na konci roku 2008 třeba vracet do státního rozpočtu, je proto zřejmé, že obeznámenost o fiktivnosti smlouvy nebyla toliko na straně obviněného, resp. pracovníků Hospodářské komory, ale také zaměstnanců MZV. V takových úvahách by bylo na místě jít ještě dále, tedy, že není vyloučeno, aby primární podnět k uzavření fiktivní smlouvy vzešel nikoli ze strany obviněného, ale právě osob jednajících za MZV. Oba nižší soudy se tak ve svém hodnocení nevypořádaly se všemi okolnostmi případu, neboť své závěry omezily pouze ke konstatování, že obviněný věděl o fiktivnosti plnění smlouvy a částku 480 tis. tak použil v rozporu s účelem, který byl smlouvou vymezen. Zcela opomněly zabývat se otázkou, jaké osoby jednající za poškozený subjekt byly uvedeny v omyl, resp. jakým způsobem. Přitom její zodpovězení je jednou z klíčových okolností, aby dané jednání bylo kvalifikováno jako protiprávní v trestněprávním smyslu. Je tedy nezbytné, aby se orgány činné v trestním řízení o podvodu zaobíraly zjištěním jaká fyzická osoba (v případě, že poškozeným subjektem je osoba právnická) byla oprávněna za poškozeného činit majetkovou dispozici, v jejímž důsledku dojde ke škodě na majetku, resp. k obohacení a zda tato osoba byla skutečně uvedena v omyl. Takové zjištění přitom absentuje jak v samotném popisu skutku, tak mu rovněž není věnována patřičná pozornost v rámci odůvodnění napadených rozhodnutí.
Oba nižší soudy se dopustily rovněž nepřípustného zjednodušení hodnocení skutkových zjištění, když na jedné straně uzavírají, že vzhledem k existenci podpisu obviněného na smlouvě, jakož i jeho postavení ve funkci prezidenta Hospodářské komory tento musel vědět o fiktivnosti smlouvy a tedy páchání trestné činnosti, ovšem na straně druhé - a to i přes opakované poznatky o obeznámenosti pracovníků ministerstva s pravým stavem věci – tytéž závěry nevyvozují k osobám, které smlouvu sjednávaly za MZV. Pokud by tomu tak bylo, nelze vyloučit zjištění, že osoby oprávněné k uzavření smluvního vztahu za oba dotčené subjekty znaly pravou povahu úkonu, tedy, že k plnění smlouvy nikdy nedojde a finanční prostředky jsou tak ve prospěch Hospodářské komory převáděny zcela bezdůvodně, potažmo s cílem zamezit jejich vrácení zpět do státního rozpočtu. Dané konstatování by přitom mělo zásadní význam pro závěr o protiprávnosti takového jednání a pochopitelně i trestní odpovědnosti obviněného P. K. V tomto směru si nelze nepovšimnout shrnutí výpovědi svědka S. (str. 5 rozsudku), který poukázal na zapojení A. Č. do projektu ekonomické diplomacie, kterého zaměstnal na nátlak politických špiček, a jenž se měl seminářů zúčastňovat. Po jeho odvolání se následně zjistilo, že chybí řada podkladů a dokumentací, které bylo třeba rekonstruovat, jak bylo dohodnuto na poradě u náměstkyně B. Svědek S. uvedl, že v předmětném období se s obviněným nesetkal. Na druhou stranu právě svědek Č. uvedl, že pokud měla proběhnout nějaká spolupráce s externími subjekty, jednal s nimi právě vrchní ředitel S. Že smlouvu podepisoval posledně jmenovaný pak potvrdil také svědek V. a svědek M. Ve svých rozhodnutích však nalézací i odvolací soud nikterak neodůvodnily, proč, když na jedné straně nevěří obviněnému, že nevěděl o pravém stavu věci stran sjednávané smlouvy, nepřistupují stejně také k výpovědi svědka S., když oba jmenovaní byli z hlediska sjednávání smlouvy a jejich oprávnění rovnocennými partnery.
Takováto chybějící zjištění přitom mají zásadní vliv na právní hodnocení soudů, když mohou na jedné straně vést skutečně k závěru o vině obviněného trestným činem podvodu tak, jak to bylo učiněno, ovšem toliko v případě, že soudy skutečně dospějí k závěru a tento řádně zakomponují do popisu žalovaného skutku, že osoby oprávněné jednat za MZV a provádět majetkové dispozice vedoucí ke škodě na majetku, resp. k obohacení jiného, byly ze strany obviněného uvedeny v omyl. Na straně druhé však nelze vyloučit, že také osoby sjednávající smlouvu na straně MZV věděly o tom, že tato nebude realizována, a tudíž nebyly obviněným uváděny v omyl. Za takové situace by pak bylo na místě zabývat se otázkou, jaký byl důvod takového oboustranně klamavého jednání, přičemž oba soudy již logicky podotkly, že tímto byla snaha o eliminaci vrácení dotace poskytnuté MZV zpět do státního rozpočtu. Zde by pak měla své opodstatnění výtka dovolatele, že protiprávnost jednání směřovala k naplnění nikoliv trestného činu podvodu podle §250 tr. zákona, ale naopak úvěrového podvodu podle §250b odst. 2 tr. zákona (dovolatel nesprávně uvádí §250b odst. 1), jehož se dopustí ten, kdo bez souhlasu věřitele nebo jiné oprávněné osoby použil úvěr, subvenci nebo dotaci na jiný než určený účel. V takovém případě by však došlo k podstatné změně koncepce stíhané trestné činnosti, když nově by bylo třeba její objasňování vést nikoliv z hlediska záměru pachatele obohatit se na úkor MZV, ale tento by směřoval k narušení majetkových vztahů, z nichž pramenila finanční podpora poskytnutá ministerstvu ze státního rozpočtu. Následná snaha o ponechání si peněžních zdrojů protiprávním způsobem, v podobě uzavření fiktivní smlouvy na realizaci seminářů, by pak ve vztahu k subjektům jednajícím za třetí stranu (v tomto případě Hospodářskou komoru) nemohla být hodnocena jako (spolu)pachatelství trestného činu podvodu, ale např. v podobě účastenství (ve formě pomoci) k trestnému činu úvěrového podvodu. Takový závěr je však pochopitelně možný pouze na základě důkladně prokázaného skutkového děje.
Nejvyšší soud tedy pro shora uvedené zrušil podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 6 To 229/2015, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 7 T 28/2014, a všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. K tomuto závěru dospěl na základě nutnosti přisvědčit dovolatelem uplatněnému důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Věc pak §265l odst. 1 tr. ř. přikázal k projednání Obvodnímu soudu pro Prahu 1, coby soudu nalézacímu, neboť v průběhu pokračování trestního řízení a objasnění věci bude třeba vést další důkladné dokazování. V tomto ohledu musí soud prvého stupně velmi pečlivě zvážit, na základě jakých dalších důkazů (zejména svědeckých výpovědí) může učinit závěr o obeznámenosti osob oprávněných jednat za MZV se skutečností, že předmětu sjednávané smlouvy (realizací seminářů) nebylo a nebude dosaženo. Teprve po takovém objasnění skutečností svědčících o tom, zda obviněný P. K. uvedl osoby oprávněné jednat za MZV a provádět majetkové dispozice vedoucí ke škodě na majetku, resp. k obohacení jiného, v omyl, bude možno zaobírat se právním hodnocením skutku, v němž musí být veškeré jeho zákonné znaky přesvědčivě rozvedeny. Není tak vyloučeno, že nižší soudy dospějí ke shodnému závěru, jako již učinily, anebo jejich zjištění budou modifikovat podstatu trestné činnosti směrem k jiné skutkové podstatě, bude-li tak ovšem možno činit z hlediska požadavku na zachování totožnosti skutku (§160 odst. 1, odst. 6 tr. ř., §176 odst. 2 tr. ř.).
Shora uvedené rozhodnutí pak dovolací soud učinil v rámci neveřejného zasedání, plně v intencích §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 3. 2016
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Michael Vrtek, Ph.D.