ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.895.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 895/2016-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 7. 2016 o dovolání obviněného R. T. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ˗ pobočky v Olomouci, ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 55 To 308/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 2 T 226/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 2 T 226/2014, byl obviněný R. T. uznán vinným ze spáchání pokračujícího přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
„1) dne 16. 6. 2013 v H., po předchozí telefonické poptávce ze strany poškozené M. M., o nebankovní půjčku ve výši 50.000 Kč, uskutečněné na základě inzerátu obviněného v inzertních novinách s nabídkou nebankovních půjček a uvedením telefonního čísla, se v úmyslu získat neoprávněný prospěch vylákáním finančních prostředků dostavil do bytu poškozené na adrese H., N., sdělil poškozené podmínky pro vyplacení požadované půjčky, sepsal s ní žádost a na papírek ji vlastnoručně napsal číslo účtu, na který měla poškozená uhradit poplatek za vyřízení půjčky ve výši 9.500 Kč, při odchodu ji však sdělil, že peníze pošle na účet on, hotovost ve výši 9.500 Kč si sám převzal a ujistil poškozenou, že nebankovní úvěr dostane, následně poškozenou každý měsíc v době kolem 16. dne v měsíci, kdy měla poškozená výplatní termín starobního důchodu, telefonicky ze skrytého čísla kontaktoval, chodil k ní domů a požadoval vyplacení dalších záloh, takto mu poškozená v období od 16. 6. 2013 do 6. 1. 2014 celkem v osmi případech předala finanční hotovost ve výši 59.100 Kč, sice dne 16. 6. 2013 částku 9.500 Kč, dne 16. 7. 2013 částku 9.500 Kč, dne 16. 8. 2013 částku 8.500 Kč, dne 16. 9. 2013 částku 8.600 Kč, dne 16. 10. 2013 částku 7.800 Kč, v přesně nezjištěný den v měsíci říjnu 2013 částku 2.000 Kč, dne 18. 11. 2013 částku 6.900 Kč a dne 16. 12. 2013 částku 6.300 Kč, dne 6. 1. 2014 obviněný ze skrytého čísla sdělil poškozené, že firma, která ji měla nebankovní půjčku poskytnout, zkrachovala a že žádné peníze nedostane, v měsíci prosinci 2013 v období kolem vánoc při poslední osobní návštěvě v bytě poškozené si od ní vzal zpět sepsanou smlouvu ze dne 16. 6. 2013, žádné peníze poškozené nevrátil a způsobil jí tak škodu v celkové výši 59.100 Kč,
2) jako obchodní zástupce společnosti LLC Investment ltd, s. r. o., IČ 29311543, poté, co s poškozenou J. T., bytem N. M., dne 29. 10. 2013 v Z., okres Š., uzavřel smlouvu o zprostředkování půjčky či úvěru, pod příslibem půjčky převzal na místě v hotovosti částku 7.500 Kč jako hotovostní kauci a dále uvedl v omyl J. T. tak, že dne 30. 10. 2013 telefonicky z neznámého účastnického telefonního čísla zkontaktoval v místě trvalého bydliště poškozenou J. T., od které pod podvodnou legendou poskytnutí finanční půjčky nebankovního charakteru ve výši 100.000 Kč, se záměrem se neoprávněně obohatit, jí sdělil, že půjčka jí bude poskytnuta po uhrazení poplatku za vyřízení půjčky ve výši 3.000 Kč splatného ve prospěch bankovního účtu, který poškozená uradila vložením na tento účet, který je vlastnictvím společnosti Credit Group International CGI, s. r. o., IČ: 24706701 a to dne 30. 10. 2013 v pobočce Č. s., a. s., H. t., Š., následně obviněný obdobným způsobem opětovně uvedl v omyl poškozenou J. T. tím, že pod podvodnou legendou ověření schopnosti poškozené splácet poskytnutou půjčku od ní dne 31. 10. 2013 vylákal úhradu první splátky půjčky ve výši 1.800 Kč, kterou na základě pokynu této osoby poškozená zaslala na účet, poté, co podezřelá finanční částku ze slíbené půjčky neobdržela, po telefonickém kontaktování obviněného R. T., následně opětovně obviněný R. T. poškozenou dne 7. 11. 2013 uvedl v omyl tím, že jí pod podvodnou legendou, že si společnost musí ověřit její schopnost splácet půjčku, poškozenou požádal o uhrazení dalších dvou měsíčních splátek půjčky v celkové výši 3.600 Kč s tím, že po uhrazení těchto splátek jí bude půjčka poskytnuta, přičemž od počátku, kdy jednal s poškozenou J. T., byl přinejmenším srozuměn s tím, že poškozené žádná půjčka poskytnuta nebude, jednal pouze v úmyslu získat finanční prostředky, když v uvedené době měl velké dluhy, které nehradil, přičemž poškozená na základě předchozích pokynů částku 3.600 Kč vložila na bankovní účet, bankovní účet spravoval obviněný, který tuto finanční částku použil pro vlastní potřebu, poškozené nebyla půjčka poskytnuta ani jí nebyly vráceny uhrazené finanční prostředky, čímž J. T., trvale bytem N. M., způsobil škodu 8.400 Kč.“
Za uvedené jednání byl obviněný R. T. odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku, §45 odst. 1 tr. zákoníku ke společnému trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců.
Podle §45 odst. 1 tr. zákoníku byl zrušen z trestního příkazu Okresního soudu v Kroměříži ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. 1 T 97/2014, výrok o vině i trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené M. M., bytem H., N., částku ve výši 59.100 Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 2 T 226/2014, podal obviněný R. T. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě ˗ pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 55 To 308/2015, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ˗ pobočky v Olomouci ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 55 To 308/2015, podal následně obviněný R. T. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný je přesvědčen, že ze strany soudů došlo k nesprávnému právnímu posouzení celé trestní kauzy, přičemž jednoznačný soulad mezi skutkovým stavem a z něj vyvozenými právními závěry jsou nezbytnými podmínkami spravedlivého procesu. Neztotožňuje se s právní kvalifikací soudů ohledně naplnění sutkové podstaty pokračujícího přečinu podvodu, a to mj. z důvodů nenaplnění znaku pokračování z hlediska blízké časové souvislosti, neboť mezi jednotlivými jednáními existuje časová prodleva více jak 4 měsíce, což nelze subsumovat pod blízkou časovou souvislost ve smyslu pokračujícího trestného činu. Dále namítá, že jak prvostupňový, tak i odvolací soud nesprávně vyhodnotil skutkový stav věci a nepostupoval způsobem, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí. Nalézací soud nepostupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., neboť provedené důkazy nehodnotil tak, aby na jejich základě učinil logická a odůvodněná skutková zjištění. Nalézací ani odvolací soud se dále nevypořádal se skutečností, že se v případě uzavírání příkazních smluv jednalo o čistě soukromoprávní vztah podle §744 a násl. občanského zákoníku, neboť v daném případě šlo o dobrovolné uzavírání smluvních vztahů bez limitace, na jejichž základě lze stále konat. Jednání obviněného, které skončilo okamžikem vybráním finančních prostředků a jejich následným předáním vedení společnosti, je pak nutné posuzovat jako občanskoprávní vztah, nikoliv trestněprávní jednání. V případě, kdy by šlo o trestněprávní jednání, pak by se s ohledem na sjednané smlouvy nemohlo jednat o trestněprávní jednání obviněného, ale o jednání vedení společnosti, jejichž jménem obviněný jednal. Jeho jednání nenaplnilo zákonodárcem vymezená kritéria v takové intenzitě, aby bylo nutno je postupovat v rámci trestněprávní úpravy. Soudy porušily princip ultima ratio, zásadu subsidiarity trestní represe a pominuly jednu ze základních zásad trestního práva in dubio pro reo, jednání obviněného nenaplnilo zákonodárcem vymezená kritéria v takové intenzitě, aby bylo nutno je postihovat v rámci nepřísnější trestněprávní úpravy.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ˗ pobočky v Olomouci, ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 55 To 308/2015 a navazující rozhodnutí a věc přikázal soudu k novému projednání a rozhodnutí ve věci.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále k námitce obviněného, který se neztotožňuje s právní kvalifikací soudů ohledně naplnění skutkové podstaty pokračujícího přečinu podvodu z důvodu nenaplnění znaku pokračování v trestném činu, uvedl, že souhlasí se závěry krajského soudu na str. 9 – 10 napadeného usnesení. Hodnocení jednání obviněného jako dvou samostatných skutků by znamenalo zpřísnění trestní odpovědnosti. Naplnění znaků pokračování dle §116 tr. zákoníku v této věci vyloučeno není. Pokud jde o blízkou časovou souvislost, dílčí útok zachycený v bodě 1) rozsudku okresního soudu byl realizován postupně a s dílčím útokem popsaným v bodě 2) se časově potkával. Znaky pokračování zde tudíž naplněny byly. Nicméně i pokud by tomu tak nebylo, náprava by v úvahu nepřicházela, neboť by znamenala zhoršení postavení obviněného. Dále obviněný namítá, že hodnocení důkazů trpí podstatnými vnitřními rozpory, soudy se logicky nevypořádaly se všemi provedenými důkazy, které jsou pro posouzení skutkového děje relevantní. K této skupině námitek státní zástupce uvádí, že je nelze pod uplatněný dovolací důvod přiřadit. Má za to, že je nelze mít za důvodné ani v obecné rovině. Není totiž pravda, že by soudy postupovaly v rozporu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. nebo že by dotčená rozhodnutí trpěla nějakými zásadními rozpory. Naopak dokazování bylo soudy provedeno v rozsahu předpokládaném v §2 odst. 5 tr. ř. a důkazy byly hodnoceny tak, jak stanoví §2 odst. 6 tr. ř., a to v souladu se zásadami formální logiky. Závěry ohledně skutkových zjištění tak plně korespondují s provedeným dokazováním a ani zásada in dubio pro reo porušena nebyla. Naznačuje-li tedy obviněný, že v jeho věci je dána existence extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními a že není pachatelem předmětné trestné činnosti, jde o tvrzení nedůvodné. V tomto ohledu lze odkázat zejména na str. 6 – 10 napadeného usnesení, kde se krajský soud dostatečně vypořádal s případnými drobnými rozpory a nesrovnalostmi rozsudku okresního soudu. Obviněný dále namítá, že podstatou jeho jednání bylo řešení soukromoprávních otázek, šlo o dobrovolné uzavírání smluvních vztahů a o čistě soukromoprávní vztah. Ani tuto námitku nepovažuje státní zástupce za důvodnou. Jednání obviněného je typickým podvodem dle §209 tr. zákoníku a uplatnění trestní odpovědnosti je v řešeném případě plně namístě, a to i s přihlédnutím k trestní minulosti obviněného. V návaznosti na shora uvedené má státní zástupce za to, že k naplnění užitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné, a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného R. T.
Obviněný uplatnil právní námitku relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tím, že namítá vadu právní kvalifikace spočívající v nesprávném posouzení jeho jednání jako pokračování v trestném činu ve smyslu §116 tr. zákoníku. Podle jeho názoru o pokračování nejde, a to vzhledem k časové prodlevě, která mezi předmětnými dílčími akty existuje.
Nejvyšší soud uvádí, že pokud se obviněný domáhá toho, aby jeho jednání nebylo posouzeno jako pokračování v trestném činu, tedy jako jeden trestný čin, nýbrž jako dva samostatné trestné činy, pak se domáhá změny v jeho neprospěch, což je vyloučeno – 265p odst. 1 tr. ř. Pokud jde o blízkou časovou souvislost, dílčí útok zachycený v bodě 1) rozsudku okresního soudu byl realizován postupně od 16. 6. 2013, přičemž dokončen byl až dne 16. 12. 2013. Z toho je patrné, že se s dílčím útokem popsaným v bodě 2) časově překrýval, namítaná časová prodleva v délce čtyř měsíců zde tudíž dána není. Způsob provedení sice totožný není, nicméně za podobný ho označit lze. Je možné konstatovat, že znaky pokračování v trestném činu ve smyslu §116 tr. zákoníku, kde se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku, zde naplněny byly.
Obviněný namítá, že soudy nesprávně vyhodnotily skutkový stav věci a nepostupovaly způsobem, kterým by byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Obviněný byl pouze osobou, která sjednávala smlouvy dle pokynů vedení společnosti, jejímž jménem obviněný jednal, přičemž neměl žádné povědomí o všech dalších krocích. V návaznosti na to dále namítá porušení zásady in dubio pro reo.
Nejvyšší soud konstatuje, že výše uvedené námitky nelze pod uplatněný dovolací důvod přiřadit, protože nesměřují vůči právnímu posouzení skutku ani jinému hmotněprávnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., naopak míří do oblasti procesní. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného. Odvolací soud se s argumentací soudu prvního stupně beze zbytku ztotožnil. Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů. Polemika obviněného s důkazy, s tím, jak je soudy hodnotily, a s tím, jaká skutková zjištění soudy na podkladě důkazů učinily, přesahuje rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Skutkové námitky obviněného v žádném případě nejsou podkladem k tomu, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
Obviněný dále v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal, že soudy obou stupňů byla porušena zásada subsidiarity trestní represe a princip „ultima ratio“, a poukázal na okolnost, že podstatou jeho jednání bylo dobrovolné uzavírání smluvních vztahů, konkrétně příkazních smluv podle §724 a násl. občanského zákoníku a jeho jednání je tak nutné posuzovat jako občanskoprávní vztah, nikoliv trestněprávní jednání, což soudy obou stupňů nezohlednily. Ani tuto námitku nepovažuje Nejvyšší soud za opodstatněnou. Obviněnému totiž není kladeno za vinu jednání spočívající v uzavírání příkazních smluv, nýbrž jednání spočívající ve vylákání finančních prostředků od poškozené nad rámec oprávnění obchodního zástupce, a to pod nepravdivou záminkou zprostředkování půjčky.
Nejvyšší soud k této námitce uvádí, že zásada subsidiarity trestní represe je obsažena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v tr. zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je pouze v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
Zjištěné jednání obviněného je přitom zcela standardním případem jednání podřaditelného pod ustanovení §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Jak již zjistily soudy obou stupňů, je zřejmé, že v případě obviněného takováto ochrana prostředky práva civilního již nepostačovala. V době spáchání činu jednal obviněný vůči poškozené při vylákání finančních prostředků klamavě a úmyslně využil uzavřeného smluvního vztahu k tomu, aby se obohatil nad rámec smluvních podmínek a začal od poškozené lákat pod podvodnou legendou další finanční prostředky v dílčích částkách, které v souhrnu dosáhly výše škody nikoli nepatrné, a tímto jednáním naplnil znaky skutkové podstaty přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Právnímu posouzení učiněnému soudy nižších stupňů proto nelze nic vytknout a dovolací argumentaci obviněného nebylo možno v daném rozsahu přisvědčit. Uplatnění trestní odpovědnosti je navíc v řešeném případě s přihlédnutím k trestní minulosti obviněného plně namístě.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný R. T. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty pokračujícího přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného R. T. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 7. 2016
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu