ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.962.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 962/2016-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 7. 2016 o dovolání obviněného J. Č. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 3 To 54/2015, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 81 T 4/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 81 T 4/2014, byl obviněný J. Č. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil spolu s obviněným Č. H. tím, že:
„ dne 11. 3. 2011 v době kolem 20:15 hod. v obci B., okr. O., poté, co ke svému neoplocenému domu v ul. N. Z. přijel poškozený M. M., osobním motorovým vozidlem tovární značky Mercedes-Benz ML 350, po dálkovém otevření garážových vrat vjel do garáže a z auta vystoupil, vešli s kuklami na hlavách do garáže, pod pohrůžkou střelnou zbraní ho donutili si lehnout a za používání slova „děngy“ se ho ptali, kde má peníze a trezor, přičemž když jim řekl, že peníze jsou v autě, odvedli ho garáží do domu, kde ho v chodbě v přízemí donutili si lehnout a provazem, který si za tím účelem přinesli, mu spoutali ruce i nohy, vrátili se do garáže a po otevření dveří zavazadlového prostoru auta, se kterým poškozený přijel, z něj odcizili dvě příruční taštičky obsahující celkovou finanční částku ve výši nejméně 790.000 Kč a dvě sportovní tašky se sportovním oblečením a tenisovými raketami a z místa odešli.“
Za uvedené jednání byl obviněný J. Č. odsouzen podle §173 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v 7 roků. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z pravomocného rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. 9. 2011, sp. zn. 2 T 191/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, jestliže vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným J. Č. a Č. H. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody rukou společnou a nerozdílnou poškozenému M. M., částku 790.000 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený M. M. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněného Č. H.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 81 T 4/2014, podali obvinění J. Č. a Č. H. odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 3 To 54/2015 tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 3 To 54/2015, podal obviněný J. Č. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Obviněný je toho názoru, že jak Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, tak i Vrchní soud v Olomouci zásadně pochybily při právní kvalifikaci jednání, neboť vymezení skutku, jak je uvedeno v rozsudku, nenaplňuje zákonné znaky trestného činu loupeže a současně je zde dán extrémní nesoulad mezi právními závěry a zjištěnými skutkovými okolnostmi soudů obou stupňů. Odvolací soud převzal právní hodnocení soudu prvního stupně, ačkoliv je zřejmé, že právní hodnocení skutku jakožto zločinu loupeže ve světle nových důkazů provedených před odvolacím soudem nemůže obstát. Skutková zjištění odvolacího soudu nekorespondují s výsledky provedeného dokazování, přičemž důkazy nebyly vyhodnoceny v souladu se zákonnými požadavky jasně, logicky a bez vnitřních rozporů. Odvolací soud, ač v opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, sám tak zatížil své rozhodnutí vadou spočívající v nesprávné aplikaci normy hmotného práva. Obviněný poukazuje na to, že vůči poškozenému neužil pohrůžku násilí střelnou zbraní, že žádnou zbraň u sebe ani neměl a že celé jednání bylo provedeno bez jakéhokoliv násilí či pohrůžky bezprostředního násilí. Díky tomu také nemohlo dojít k naplnění objektivní stránky trestného činu loupeže a skutek, kterého se dopustil, byl tedy soudy nesprávně posouzen. Odvolací soud nesprávně kvalifikoval jeho jednání jako jednání úmyslné, přestože z provedených důkazů evidentně vyplývá, že v něm úmysl k násilnému jednání být spatřován nemůže. Rozhodnutí je tak z hlediska posouzení subjektivní stránky trestného činu nepřezkoumatelné, neboť není jasné, na základě kterých skutečností dospěl odvolací soud k závěru o naplnění subjektivní stránky trestného činu. Závěrem svého dovolání obviněný poukazuje na nesprávné posouzení výše škody, která nemá oporu v provedeném dokazování a která má za následek nesprávnou právní kvalifikaci spáchaného jednání.
Z uvedených důvodů proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouc ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 3 To 54/2015, zrušil a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a uvedl, že námitky obviněného v zásadě nelze pod uplatněný dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přiřadit. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost spočívá v aplikaci norem procesních, nikoliv hmotněprávních. Z tohoto důvodu je tak dovolací soud zásadně vázán skutkovými zjištěními soudů dříve ve věci činných, přičemž těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Nicméně obviněný v podaném dovolání nevychází ze skutkového stavu zjištěného soudy dříve ve věci činnými, naopak polemizuje s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy, činí vlastní hodnocení důkazů, na podkladě toho pak předkládá svá vlastní skutková zjištění a svou vlastní verzi skutkového děje. Existenci extrémních rozporů, nedostatky objektivní a subjektivní stránky trestného činu pak dovozuje nikoliv na podkladě skutkového stavu zjištěného soudy a jejich hodnocení důkazů, nýbrž na podkladě svého vlastního hodnocení důkazů, resp. na podkladě své vlastní verze skutkového děje. Primárně jde tedy obviněnému o prosazení svého vlastního hodnocení důkazů, resp. vlastní verze skutkového děje, přičemž vady právní kvalifikace jsou dovozovány až sekundárně. K takovéto argumentaci však nelze v dovolacím řízení zásadně přihlížet. Dovolací soud je totiž při posuzování správnosti právního posouzení skutku zásadně vázán hodnocením důkazů a skutkovými zjištěními učiněnými soudy dříve ve věci činnými, nevychází z verze skutkového děje, kterou prosazuje obviněný.
O soudy učiněných skutkových zjištěních nepanují žádné pochybnosti, což neplatí o důkazech, kterých se dovolává obviněný a které soudy právem označily za nevěrohodné, přičemž řádně a dostatečně vysvětlily proč (viz např. str. 10 usnesení Vrchního soudu v Olomouci). Obviněný tedy naplnění dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tvrdí pouze formálně, když ve skutečnosti usiluje o prosazení své vlastní verze skutkového děje. Takovouto argumentaci však nelze pod tvrzený dovolací důvod podřadit, nelze ji však přiřadit ani pod žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů, a to ani ve spojení s dovolacím důvodem dle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Nejvyšší soud dále zjistil, že obviněný J. Č. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutků, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, z nichž v napadeném rozhodnutí vycházel také Vrchní soud v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného. Stejně tak dostatečně vyložil úvahy, jimiž se řídil při volbě právní kvalifikace a při stanovení druhu, výměry a způsobu výkonu trestu. Odvolací soud se s argumentací soudu prvního stupně beze zbytku ztotožnil. Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů, zejména z výpovědi poškozeného M. M., která je neměnná a vždy v podstatných okolnostech shodná, přičemž koresponduje s dalšími provedenými důkazy, např. s výpovědí svědkyně Z., které se svědek H. ml. svěřil o způsobu provedení loupeže a osobách, které tuto loupež provedly, dále z výpovědí svědka T., který vypověděl, že nešlo o loupež fingovanou, a dalšími listinnými důkazy, např. zprávou Magistrátu města Olomouce, ze které vyplývá, že poškozený žádal o vydání nového občanského průkazu, který mu byl odcizen při loupeži, což by při fingovaném přepadení jistě nebylo nutné. Polemika obviněného s důkazy, jak je soudy hodnotily, a s tím, jaká skutková zjištění soudy na podkladě důkazů učinily, přesahuje rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Skutkové námitky obviněného v žádném případě nejsou podkladem k tomu, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím důvodem.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že pokud jde o skutková zjištění soudů obsažená ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku a blíže rozvedená v odůvodnění dotčených rozhodnutí, ta plně odpovídají zvolené právní kvalifikaci. Skutková věta jednoznačně pojednává nejen o užití násilí vůči poškozenému, resp. užití jeho bezprostřední pohrůžky (hrozba střelnou zbraní a svázání poškozeného), nýbrž i o tom, že jednání bylo vedeno úmyslem zmocnit se cizí věci (zejména peněz) a takto byla způsobena škoda značná (konkrétně minimálně 790.000 Kč).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. byl v této věci uplatnitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tu je vázán na další dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., v posuzované věci na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z této vázanosti vyplývá, že pokud uplatněné námitky nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak nejsou ani dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného J. Č. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 7. 2016
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu