Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.07.2016, sp. zn. 4 Tdo 940/2016 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.940.2016.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz

Ublížení na zdraví

ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.940.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 940/2016-19 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 7. 2016 o dovolání obviněného A. S. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 5 To 508/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 52 T 160/2013, takto: Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění: Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 52 T 160/2013, byl obviněný A. S.uznán vinným ze spáchání jednak přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a jednak přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že „dne 28. 12. 2012 v době od 21:45 hod. do 22:00 hod. v obci B., okr. Ch., na návsi před domem napadl úderem pěstí do nosu poškozeného D. D., čímž poškozenému způsobil frakturu nosních kůstek, pohmoždění a hematomy horních a dolních očních víček, kdy celková doba léčení v souvislosti s výše uvedenými úrazy trvala nejméně 10 dní“ . Za uvedené jednání byl obviněný A. S. odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, regionální pobočce Ústí nad Labem, částku ve výši 2.674,82 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený D. D., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, regionální pobočka Ústí nad Labem, odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 52 T 160/2013, podal obviněný A. S. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 5 To 508/2015, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl. Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 5 To 508/2015, podal následně obviněný A. S. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání uvedl, že se skutku, ze kterého je viněn, nedopustil. Dále uvedl, že skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, jsou nesprávná a celé tvrzení poškozeného je nesmyslné a nelogické. V této souvislosti obviněný vyjádřil názor, že provedenými důkazy bylo prokázáno, že se poškozený D. D. v rozhodný den popral s třetí osobou, byl silně opilý a v daném konfliktu s třetí osobou, resp. při následném pádu na zem, utrpěl zranění, která byla následně policií a lékařem konstatována. Provedené důkazy tedy při vzájemném posuzování vyznívají jinak, než jak byly hodnoceny soudem. Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, aby zrušil rovněž rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 52 T 160/2013, a sám obviněného zprostil obžaloby. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 10. 6. 2016 Nejvyššímu soudu sdělil, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat a současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jenÚmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.). Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek. Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný A. S. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně jeho výpovědi, výpovědi poškozeného D. D. a svědka L. M.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Pouze takto koncipované námitky by svým obsahem odpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný pojal dovolání jako polemiku s uvedenými skutkovými zjištěními, a to v návaznosti na svou obhajobu, že se žádného jednání popsaného ve výroku o vině nedopustil. Námitky obviněného tím nabyly skutkové povahy a ocitly se mimo rámec dovolacího důvodu. Obviněný sice formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale uplatnil pouze námitky, které mu svým obsahem neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné. V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Chomutově, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Ústí nad Labem, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají evidentní obsahové zakotvení především ve svědecké výpovědi poškozeného. Poškozený konkrétně a přesvědčivě popsal okolnosti napadení, jeho průběh i způsob útoku obviněného. Pokud soudy hodnotily jeho usvědčující výpověď jako věrohodnou, měly pro to přijatelné důvody. Výpověď poškozeného byla podpořena listinnými důkazy (protokol o ohledání místa činu, lékařské zprávy atd.) a především znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, který potvrdil, že zranění poškozeného korespondovala se způsobem napadení, jak ho popsal poškozený. Za tohoto stavu není nic nelogického či nepřijatelného na zjištění, že poškozeného napadl a zranil obviněný. Jinak není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.) a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem. S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného A. S. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 27. 7. 2016 JUDr. Jiří Pácal předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Název judikátu:Ublížení na zdraví
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:07/27/2016
Spisová značka:4 Tdo 940/2016
ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.940.2016.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Ublížení na zdraví
Dotčené předpisy:§146 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-10-05