ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.823.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 823/2016-58
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 14. 7. 2016 dovolání obviněné Ing. A. Š. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 5 To 62/2015, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 7/2014, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněné odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 3. 3. 2015 sp. zn. 39 T 7/2014 byla Ing. A. Š. uznána vinnou pod bodem I/1-19 zvlášť závažným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a v bodě II/1-27 zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Za to jí byl podle §206 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byla pro účely výkonu trestu zařazena do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. řádu zavázal soud obviněnou k povinnosti zaplatit náhradu škody celkem 48 jmenovitě označeným poškozeným, celkem šest poškozených bylo poté podle §229 odst. 2 tr. řádu odkázáno se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Zvlášť závažného zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustila tak, že jako jediná jednatelka a jediná společnice obchodní společnosti Š., s. r. o. nabízela zprostředkování nákupu a prodeje nemovitostí, v souvislosti s touto činností uzavřela jako uschovatelka v době od 21. 4. 2011 do 1. 2. 2012 s poškozenými specifikovanými ve výroku o vině celkem v devatenácti případech dohody o úschově kupní ceny, popřípadě o úschově ceny za převod členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu, dohody o úschově daně z převodu nemovitosti, popřípadě přijala rezervační poplatek na nemovitosti specifikované v reservační smlouvě, na základě těchto smluv obdržela na účet společnosti částky specifikované ve výroku o vině, deponované částky však nezaslala na účty prodávajícím popřípadě je nepoužila na úhradu daně z převodu nemovitosti, přijaté rezervační poplatky nevrátila poté, kdy k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí ani kupní ceny nedošlo, peníze si neoprávněně cíleně ponechala a použila je pro vlastní potřebu, takovým způsobem si obviněná záměrně postupně neoprávněně přisvojila peníze, které jí byly jenom svěřeny ke konkrétnímu účelu společnosti Š., s. r. o., v níž jako jediná jednatelka rozhodovala o nakládání s penězi a svým jednáním způsobila poškozeným škodu v celkové výši 7.652.952 Kč.
Zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se obviněná zkráceně dopustila tak, že jako fyzická osoba s cílem vlastního neoprávněného obohacení s nevážně míněným příslibem vrácení půjčených peněz i s úroky v době od roku 2008 do 24. 7. 2012 uzavřela s poškozenými, jež jsou specifikováni pod body II/1-27 výroku o vině smlouvy o půjčce na částky ve výroku o vině uvedené, které se v dohodnutých termínech zavázala vrátit včetně 10% nebo vyššího úroku, jako potvrzení o půjčce vystavovala směnky, přičemž peníze ve sjednaných termínech ani později nevrátila a podle svého pravého skrytého záměru půjčené peníze použila pro vlastní potřebu a způsobila tak jednotlivým poškozeným škodu specifikovanou ve výroku o vině; takovým jednáním záměrně postupně jednotlivé poškozené uváděla v omyl, od nichž pod nevážně míněným příslibem vrácení půjčených peněz i se zjevně nadstandardním zhodnocením vylákala uvedené částky, které pak podle vlastního záměru použila pro vlastní potřebu a celkově tak všem ve výroku o vině pod bodem II. specifikovaným osobám způsobila škodu ve výši 24.745.000 Kč.
Obviněná podala proti rozsudku soudu prvního stupně v zákonné lhůtě odvolání, o němž rozhodoval Vrchní soud v Olomouci. Ten svým usnesením ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 5 To 62/2015, podané odvolání podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Obviněná podala prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Renaty Vondrákové proti výše citovanému rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, které opřela o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněná ve vztahu k jednání kladenému jí za vinu pod bodem I. výroku rozsudku soudu prvního stupně připouští, že přijala při své pracovní činnosti od klientů částky, jejichž výše tito uvedli orgánům činným v trestním řízení, a to buď jako úhradu kupní ceny nebo jako jejich investici za účelem zhodnocení vložených finančních částek. Tyto prostředky použila na výplaty nároků klientů a na provoz realitní kanceláře. Neměla však v úmyslu klienty o jejich finanční prostředky připravit, pouze nesprávně směšovala takto získané prostředky s ostatními prostředky realitní kanceláře. Nejde přitom výlučně o její chybu, protože zaměstnávala a vyplácela vícero zaměstnanců, kteří ji z titulu svých funkcí měli upozornit, že se finančních prostředků na výplatu závazků realitní kanceláře nedostává. Nevěděla ani o tom, že by měla získané finanční prostředky od klientů vést na odděleném účtu. K bodu II. výroku rozsudku namítla, že jí nevyšel podnikatelský záměr, který byl zmařen jednak mediální kampaní vedenou proti ní a její realitní kanceláři, jednak vnitřními problémy kanceláře, neboť někteří makléři se snažili obohacovat se na úkor firmy a přebírat její klienty pro vlastní podnikání. V neposlední řadě pak se obviněné nepodařilo dokončit projekt prodeje franšízových poboček. Je si vědoma toho, že ke krachu realitní kanceláře došlo pro nesprávně nastavený systém hospodaření a nakládání s finančními prostředky uvnitř realitní kanceláře, jednak pro nedokončení plánovaného záměru prodeje poboček. Tyto okolnosti však nemají trestně právní přesah a mohou být posuzovány pouze v rámci obchodně právních předpisů. O tom svědčí i její následné jednání spočívající ve snaze s věřiteli konstruktivně jednat a dohodnout se s nimi na splácení pohledávek.
Závěrem podaného dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci zrušil a věc podle §265 l odst. 1 tr. řádu přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněné se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), využívaje tak svého zákonného oprávnění podle §265h odst. 2 tr. řádu. Nejprve shrnul učiněné skutkové a právní závěry, k nimž soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích dospěly, a poté se podrobně zabýval obsahem uplatněných dovolacích námitek. Státní zástupce především poukázal na zákonné znění obviněnou uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a dospěl k závěru, že dovolání obviněné neobsahuje prakticky jedinou námitku, kterou by dovolatelka namítala nesoulad skutkových zjištění vymezených ve skutkových větách a užitých právních kvalifikacích, popřípadě že by namítala nesprávnost jiného hmotněprávního posouzení. Její argumentace je vedena výlučně v obecné rovině, kdy namítá nesprávnost hodnocení důkazů soudy a předkládá vlastní skutkové verze, podle kterých k použití svěřených finančních prostředků k jiným účelům došlo v důsledku nesprávně nastaveného sytému hospodaření a krachu podnikatelských záměrů. Dovolatelka odmítá ty části skutkových zjištění, které se týkají subjektivní stránky trestných činů, jimiž byla uznána vinnou a na základě vlastních skutkových tvrzení dovozuje, že její jednání nenaplňuje skutkové podstaty těchto trestných činů. Podle státního zástupce však jde o námitky směřující primárně do oblasti skutkových zjištění, které formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obsahově neodpovídají.
Státní zástupce poté konstatuje, že skutková zjištění v podobě vymezené v tzv. skutkových větách a odůvodnění soudních rozhodnutí odpovídají všem zákonným znakům skutkových podstat zločinů zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, a to jak po stránce subjektivní, což ostatně dovolatelka nezpochybňuje, ale i subjektivních. Tento závěr má oporu v provedených důkazech a je soudy obou stupňů řádně odůvodněn, a státní zástupce se s nimi plně ztotožnil.
Dovolatelka neučinila součástí dovolání námitku existence tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními, který by mohl odůvodnit výjimečný zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění; existence takového rozporu z uplatněných skutkových námitek ostatně ani nevyplývá.
Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než který je uveden v ustanovení §265b tr. řádu. Užití tohoto procesního postupu navrhl učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 tr. řádu a s rozhodnutím věci v tomto typu zasedání vyslovil souhlas i v případě, že by Nejvyšší soud učinil jiné, než navrhované rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c) tr. řádu).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněná v dovolání uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že obviněná v dovolání pouze opakuje námitky, které již uplatnila v rámci své obhajoby v předchozích stadiích trestního řízení, tvořily také podstatu podaného odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tyto námitky nebyly soudy obou stupňů ignorovány, naopak se jimi podrobně zabývaly, dostatečně se s nimi vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Obviněná sice v dovolání označila, že uplatňuje důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, napadá pouze soudy učiněná skutková zjištění, vede s nimi polemiku a předkládá vlastní, její obhajobě konvenující skutkovou verzi, z čehož poté sama vyvozuje jiné právní závěry, než ke kterým dospěly soudy obou stupňů. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněná takto zaměňuje dovolání jako mimořádný opravný prostředek za další odvolání, přičemž přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v §265b tr. řádu.
K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se vyjádřil i Ústavní soud, a Nejvyšší soud proto připomíná rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mimo jiné uvedl, že „ označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. řádu nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem“ . V posuzovaném případě pak obsah dovolání a uplatněná argumentace takto výslovně formulovaným požadavkům na obsah dovolání neodpovídají.
Nejvyšší soud konstatuje, že soudy obou stupňů se ve smyslu zákonných požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro rozhodnutí, jasně, srozumitelně, logicky a bez interpretační libovůle zdůvodnily, na základě jakých důkazů dospěly k závěru o vině obviněné, proč její obhajobu hodnotily jako ryze účelovou, činěnou pouze ve snaze vyhnout se trestní odpovědnosti, nadto vyvrácenou provedenými důkazy. Přezkumné řízení před soudem druhého stupně proběhlo plně v intencích zákonných požadavků trestního řádu na tento typ řízení, při respektování všech okolností umožňujících vyslovit závěr o spravedlivě vedeném procesu.
Nad rámec své povinnosti Nejvyšší soud ve vztahu k bodu I. uvádí, že bylo mimo pochybnost zjištěno, že obviněná přijímala na základě smluv od klientů finanční částky s přesně stanoveným účelem užití (úhrady daní, platby za znalecké posudky, úhrada kupní ceny), přičemž v rozporu s tímto účelem finance využila pro výplaty nároků jiných klientů, pro úhradu nákladů spojených s provozem realitní kanceláře, přičemž způsob rozhodování o tom, na co budou peníze použity, byl plně v kompetenci obviněné. Obviněná neměla vůbec přehled o stavu účetnictví, v důsledku čehož nebyla dostatečně informována ani o tom jaké jsou náklady a výdaje kanceláře, ani zda při existujícím stavu financí je stále schopna realizovat ty záměry klientů, které je vedly ke svěření jednotlivých částek obviněné. V této fázi si obviněná musela být vědoma toho, že nejenže nakládá v rozporu s původním určením s finančními prostředky klientů, ale že současně maří jejich záměry na konkrétní využití peněz a rovněž že trvale znemožňuje poškozeným navrátit tyto finanční prostředky jejich původnímu určení. Obviněná vůbec nerespektovala účelový charakter prostředků, jež jí byly klienty svěřeny a nerozlišovala mezi finančními prostředky s ryze účelovým určením a prostředky, které měly určení investic za účelem zhodnocení.
Ve vztahu k bodu II. nebyla potvrzena, naopak byla vyvrácena obhajoba obviněné, že v kritické době podnikala či vyvíjela jinou obdobnou činnost směřující nejen k tomu, že bude schopna klientům svěřené finance v původní výši vrátit, ale že je dokonce výrazně zhodnotí. Byť klientům slibovala, že se účastní výhodných dražeb nemovitostí, případně že bude realizovat investiční nákupy nemovitostí, které pak se ziskem prodá, nic z toho prakticky ve své činnosti nerealizovala. Zcela nedůvodně zahrnovala do svých úvah zisky z prodeje franšíz a nelze jí přisvědčit ani v závěru, že by byla v realizaci tohoto záměru cíleně poškozena jednáním jiných osob, případně televizní reportáži upozorňující na podivné hospodaření a špatnou finanční situaci realitní kanceláře. Stačí porovnat data vymezující trestnou činnost s datem tzv. mediální kampaně, jak to obviněná nazývá, a je zřejmé, že reportáž byla odvysílána až po posledním zaznamenaném dílčím útoku obviněné.
Obviněná akcentuje svou finanční „nešikovnost“, případně se snaží svalit trestní odpovědnost na své zaměstnance, kteří měli povinnost jí radit a upozorňovat na vzniklé finanční problémy, avšak tento způsob obhajoby však soudy obou stupňů důvodně neakceptovaly. Není možné pominout, že obviněná je osobou s vysokoškolským ekonomickým vzděláním, takže v době uzavírání smluv a přebírání finančních prostředků byla přinejmenším srozuměna s tím, že nejenže nebude schopna zajistit slibované zhodnocení peněz, ale že nebude schopna ani vrátit původně svěřenou částku, a že poškozené klienty svými přísliby uvádí v omyl. Vzhledem k narůstající frekvenci smluv „o půjčkách“ v druhé polovině roku 2011, tedy v době, kdy měly být vráceny půjčky z let 2008-2010, je nutno přisvědčit závěrům soudů obou stupňů, že podvodný úmysl obviněné v této době již měl charakter úmyslu přímého.
Právní názor obviněné, že finanční vztahy mezi ní a jejími klienty měly být posuzovány jako vztahy obchodně právní, které naopak nezasahovaly do roviny práva trestního, není jednak krom toho, že byl vysloven, vůbec odůvodněn, jednak i v této bazální poloze není relevantní. Princip subsidiarity trestní represe nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, kdy existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní, obchodněprávní apod. Jinými slovy řečeno, není vyloučeno souběžné uplatnění trestní odpovědnosti s jiným druhem odpovědnosti. Trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního a přitom funkce represivní není nezbytná. V posuzovaném případě však nejsou splněny podmínky pro nahrazení trestní odpovědnosti toliko odpovědností plynoucí z obchodně právních vztahů. Vysoký stupeň škodlivosti inkriminovaného jednání (v terminologii předchozího trestního zákona „stupeň nebezpečnosti činu pro společnost“ – viz §3 odst. 1 tr. zákona), daný zejména způsobením škody přesahující výši 24 milionů korun, v daném případě plně odůvodňuje vyvození trestní odpovědnosti a vylučuje užití principu ultima ratio.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud konstatuje, že obviněná podala dovolání z jiného důvodu, než který je expresis verbis uveden v ustanovení §265b tr. řádu, proto je odmítl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, přičemž tak učinil v neveřejném zasedání konaném podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu)
V Brně dne 14. 7. 2016
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu