ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.293.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 293/2016-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 3. 2016 o dovolání obviněného D. B. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2015 sp. zn. 61 To 322/2015, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 124/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. B. odmítá.
Odůvodnění:
Obviněný D. B. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. 6. 2015 sp. zn. 3 T 124/2014 uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že dne 13. února 2013 v P., U T., převzal od Ing. A. K. částku ve výši 100 000 Kč, určenou na založení nové společnosti s názvem Pureconcept s. r. o., přičemž předmětná částka byla určena ke koupi společnosti tzv. formou ready-made, avšak žádnou společnost nezaložil ani nekoupil, na výzvy poškozeného týkající se vrácení předmětné hotovosti nereagoval, získané finanční prostředky užil nezjištěným způsobem, čímž způsobil Ing. A. K., škodu ve výši 100 000 Kč.
Za to mu byl podle §206 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, který mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení uhradil podle svých sil škodu způsobenou trestným činem. Rovněž mu byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozenému Ing. A. K., škodu ve výši 100 000 Kč.
Proti tomuto rozsudku soudu prvého stupně podal obviněný odvolání v celém rozsahu, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 9. 2015 sp. zn. 61 To 322/2015 zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Citované usnesení soudu druhého stupně obviněný napadl prostřednictvím svého obhájce dovoláním v celém rozsahu, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný předně namítl, že odvolací soud porušil ustanovení §263 odst. 7 tr. ř. a tím došlo k porušení článku 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť byla porušena zásada trestního řízení v podobě ústnosti a bezprostřednosti, chráněná čl. 96 odst. 2 Ústavy a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Obviněný spatřuje porušení §263 odst. 7 tr. ř. v tom, že odvolací soud zhodnotil důkazy provedené před soudem nalézacím odlišně, aniž by tyto sám ve veřejném zasedání provedl. Nalézací soud totiž na základě hodnocení provedených důkazů dospěl k tomu, že i přes text obsažený na příjmovém dokladu prováděl obviněný pro poškozeného další činnost, a že částka ve výši 100 000 Kč sloužila právě k uhrazení nákladů spojených s touto činností – srov. zprošťující rozsudek nalézacího soudu ze dne 2. 2. 2015. Odvolací soud v usnesení ze dne 15. 4. 2015 provedl jiné hodnocení důkazů, načež zavázal nalézací soud k hodnocení příjmového pokladního dokladu jinak, než jak ho tento hodnotil v původním rozsudku ze dne 2. 2. 2015. Odsuzující rozsudek nalézacího soudu ze dne 24. 6. 2015 byl tak vydán na základě závazného usnesení odvolacího soudu ze dne 15. 4. 2015, který důkazy zhodnotil, aniž by je provedl ve veřejném zasedání.
V další části svého dovolání obviněný namítl, že skutek popsaný ve výrokové části rozsudku soudu prvého stupně není trestným činem, neboť skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Obviněný dále v podrobnostech odkázal z důvodu hospodárnosti na podrobné vyjádření před soudy obou stupňů, načež zdůraznil následující skutečnosti.
Poškozeným předaná částka 100 000 Kč nemohla sloužit k založení nové společnosti, kdy podle platného zákona bylo pro případ založení společnosti s ručením omezeným s jedním společníkem zapotřebí 200 000 Kč. Pořízení ready-made společnosti na druhou stranu stojí nanejvýš 20 000 Kč. Podle obviněného bylo třeba přihlédnout k tomu, že poškozený je vysokoškolsky vzdělaný člověk a tudíž nelze předpokládat, že by si předem neověřil, jak dochází k založení či převedení společnosti. Poškozený ve svých výpovědích měnil podnikatelský model, který měl být mezi ním a obviněným uzavřen, a jeho výpovědi byly účelové a nestejnorodé.
Obviněný dále zdůraznil, že zjištění spočívající v tom, že částka ve výši 100 000 Kč byla určena pouze pro založení společnosti s ručením omezením, neodpovídá ani okolnost, že poškozený neudělil obviněnému plnou moc k zastupování, bez které by postup prezentovaný poškozeným nebyl možný. Vyplnění kolonky účelu platby v příslušném pokladním dokladu slovy „vklad s.r.o.“ bylo zvoleno tímto způsobem z důvodu velikosti kolonky a daňových konsekvencí (aby platba nemusela být zahrnuta do ročního zúčtování daně). Soudy obou stupňů se nevypořádaly ani s rozporným tvrzením obviněného a poškozeného ohledně toho, kdo z nich vyhotovil tento pokladní doklad.
Mezi obviněným a poškozeným tak probíhala mnohem širší spolupráce, než pouhé založení společnosti s ručením omezeným. To dokládají i výpovědi všech svědků. Soudy obou stupňů proto porušily zásadu in dubio pro reo , neboť v podstatě jediný usvědčující důkaz vyložily v neprospěch obviněného. K tomu obviněný poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09, uveřejněný pod č. 43/2010 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze dne 12. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1975/08, uveřejněné pod č. 7/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
Dále vytkl soudům obou stupňů s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014 sp. zn. 8 Tdo 1331/2014, že nebyly splněny podmínky pro aplikaci §206 tr. zákoníku. Pro závěr, že si obviněný přisvojil cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu (částku 100 000 Kč) by s ní musel naložit v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do dispozice. Obviněný opět zdůraznil, že podle něj účel dispozice nebylo pouhé založení společnosti, ale k širším obchodním vztahům.
V poslední části dovolání obviněný vyjádřil, že je přesvědčen, že podání trestního oznámení poškozeným bylo čistě tendenční, neboť poškozený neměl pro úspěch v civilním řízení dostatek důkazů. Řešil tak prostředky trestního práva spor mezi podnikateli, který měl být ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku řešen před civilním soudem.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2015 sp. zn. 61 To 322/2015 a dále aby jako součást řízení předcházejícího napadenému rozhodnutí ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. zrušil i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. 6. 2015 sp. zn. 3 T 124/2014. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle §265 l tr. ř., nebo §265m tr. ř. (přikázal soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, nebo sám ve věci rozhodl rozsudkem – pozn. Nejvyššího soudu).
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. po stručném shrnutí jeho obsahu uvedl, že argumentaci ohledně porušení ustanovení §263 odst. 7 tr. ř. nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů. Nadto v obecné rovině uvedl, že toto ustanovení nebylo porušeno. Postup městského soudu byl správný, neboť ten v prvním odvolacím řízení zjistil, že obvodní soud porušil ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. o hodnocení důkazů, důsledkem čehož zrušil rozsudek obvodního soudu a přikázal věc podle §259 odst. 1 tr. ř. znovu projednat a rozhodnout. Odvolací soud tedy sám skutková zjištění neměnil a nemohl porušit ustanovení §263 odst. 7 tr. ř.
Relevantně uplatněné výtky obviněného pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou podle státního zástupce jen ty, podle kterých soudy zjištěný skutkový stav nevykazuje znaky přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, resp. že soudy nerespektovaly §12 odst. 2 tr. zákoníku. Přestože se jedná o relevantně uplatněné námitky, nejsou podle státního zástupce odůvodněné.
Pokud ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku soudu prvého stupně vyplývá, že obviněný převzal od poškozeného částku 100 000 Kč určenou na založení, resp. převod již existující obchodní společnosti, avšak společnost nezaložil ani nepřevedl a získané finanční prostředky užil nezjištěným způsobem, čímž způsobil poškozenému škodu ve výši 100 000 Kč, pak skutková věta vykazuje všechny znaky předmětného přečinu – svěření cizí věci, její přisvojení a způsobení větší škody. Rovněž podle státního zástupce v jednání obviněného nelze shledat žádné výjimečné rysy odůvodňující postup podle §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Ve zbývajících námitkách obviněný hodnotí provedené důkazy, dospívá k vlastním skutkovým zjištěním a zpochybňuje hodnocení důkazů ze strany soudů a soudy učiněná skutková zjištění. Podle státního zástupce takové námitky nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný, neboť se obviněný jejich prostřednictvím pokouší dosáhnout toho, aby dovolací soud prověřoval správnost a úplnost skutkových zjištění, což je v rámci dovolacího přezkumu vyloučeno. To samé platí i ohledně námitek stran porušení presumpce neviny a zásad in dubio pro reo .
Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného D. B. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i v případě jiného rozhodnutí, než je uveden v písm. a) a b) daného ustanovení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2015 sp. zn. 61 To 322/2015 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Evropská úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena ve zprávě trestního kolegia Nejvyššího soudu o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. ve vztahu k soudnímu řízení ze dne 29. 9. 2004 sp. zn. Ts 42/2003, uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006, uveřejněné pod č. 21/2007 Sb. rozh. tr. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07 a v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci“.
Úvodem je třeba odmítnout postup obviněného, který v dovolání uvedl, že jelikož své námitky uplatnil již v předchozím řízení, v podrobnostech na ně odkazuje. Podle judikatury Nejvyššího soudu (zejm. viz usnesení ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. 8 Tdo 587/2012, uveřejněného pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr.) takový postup nemá účinky námitek, o kterých by dovolací soud rozhodoval. V tomto judikátu Nejvyšší soud konkrétně uvedl: „ Nejvyšší soud se může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Z těchto důvodů dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně. “. Nejvyšší soud proto v následující části hodnotí důvodnost jen těch námitek, které obviněný přímo uplatnil v písemné formě svého mimořádného opravného prostředku.
V prvé řadě musel Nejvyšší soud „abstrahovat“ námitky, které nespadají pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jsou to ty, které, jak je vedeno podrobněji v poučení k předmětnému dovolacímu důvodu, míří do procesní roviny trestního řízení, jinak řečeno nemají povahu hmotněprávních námitek, ale námitek procesněprávních. Typicky se jedná o námitky, ve kterých obviněný odmítá hodnocení důkazů nižšími soudy a dospívá na základě vlastního hodnocení důkazů k „vlastním“ skutkovým zjištěním, odlišným od skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů v předcházejícím řízení. Skutkový stav nabízený obviněným je pro něj pochopitelně příznivější, nicméně je nutno od něj v rámci řízení o dovolání odhlédnout a v návaznosti na dikci trestního řádu pracovat se skutkovým stavem zjištěným soudy obou stupňů.
Příkladem takové námitky je tvrzení obviněného, že částka 100 000 Kč od poškozeného nesloužila toliko k převodu ready-made společnosti v zastoupení poškozeného, nýbrž i k souvisejícím službám v rámci tohoto projektu. Na základě provedeného dokazování nalézací soud dospěl k závěru, že obviněný skutečně vyvíjel činnost za účelem propagace majetku, sháněl potencionální kupce a byl nápomocen k realizaci obchodního záměru poškozeného. Zásadním faktem však zůstává, že obviněný nepřevedl již existující společnost ani nezaložil novou společnost s ručením omezeným a nenaplnil tak účel převodu finanční částky (polovina vkladu kapitálu do společnosti s ručením omezeným, str. 2-3 rozsudku soudu prvého stupně).
Jak vyplynulo především z výpovědi poškozeného Ing. A. K., související činnost obviněného ohledně propagace společnosti a shánění klientů měla být nákladem obviněného, který měl naproti tomu získat podíl v předmětné společnosti či alespoň provizi z prodeje. Nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že obviněný za velkou část těchto souvisejících činností nezaplatil (srov. výpověď svědku S. K. a M. O.) a většina jiných dokladů postrádá věcnou či časovou souvislost s výkonem širší obchodní činnosti pro poškozeného (doklad o objednávce potisku letáků ze dne 3. 12. 2012, doklad o koupi datového úložiště, koupě inkoustové náplně do tiskárny a účty za pohonné hmoty).
Tomuto závěru odpovídá i listinný důkaz příjmovým pokladním dokladem (č. l. 117 spisu), ve kterém je jako účel platby uveden „vklad s.r.o.“. Tvrzení obviněného, že tomu tak bylo z důvodu velikosti kolonky, se jeví jako účelové a nevěrohodné. Specifikace účelu v příjmovém pokladním dokladu umožňuje i mnohem bohatší popis účelu platby, neřkuli celkem tři slova. Rovněž důvod absence podrobnějšího popisu účelu platby kvůli vyhnutí se daňovým konsekvencím Nejvyšší soud považuje ve světle výše zmíněného za vyvrácený, neboť nevyplývá z ničeho jiného, než ze samotného tvrzení obviněného.
Otázka, kdo vydal tento příjmový pokladní doklad, nebyla předmětem sporu, neboť obhajoba v hlavním líčení vytkla toliko nesprávnost DIČ (ta u poplatníka – fyzické osoby zpravidla sestává z kódu země a rodného čísla), resp. rodného čísla, nikoliv neplatnost tohoto dokladu (č. l. 206 verte spisového materiálu). Soudy tedy nepochybily, když tento doklad považovaly za platný, neboť z žádných indicií nevyplývá, že by tomu tak nemělo být.
Ani absence plné moci nikterak nepopírá závěr o účelu převodu peněz pro převod ready-made společnosti a následný vklad základního kapitálu, neboť tato mohla být dodána ex post na žádost obviněného či společnosti zprostředkující převod ready-made společnosti.
Stejný závěr o tom, že vznesené námitky nespadají pod uplatněný dovolací důvod platí i pro námitku obviněného o porušení zásady presumpce neviny a z ní plynoucí zásady in dubio pro reo , která je opět námitkou směřující do procesní sféry trestního řízení a není nesprávnou aplikací hmotněprávních předpisů. Zásada presumpce neviny je upravena trestním řádem – procesním předpisem – v §2 odst. 2 ve spojení s čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a z ní plynoucí zásada in dubio pro reo je pozitivně promítnutá do několika základních zásad trestního řízení.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naopak spadají námitky týkající se nenaplnění zákonných znaků skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, jakož i opomenutí aplikace zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Přestože tyto námitky spadají pod uplatněný dovolací důvod, nejsou podle Nejvyššího soudu důvodné.
Ustanovení §206 odst. 1 tr. zákoníku zní: „ Kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci.“. Odstavec 3 daného ustanovení doplňuje: „ Odnětím svobody na jeden rok až pět let nebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 větší škodu. “.
Soudy obou stupňů (s primátem soudu prvého stupně co do provádění důkazů, jejich hodnocení a následnému zjištění skutkového stavu) došly k závěru blíže konkretizovanému v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvého stupně. Podle ní obviněný převzal od poškozeného částku 100 000 Kč určenou na založení nové společnosti, načež soud upřesnil, že částka byla určená na koupi (lépe řečeno převod – pozn. Nejvyššího soudu) tzv. ready-made společnosti, kterou ovšem obviněný nepřevedl, na výzvy poškozeného ohledně vrácení předmětné částky nereagoval a získané finanční prostředky užil nezjištěným způsobem. Dále je ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku zřejmé, že tímto jednáním způsobil škodu poškozenému ve výši 100 000 Kč.
Z takto formulované skutkové věty (nikoliv tedy z té verze, kterou nabízí obviněný na základě vlastního hodnocení důkazů) jsou zřejmé všechny čtyři zákonné znaky skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Z obsahu dovolání vyplývá, že obviněný zejména brojí proti naplnění subjektivní a objektivní stránky předmětného přečinu. Jak ale plyne z odsuzujícího rozsudku soudu prvého stupně, obviněný si přisvojil věc (finanční hotovost v hodnotě 100 000 Kč), kterou měl svěřenu od poškozeného za účelem převodu ready-made společnosti, a tím způsobil na majetku poškozeného větší škodu. Mezi protiprávním jednáním obviněného a následkem v podobě úbytku majetku poškozeného je nepochybná příčinná souvislost. Z jednání obviněného, který nesplnil svůj slib o převodu ready-made společnosti, a částku užil blíže nezjištěným způsobem, soudy dovodily naplnění subjektivní stránky, u které trestní zákon vyžaduje úmyslné zavinění. Absence konkrétní úvahy soudů obou stupňů o tom, zda byl přítomen přímý či eventuální úmysl, jsou sice nedostatkem odůvodnění rozhodnutí soudů, na právní postavení obviněného však toto nemůže mít žádný vliv. Soud prvého stupně po hodnocení jednání obviněného konstatuje naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. K tomu Nejvyšší soud dodává, že úmysl u předmětného přečinu zpravidla nevznikne hned při svěření věci, ale až později, čemuž odpovídá i jednání obviněného zjištěné soudem prvého stupně – nebylo sice prokázáno, že by obviněný měl od počátku úmysl nechat si předmětnou finanční hotovost (čemuž by odpovídal spíše trestný čin podvodu podle §209 tr. zákoníku), ale poté, co ji převzal, okolnosti spočívající v nepřevedení společnosti na poškozeného ani na sebe, nereagování na výzvy poškozeného k vrácení předmětné částky, svědčí o tom, že si v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku hodlal svěřenou částku ponechat a o tuto částku zmenšit majetek poškozeného.
Poslední námitkou k tomuto dovolacímu důvodu bylo opomenutí aplikace zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. V předmětné ustanovení je uvedeno, že „ Trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. “. V soudní praxi se tato zásada aplikuje tehdy, kdy sice zdánlivě jde o trestný čin (jsou naplněny zákonné znaky skutkové podstaty), ale konstatování o naplnění trestní odpovědnosti pachatele by bylo příliš přísné, neboť jeho jednání není s přiměřenou aplikací kritérií podle §39 odst. 2 tr. zákoníku natolik společensky škodlivé, aby bylo nutné „zaktivovat“ prostředky trestního práva a nepostačoval by postih podle jiného právního předpisu (typicky odpovědnost za přestupek). Poněkud jinak řečeno jednání pachatele není natolik společensky škodlivé jako obdobná jednání naplňující „spodní hranici“ trestní odpovědnosti u stejného trestného činu.
Na základě těchto teoretických podmínek lze proto odůvodnit závěr, že subsidiarita trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku neměla být na trestní věc obviněného aplikována. Obviněný se dopustil přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3, který je svým průběhem poměrně typickým. Nejvyšší soud nezjistil žádné okolnosti, které by svědčily o tom, že by se předmětné jednání nějakým způsobem vymykalo obdobným jednáním naplňující skutkovou podstatu tohoto přečinu. K tomu je třeba připomenout, že z hlediska subjektivní stránky tohoto přečinu úmysl o ponechání svěřené finanční částky není zpravidla dán hned při převzetí oné částky. Okolnosti neprovedení realizace daného projektu (založení či převedení společnosti na poškozeného) proto nejsou z tohoto pohledu relevantní. Přihlédnout je třeba i k tomu, že se poškozený dopustil větší škody ve smyslu §138 tr. zákoníku a tím naplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Tato okolnost zpravidla sama o sobě postačuje pro závěr, že v takovém případě nemá subsidiarita trestní represe své místo.
Nejvyšší soud tak uzavírá, že část námitek obviněného vůbec nespadá pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., část námitek pod tento dovolací důvod spadá, není ovšem důvodná.
Dalším z uplatněných důvodů dovolání je dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Ten je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Tento dovolací důvod tak sestává ze dvou variant.
Naplnění první z nich je pak je přípustné ve dvou dílčích alternativách – 1) pokud byl řádný opravný prostředek (stížnost či odvolání) zamítnut z formálních důvodů podle ust. §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle ust. §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí, nebo 2) odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle ust. §253 odst. 3 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (srov. Šámal, P. a kol., Trestní řád II. Komentář. 7. vydání, 2013, str. 3174).
Druhá varianta předmětného dovolacího důvodu je spjata s některým z dovolacích důvodů uvedených v ust. §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., a to v případech, kdy odvolací soud některou z těchto vad vytýkanou v řádném opravném prostředku neodstranil a zamítl odvolání nebo stížnost pro neodůvodněnost.
Pokud výše zmíněné vztáhneme na projednávaný případ, námitka obviněného spočívající stručně řečeno v tom, že odvolací soud usnesením ze dne 15. 4. 2015 zhodnotil důkazy provedené před soudem prvého stupně jinak, přičemž je však neprovedl a porušil ustanovení §263 odst. 7 tr. ř., nespadá pod tento dovolací důvod.
Předně je třeba říci, že odvolací soud rozhodoval v trestní věci obviněného dvakrát – poprvé přezkoumal zprošťující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. 2. 2015 sp. zn. 3 T 124/2014, načež z podnětu odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného toto svým usnesením ze dne 15. 4. 2015 sp. zn. 61 To 116/2015 podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil a obvodnímu soudu přikázal podle §259 odst. 1 tr. ř. věc znovu projednat a rozhodnout. Obvodní soud pro Prahu 10 tak učinil dne 24. 6. 2015 odsuzujícím rozsudkem sp. zn. 3 T 124/2014. Správnost předmětného rozsudku odvolací soud potvrdil, když z podnětu odvolání obviněného toto zamítl usnesením ze dne 30. 9. 2015 sp. zn. 61 To 322/2015.
Odvolací soud tak meritorně projednal odvolání obviněného proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu [tedy rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř.] a proto je pojmově vyloučena první varianta uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Druhá z těchto variant je pak vyloučena z toho důvodu, že obviněný sice v podaném dovolání napadá meritorní rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 30. 9. 2015 sp. zn. 61 To 322/2015, ale své výhrady výlučně směřuje proti předchozímu rozhodnutí tohoto soudu ze dne 15. 4. 2015 sp. zn. 61 To 116/2015, kterým došlo ke zrušení původního zprošťujícího rozsudku nalézacího soudu. Dovolatel tak ve skutečnosti nenapadá rozhodnutí uvedené v ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., ale dřívější mezitímní, výhradně procesní usnesení odvolacího soudu. To ovšem trestní řád podle gramatického výkladu uvedeného zákonného ustanovení neumožňuje, přičemž ani jiným výkladem (zejm. systematickým) nelze dojít k opačnému závěru, z nějž pravděpodobně dovolatel vycházel. Pojmem předcházejícím řízení je třeba totiž rozumět bezprostředně předcházející řízení napadenému rozhodnutí, kterým v tomto případě je odsuzující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. 6. 2015 sp. zn. 3 T 124/2014.
Obviněný mj. taktéž nesplnil ani další z náležitostí řádného uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., tedy spojení předmětného dovolacího důvodu s jiným dovolacím důvodem uvedeným v písmenech a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř.
Nad rámec hodnocení přípustnosti výše zmíněné procesní námitky Nejvyšší soud uvádí, že odvolací soud usnesením ze dne 15. 4. 2015 sp. zn. 61 To 116/2015 z podnětu odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného zrušil původní zprošťující rozsudek nalézacího soudu, načež mu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. Nemohl proto porušit ustanovení §263 odst. 7 tr. ř., které zní následovně: „ Z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění odvolací soud může přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem; tyto důkazy hodnotí v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. Odvolací soud je vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu provedl.“ Ze znění zákona je zjevné, že soud druhého stupně nesmí bez provedení důkazů ve veřejném zasedání tyto hodnotit odlišně od hodnocení soudem prvého stupně, toliko pokud hodlá v rámci meritorního rozhodnutí změnit či doplnit skutkový stav zjištěný nižším soudem. K takové situaci ovšem nedošlo, neboť odvolací soud identifikoval pochybení nalézacího soudu spočívající v porušení §2 odst. 6 tr. ř. (zásada volného hodnocení důkazů), jinými slovy řečeno, že nalézací soud hodnotil důkazy nikoliv v souladu s pravidly formální logiky. Tento „manévrovací prostor“ odvolacího soudu z hlediska přezkumu hodnocení důkazů nalézacím soudem je zákonem povolen, jinak by případy, ve kterých soud prvého stupně zjevně nelogicky hodnotil provedené důkazy, resp. by skutková zjištění zjevně neodpovídala provedeným důkazům, byly bez faktické možnosti přezkumu vyšším soudem. Jak již ale bylo výše konstatováno, uvedená námitka obviněného nespadá pod uplatněný dovolací důvod, ale ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů (§265b tr. ř.).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů proto Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného D. B. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, což učinil v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 3. 2016
JUDr. František Hrabec
předseda senátu