ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.851.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 851/2016-72
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 8. 2016 o dovolání obviněných I. D. a J. H. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 12. 2015 sp. zn. 7 To 98/2015, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 13/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných I. D. a J. H. odmítají.
Odůvodnění:
Obvinění I. D. a J. H. byli rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 5. 2015 sp. zn. 6 T 13/2013 uznáni vinnými sbíhajícími se zvlášť závažnými zločiny těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterých se dopustili tím, že
od přesně nezjištěného dne druhé poloviny měsíce února 2013 zejména v místě jejich trvalého bydliště v T., Ú., po předchozí vzájemné dohodě synovi obžalované H. nezletilému poškozenému „X. X.“*), s nímž oba obžalovaní sdíleli společnou domácnost, o nějž společně pečovali, na jehož výchově se společně podíleli a jemuž byl v listopadu 2012 diagnostikován diabetes mellitus 1. typu, v rozporu s edukací, poučením a pokyny ošetřujících lékařů a s vědomím možných následků v podobě vážných zdravotních komplikací až smrti, nejprve po dobu tří týdnů radikálně snižovali dávky podávaného inzulínu a posléze jeho aplikaci zcela ukončili, a to přesto, že byli seznámeni s tím, že se jedná o jediný lék, jímž lze účinně diabetes léčit, a dále přesto, že se zdravotní stav poškozeného v uvedeném období zjevně zhoršoval, přičemž v důsledku několik týdnů trvajícího výrazného snížení a pozdějšího vysazení dávek inzulínu nezletilý „X. X.“*) v ranních hodinách dne 10. 4. 2013 následkem oběhového selhání při hyperglykemickém komatu zemřel, přičemž nejméně v posledních dnech jeho života se u poškozeného projevovaly obtíže typicky spjaté s nepodáváním inzulínu a s tím související hyperglykémií a navazující ketoacidózou, zejména malátnost, únava, dehydratace, polyurie, žízeň, nausea, zvracení vč. tzv. miserere, tedy zvracení střevního obsahu a kruté bolesti břicha, čehož si byli obžalovaní vědomi, znali příznaky předmětné nemoci, přesto jimi na ně nebylo ani jedenkrát reagováno přivoláním lékařské pomoci a naopak je před lékaři úmyslně tajili a kontaktu s nimi se vyhýbali.
Za to jim byl podle §145 odst. 3 odst. tr. zákoníku shodně uložen trest odnětí svobody v trvání 10 roků, pro jehož výkon byli podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou. Zároveň jim byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozeným České průmyslové zdravotní pojišťovně, se sídlem Jeremenkova 11, Ostrava-Vítkovice, částku ve výši 2 095 Kč, poškozenému V. K., částku ve výši 240 000 Kč, a nezl. „Y. Y.“*), částku ve výši 175 000 Kč.
K úplnosti je třeba dodat, že krajský soud rozhodoval v této trestní věci již podruhé. Jeho první rozsudek ze dne 4. 6. 2014 sp. zn. 6 T 13/2013, jímž byli obvinění za totožný skutek uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. c), písm. i) tr. zákoníku, byl usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2014 sp. zn. 7 To 93/2014 z podnětu odvolání obviněných a sestry obviněné S. H. zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 20. 5. 2015 sp. zn. 6 T 13/2013 podali obvinění v celém rozsahu odvolání, které odůvodnili jak vlastnoručně, tak prostřednictvím svých obhájců. Z podnětu těchto opravných prostředků Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 12. 2015 sp. zn. 7 To 98/2015 napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném skutku obviněné uznal vinnými toliko zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za to jim pak podle §145 odst. 3 tr. zákoníku uložil shodně trest odnětí svobody v trvání 8 roků, pro jehož výkon je podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
Citovaný rozsudek soudu druhého stupně obvinění napadli v celém rozsahu dovoláním, a to prostřednictvím společné obhájkyně JUDr. Ludoslavy Hurychové (doručeno soudu prvního stupně dne 8. 3. 2016) a následně prostřednictvím společného obhájce JUDr. Jana Kočího (doručeno soudu prvního stupně dne 17. 3. 2016).
V dovolání zpracovaném obhájkyní JUDr. Ludoslavou Hurychovou podaném společně jménem obou obviněných na základě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, obvinění namítli, že celé řízení trpí vážným porušením hmotněprávních i procesněprávních předpisů, jakož i vadami souvisejícími s porušením ústavních práv občana a mezinárodních úmluv o trestním řízení. Mimo jiné byly podle jejich názoru porušeny Listina základních práv a svobod a mezinárodní smlouvy o lidských právech. Na tyto vady obvinění upozorňovali v celém průběhu trestního řízení, a proto požádali Nejvyšší soud, aby vzal v úvahu i jejich argumenty v závěrečných řečech u krajského soudu a v obsahu všech odvolání.
Obvinění poté výše zmíněné vady konkretizovali. V prvé řadě napadli znalecké posudky z odvětví psychiatrie a psychologie zpracované MUDr. Michaelou Málkovou a Mgr. Lenkou Čermákovou. Stěžují si již na samotný průběh zpracování předmětných posudků a též na závěry v nich obsažené. Znalkyně činily nátlak na obviněné a v podstatě si vymyslely okolnosti k jejich osobám. Obvinění proti znaleckým posudkům bezvýsledně podávali stížnosti a ani jejich návrhům na obstarání jiného znaleckého posudku nebylo soudy v předchozím řízení vyhověno. Přitom obvinění předložili znalecký posudek z odvětví psychologie ze dne 11. 9. 2014 zpracovaný doc. PhDr. Janem Laškem, CSc., a konzultantem doc. MUDr. Vladimírem Pidrmanem, CSc., který byl vyhotoven v civilní věci týkající se svěření péče ohledně jejich dcery nezl. „Q. Q.“*). Znalci v něm dospěli k jiným závěrům, než znalkyně v trestním řízení, zejména pak k tomu, že obvinění nevykazují znaky poruchy osobnosti. Z těchto důvodů měl být podle obviněných vypracován revizní znalecký posudek pro odstranění zmíněných rozporů.
Další okruh námitek obviněných se týkal právní kvalifikace skutku, konkrétně subjektivní stránky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 tr. zákoníku, jímž byli obvinění uznáni vinnými. Soudy obou stupňů subjektivní stránku prokázaly na základě výše zmíněných znaleckých posudků a tím, že obvinění byli lékaři poučeni o charakteru choroby a nutných léčebných postupech a byli tak srozuměni se způsobením těžké újmy na zdraví poškozenému. Způsobení těžké újmy na zdraví poškozenému soudy podkládaly tvrzením o sklonu obviněných k agresivitě a výčtem všech jejich záporných osobnostních charakteristik, které si ovšem vymyslely znalkyně. Soudy ale nikdy nevyvrátily obhajobu obviněných, že by bylo naprosto nelogické, aby na jednu stranu obvinění poskytovali synovi takovou péči – docházení do speciální školky s asistenční službou, do pedagogicko-psychologické poradny, do kliniky dětské psychologie, zajištění pobytu ve speciální základní škole s asistenční službou v Hostinném od září 2013, pobyt na foniatrické klinice v Praze, pobyt v RIAPS atp. – a na druhé straně mu chtěli úmyslně ublížit. Zprávu pracovníků Diagnostiky, kteří si na ně na rozdíl od lékařů v nemocnici udělali čas a působili věrohodně, že poškozený nemá cukrovku (má pouze cukr na mozku) a že dítě úplně vyléčí, pokud omezí a poté úplně vysadí léčbu inzulínem, obvinění přivítali, neboť toužili, aby jim někdo takové příznivé zprávy sdělil. K tomu je třeba připomenout, že obviněný I. D. od roku 2011 zahájil společný život s obviněnou J. H. a ačkoliv nebyl pokrevním otcem „X. X.“*), o dítě se staral, vynakládal na to i vlastní finanční prostředky a maximálně J. H. pomáhal. Obvinění také doplnili, že jejich rozporuplná první výpověď byla způsobena vyděšenou reakcí na situaci a byla konána za natolik protiprávních skutečností, že je nutné od ní odhlédnout.
Ve věci také nebylo zjišťováno, zda lékaři nebyli povinni dítě sami navštěvovat, zejména když věděli, že obvinění jsou osoby mající nedůvěru k lékařům. Obvinění také připomněli, že od nikoho neobdrželi žádnou lékařskou ani sociálněprávní péči. J. H. ani nebyl přidělen asistent pro zvládání situace psychicky a fyzicky nemocných dětí.
Co se týče výroku o trestu, obviněná J. H. uvedla, že nebyla soudně trestaná a i na obviněného I. D. je nutno hledět, jako by nebyl trestán. Oba obvinění doznali, že vědomostní okolnosti skutku jim byly známy, ovšem popřeli záměr, který je jim soudem kladen za vinu (tzn. složku volní). Dlouhodobé soudní řízení i obtížnost dosažení spravedlivého rozhodnutí vedou zejména u obviněné J. H. k duševním poruchám a neschopnosti se s danou skutečností vyrovnat.
Obvinění v dovolání napadli i výrok soudů o náhradě škody, neboť v první řadě se na dítěti nedopustili žádného úmyslného protiprávního jednání, zadruhé že jsou osoby zcela nemajetné neschopné náhradu uhradit a zatřetí že poskytnutí náhrady škody poškozenému otci V. K., který dítě v podstatě jen zplodil, na jeho výchově se více nepodílel a výživné neplatil, by bylo vlastně bezdůvodným obohacením. Podle úpravy platné v době úmrtí dítěte platil starý občanský zákoník (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – pozn. Nejvyššího soudu), jehož §450 upravoval moderační právo soudu na zmírnění rozhodnutí (týkalo se nedbalostních činů). Soud měl brát zřetel na to, jak ke škodě došlo, k osobním a majetkovým poměrům obviněných i k poměrům fyzické osoby, která byla poškozena, jakož i k závažnému nevyléčitelnému onemocnění poškozeného, k obtížnosti jeho péče apod. Proto obvinění navrhli odkázání poškozených na řízení ve věcech občanskoprávních.
Součástí dovolání je i žádost obviněných o přerušení výkonu trestu podle §265o odst. 1 tr. ř. Obvinění nastoupili do výkonu trestu dne 7. 3. 2016, nicméně mají pochybnost o tom, zda rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 12. 2015 je vykonatelný, neboť opravený rozsudek ani nebyl obviněným doručován, ačkoliv je ho nutno doručit jak stranám, tak právním zástupcům.
Navíc obvinění uvedli, že jsou společně rodiči nezl. „Q. Q.“*), která byla svěřena do péče babičky z matčiny strany A. H., k níž mají oba obvinění důvěru a co nejvíce se s nezletilou stýkají a péči babičky jsou nápomocni. Obviněná J. H. má další dítě – nezl. „Y. Y.“*) – kdy jde také o postižené dítě, obtížně zvladatelné, umístěné v léčebném a výchovném zařízení. Nezletilého by si obvinění rádi vzali zpět do osobní výchovy. Obviněný I. D. je otcem dalších čtyř dětí. Tři z nich se nacházejí v ústavní péči a čtvrtý – nezl. „Ť. Ť.“*) – je ve zcela nevyhovujících výchovných podmínkách svěřen do péče své matky V. S. V současné době je vedeno další řízení ve věci péče o dotyčného nezletilého. Pokud by obvinění byli povinnými vykonat trest odnětí svobody v trvání 8 let, došlo by k úplnému zpřetrhání vazeb s dětmi.
Obvinění zároveň požádali o osvobození od soudních poplatků. Usneseními Okresního soudu v Trutnově ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. 0 Nt 437/2013 a 438/2013 jim byl podle §33 odst. 2 tr. ř. přiznán nárok na bezplatnou obhajobu, načež předmětná rozhodnutí nebyla nikým měněna ani rušena. V průběhu trestního řízení se sociální situace obviněných dokonce podstatně zhoršila (obviněný I. D. byl v souvislosti s trestním řízením okamžitě propuštěn z práce a obviněná J. H. je na mateřské dovolené a po porodu nezl. „Q. Q.“*) se potýká s gynekologickými potížemi). Další jejich děti jsou umístěny v dětských domovech, obvinění jsou však kvůli insolventnosti osvobozeni od plateb ošetřovného. Požádali proto Nejvyšší soud o osvobození od soudních poplatků dovolacího řízení a o přiznání bezplatné obhajoby.
Závěrem obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud v celém rozsahu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 12. 2015 sp. zn. 7 To 98/2015 i opravné usnesení předsedy senátu Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 2016 sp. zn. 7 To 98/2015, jakož i rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 5. 2015 sp. zn. 6 T 13/2013 a zároveň zrušil všechna rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, jestliže vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Následně pak aby uznal obviněné vinnými nedbalostním ublížením na zdraví podle §147 odst. 1 tr. zákoníku (přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti – pozn. Nejvyššího soudu) a uložil jim trest odnětí svobody v příslušné trestní sazbě podmíněně odložený na přiměřenou zkušební dobu, přičemž s nároky na náhradu škody poškozené odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních; nebo po zrušení předchozích soudních rozhodnutí věc vrátil s příslušnými pokyny soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, a to v jiném složení senátu.
Dovolání zpracovaná obhájcem JUDr. Janem Kočím jsou rovněž založena na dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Konkrétně v nich obvinění tvrdí, že bylo porušeno základní právo obviněných na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Přestože tato dovolání byla podána jednotlivě (tzn. za každého z obviněných zvlášť), v podstatných bodech argumentace se shodují.
Obvinění v nich nad rámec argumentů v prvně vyhotoveném dovolání uvedli další skutečnosti, proč z provedených důkazů nelze dovodit, že by se jednalo o eventuální úmysl podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku ve vztahu ke skutkové podstatě předmětného zvlášť závažného zločinu. Obvinění se poškozenému nezl. „X. X.“*) naopak snažili pomoci, což dokazují časté finančně i časově náročné návštěvy lékařů, které měly vést ke zlepšení zdravotního stavu těžce nemocného poškozeného. Provedené důkazy, zejména výpovědi svědků, ať už ze strany rodiny či ošetřujících lékařů poškozeného, svědčí ve prospěch obviněných, kdy dosvědčují jejich zájem na tom, aby se poškozený uzdravil. Jelikož od lékařů neslyšeli žádné pozitivní zprávy, obrátili se na společnost GQ 100 s. r. o., která v minulosti pomohla jim i jejich blízkým. V této společnosti byli přesvědčováni, že poškozený netrpí cukrovkou, a proto není smysluplné ho léčit inzulínem. S ohledem na nižší intelekt a žádné lékařské vzdělání obvinění těmto radám uvěřili a ve snaze pomoci poškozenému se jimi řídili, přičemž zhoršení jeho zdraví přičítali jeho celkovému neuspokojivému stavu. Z těchto důvodů se mohlo jednat pouze o usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. ř. (správně podle §143 odst. 1 tr. zákoníku – pozn. Nejvyššího soudu).
Obvinění rovněž brojili proti hodnocení důkazu prvou výpovědí obviněných, neboť ti byli bezprostředně po smrti poškozeného vyčerpáni a byli pod nátlakem policie, která jim dávala najevo, že mohou za smrt poškozeného. S argumentací Vrchního soudu v Praze spočívající v tom, že obvinění mohli podat stížnost k příslušnému inspekčnímu orgánu, se neztotožňují, neboť k takovému postupu jako osoby s nižší inteligencí bez orientace v procesních postupech sami nemohly dojít.
Na základě výše uvedeného pak dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 12. 2015 sp. zn. 7 To 98/2015, dále postupoval podle §265 l tr. ř. nebo podle §265m tr. ř. a dále aby již před rozhodnutím ve věci samé podle §265o odst. 1 tr. ř. obviněným přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž je dovolání podáno.
Státní zástupce činný na Nejvyšším státním zastupitelství se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. k těmto dovoláním obviněných vyjádřil přípisem ze dne 28. 4. 2016. Po stručném shrnutí trestní věci a obsahu dovolání písemně zpracovaném obhájcem JUDr. Janem Kočím uvedl, že velkou část námitek obviněných nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod, ani žádný jiný. S tvrzeným porušením práva na spravedlivý proces, které má spočívat v nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, v opomenutí některých důkazů a v nevypořádání se se všemi relevantními námitkami, se státní zástupce neztotožnil. Podle jeho názoru byly zjištěny všechny potřebné důkazy pro rozhodnutí, které byly získány a posléze provedeny v souladu s procesními předpisy, přičemž je soudy řádně vyhodnotily. Skutkový stav byl zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s §2 odst. 5 tr. ř., shromážděné důkazy byly soudy hodnoceny podle jejich vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Tento postup byl soudem řádně odůvodněn v souladu s §125 odst. 1 tr. ř.
Závěrečné výtky obviněných, kteří polemizují se způsobem hodnocení jejich jednotlivých výpovědí, též nelze podřadit pod uvedený dovolací důvod. Obvinění v podstatě vyjadřují nespokojenost nad tím, že soudy přikládaly značnou váhu jejich prvotním výpovědím na rozdíl od výpovědí následných. V tomto směru jde pouze o námitky, jejichž prostřednictvím se obvinění domáhají přezkumu správnosti soudy provedeného dokazování, potažmo opravy skutkových zjištění učiněných soudy. Ze stejného důvodu mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu stojí námitka stran toho, že obvinění byli ve společnosti GQ 100 s. r. o., přesvědčováni, že poškozený netrpí cukrovkou, a proto nemá být léčen inzulínem, což navíc podle státního zástupce není rozhodující pro posouzení věci. Ze spisu navíc takové skutečnosti nevyplývají. Výpovědí svědkyně A. H., jež tvrzení obviněných potvrdila v jedné ze svých následných výpovědí, se soudy zabývaly a dospěly k závěru, že jde o účelovou změnu výpovědi vedenou snahou pomoci obviněným.
Pod uvedený dovolací důvod podle státního zástupce ale může být zařazena námitka týkající se absence subjektivní stránky, tedy nepřímého úmyslu ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví, byť i ta je částečně uplatněna prostřednictvím zpochybňování skutkových zjištění a soudy provedeného dokazování. Obvinění namítli, že v jejich jednání lze dovodit toliko nedbalost, a tak jejich jednání mělo být posouzeno jen jako trestný čin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku. Tuto námitku však státní zástupce nepovažuje za opodstatněnou a odkázal na srozumitelnou argumentaci obsaženou v rozsudcích – zejm. str. 31-32 rozsudku nalézacího soudu ze dne 20. 5. 2015 a str. 9-10 rozsudku odvolacího soudu ze dne 1. 12. 2015.
V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud obě dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. Nedůvodné jsou podle něj i návrhy na přerušení výkonu rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i v případě jiného rozhodnutí, než je uvedeno v písm. a) a b) daného ustanovení.
K dovolání obviněných písemně zpracovaném JUDr. Ludoslavou Hurychovou státní zástupce ve vyjádření ze dne 8. 6. 2016 toliko odkázal na své (výše uvedené) předešlé vyjádření ze dne 28. 4. 2016.
Nejvyšší soud jako soud dovolací především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu jsou důvody pro jejich odmítnutí. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 12. 2015 sp. zn. 7 To 98/2015 jsou přípustná z hlediska §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obvinění podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Evropská úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena ve zprávě trestního kolegia Nejvyššího soudu o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. ve vztahu k soudnímu řízení ze dne 29. 9. 2004 sp. zn. Ts 42/2003, uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006, uveřejněné pod č. 21/2007 Sb. rozh. tr. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07 a v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že se „z totožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci. “.
V prvé řadě Nejvyšší soud upozorňuje, že do hodnocení opodstatněnosti námitek obviněných nemůže zahrnout odkaz na argumenty uplatněné v předchozím řízení, jak obvinění požadují v dovolání zpracovaném obhájkyní JUDr. Ludoslavou Hurychovou (zejm. závěrečné řeči u krajského soudu a obě odvolání obviněných proti rozsudkům soudu prvního stupně). Tyto argumenty bez ohledu na jejich charakter nelze podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu zahrnout do dovolání, neboť Nejvyšší soud se může v dovolacím řízení zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi přímo v obsahu dovolání. Jak již v minulosti uvedl Nejvyšší soud, obvinění nemohou své námitky opírat o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. 8 Tdo 587/2012). Taková formulace námitky v dovolání, resp. odkaz na námitky uplatněné v odvolání obviněného, tedy nesplňuje základní obsahové náležitosti dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř., načež tato pasáž mimořádného opravného prostředku není přípustná k posouzení opodstatněnosti dovolání Nejvyšším soudem pro neplnění požadavku, aby veškeré nedostatky, které jsou dovoláním vytýkány, byly v jeho obsahu rozvedeny a konkretizovány.
Naopak konkrétně vyjádřená námitka obviněných v jejich dovolání se týká znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, zpracovaný MUDr. Michaelou Málkovou, a z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, zpracovaný Mgr. Lenkou Čermákovou (č. l. 23-101). V tomto směru si obvinění stěžují jak na samotný proces znaleckého posuzování (měl na ně být činěn nátlak), tak i na samotný závěr obsažený ve znaleckých posudcích (znalkyně si okolnosti k osobám obviněných v podstatě vymyslely). Těmto tvrzením obviněných podle nich svědčí i znalecký posudek z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, zpracovaný doc. PhDr. Janem Laškem, CSc., s konzultantem doc. MUDr. Vladimírem Pidrmanem, CSc., znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (č. l. 1238-1252), ve věci péče o nezl. „Q. Q.“*), jehož závěry jsou odlišné, kdy znalci u obviněných nezjistili žádnou poruchu osobnosti. V této návaznosti obvinění požadují vypracování revizního znaleckého posudku.
Tuto námitku obvinění ovšem uplatnili již v předchozím řízení, poprvé v rámci v pořadí prvého odvolání. Odvolací soud po zrušení prvního odsuzujícího rozsudku nalézacímu soudu uložil, aby v tomto směru rozšířil dokazování. Konkrétně uvedl, že nalézací soud bude muset postupovat v intencích §109 tr. ř., a pokud nebude postačovat vysvětlení znalkyň k rozporům mezi znaleckými posudky, přiberou se znalci jiní (str. 7-8 usnesení odvolacího soudu ze dne 5. 12. 2014). Nalézací soud tomuto pokynu nadřízeného soudu vyhověl, když opětovně zevrubně vyslechl obě znalkyně, přičemž tento výslech směřoval zejména k rozporům mezi znaleckými posudky v trestní věci obviněných v konfrontaci se znaleckým posudkem doc. PhDr. Jana Laška, CSc., z jiného (civilního) soudního řízení ve věci svěření nezl. „Q. Q.“*) do péče jiné fyzické osoby, než rodičů, kterýžto byl v projednávaném případě listinným důkazem.
Znalkyně v podstatě uvedly, že znalci se v odlišném znaleckém posudku soustředili hlavně na posouzení výchovných schopností obviněných a pravděpodobně neměli k dispozici úplné materiály (zejm. trestní spis), přičemž také použili jiné metody. Přestože se diagnostické závěry v posudcích odlišují, jde spíše o kvantifikaci změn v povaze obviněných, nikoliv jejich popření (srov. protokol o hlavním líčení ze dne 23. 3. 2015, str. 6-25). Znalkyně tak přesvědčivě vysvětlily dílčí rozpor mezi znaleckými posudky v projednávané trestní věci a v civilní věci týkající se svěření péče nezl. „Q. Q.“*). Tudíž zde není dán důvod k vypracování revizního znaleckého posudku, přestože tento postup obhajoba navrhovala (a na svém návrhu trvá i v rámci dovolacího řízení), neboť ustanovení §109 tr. ř. stanovuje, že „[j] e-li pochybnost o správnosti posudku nebo je-li posudek nejasný nebo neúplný, je nutno požádat znalce o vysvětlení. Kdyby to nevedlo k výsledku, přibere se znalec jiný .“, tedy že jiný znalec se přibere, až pokud vysvětlení znalce nevede k odstranění pochybností. Tato úvaha vedoucí k zamítnutí důkazního návrhu obhajoby revizním znaleckým posudkem, jež odvolací soud vtělil do odůvodnění svého rozsudku ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř. (str. 8-9 rozsudku ze dne 1. 12. 2015), nebyla osamocená.
Podle znalkyně zkoumající stav obviněných z hlediska psychiatrického byli oba obvinění v době inkriminovaného jednání příčetní, tzn. jejich ovládací i rozpoznávací schopnost byla plně zachována. Z hlediska psychologického (což v projednávaném případě znamená zejména analýzu motivačních faktorů obviněných a možnosti jejich resocializace) odvolací soud ve svém v pořadí druhém rozhodnutí o odvolání obviněných výstižně zdůraznil, že přestože tento posudek vyzněl vesměs negativně, znalkyně Mgr. Lenka Čermáková připustila, že k inkriminovanému jednání obviněné vedla snaha aplikovat u nezletilého zmíněnou alternativní léčbu, která by mu v onemocnění pomohla (str. 8 rozsudku ze dne 1. 12. 2015). A právě k tomuto závěru se přiklonil i nalézací soud v rámci posuzování naplnění subjektivní stránky předmětného zvlášť závažného zločinu (více srov. v pasáži týkající se subjektivní stránky trestného činu níže), přičemž je třeba zdůraznit, že rozhodnutí o vině a trestu je vždy v rukou orgánů činných v trestním řízení, pro které je znalecký posudek toliko podkladem pro takové rozhodnutí, ke kterému přihlédne a podrobí jej (jako každý jiný důkaz) kritické analýze.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud dodává, že konstatování o zachování výchovných schopností obviněných by v teoretické rovině zároveň utvrzovalo správnost závěru soudů o srozumění obviněných s následkem těžké újmy na zdraví poškozeného. Lze si totiž jen obtížně představit jedince schopné bez výhrad pečovat o svěřené dítě, kteří by přes podrobné a opakované poučení lékařů o jediné možné léčbě dítěte, kterému byl diagnostikován diabetes mellitus I. typu, tuto léčbu přestali aplikovat a spolehli se čistě na alternativní léčbu, a to i přes následný razantně se zhoršující stav dítěte.
Jelikož se soudy v předchozím řízení s touto námitkou řádně vypořádaly (ostatně byla významným předmětem „opakovaného“ řízení před soudem), a zároveň ve svém důsledku jde o námitku procesněprávní, tedy o takovou, která napadá hodnocení důkazu znaleckými posudky (resp. výslechy znalkyň) a související vypořádání rozporů mezi napadenými znaleckými posudky a znaleckým posudkem z jiného (civilního) řízení, jde o námitky nespadající pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod žádný jiný dovolací důvod.
Ke stejnému závěru Nejvyšší soud dospěl i ohledně námitky týkající se nesprávného hodnocení důkazu prvotní procesní výpovědí obviněných (tedy prvé výpovědi po zahájení jejich trestního stíhání). Z předloženého spisového materiálu je zjevné, že se těchto výslechů ze dne 11. 4. 2013 zúčastnili jak ustanovený obhájce obviněného I. D. Mgr. Václav Čermák, tak ustanovený obhájce obviněné J. H. Mgr. Ladislav Beránek. Protokoly z těchto vyšetřovacích úkonů (č. l. 298-308 a 328-337) splňují všechny obsahové náležitosti podle §55 a násl. tr. ř. ve spojení s §91 a násl. tr. ř. a to včetně poučení obviněných o jejich právech. Obsahují též jejich prohlášení, že se cítí schopni výslechu. Tyto protokoly obvinění podepsali s tím, že si jejich finální znění přečetli a souhlasí s ním. Proti způsobu vedení výslechů (např. nátlak ze strany policejního orgánu, kladení sugestivních či kapciózních otázek) nebyly vzneseny v průběhu úkonu ze strany obviněných nebo jejich obhájců (tzn. právních profesionálů hájících práva obviněných, kteří nebyli emočně zasaženi jako jejich klienti) žádné námitky či stížnosti.
Důkazní prostředky opatřené v přípravném řízení, kterými lze provést důkaz v řízení před soudem, jsou ve srovnání s jinými zeměmi kontinentálního trestního procesu v českých podmínkách poměrně formalizované, právě za účelem minimalizace potenciálního zásahu do základních práv obviněných. Výpověď obviněného, kterému byl doručen záznam o zahájení trestního stíhání, je podle zákona zachycen na fyzické úložiště – písemný protokol o výslechu obviněného – jehož nedílnou součástí je i seznámení se s právy obviněného podle §33 tr. ř. (mj. i o právu nepřispívat k vlastnímu obvinění). V projednávaném případě, který se navíc vyznačoval nutnou účastí obhájců při relevantních vyšetřovacích úkonech orgánů činných v trestním řízení, při nevznesení jakýchkoli námitek v rámci předmětných výslechů a jejich následném stvrzení podpisem, Nejvyšší soud nemá stejně jako soudy nižších stupňů důvod pochybovat o procesní správnosti jejich provedení, stejně jako o věrohodnosti informací z nich získaných.
Na tomto místě Nejvyšší soud proto konstatuje svůj dílčí závěr, že neshledal jakoukoliv vadu předchozího řízení, která by měla za následek rozpor provedených důkazů s konečnými skutkovými zjištěními soudů obou stupňů, natožpak rozpor extrémní, který by měl aktivovat mimořádnou přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu v oblasti již dříve učiněných skutkových zjištění (srov. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34/1995 Sb. nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Stěžejní námitkou, jež spadá pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je pak otázka, zda předmětné jednání obviněných směřující ke způsobení těžké újmy na zdraví nezl. „X. X.“*) bylo vedeno jejich eventuálním úmyslem ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, či nikoli. (Je zde třeba podotknout, že pod deklarovaný dovolací důvod uplatněné námitky obviněných spadají rovněž pouze částečně, neboť i v tomto případě dovolacímu soudu nabízejí vlastní skutkové závěry, a nevycházejí z ustálených skutkových zjištění soudů nižších stupňů). Závěry, které zastávají nižší soudy, pak vedly k právní kvalifikaci skutku jako zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 tr. zákoníku, kdy následek v podobě usmrcení nezletilého jim byl přičten v nedbalostní formě. Opačný závěr, kterého se dovolatelé domáhají, tedy že zavinili těžké ublížení na zdraví poškozeného ve stupni vědomé nedbalosti ve smyslu §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, by pak vedl k právní kvalifikaci popsaného jednání jako přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku. Obvinění v tomto směru opakují obhajobu vedenou od počátku trestního stíhání, že se nezl. „X. X.“*) naopak snažili pomoci, což dokazují časté finančně i časově náročné návštěvy lékařů, které měly vést ke zlepšení zdravotního stavu těžce nemocného poškozeného. Kvůli jejich nižšímu intelektu a žádnému lékařskému vzdělání uvěřili radám léčitelů o postupném vysazení inzulínu a ve snaze pomoci poškozenému se jimi řídili, přičemž zhoršení zdravotního stavu přičítali jeho celkovému neuspokojivému stavu.
Se závěrem soudů nižších stupňů o naplnění eventuálního úmyslu ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví nezl. „X. X.“*) se Nejvyšší soud ztotožňuje. Obvinění byli uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 tr. zákoníku. S možným následkem (těžkou újmou na zdraví poškozeného) svého jednání, které spočívalo v postupném vysazování až úplném zastavení aplikace inzulínu (od druhé poloviny února 2013) dítěti, o které pečovali a kterému byl v listopadu 2012 diagnostikován diabetes mellitus prvního typu, byli bezpochyby srozuměni, byť nakonec soud prvního stupně upustil od závěru srozumění i s následkem smrtelným.
Úmyslně zaviněné jednání ve smyslu §15 tr. zákoníku sestává nejen z úmyslu přímého – v takovém případě by obvinění věděli, že jejich jednáním dojde (alternativně že pravděpodobně může dojít) k těžké újmě na zdraví poškozeného a chtěli mu tento následek způsobit – ale také z úmyslu nepřímého – obvinění věděli, že jejich jednáním může dojít k těžké újmě na zdraví poškozeného, jejich jednání sice nespělo bezprostředně k tomuto následku, ale zároveň byli srozuměni s tím, že tento může nastat, přičemž nepočítali s žádnou reálnou konkrétní okolností, která by takovému následku zabránila.
Jak bylo v dokazovacím řízení zjištěno, lékaři obviněné zevrubně informovali o léčbě předmětného onemocnění a především se skutečností, že jde o nevyléčitelnou chorobu, která při absenci léčby inzulínem může vést k vážnému ohrožení na životě pacienta. O vhodnosti této léčby se konečně mohli přesvědčit v roce 2012 při listopadové až prosincové třítýdenní hospitalizaci poškozeného v trutnovské nemocnici, po kterém byl nezl. „X. X.“*) po terapii inzulínem propuštěn do domácího ošetřování ve výrazně zlepšeném a stabilizovaném stavu. Jak precizně rozvedl odvolací soud na str. 10-11 svého rozsudku ze dne 1. 12. 2015, způsobení těžké újmy na zdraví poškozenému nebylo hlavním cílem obviněných, kdy tito vynakládali značné finanční i časové prostředky ku prospěchu poškozeného. Byli však bezesporu srozuměni s tím, že postupné vysazování a následné zastavení aplikace inzulínu jako jediného léku na diagnostikovanou nemoc poškozeného může vést minimálně k velmi závažnému a nenavratitelnému poškození jeho zdraví, načež i přes evidentní příznaky hyperglykémie a navazující ketoacidózy neudělali nic, co by tomuto následku mohlo zabránit.
Závěru o tom, že se nejednalo toliko o vědomou nedbalost, která je vlastní pachateli, který věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, svědčí i prokázaná skutečnost, že obvinění aktivně falšovali hodnoty objektivně naměřené glukometrem v diabetickém deníčku i v době před návštěvou iris diagnostiky a dále omluva z průběžné kontroly na diabetologii ze smyšlených důvodů v období již téměř fatálního stavu poškozeného. Námitky v tom směru, že lékaři měli dítě sami navštěvovat, když věděli, že obvinění jsou osoby mající nedůvěru k lékařům, že jim nebyla přidělena žádná sociálněprávní péče či asistent pro zvládání situace psychicky a fyzicky nemocných dětí, jsou liché, neboť obvinění s lékaři navenek (zdánlivě) aktivně spolupracovali a ze zfalšovaných hodnot lékaři nenabyli dojmu, že by stav poškozeného nebyl stabilizovaný. Ze spisu (zejm. z výslechů lékařek na diabetologii MUDr. K. H. a MUDr. B. Č.) též nevyplývá, že by se jim obvinění „vyhýbali“ z obavy, že na ně zavolají sociální pracovníky, neboť lékařky jim naopak vycházely vstříc a motivovaly obviněné v léčbě.
Nejvyšší soud nepopírá, že hranice mezi eventuálním úmyslem podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a vědomou nedbalostí ve smyslu §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku není zcela ostrá. V trestní věci obviněných je však jejich srozumění s následkem, které je klíčovým rozlišovacím znakem mezi eventuálním úmyslem a vědomou nedbalostí, řádně a přesvědčivě rozvedeno v odůvodnění rozsudků nižších soudů (srov. str. 31-32 rozsudku nalézacího soudu ze dne 20. 5. 2015 a str. 9-10 rozsudku odvolacího soudu ze dne 1. 12. 2015), na které Nejvyšší soud plně odkazuje.
K již uvedenému lze pouze dodat, že alternativní léčba poškozeného nemohla být konkrétní okolností, na kterou obvinění mohli spoléhat v tom, že zabrání těžkým zdravotním následkům na zdraví poškozeného, v případě, kdy byli dostatečně poučeni o jediné fungující léčbě cukrovky, přičemž měli zkušenost s tím, že tato léčba poškozeného již v minulosti stabilizovala (viz hospitalizace na přelomu listopadu a prosince 2012) a ani ve zjevně horšícím se stavu poškozeného, který vykazoval znaky pokročilé reakce na vysazení léčby inzulínem, se kterým byli obvinění rovněž seznámeni jak teoreticky, tak prakticky, neposkytli poškozenému ani minimální lékařskou pomoc, naopak z plánované preventivní prohlídky na diabetologii nedlouho před smrtí poškozeného upustili pod smyšlenou záminkou.
Co se týče výroku o trestu, obvinění namítají, že jsou osobami bezúhonnými (resp. v případě obviněného I. D. se na něj hledí jako na osobu bezúhonnou), dlouhodobé trestné řízení má vliv na jejich zdraví (zejm. na psychické zdraví J. H.) a takto dlouhý trest odnětí svobody by úplně zpřetrhal vazby s jejich početnými dětmi.
Námitky týkající se trestu lze však v zásadě podřadit toliko pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř ., který je ovšem aplikovatelný pouze na případy, v nichž byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, čímž se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění podmínek, které zákon předpokládá. Dále se tím rozumí kumulace dvou nebo více druhů trestu, které podle zákona nelze vedle sebe uložit, popřípadě uložení takového druhu trestu, který nedovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se rozhoduje o trestném činu, a konečně uložení určitého trestu více obviněným „společně“. Tento dovolací důvod je naplněn konečně i v případě, že byl obviněnému uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Tento dovolací důvod však obvinění neuplatnili a je dlužno dodat, že i kdyby tak učinili, nebyl by v žádné z možných a výše uvedených variant jejich vznesenými námitkami naplnitelný.
K tomu Nejvyšší soud ještě dodává, že v projednávaném případě byl obviněným uložen shodně osmiletý trest odnětí svobody, kdy odvolací soud rozhodoval podle §145 odst. 3 tr. zákoníku v sazbě od osmi do šestnácti let. Jde tak o trest zákonný (v rámci zákonné sazby trestu odnětí svobody, který lze jako druh trestu po přihlédnutí k zásadám trestání v zásadě uložit za jakýkoliv trestný čin), navíc na jeho spodní hranici. O zákonnosti takového druhu a výměry trestu proto není pochyb. Vznesené námitky obviněných ohledně nepřiměřenosti trestu tak nejsou podřaditelné pod žádný z dovolacích důvodů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
S výše uvedeným se pojí námitka, že obvinění sice nastoupili do výkonu trestu dne 7. 3. 2016, nicméně mají pochybnost o tom, zda rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 12. 2015 je vykonatelný, neboť opravený rozsudek nebyl obviněným doručován, ačkoliv je ho nutno doručit jak stranám trestního řízení, tak právním zástupcům.
Je pravdou, že vrchní soud v písemném vyhotovení rozsudku ze dne 1. 12. 2015 v rozporu s jeho veřejným vyhlášením uvedl, že obviněným byl uložen trest odnětí svobody v trvání 9 roků. Na takovou situaci pamatuje ustanovení §131 odst. 1 věta prvá tr. ř., které stanoví, že „ [p]ředseda senátu může zvláštním usnesením kdykoli opravit písařské chyby a jiné zřejmé nesprávnosti, k nimž došlo ve vyhotovení rozsudku a jeho opisech, tak, aby vyhotovení bylo v naprosté shodě s obsahem rozsudku, jak byl vyhlášen.“. Opis „opravného usnesení“ se doručí všem osobám, jimž byl doručen opis rozsudku, načež po právní moci tohoto usnesení, proti kterému je přípustná stížnost, se oprava provede jak ve vyhotovení rozsudku, tak i v opisech, které se od osob, jimž byly doručeny, vyžádají za tím účelem zpět.
Z předloženého spisu Nejvyšší soud zjistil, že odvolací soud vydal podle výše zmíněného ustanovení dne 12. 1. 2016 opravné usnesení (tzn. opravil uloženou výši trestu odnětí svobody v souladu s veřejným vyhlášením rozhodnutí), které doručil jak obviněným – dne 18. 1. 2016 – tak jejich obhájcům – dne 13. 1. 2016 (č. l. 1736 verte ). V souladu se zněním §131 odst. 4 tr. ř. též po právní moci opravného usnesení opravil i předmětný rozsudek, jenž si předtím od obviněných vyžádal, načež ho dodatečně doručil všem dotčeným subjektům – obviněným dne 30. 3. 2016 (č. l. 1691 verte ), jejich obhájcům JUDr. Ludoslavě Hurychové dne 1. 2. 2016 a JUDr. Janu Kočímu dne 2. 2. 2016 (č. l. 1741). Námitka, že v opraveném rozsudku je písařská chyba opravena toliko ručně, není opodstatněná, neboť takový postup neodporuje zákonu, ani praxi. Naopak, tímto je jasně demonstrováno, že rozhodnutí bylo prvotně vyhotoveno s chybou, načež tato byla ve shodě s opravným usnesením odstraněna. Jinak řečeno, je z něho zřetelná jednak skutečnost, že rozsudek byl původně vyhotoven nesprávně a jednak skutečnost, jakým způsobem byla předmětná chyba opravena.
V neposlední řadě obvinění brojili proti výroku o náhradě škody (resp. nemajetkové újmy – pozn. Nejvyššího soudu). Konkrétně náhradu za usmrcení nezletilého poškozeného biologickému otci V. K., považují za bezdůvodné obohacení, neboť tento o poškozeného nejevil žádný zájem a neplatil na něj výživné.
K usmrcení poškozeného došlo dne 10. 4. 2013, tedy za účinnosti zákona č. 40/1964, občanský zákoník, ve znění zákona č. 428/2011 Sb. (dále také jen „ o. z. “). Ten podle §420 ve spojení s §444 odst. 3 písm. c) stanovil, že za škodu usmrcením náleží pozůstalým jednorázové odškodnění, a to každému rodiči ve výši 240 000 Kč. Právě tato částka byla biologickému otci poškozeného přiznána jako náhrada za usmrcení dítěte. Pro zmírnění přílišné tvrdosti daného ustanovení zákonodárce prostřednictvím ustanovení §450 o. z. umožnil přiměřené snížení náhrady soudem, a to z důvodů zvláštního zřetele hodných. Soud přitom měl vzít zřetel zejména k tomu, jak ke škodě došlo, jakož i k osobním a majetkovým poměrům fyzické osoby, která ji způsobila a také k poměrům fyzické osoby, která byla poškozena. Tato korekce nebyla možná, pokud šlo o škodu způsobenou úmyslně.
Obvinění sice spáchali úmyslný trestný čin, následek ve formě usmrcení poškozeného nezl. „X. X.“*) byl ale zaviněn v nedbalostní formě, proto ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě nebyla vyloučena aplikace §450 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1990 sp. zn. 1 Cz 29/90, uveřejněný pod č. 50/1991 Sb. rozh. civ.). Nejvyšší soud však ve shodě s nižšími soudy neshledal konkrétní důvody hodné zvláštního zřetele, které by opodstatnily aplikaci zmíněného moderačního práva. Zde je třeba poznamenat, že pokud se obvinění jeho užití domáhali, bylo zároveň jejich povinností soudu předložit konkrétní podklady, jimiž by svůj požadavek odůvodnili. Řízení o náhradě škody v průběhu trestního řízení (tzv. adhezní řízení) je totiž ve své podstatě občanským řízením uvnitř řízení trestního. Proto je na ně třeba aplikovat zásady vlastní civilnímu procesu. Ze spisového materiálu nejsou zřejmé žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly mimořádný postup ke snížení náhrady. Pouhé tvrzení obviněných o jejich nepříznivé životní (osobní i majetkové) situaci v kontextu trestní věci Nejvyšší soud za důvody hodné zvláštního zřetele nepovažuje a jejich prohlášení v tom směru, že poškozený V. K. starší (biologický otec poškozeného nezl. „X. X.“*) mladšího) o své dítě nikdy nejevil zájem a neplatil na něj výživné, obviněná J. H. nepodepřela žádným objektivním důkazem. Nejednalo se proto o situaci, ve které měl a mohl soud snížit paušální náhradu za usmrcení dítěte poškozenému otci, či jej dokonce s celým jeho nárokem odkázat na občanskoprávní řízení ve smyslu §229 odst. 1 tr. ř.
Součástí dovolání obviněných byla i žádost o přerušení výkonu trestu podle §265o odst. 1 tr. ř. odůvodněná rizikem zpřetrhání vazeb s dětmi obviněných. Podle §265o odst. 1 tr. ř., „[p] řed rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího soudu odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání .“. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud nedospěl k závěru o existenci jakékoli vady v předchozím řízení i ve výsledném rozhodnutí odvolacího soudu, a to včetně uloženého trestu, proto výše zmíněné žádosti nevyhověl, přičemž o tomto již nevydával samostatné negativní rozhodnutí (usnesení), ale tuto skutečnost konstatuje jako součást odůvodnění rozhodnutí o dovolání obviněných (srov. usnesení Nejvyšší soudu ze dne 16. 5. 2007 sp. zn. 11 Tdo 494/2007).
Obvinění taktéž v rámci podaného mimořádného opravného prostředku požádali o osvobození od soudních poplatků, neboť jim byl usneseními Okresního soudu v Trutnově ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. 0 Nt 437/2013 a 438/2013 podle §33 odst. 2 tr. ř. přiznán nárok na bezplatnou obhajobu, načež majetkové a osobní poměry obviněných se od té doby spíše zhoršily.
Obvinění v tomto případě směšují institut bezplatné obhajoby s povinností náhrady nákladů trestního řízení odsouzenými, navíc s názvoslovím vlastním jiným druhům soudních řízení (soudní poplatky jsou vlastní civilnímu a správnímu soudnictví). Povinnost úhrady nákladů trestního řízení upravuje především ustanovení §152-153 tr. ř. Podle prvého odstavce §152 tr. ř. vznikne odsouzenému (tj. tomu, který byl uznán vinným z trestného činu), povinnost náhrady trestního řízení vůči státu. Tyto náklady tvoří pět složek: 1) náklady spojené s výkonem vazby, 2) odměna a hotové výdaje uhrazené ustanovenému obhájci státem, pokud nemá nárok na obhajobu bezplatnou, 3) náklady spojené s využitím elektronického kontrolního systému při podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a při nahrazení vazby, 4) náklady spojené s výkonem trestu odnětí svobody a s výkonem trestu domácího vězení a konečně 5) paušální částka ostatní náklady, jež nese stát. Ve spojení s §152 odst. 3 tr. ř. paušální částku ad 5) určuje vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 312/1995 Sb., kterou se stanoví paušální částka nákladů trestního řízení, ve znění pozdějších předpisů.
Je proto zřejmé, že úleva spočívající v bezplatné obhajobě, která byla obviněným přiznána, se týká toliko složky ad 2), nikoliv složek ostatních. Snížení náhrady ostatních nákladů trestního řízení trestní řád ani citovaná vyhláška nepřipouští, přičemž tyto závěry se týkají i paušální náhrady za podání zcela bezvýsledného dovolání. Rovněž je vhodné připomenout, že rozhodování o povinnosti k náhradě nákladů trestního řízení a o jejich výši je agendou předsedy senátu soudu prvního stupně, nikoli soudu dovolacího (srov. §155 tr. ř.).
Na základě všech výše uvedených důvodů pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněných I. D. a J. H. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná, a to v jejich relevantně deklarované části stran uplatněného dovolacího důvodu, když ve zbytku se jednalo o námitky, které se se škálou zákonných dovolacích důvodů míjely. Toto své rozhodnutí dovolací soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 8. 2016
JUDr. František Hrabec
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.