ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.920.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 920/2016-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 7. 2016 o dovolání obviněné Ing. Bc. E. H. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. 7 To 96/2016, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 171/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 9 T 171/2015, byla obviněná Ing. Bc. E. H. uznána vinnou ze spáchání zločinu křivého obvinění podle §345 odst. 1, odst. 3 písm. d), e) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustila tím, že „dne 17. 3. 2015 v B. na ulici P. v průběhu hlavního líčení konaného u Okresního soudu Brno-venkov, po řádném a zákonném poučení včetně poučení o trestněprávních následcích křivé výpovědi a křivého obvinění v procesním postavení obžalované ve věci vedené pod sp. zn. 1 T 168/2014, zcela vědomě a úmyslně lživě uvedla, že Mgr. M. J., komisař policie České republiky, SKPV, oddělení hospodářské kriminality, který ji vyslýchal v přípravném řízení, v protokolu o výslechu podezřelé vše vyplňoval místo ní, že ve výpovědi není jediná pravdivá pasáž, když protokol o výslechu podepsala, protože jí bylo naznačeno, že to má podepsat, nechtěla, potom podlehla, když předmětná výpověď obsahovala její plné doznání k přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, za který byla následně Okresním soudem Brno-venkov pravomocně odsouzena, kdy její sdělení, že byla policistou pod nátlakem donucena podepsat fiktivní výpověď, kterou neučinila, znamenalo, že M. J. by se tím dopustil jednání, které by nutně muselo být kvalifikováno jako zneužití pravomoci úřední osoby §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, přičemž se uvedeného jednání dopustila proto, aby zpochybnila její předchozí doznání k trestnému činu z přípravného řízení a zakryla důkazy o její trestné činnosti“ .
Za uvedené jednání a za sbíhající se přečin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, kterým byla uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 23. 4. 2015, č. j. 1 T 168/2014-97, byla obviněná Ing. Bc. E. H. odsouzena podle §345 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2,5 roku. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 1 T 168/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 9 T 171/2015, podala obviněná Ing. Bc. E. H. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. 7 To 96/2016, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. 7 To 96/2016, podala následně obviněná Ing. Bc. E. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ve svých námitkách obviněná uvedla, že se neztotožňuje se skutkovým stavem vyplývajícím z napadených rozhodnutí, když k prokázání opravdového a skutečného skutkového stavu navrhovala provedení důkazů, čemuž však nebylo důvodně vyhověno. Dále dodala, že se z její zdravotní dokumentace podává, že pokud je vystavena stresu, reaguje úzkostí a tím, že ztrácí možnost racionálního úsudku a chování, přičemž v zátěži reaguje panickou atakou. Proto obhajoba navrhla zpracování znaleckého posudku ve vztahu k psychickému stavu obviněné v okamžiku zátěžové situace, přičemž měly být zkoumány schopnosti obviněné reprodukovat prožité události během stresové situace ve spojitosti s vnímáním obviněné během stresu. Soudy však tomuto návrhu obhajoby nevyhověly a nebylo ani řádně odůvodněno, proč byl návrh odmítnut, proto obviněná ve svém dovolání vyjádřila názor, že tato skutečnost zakládá existenci tzv. opomenutého důkazu. Rovněž uvedla, že v dané věci existuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, kdy skutková zjištění soudů ohledně časové souslednosti výslechu obviněné jdou dle názoru dovolatelky k její tíži.
Závěrem svého dovolání proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a sám ji zprostil obžaloby, případně aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc přikázal Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že pokud jde o obsahovou stránku podaného dovolání, domnívá se – a to již s ohledem na shora uvedené, velmi stručné vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. – že naprostá většina tam uvedených námitek stojí zcela mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu a tedy pod tento (ani jiný) dovolací důvod je podřadit nelze. Obviněná totiž především zpochybňuje skutková zjištění učiněná soudy, a v rozporu s nimi namítá, že se ničeho nedopustila a že důkazní situace je taková, že proti sobě stojí tvrzení její proti tvrzení policisty, které není podepřeno dalším důkazem. V konečném důsledku tak obviněná pouze polemizuje se způsobem hodnocení důkazů soudy, toto považuje za chybné a pouze na podkladě uvedeného se neztotožňuje se skutkovými závěry popsanými v rozsudku. Takové námitky však samy o sobě přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu založit nemohou.
V podstatě jedinou výjimkou, která by odůvodňovala zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, by byla situace, pokud by se nesprávná realizace důkazního řízení dostala do kolize s principy spravedlivého procesu. Sem lze podřadit případy tzv. opomenutých důkazů, užití nezákonných důkazů a dále situaci, kdy se skutková zjištění nachází v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Pokud jde o obviněnou vytýkané pochybení v podobě tzv. opomenutých důkazů, obviněná skutečně soudu navrhla provedení dalších důkazů (mj. výslech dcery a přibrání znalce k vyhotovení znaleckého posudku k posouzení jejího duševního stavu). K tomu je však třeba připomenout, že soudy nejsou povinny provést všechny důkazy navržené obžalobou či obhajobou. Pokud takto navržený důkaz proveden není, měl by být tento postup (tj. zamítnutí návrhu na provedení takového důkazu) řádně zdůvodněn. Této povinnosti však soudy v projednávané trestní věci plně dostály. Obviněná Ing. Bc. E. H. v tomto směru soudu ani nevytýká, že by se jejími důkazními návrhy vůbec nezabýval, ale poukazuje na to, že zdůvodnění neprovedení navržených důkazů nebylo dostatečné. S tímto jejím názorem se však nelze ztotožnit. Bezvadnost odůvodnění závěru, proč konkrétní důkaz nebyl proveden, nemá přímou spojitost s tím, jak dlouze a obsáhle je zdůvodnění tohoto postupu pojato např. do písemného vyhotovení rozsudku či do jeho odůvodnění. Podstatné je, že uvedený závěr (ve smyslu „proč nebylo třeba důkaz provést“) je logický a přesvědčivý – byť třeba stručný. V posuzované trestní věci soudy zcela důvodně shledaly navržené důkazy nadbytečnými.
Pokud pak obviněná namítá extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, tento vyvozuje jen na podkladě zpochybnění časových údajů v protokolu o výslechu a úkonů, jež měly být uskutečněny a které podle ní v tak krátkém časovém úseku nemohly být provedeny. Na podkladě toho se snaží vzbudit pochybnosti o věrohodnosti poškozeného J., resp. pochybnosti o bezvadnosti prvotních úkonů v rámci trestní věci vedené následně u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 1 T 168/2014. Jde však opět o námitky s uplatněným dovolacím důvodem se zcela míjející. Lze proto uzavřít, že soudy rozhodující v této trestní věci dostály všem parametrům řádného, spravedlivého procesu, a je třeba vycházet ze stabilizovaných skutkových zjištění tak, jak byla soudy učiněna.
Podle názoru státního zástupce by pod uplatněný dovolací důvod snad bylo možno podřadit tučně zvýrazněnou námitku na straně 7 dovolání, bod 11, kde obviněná pravděpodobně zpochybňuje úmysl ke spáchání trestného činu. Tuto námitku však za opodstatněnou nepovažuje. Podstatou trestného činu křivého obvinění je uvedení nepravdivé informace, že určitá konkrétní osoba se dopustila jednání představujícího trestný čin. Ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněná před soudy ve věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 1 T 168/2014 opakovaně uvedla nepravdivé informace ve vztahu k průběhu výslechu vedenému poškozeným Mgr. M. J. Šlo jednoznačně o informace, na jejichž podkladě bylo možno pojmout podezření, že jmenovaný se mohl dopustit trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby. Skutečnost, že jde o nepravdivé informace, obviněná musela velmi dobře vědět. To, zda obviněná byla při výslechu u Mgr. J. ve stresu či nikoli, přitom není podstatné. Rozhodné je, že nepravdu o průběhu tohoto úkonu sdělila následně u soudu. Obviněná přitom byla řádně poučena ve smyslu trestního řádu (a to rovněž o trestněprávních následcích v souvislosti s křivou výpovědí a křivým obviněním), přičemž i průměrně vzdělanému člověku musí být zřejmé, že uvedení tak závažných informací vůči policistovi konajícímu úkony trestního řízení může mít poměrně zásadní negativní důsledky do všech sfér jeho života. Jejím jednáním tedy byla naplněna i subjektivní stránka trestného činu křivého obvinění.
S ohledem na shora uvedené proto považuje dovolání obviněné za neopodstatněné a navrhuje, aby bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněná ve svém dovolání uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněná Ing. Bc. E. H. sice podala dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky dovolatelky, v jejichž rámci namítala nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědi obviněné) a vytýkala nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (nebyl zpracován znalecký posudek ve vztahu ke schopnosti obviněné prezentovat události prožité ve stresových situacích), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněná neuplatnila žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky zločinu křivého obvinění podle §345 odst. 1, odst. 3 písm. d), e) tr. zákoníku. Pouze takto koncipované dovolání by odpovídalo dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. I když obviněná v dovolání deklarovala, že vytýká nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, neuvedla žádné ustanovení hmotného práva, které podle ní bylo chybně aplikováno na skutkový stav zjištěný oběma soudy. Obviněná založila dovolání v celém rozsahu na polemice se správností skutkových zjištění, která soudy učinily v její věci, a v souladu se svou obhajobou prezentovanou v hlavním líčení i v podaném odvolání nadále předkládala svou verzi skutkového stavu založenou na tvrzení, že se předmětného jednání nedopustila. Je třeba konstatovat, že obviněná se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byla stíhána. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Pokud obviněná namítala neúplnost dokazování spočívající v tom, že nebylo vyhověno jejímu návrhu, aby byl zpracován znalecký posudek ve vztahu k psychickému stavu obviněné v okamžiku zátěžové situace, je třeba podotknout, že v posuzované věci se nejedná o případ tzv. opomenutých důkazů, neboť soudy konkrétní návrhy obviněné na doplnění dokazování neopomenuly, když soud prvního stupně podrobně rozvedl důvody, pro které k němu nepřistoupil, v části na s. 6 odůvodnění rozsudku. Soud odvolací pak svůj postoj k namítanému nevyhovění návrhu obhajoby zaujal ústavně konformním způsobem na s. 3 odůvodnění svého rozhodnutí.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněnou považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Brně, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Tato zjištění mají potřebný obsahový základ především ve výpovědi svědka Mgr. M. J. (ovšem nikoli na základě jejího neobjektivního a nekritického hodnocení bez návaznosti na další ve věci provedené důkazy), úředním záznamu o vysvětlení podaném V. P., částečně ve výpovědi obviněné Ing. Bc. E. H. a dále listinných důkazech (spis vedený u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 1 T 168/2014 atd.). Odvolací soud se pak v rámci svého přezkumu zabýval v podstatě totožnou argumentací dovolatelky jako v nyní projednávaném dovolání a vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně neměl žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona řádně odůvodnil. Soudy si byly vědomy tvrzení obviněné, že se předmětného jednání nedopustila (resp. že nikoho lživě neobvinila), a již proto postupovaly při hodnocení důkazů velmi obezřetně. Soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněná nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněné Ing. Bc. E. H. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 7. 2016
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu