ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.1597.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 1597/2016-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 12. 2016 o dovolání obviněného B. Ř. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 8 To 204/2016, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 44 T 116/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 4. 2016, sp. zn. 44 T 116/2015, byl obviněný B. Ř. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným spácháním zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea první a druhá tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
v blíže nezjištěné době po 9. 8. 2013 na blíže nezjištěném místě v P., v úmyslu získat majetkový prospěch, vyhotovil, pravděpodobně za pomocí technicky zdatné třetí osoby, směnku vlastní výstavce H. K., s datem vystavení dne 2. 1. 2013, na směnečný peníz ve výši 4.500.000 Kč, splatných bez protestu dne 10. 9. 2013 na řád B. Ř., v místě jeho bydliště, v P., N. H. a to tak, že nezjištěným způsobem získal písemnost s originálem pravého podpisu H. K., z písemnosti odstranil původní tisk a za použití barevné laserové tiskárny značky FUJI XEROX Work Centre 6015, kterou převzal nezjištěného dne po datu 9. 8. 2013 od P. C., dotiskl na písemnost text směnečného závazku shora uvedený, a následně pak úmyslně podvodně vyhotovený padělek směnky uplatnil jako pravý blíže nezjištěného dne v P., N. F., v notářské kanceláři JUDr. Lenky Leszay, v dědickém řízení po zemřelé H. K., vůči poškozeným pozůstalým Ing. J. K. a J. K., čímž je uvedl v omyl předstíráním neexistujícího závazku zemřelé, poškození pak následně pod hrozbou směnečného uplatnění soudní cestou, přistoupili k uzavření dohody o narovnání, jejíž součástí byla i kupní smlouva v P., U P. B., v notářské kanceláři JUDr. Bohdana Hallady, notáře, dne 6. 12. 2013, kterou na dceru obviněného Ř. S. N., převedli nemovitosti, které byly předmětem dědického řízení po zemřelé H. K., za kupní cenu 4.950.000 Kč, kterou S. N. jako kupující uhradila započtením v části odpovídající pohledávce z padělané směnky, tj. ve výši 4.500.000 Kč tak, že obviněný Ř. v notářské kanceláři JUDr. Bohdana Hallady, notáře, osobně udal jako pravou padělanou směnku ze dne 2. 1. 2013 výstavce H. K. na sumu 4.500.000 Kč, jejím předáním straně prodávající zastoupené A. V., zbývající část kupní ceny ve výši 450.000 Kč vyplatil na místě v hotovosti, kdy tímto svým úmyslným jednáním způsobil poškozeným Ing. J. K. a J. K., škodu ve výši nejméně 4.500.000 Kč.
Za uvedené trestné činy byl obviněný odsouzen podle §234 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena přiměřená povinnost, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození Ing. J. K. a J. K. se svým nárokem na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 4. 2016, sp. zn. 44 T 116/2015, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 8 To 204/2016, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 8 To 204/2016, podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Jaroslava Nejteka dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný namítá, že rozhodnutí soudů spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení. Podle jeho názoru skutek, pro který byl odsouzen, nenaplňuje znaky žádného z trestných činů, neboť ve výroku o vině nejsou dostatečně vyjádřeny všechny okolností rozhodné pro naplnění skutkové podstaty trestného činu, kterým byl uznán vinným, přičemž cituje výrok o vině. Obviněný zdůrazňuje, že předmětnou směnku nevyhotovil, na jejím vyhotovení se nijak nepodílel, nevěděl, že mu byla podstrčena podělaná směnka. On sám se cítí podveden, protože směnku považoval za pravou, a proto přistoupil k uzavření dohody o narovnání s bratry K. a vzdal se funkce jednatele ve firmě VITTUS GROUP, s. r. o. Podle jeho názoru je sice na něm, jako obviněném, jakou obhajobu si zvolí, ovšem soudy musí respektovat presumpci neviny a zásadu in dubio pro reo, což se v dané věci nestalo. Poukazuje na skutečnost, že subjektivní stránka příslušného trestného činu se musí prokázat, nelze ji pouze předpokládat nebo ji dovozovat ze škodlivého následku, přičemž odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. 5 Tdo 761/2014. Tvrdí, že nebylo v řízení prokázáno, že by mu byla známa informace, že předmětná směnka byla padělána či pozměněna. Proto má za to, že nesprávné právní posouzení spočívá v absenci subjektivní stránky. Současně poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1624/09, podle kterého může existence extrémního rozporu odůvodňovat zásah do skutkových zjištění. Podle obviněného se o takovou situaci jedná, když soudy si vypomohly konstrukcí nezjištěné osoby, místa a způsobu, když řádně ani neodůvodnily neprovedení důkazy, jejichž provedení požadoval. Byla tedy porušena zásada rovnosti zbraní, když naplnění subjektivní stránky je dovozováno z presumce viny, což představuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.
Z uvedených důvodů proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 8 To 204/2016, zrušil, jakož i předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 4. 2016, sp. zn. 44 T 116/2015, a aby ho podle §226 písm. a) tr. ř. a §265m odst. 1 tr. ř. obžaloby zprostil. Současně navrhl, aby předseda senátu soudu prvního stupně předložil věc Nejvyššímu soudu s návrhem na odklad výkonu rozhodnutí, popř. aby takto učinil sám předseda senátu Nejvyššího soudu.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 27. 10. 2016 Nejvyššímu soudu sdělila, že část námitek spočívá ve zpochybňování skutkového stavu věci. Jedná se o námitky obviněného, které se vztahují k argumentaci, že předmětnou směnku nevyhotovil a ani se nijak na jejím vyhotovení nepodílel. Takto formulované námitky nemohou zvolený dovolací důvod naplňovat. Rovněž námitka týkající se nerespektování zásady in dubio pro reo nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod, neboť se jedná o procesní pravidlo. Rovněž odkaz obviněného na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1624/09 je neodpovídající, soudy své rozhodnutí pečlivě odůvodnily z toho hlediska, které skutečnosti a z jakých důvodů vzaly za prokázané. Řádně také zdůvodnily neprovedení všech požadovaných důkazů. Nelze ani přisvědčit námitce, že trestní odpovědnost je konstruována jako odpovědnost za následek a nikoliv odpovědnost za jednání. Proto považuje dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné.
Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyjádřila souhlas s tím, aby podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo i jiné rozhodnutí učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jim uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Obviněný naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti, že rozhodnutí soudů spočívá na nesprávném právním posouzení nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Zdůrazňuje, že předmětnou směnku nevyhotovil, že se na jejím vyhotovení nijak nepodílel a že nevěděl, že směnka je padělána. Argumentuje i principem presumce neviny a zásadou in dubio pro reo, které podle jeho názoru soudy nerespektovaly. Domnívá se, že u něho není dána subjektivní stránka. Namítá i existenci extrémního rozporu a neprovedení všech požadovaných důkazů.
Vzhledem k obsahu podaného dovolání lze konstatovat, že s jistými výhradami obviněný uplatněnými námitkami dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně naplnil. Jedná se o námitky vztahující k naplnění subjektivní stránky trestných činů, kterými byl uznán vinným.
Ohledně další argumentace obviněného lze uvést, že tato nemůže zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplňovat, neboť ve své podstatě směřuje do způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a porušení zásady presumce neviny a s tím související zásadou in dubio pro reo. Takto formulované námitky primárně směřují do způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Obviněný v podstatě vyjadřuje nesouhlas s hodnocením provedených důkazů, když namítá, že předmětnou směnku nevyhotovil a ani se nijak na jejím hotovení nepodílel. Jedná se tedy v podstatě o námitky, které mají procesní charakter. Obviněný tedy neuvádí žádné konkrétní hmotněprávní argumenty vztahující se ke skutkovému základu zjištěnému soudy nižších stupňů, pouze soudům vytýká především vadné řízení spočívající v nesprávném hodnocení provedených důkazů (nevyhotovil předmětnou směnku, a to ani za pomoci třetí osoby) a následně vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a namítá, že nebyl jediný, kdo měl z padělané směnky prospěch.
Z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného se nejedná o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést následující. Z rozsudku soudu prvního stupně je nepochybné, že soud prvního stupně své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil. Soud velmi podrobně rozvedl na základě, kterých důkazů má obhajobu obviněného za vyvrácenou a které důkazy ho usvědčují. V tomto směru lze poukázat na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 8–9 rozhodnutí). Lze konstatovat, že soud druhého stupně (str. 4–9 jeho rozhodnutí) se s tímto odůvodněním plně ztotožnil s odkazem na ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Předmětný soud se nespokojil pouze s odkazem na skutkový stav věci, který byl zjištěn soudem prvního stupně, své úvahy z pohledu námitek, které byly uplatněny v rámci podaného odvolání podrobně rozvedl a odůvodnil. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že obviněný v rámci podaného dovolání v podstatě uplatnil totožnou argumentaci jako v podaném odvolání. V tomto směru lze odkázat na judikaturu Nejvyššího soudu, např. na rozhodnutí 5 Tdo 86/2002 nebo 6 Tdo 115/2012, podle kterých jestliže v dovolacím řízení obviněný uplatňuje námitky, které byly uplatněny již v předchozích řízeních a soudy se s těmito námitkami dostatečně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání nedůvodné. O takovou situaci se v dané věci jedná. Odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů odpovídá ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry.
Nad rámec shora uvedeného považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že soud prvního stupně se řádně vypořádal s obhajobou obviněného, že nevěděl, že předložená směnka je padělaná, že ji nepadělal, a nijak se nepodílel na jejím vyhotovení. Soud se touto obhajobou obviněného zabýval, k věci provedl řádu důkazů, zejména vyslechnul svědky a konstatoval listinné důkazy, včetně znaleckého posudku z oboru kriminalistika-technické expertízy písemnosti. Následně hodnotil obhajobu obviněného z pohledu všech provedených důkazů a skutečností z nich vyplývajících. Soud poté dospěl k závěru, že obhajoba obviněného ohledně způsobu jakým se předmětná padělaná směnka dostala do jeho dispozice, je vyvrácena výpovědí svědků, kterým obviněný původně uvedl, že směnku mu předala v lednu 2013 zemřelá H. K. (viz výpovědi svědkyně L. K. a A. V.), což je v rozporu se samotnou výpovědi obviněného, který v rámci trestního řízení uváděl, že směnka mu byla doručena jako obyčejná zásilka Českou poštou v létě 2013. Navíc není pochyb o tom, že směnka byla vyhotovena na tiskárně značky FUJI XEROX Work Centre 6015, kterou v lednu 2013 nemohla mít žádná ze zúčastněných osob k dispozici. Firma Fascon totiž předmětnou tiskárnu od distributora získala až v červenci 2013, konkrétně dne 9. 7. 2013, přičemž tiskárna byla vyrobena dne 6. 3. 2013 v Číně a do distribuce se dostala až dne 8. 5. 2013, kdy následně byla prodána firmě Facson s. r. o. (viz č. l. 243). Z uvedeného je tedy nepochybné, že předmětnou směnku nemohl dostat obviněný v lednu 2013 od zemřelé H. K., když tato byla vyhotovena pomocí tiskárny, která v té době prokazatelně nebyla na území České republiky a nebyla v té době vyrobena. Soud prvního stupně hodnotí výpověď obviněného i z pohledu výpovědi svědka P. C., který nepotvrdil jeho tvrzení, že tiskárnu si převzal svědek J. K., přičemž se zabývá věrohodnosti výpovědi tohoto svědka a dospívá k závěru, že se jedná o svědka věrohodného, který nemá důvod obviněného poškodit, když opakovaně uvedl, že má k obviněnému přátelský vztah, potvrdil i společné soužití obviněného se zemřelou H. K. (viz blíže č. l. 8 rozsudku soudu prvního stupně). Na základě těchto důkazů pak dospívá k závěru, že to byl obviněný, který předmětnou směnku vyhotovil a to ať již sám nebo za pomocí další osoby, když hodnotí i jeho chování při jednání s poškozenými. Je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně se nespokojil s tvrzeními uvedenými v obžalobě, sám skutek upravil na základě provedeného dokazování, když dospěl k závěru, že k vyhotovení padělané směnky muselo nejdříve dojít až po 9. 8. 2013, neboť až od tohoto data se mohla předmětná tiskárna dostat do dispozice obviněného, kdy i má zato, že obviněný směnku vyhotovil sám nebo za pomocí třetí osoby, když byť to soud explicitně neuvádí je nepochybné, že vzal v úvahu i otázku počítačové gramotnosti obviněného, o které hovořili někteří svědci (viz např. svědkyně M. R.). Ve svém rozhodnutí tedy soud prvního stupně přesvědčivým způsobem odůvodňuje, na základě jakých skutečností a důkazů obhajobě obviněného neuvěřil (viz str. 8–9 rozhodnutí) a na základě, kterých důkazů jí považuje za vyvrácenou.
Soud druhého stupně se rovněž řádně vypořádal s námitkami obviněného, které uplatnil v rámci podaného odvolání, a jenž jsou, jak již bylo naznačeno, v podstatě totožné s námitkami, které uplatnil v rámci podaného dovolání, kdy dospívá k závěru, že nepřímé důkazy, které měl soud k dispozici, tvoří logickou, ničím nenarušenou soustavu vzájemně se doplňujících důkazů, která ve svém celku spolehlivě prokazují vinu obviněného (viz č. l. 6 rozhodnutí). Uvedený soud se i nad rámec úvah soudu prvního stupně zabýval nově uplatněnou námitkou obviněného spočívající v tom, že se mohlo jednat o něčí záměr, aby byl vmanipulován do situace, ze které by mohli profitovat poškození, přičemž hodnotí tuto obhajobu z pohledu provedených důkazů a jednání poškozených, kteří uzavřeli s obviněným kupní smlouvu a dohodu o narovnání a toho co mohli poškození předpokládat (viz č. l. 7–8 rozhodnutí soudu druhého stupně). Proto lze mít za to, že soudy při provádění důkazů a jejich hodnocení dodržely ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.).
Nejvyšší soud z pohledu skutečnosti, že obviněný spáchání trestné činnosti popírá a soudy dospěly k závěru o jeho vině na základě nepřímých důkazů, považuje za nutné poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 426/2014, podle kterého „trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy. Existují případy, kdy i menší počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem provázaných důkazů zcela postačí k zjištění skutkového stavu v mezích ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1206/2015. O takovou situaci se v dané věci jedná, když provedené nepřímé důkazy si navzájem neodporují a tvoří ucelený řetězec, ze kterého byla prokázána vina obviněného. V tomto směru lze odkázat i na judikaturu Ústavního soudu, ze které vyplývá, že skutečnost, že soudy měly k dispozici důkazy pouze nepřímé, nevylučuje vyslovení závěru o vině, pokud důkazy tvoří ucelený řetězec, který pachatele usvědčuje (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2008, sp. zn. I. ÚS 3129/07, rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 7. 7. 2016, III. ÚS 125/2016).
Ohledně namítané existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovým stavem, který byl zjištěn soudy nižších stupňů, považuje Nejvyšší soud za nutno zdůraznit následující. Vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Ze strany obviněného ovšem nestačí pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2015, sp. zn. 4 Tdo 330/2015). Extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat, že §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). V dané souvislosti lze konstatovat, že obviněný ve vztahu k namítané existenci extrémnímu rozporu toliko opětovně vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů soudy prvního a druhého stupně. Jak již bylo naznačeno tyto soudy k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tyto hodnotily v jejich vzájemných souvislostech, když i odůvodnění jejich rozhodnutí odpovídá §125 tr. ř. a §134 tr. ř. Bez ohledu na shora uvedené lze uvést, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Proto uplatněnou argumentaci nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Pokud v souvislosti s argumentací extrémním rozporem obviněný poukazuje na skutečnost, že soudy při naplnění znaku zvolených trestných činů „ vypomohly konstrukci nezjištěné osoby, místa a času„ lze uvést, že se jedná o námitku směřující do skutkových zjištění soudů nižších stupňů, takže obviněný opětovně vyjadřuje nesouhlas se skutkovými zjištěními. Takto formulovaná argumentace nenaplňuje zvolený dovolací důvod. Nad rámce shora uvedeného lze konstatovat, že uvedené slovní spojení se vztahují toliko k slovnímu popisu skutku a nemá pro naplnění zvolených skutkových podstat žádný vliv. Jedná se jen o slovní vyjádření skutečností, že obviněný spáchání trestné činnosti popírá, což je jeho zákonné právo, takže soudy nemohly přesně zjistit, který den byla vyhotovena padělaná směnka, kdy ovšem je na základě provedené dokazování nepochybné, že se tak stalo po 9. 8. 2013 (den, kdy obviněný nejdříve mohl převzít předmětnou tiskárnu). Stejná je situace i v případě námitek týkajících se slovního spojení nezjištěné osoby, a že nezjištěným způsobem získal písemnost s originálem pravého podpisu zemřelé H. K. Jedná se toliko o vyjádření skutečnosti, že z provedeného dokazování vyplývá, že obviněný padělanou směnku vyhotovil sám, když ovšem nelze vyloučit pomoc třetí osoby a toho že nějakým způsobem získal písemnost s originálním podpisem zemřelé, přičemž se nepodařilo přesně tuto písemnost určit. Toto slovní vyjádření ovšem pro naplnění znaku zvolených skutkových podstat není rozhodující, jinak řečeno, i pokud by tam citovaná slovní spojení nebyla uvedena, nemělo by to na naplnění skutkových podstat zvolených trestných činů žádný vliv.
V souvislosti s argumentací obviněného ohledně neprovedení všech požadovaných důkazů soudy nižších stupňů lze konstatovat, že tato nemůže zvolený dovolací důvod nenaplňovat. V dané souvislosti je také třeba zdůraznit, že obviněný výslovně v podaném dovolání neuvádí, které důkazy považuje za neprovedené. Lze se toliko domnívat, že se jedná o důkazy, jejichž provedení obviněný navrhoval v rámci hlavního líčení (viz č. l. 391) a u odvolacího řízení (č. l. 412). Lze konstatovat, že rozsah dokazování je upraven procesními předpisy. Obecně lze ohledně otázky dokazování v trestním řízení uvést, že rozsah dokazování závisí pouze na úvaze soudu, který musí zvážit, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Naznačené závěry mají svůj výraz v ustanovení čl. 81 a 82 odst. 1 Ústavy České republiky, odrážející princip nezávislosti soudů a soudců.
Neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení, je zjistit takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.), v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
Byť obviněný přímo nehovoří o tzv. opomenutých důkazech ve smyslu judikatury Ústavního soudu, považuje Nejvyšší soud přesto za vhodné k naznačené problematice uvést následující. K problematice tzv. opomenutých důkazů se opakovaně vyjádřil Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02), ve kterých podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. V nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, je konstatován závěr, že „neakceptování důkazního návrhu obviněného lze dle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno“. V dané věci se jednalo o případ nadbytečných důkazů, když svědci by měli vypovídat ohledně soužití mezi obviněným a zemřelou H. K. a toho, zda zemřelá měla obavy o svého syna J. K. a měla nějakou představu o svém majetku pro případ smrti. Zde je ovšem třeba zdůraznit, že navržení svědci ve společné domácnosti se zemřelou nežili, navíc soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněný a zemřelá žili jako druh a družka, a slyšení svědci nezpochybňovali, že zemřelá uvažovala o závěti (viz svědkyně L. K.), kdy i svědek P. C. potvrdil, že o tiskárnu ho původně žádala zemřelá. Takže z tohoto pohledu se nepochybně jednalo o tzv. nadbytečné důkazy.
Současně je možno uvést, že soud prvního stupně ve svém rozhodnutí, byť stručněji odůvodnil, z jakých důvodů nepovažuje za potřebné dokazování doplňovat o požadované důkazy (viz č. l. 8 rozsudku soudu prvního stupně). Následně se otázkou požadovaného doplnění dokazování zabýval i soud druhého stupně, když obviněný i v rámci podaného odvolání namítal, že soud prvního stupně pochybil, pokud neprovedl všechny jím požadované důkazy. Soud pak velmi podrobně odůvodnil, z jakých důvodů považuje stejně jako soud prvního stupně tyto důkazy za nadbytečně (viz č. l. 8–9 rozhodnutí soudu druhého stupně). Lze tedy uzavřít, že soudy nižších stupňů dostály své povinnosti a odůvodnily, proč nepovažují za potřebné dokazování doplňovat o další požadované důkazy.
Rovněž argumentace obviněného týkající se principu neviny (§2 odst. 2 tr. ř.) a zásady in dubio pro reo, nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod. V dané souvislosti je nutno zdůraznit, že z principu neviny právě vyplývá zásada in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Jiná je situace, pokud se týká argumentace obviněného, jenž namítá, že u něho není dána subjektivní stránka, konkrétně, že při předložení směnky nevěděl, že směnka je padělaná, takže u něho chybí zavinění. Takto uplatněná námitka je podřaditelná pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jedná se o námitku, která směřuje do právního posouzení skutku, když se jedná o řešení otázky zda skutek je trestným činem z hlediska zavinění. Obecně platí, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 1. vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165). Zavinění jako vnitřní psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu musí být dán v době činu. Závěr o zavinění, zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§15) a nedbalost (§16).
Trestného činu podle ustanovení §234 odst. 3 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který padělá nebo pozmění platební prostředek v úmyslu použít jej jako pravý nebo platný, nebo kdo padělaný nebo pozměněný platební prostředek použije jako pravý nebo platný. V tomto ustanovení jde o padělání nebo pozměnění platebního prostředku, kdy v první alinea pachatel přímo takový platební prostředek padělá nebo pozmění, kdežto v druhé alinea takový již padělaný a pozměněný platební prostředek jen použije jako platný a pravý, aniž by ho sám padělal nebo pozměnil. Jestliže tedy pachatel sám nebo jako spolupachatel platební prostředek padělá nebo pozmění v úmyslu použít jej jako platný nebo pravý, dopouští se pouze trestného činu podle §234 odst. 3 alinea 1 tr. zákoníku, i když jej pak sám takto použije, neboť jde jen o realizaci úmyslu použít jej jako pravý nebo platný, který zde byl již v době jeho padělání nebo pozměnění a je důvodem právní kvalifikace podle odst. 3.
Paděláním platebního prostředku se rozumí jak jeho kompletní falešné vyrobení, vyplnění nebo vyhotovení se všemi jeho náležitostmi, včetně u těch platebních prostředků, u nichž to přichází v úvahu, jejich barevného či grafického provedení, reliéfu apod., sloužících při jejich používání (např. u platební karty při placení v obchodě za zboží nebo služby s pomocí tzv. žehličky), dále i magnetického proužku, mikročipu, optického nebo jiného speciálního záznamu, tak i vyrobení či vyhotovení tzv. náhražky , např. prázdné bílé plastové karty opatřené jen mikročipem či magnetickým záznamem, která proto může sloužit jen k některé funkci platebního prostředku (např. u platební karty jen k výběru hotovosti z cizího bankovního účtu v bankomatu) (srov. Šamal P. a kol., Trestní zákoník: Komentář II, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, s. 2365).
Platebním prostředkem se rozumí i směnka, neboť podle §238 tr. zákoníku se ochrana stanovená v §234 tr. zákoníku poskytuje též cenným papírům, mezi které patří směnka. Po subjektivní stránce je vyžadován specifický úmysl použít jej jako pravý nebo platný, kdy tento úmysl musí být prokázán. Tedy pro případ padělání a pozmění platebního prostředku se vyžaduje úmysl, kdy ovšem není nutný úmysl přímý ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, postačí i úmysl nepřímý. Musí být ovšem prokázáno, že pachatel chtěl směnku použít jako pravou.
Zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí pachatel, který sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí takovým činem značnou škodu. Objektem ochrany je zde cizí majetek.
Z hlediska subjektivní stránky se pro naplnění základní skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku vyžaduje úmysl, kdy se ovšem nevyžaduje úmysl přímý [§15 písm. a) tr. zákoníku], postačí i úmysl nepřímý [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
V souvislosti s posuzováním subjektivní stránky, tedy zavinění, je třeba zdůraznit, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat. Při posuzování úmyslu spáchat trestný čin, jak již bylo naznačeno, se jedná o otázku zavinění. Jak je patrno z rozsudku soudu první stupně, tento dospěl k závěru, že obviněný jednal v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku jak v případě trestného činu padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 tr. zákoníku, tak v případě trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku (viz str. 9 rozsudku). Soud druhého stupně ve svém rozhodnutí sice přímo explicitně neuvádí formu zavinění, ovšem protože se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, je nepochybné, že akceptoval i formu zavinění, kterou měl za prokázanou soud prvního stupně (viz č. l. 4 rozhodnutí).
Nejvyšší soud ještě považuje za nutné uvést, že při posuzování skutečnosti, zda obviněný měl v úmyslu použit padělanou směnku jako pravou a tím zároveň uvést poškozené v omyl není možno vycházet jen z výpovědi obviněného a tuto bezvýhradně akceptovat. Je nezbytné výpověď obviněného hodnotit z pohledu dalších provedených důkazů a z nich vyplývajících skutečností, což soudy nižších stupňů učinily.
Pokud se týká otázky zavinění, je třeba poukázat na provedené důkazy, ze kterých je nepochybné, že směnka, která byla předložena obviněným, byla padělána, přičemž je zřejmý i způsob jakým došlo k jejímu vyhotovení. V tomto směru je třeba poukázat na znalecký posudek z oboru kriminalisticky-technické expertízy písemnosti a jeho dodatek (viz č. l. 259–276), když ani samotný obviněný nezpochybňuje, že směnka byla padělána. Z tohoto znaleckého posudku je pak nepochybné na jakém přístroji byla padělaná směnka vyhotovena, přičemž z výpovědi svědků Ing. V. a svědků C. a listinných důkazů (viz č. l. 243) vyplývá, že předmětná tiskárna se na území ČR dostala až v květnu 2013, přičemž obviněnému byla předána nejdříve dne 9. 8. 2013, takže směnku nemohl obviněný dostat od zemřelé H. K. už v lednu 2013, což původně sděloval svědkyním A. L. (viz č. l. 378) a L. K. (viz č. l. 389). Výpovědím těchto svědkyň nakonec odpovídá i skutečnost, že směnka měla být vystavena dne 2. 1. 2013. Z provedených důkazů je zřejmé, že směnka musela být vyhotoven nejdříve po datu 9. 8. 2013, přičemž to byl právě obviněný, který získal tiskárnu, na které byla vyhotovena od svědka C., který nepotvrdil jeho tvrzení, že tiskárnu předal J. K. Směnka musela být vyhotovena nejpozději do 23. 8. 2013, když tohoto dne se obviněný přihlásil s touto pohledávkou do dědictví po zemřelé (viz č. l. 58). Tedy byl to právě obviněný, který směnku přihlásil jako pohledávku do dědictví a tvrdil, že na základě této směnky má vůči zemřelé pohledávku ve výši 4.500.000 Kč. Směnka sice nebyla zahrnuta do pasiv dědictví, když ovšem tato skutečnost nebránila uplatnit ji u soudu v rámci soudního řízení. Lze tedy mít za to, že na základě provedeného dokazování je nepochybné, že směnku předložil právě obviněný a uplatnil ji jako pohledávku za zemřelou H. K., kdy směnka byla padělána. Skutečnost, že směnku nemohl obviněný získat od zemřelé, je vyvrácena provedenými důkazy, když nelze ani pominout rozdílné tvrzení obviněného ohledně způsobu získání směnky. Z provedených důkazů je pak nepochybné, že směnku vyhotovil obviněný buď sám nebo prostřednictvím pomocí třetí osoby, když to byl právě obviněný, který měl z uplatnění směnky nepochybně prospěch. V této souvislosti nelze také pominout skutečnost, že obviněný se od okamžiku smrti zemřelé H. K. intenzivně zajímal o to, zda existovala závěť, a do doby než směnku uplatnil, nehovořil o tom, že by mu zemřelá dala nějakou směnku, což by bylo logické, pokud by ji skutečně dostal od zemřelé. O existenci směnky se zmiňuje až v souvislosti s připojením pohledávky z této směnky do dědického řízení. Z provedených důkazů je také nepochybné, že obviněný měl od okamžiku úmrtí H. K. zájem o nemovitost v k. ú. N. D. u P. (tzv. K.), kdy dokonce zahájil jednání s poškozenými o tom, že by mu převedli po zemřelé tuto nemovitost a že on by na ně převedl svůj podíl ve společnosti, kterou vlastnil se zemřelou, když se nedohodli, protože poškození požadovali doplatek ve výši 1.500.000 Kč, a teprve poté se najednou objevila směnka ve prospěch obviněného.
Protože z provedeného dokazování, konkrétně ze skutkových zjištění, ke kterým dospěly soudy nižších stupňů vyplývá, že směnku musel vyhotovit obviněný a to buď sám nebo za pomocí třetí osoby, je nepochybné, že si musel být vědom skutečnosti, že směnka je padělána a přesto ji uplatnil nejprve v dědickém řízení, čímž sledoval získání částky 4.500.000 Kč. Obviněný ji nepochybně užil jako pravou, kdy následně jejím prostřednictvím byla uhrazena část kupní ceny za nemovitost, kterou zdědili poškození po zemřelé, tedy směnka byla použita jako platební prostředek. Užitím jako pravé se rozumí situace, kdy pachatel platební prostředek, v tomto případě uvedenou směnku, užije za účelem získat jejím použitím jiné protiplnění, a to buď peníze, nebo věci či služby. O takový případ se v dané věci nepochybně jednalo, když obviněný využil předmětnou směnku k úhradě části kupní ceny, kterou měla uhradit jako kupující jeho dcera poškozeným. Tím, že obviněný nejprve směnku uplatnil v rámci dědického řízení a následně použil ji jako platební prostředek k úhradě části kupní ceny, nepochybně chtěl a uplatnil předmětnou směnku jako pravou. Současně obviněný svým jednáním poškozené uvedl v omyl, neboť tito se domnívali, po konzultaci s právníkem, že směnka je pravá, když podpis na ní byl pravý a splňovala náležitosti směnky. V tomto směru je také třeba zdůraznit, že i jistý sofistikovaný způsob zhotovení předmětné směnky, kdy byl použít pravý podpis zemřelé, kdy byl dotisknut text směnečného závazku, což nepochybně přispělo k vyvolání omylu u poškozených, kteří také jednali pod určitým nátlakem, směnka totiž byla splatná bez protestu dne 10. 9. 2013, takže v době uzavírání kupní smlouvy byla směnka již po lhůtě splatnosti. Tím, že poškozené obviněný uvedl v omyl, zároveň došlo k způsobení škody na majetku poškozených, kteří prodali nemovitost a z kupní ceny jim bylo fakticky uhrazeno jen 450.000 Kč. Škodu tedy představuje částka 4.500.000 Kč, když o takovou částku došlo k snížení hodnoty majetku poškozených a obohacení jiného, konkrétně dcery obviněného. Z uvedeného je tedy nepochybné, že obviněný jednal v úmyslu přímém ve smyslu v §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť chtěl porušit zájem chráněný trestním zákonem, konkrétně padělal platební prostředek v úmyslu použít ho jako pravý a uvedl jiného v omyl a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu. Proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že uplatněná námitka je zjevně neopodstatněná, byť byla uplatněna právně relevantním způsobem.
Nejvyšší soud vzhledem ke shora uvedeným závěrům shledal, že dovolání obviněného bylo podáno jednak částečně z jiných důvodů, než jsou uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jednak z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Pokud obviněný požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil výkon trestu, který mu byl uložen rozsudkem soudu prvního stupně ve spojení s usnesením soudu druhého stupně, je nutno uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který tak v posuzovaném případě neučinil). Namístě je pak dodat, že předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal. Za této situace nebylo o uvedeném podnětu obviněného nutno rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. 12. 2016
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová