ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.200.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 200/2016-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 18. 2. 2016 dovolání obviněného Ing. M. J. , proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 14 To 248/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 5 T 51/2015 a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 15. 5. 2015, sp. zn. 5 T 51/2015, byl obviněný Ing.M. J. uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
dne 12. 11. 2014 v době okolo 11:45 hodin v Č. B., u obchodního domu B., osobním automobilem značky Dacia Logan, zastavil stopující V. S., jež k němu po jeho slibu, že ji odveze do města P., a to na výpadovou silnici ve směru na P., přistoupila, a po společné cestě z Č. B. do P. zajel v době okolo 12:30 hodin s vozidlem na lesní cestu u pozemní komunikace v k. ú. obce Ch., kde s vozidlem zastavil a následně se slovy „tak pojď“ začal V. S. oběma rukama škrtit, poté jí jednou rukou stále svíral za krk a druhou rukou jí roztrhl v místě od zipu k levé kapse kalhoty, jež se z ní následně snažil strhnout, čemuž se V. S. aktivně bránila kopáním, údery a škrábáním a současně jej prosila, aby svého jednání zanechal a říkala mu, že pokud ji znásilní, že se určitě zabije, na což M. J. reagoval tak, že zmírnil intenzitu používaného násilí, poškozenou však stále držel a sahal jí na prsa a rozkrok, a když poškozená opakovala své prosby, tak po chvíli svého jednání zanechal, otevřel dveře vozidla na straně spolujezdce a poškozenou z vozidla vystrčil, vyhodil za ní její věci a odjel z místa pryč, čímž výše uvedeným jednáním způsobil V. S. drobná poranění na hřbetu levé ruky, která si nevyžádala lékařské ošetření, a škodu na poškozených kalhotách ve výši 200 Kč, a kdy řídil osobní automobil značky Dacia Logan, přesto, že v té době u něho trval mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání dvou let uložený mu trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. 2. 2014, sp. zn. 16 T 17/2014, který nabyl právní moci dne 26. 3. 2014.
Za to byl podle §185 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dohledem. Současně mu byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel na dobu dvou roků.
Proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 15. 5. 2015, sp. zn. 5 T 51/2015, podal obviněný odvolání, na jehož podkladě Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 14 To 248/2015, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. řádu rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku na tom skutkovém základě, že
1)
dne 12. 11. 2014 v době okolo 11:45 hodin v Č. B., u obchodního domu B., osobním automobilem značky Dacia Logan, zastavil stopující V. S., jež k němu po jeho slibu, že ji odveze do města P., a to na výpadovou silnici ve směru na P., přistoupila, a po společné cestě z Č. B. do P. zajel v době okolo 12:30 hodin s vozidlem na lesní cestu u pozemní komunikace v k. ú. obce Ch., kde s vozidlem zastavil a následně se slovy „tak pojď“ začal V. S. oběma rukama škrtit, poté jí jednou rukou stále svíral za krk a druhou rukou jí roztrhl v místě od zipu k levé kapse kalhoty, jež se z ní následně snažil strhnout, čemuž se V. S. aktivně bránila kopáním, údery a škrábáním a současně jej prosila, aby svého jednání zanechal a říkala mu, že pokud ji znásilní, že se určitě zabije, na což M. J. reagoval tak, že zmírnil intenzitu používaného násilí, poškozenou však stále držel a sahal jí na prsa a rozkrok, a když poškozená opakovala své prosby, tak po chvíli svého jednání zanechal, otevřel dveře vozidla na straně spolujezdce a poškozenou z vozidla vystrčil, vyhodil za ní její věci a odjel z místa pryč, čímž výše uvedeným jednáním způsobil V. S. drobná poranění na hřbetu levé ruky, která si nevyžádala lékařské ošetření, a škodu na poškozených kalhotách ve výši 200 Kč.
2)
Dne 12. 11. 2014 nejméně v době od 11:45 – 12:40 hodin nejméně na silnici z Č. B. do P. řídil osobní automobil značky Dacia Logan, ačkoliv mu trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. 2. 2014, sp. zn. 16 T 17/2014, který nabyl právní moci dne 26. 3. 2014, byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání dvou let.
Za to byl obviněnému podle §185 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou roků a podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dohledem. Současně mu byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel na dobu dvou roků.
Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 14 To 248/2015, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dovolací námitky zaměřil pouze proti té části rozhodnutí, jíž byla shledána jeho vina zločinem znásilnění ve stádiu pokusu. V rámci uplatněné dovolací argumentace namítl, že se pokusu zločinu znásilnění vůči poškozené V. S. nedopustil. Tvrdí, že po zastavení vozidla se začali s poškozenou objímat, líbat, osahávat, poté jí rozepnul kalhoty a v tento moment poškozená zareagovala hystericky. Jakmile dala najevo nesouhlas s dalšími intimnostmi či milováním, ve svém jednání ustal. Obviněný je toho názoru, že výpověď poškozené neodpovídá skutečnosti a v této souvislosti poukázal na její údajnou psychickou labilitu. Zdůraznil, že u poškozené nebyly zjištěny jakékoliv stopy škrcení či jiného násilí kromě drobného poranění na hřbetu levé ruky. Dovolatel má za to, že příslušné soudy nepřiměřeně přísně vyhodnotily závěr o bezprostředním směřování jeho jednání ke znásilnění, když on sám takový úmysl rozhodně neměl.
Z uvedených důvodů závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a přikázal věc příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl odklad výkonu uloženého trestu odnětí svobody do doby rozhodnutí o podaném dovolání.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství písemným podáním ze dne 22. 1. 2016 sdělila, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat. Současně udělila výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. řádu v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že obviněný v dovolání v podstatě jen opakuje námitky, které v rámci své obhajoby již uplatnil v předchozích stádiích trestního řízení, jsou také obsahem odvolání, které podal proti rozsudku soudu prvního stupně. Je třeba uvést, že obhajoba obviněného byla řádně prověřena provedenými důkazy, v nichž oporu nemá, a s uplatněnými námitkami se soudy obou stupňů řádně a dostatečně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Obviněný sice v dovolání uvedl dovolací důvod dle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale výlučně napadá skutková zjištění, která soudy ve věci učinily. Tvrzení obviněného, že se vytýkaného jednání nedopustil a jeho výhrady proti nesprávnému hodnocení v řízení provedených důkazů je třeba považovat za námitky povýtce skutkového charakteru, týkající se úplnosti provedeného dokazování a způsobu hodnocení takto provedených důkazů.
Je proto zřejmé, že obviněný se svým dovoláním domáhá pouze toho, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán. Preferuje svoji verzi skutkového děje, byť nemá oporu v provedených důkazech, upřednostňuje vlastní interpretaci a způsob hodnocení důkazů, což však pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podřadit nelze a takto uplatněné dovolací námitky postrádají požadovanou právní relevanci. Není pochyb o tom, že obviněný zaměňuje dovolání jako mimořádný opravný prostředek za další odvolání, přičemž přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v §265b tr. řádu.
Nad rámec zjištěného Nejvyšší soud konstatuje, že soudy obou stupňů se ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro rozhodnutí, jasně, srozumitelně a logicky zdůvodnily, na základě jakých důkazů dospěly k závěru o vině obviněného a proč naopak jeho obhajobu považovaly za ryze účelovou, učiněnou pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti. Přezkumné řízení před soudem druhého stupně proběhlo plně v intencích zákonných požadavků trestního řádu, při respektování všech okolností umožňujících učinit závěr o spravedlivě vedeném procesu. Za tohoto stavu věci nemá Nejvyšší soud povinnost znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které obviněný deklaroval již ve svém řádném opravném prostředku.
Obiter dictum výše sděleného Nejvyšší soud nenabyl pochybností o tom, že rozhodující soudy nižších stupňů logickým a přesvědčivým způsobem vysvětlily, proč vycházely při zjištění skutkového stavu věci z výpovědi poškozené V. S., a proč její výpověď, na rozdíl od výpovědi obviněného, hodnotily jako věrohodnou. Výpověď této svědkyně nestála osamoceně, naopak byla podporována ostatními v řízení provedenými důkazy, jako např. protokolem o provedené rekognici, závěry znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví biologie a genetika, pokud jde o zjištění stop DNA z výškrabu rukou poškozené, protokolem o prohlídce těla obviněného ke zjištění a konstatování zranění na jeho těle, jež mu poškozená způsobila při své obraně. Není nepodstatné, že u poškozené nebyl shledán žádný motiv, jež by ji měl vést ke křivému obvinění obviněného. Byť obviněný opakovaně argumentuje údajnou psychickou labilitou poškozené, již nalézací soud na základě provedeného dokazování vyslovil jednoznačný a ničím nezpochybnitelný závěr, že poškozená v době svého napadení rozhodně psychický záchvat neměla, ale pouze se přirozeně bránila sexuální agresi ze strany obviněného, který měl v úmyslu donutit ji k pohlavnímu styku, s nímž nebyla srozuměna a nepřála si ho. Výpověď poškozené vykazovala shodné znaky popisu události ve všech stadiích trestního řízení a nebylo zjištěno nic, co by nasvědčovalo konfabulaci či nějakému jinému důvodu, který by ji měl motivovat k nepravdivému obvinění dovolatele. Naproti tomu obviněný v přípravném řízení využil svého práva nevypovídat, poté v hlavním líčení již v rámci učiněné výpovědi svoji vinu zprvu kategoricky popřel, a teprve poté, kdy byl seznámen s obsahem výpovědi poškozené a s existencí zajištěného genetického důkazu v podobě jeho DNA, změnil obhajobu s tvrzením, že poškozená byla zpočátku svolná s možným pohlavním stykem, objímala a líbala jej, posléze dostala hysterický záchvat, začala jej škrábat a kopat, na což on reagoval tak, že ve svém jednání směřujícím k souloži ustal. Soudy obou stupňů nepochybily, pokud výpověď obviněného coby celek hodnotily jako účelovou obhajobu, jež byla provedenými důkazy vyvrácena.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud konstatuje, že dovolatel se ve svém mimořádném opravném prostředku zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť v něm neuvedl a současně také neodůvodnil jedinou námitku vztahující se k nesprávnému hmotně právnímu posouzení skutku, případně že by konstatoval, ale současně také odůvodnil jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Pouhé tvrzení, že svědkyně nemluví pravdu, k relevantní argumentaci nepostačuje.
K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se vyjádřil také Ústavní soud v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde mimo jiné uvedl, že „označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. řádu nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem“.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného Ing. M. J. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 18. 2. 2016
JUDr. Danuše Novotná předsedkyně senátu