ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.1353.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 1353/2015-63
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. března 2016 o dovolání obviněné Mgr. M. D . , a nejvyššího státního zástupce, které podal v neprospěch obviněných Bc. R. Š., Bc. L. P., Ing. J. K., Bc. L. M., Bc. V. S., Z. K. a Mgr. M. D., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. 5 To 280/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově, pod sp. zn. 104 T 160/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se k dovolání nejvyššího státního zástupce zrušují usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. 5 To 280/2014, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 25. 4. 2014. Současně se zrušují také všechna další rozhodnutí, na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Karviné – pobočka v Havířově přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1) Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 25. 4. 2014, sp. zn. 104 T 160/2013 byla obviněná Mgr. M. D. a spol. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby.
2) Odvolání státní zástupkyně a obviněné Mgr. M. D. proti rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. 5 To 280/2014, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
3) Obviněná napadla toto rozhodnutí dovoláním, v němž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy vznesla pochybnost, že by se skutečně stal skutek, který jí byl obžalobou kladen za vinu, a že by se jej dopustila a navrhla, aby byla zproštěna obžaloby z důvodu pro ni příznivějšího, tj. dle §226 písm. a) tr. řádu, protože nebylo prokázáno, že by se předmětný skutek stal. Nesprávnost právního posouzení obviněná spatřuje především ve skutečnosti, že soudy obou stupňů nepřevzaly názor státní zástupkyně, že by v jednání obviněných bylo možno spatřovat motiv opatření si prospěchu a rovněž konstatovaly absenci jejich úmyslného zavinění. Přesto soudy nesprávně, v nesouladu se zjištěnými závěry, rozhodly tak, že se obvinění jednání, které je jim kladeno za vinu, dopustili. Obviněná dále nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, že v dané věci nebyli obvinění stíháni za svůj právní názor při posuzování oznámení o spáchání přestupků. Zdůrazňuje, že v hlavním líčení byl ohledně předmětných přestupkových řízení proveden jediný zásadní důkaz (Záznam o provedení státního dozoru), dle kterého šlo v konkrétních případech o nesprávný právní závěr či nesprávnou aplikaci zákonného ustanovení, přičemž takto na jednoho pracovníka připadá ročně cca 4-5 závadných spisů z celkových cca 400 spisů. Tímto tvrzením obviněná dokládá, že není možné stíhat pracovníka státní moci za jeho právní názor. Nesprávný právní názor a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení spatřuje obviněná rovněž v závěru odvolacího soudu, že byla v předmětných řízeních v postavení úřední osoby a rovněž v dělené odpovědnosti zpracovatele spisu a jeho nadřízeného (even. jeho zástupce), když uvedený závěr soudu nemá oporu v zákoně. Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí v rozsahu týkající se obviněné podle §265k tr. ř. zrušil a sám podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že se obviněná zprošťuje obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř., neboť nebylo prokázáno, že by se stal skutek, pro který je stíhána.
4) Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněné odmítl věcně vyjadřovat. Poukázal však na svůj výslovný souhlas, aby Nejvyšší soud rozhodl věc za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
5) Nejvyšší státní zástupce podal podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. v neprospěch obviněných dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V podaném dovolání nejdříve shrnul dosavadní průběh řízení a konstatoval, že se s rozhodnutími obou soudů nemůže ztotožnit. Podotkl, že v rámci řízení byl zjištěn takový skutkový stav, který je shodný s obžalobou, kdy bylo zároveň vyloučeno pouhé možné aplikování nesprávného právního názoru obviněných. Pokud se týká právního posouzení věci, soudy obou stupňů rozhodly tak, že obvinění jednali v daných případech jako úřední osoby, případně jako veřejní činitelé. V této souvislosti upozorňuje na znění aktuálních směrnic, které upravují postup takových pracovníků, z nichž plyne, že při podepisování písemností vznikají závazky městu a každý zaměstnanec nese důsledky za svůj podpis v souladu s obecně závaznými právními předpisy a vnitřními akty řízení Magistrátu města Havířova, avšak zároveň písemnosti předkládané k podpisu parafuje zpracovatel, který tímto odpovídá za formální a věcnou správnost. Dále k souladu postupu obviněných se zákonem o přestupcích doplňuje, jaké jsou dle litery zákona důvody pro odložení věci, postoupení věci, rovněž i co je podkladem pro zahájení řízení o přestupku a zdůraznil, že v daných případech se vždy jednalo o přestupky, jež je nutno projednávat z úřední povinnosti a z jednotlivých oznámení jasně plyne, že obsahují takové skutečnosti, které zakládají povinnost zahájit příslušná přestupková řízení a provést dokazovaní, čehož si obvinění museli být vědomi. Podotkl však, že vina obviněných vázne pouze na určitých případech, v určitých konkrétních okruzích, nikoli paušálně. Nejvyšší státní zástupce se ve svém dovolání vyjádřil i k subjektivní stránce žalovaných trestných činů. K uvedené problematice uvedl, že tato musí být, vedle vztahu k jiným znakům skutkové podstaty, dána v podobě úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, k čemuž se však dle úvah státního zástupce soudy vyjádřily pouze nedostatečně, když uvedly, že obvinění ze svého jednání nijak neprofitovali, nebyli ve vztahu k eventuálním přestupcům a byli přesvědčeni, že takové jednání má pozitivní vliv na činnost Městské policie Havířov. Vytýká, že se v daných případech nejednalo o okrajovou, méně závažnou agendu a ačkoli nebyla prokázána majetková či osobní provázanost obviněných s možnými přestupci, byl takovým jednáním obviněných opatřen neoprávněný prospěch potenciálním pachatelům, oproti jiným osobám, prošetřovaným v rámci zákonem stanoveného postupu řešení přestupků. Z výše uvedeného proto dovozuje, že na straně obviněných byla naplněna subjektivní stránka trestných činů, které jsou jim kladeny za vinu. Odmítá rovněž i argument soudů, že by se jednalo o systémovou vadu celého oddělení, neboť skutečnost, že se takového jednání dopouštělo více osob, nezakládá jeho beztrestnost. V souvislosti se zásadou subsidiarity trestní represe uvádí nejdříve obecné skutečnosti pro její naplnění a shrnuje, že v daném případě obvinění nerespektovali své zákonné povinnosti a svoji pravomoc vykonávali v rozporu s právními předpisy, čímž si nejenže zjednodušovali práci, ale především svým jednáním zajistili neoprávněný prospěch osobám podezřelým ze spáchání přestupku tím, že tyto zůstaly nepotrestány. Na základě výše uvedeného proto dovodil, že se obvinění dopustili jednání tak, jak je popsáno v obžalobě, opakovaně, postupem zcela v rozporu s předpisy, přičemž neexistují žádné specifické znaky předmětného jednání, jež by odůvodňovaly vyloučení trestního postihu, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky dle §265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě a rovněž i rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal věc Okresnímu soudu v Karviné – pobočka v Havířově, aby věc znovu projednal a rozhodl.
6) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné a nejvyššího státního zástupce jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými, u obviněné prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], u státního zástupce [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř. (rozh. č. 15/2012 Sb. rozh. tr.)], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a jsou založena na dovolacím důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., respektive §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
7) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou a nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
8) Jak již bylo konstatováno, podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ač se ve skutečnosti o trestný čin nejedná, anebo sice došlo ke spáchání trestné činnosti, ale její právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu, jehož stěžejní část spadá do kompetencí činnosti nalézacího soudu a v jeho průběhu je třeba nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle vnitřního přesvědčení soudu založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je následné zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
9) Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., je pak dán v případě existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedených v písmenech a) až k).
10) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud tak je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněními (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
11) Ve vztahu k dovolání obviněné, které vychází z dovolacího důvodu, který je vymezen ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je třeba uvést, že z rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně vyplývá, že soudy v posuzované věci dospěly ke zjištěním, podle nichž došlo ke spáchání stíhaného skutku. Obvinění se podle zjištění soudů dopustili jednání, jak jsou popsána v jednotlivých skutcích kladeným jim za vinu, avšak míra společenské škodlivosti v daném případě nedosahuje takové výše, aby mohlo být jejich jednání posuzováno jako trestný čin, ať už trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, či zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zákona (především strana 13 a 15 rozhodnutí odvolacího soudu). Proto přistoupily ke zprošťujícímu důvodu předpokládanému ustanovením §226 písm. b) tr. ř. Obviněná naproti tomu dovoláním v zásadě namítá, že se stíhaný skutek nestal (§226 písm. a) tr. ř.). Podle §226 písm. a) tr. ř. „soud zprostí obžalovaného obžaloby, jestliže na základě důkazů předložených v hlavním líčení státním zástupcem a případně doplněných soudem, a to i k návrhu ostatních stran, nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán“.
12) Obviněná pod tento uplatněný dovolací důvod podřadila výhrady, které jej pojmově nemohou naplňovat. Za námitky, které lze podřadit pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno označit pouze takové výhrady dovolatele, jejichž podstatou je tvrzení, že soudy zjištěný skutek nevykazuje zákonné znaky žádného trestného činu, anebo, že zjištěný skutek vykazuje znaky jiného trestného činu, než jak jej posoudily soudy. Z obsahu dovolání obviněné však vyplývá, že podstatou jejich námitek je tvrzení, že soudy učinily nesprávná skutková zjištění, pokud dospěly k závěru, že se stíhaný skutek stal. Za situace, kdy se obviněná domáhá zjištění, že se skutek nestal, může takového zjištění dosáhnout pouze poukazem na neúplnost provedeného dokazování a nesprávné hodnocení vykonaných důkazů.
13) Lze tedy uzavřít, že dovoláním obviněné, které odkazuje na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nelze napadat zprošťující rozsudek v případě, že k zproštění došlo proto, že se žalovaný skutek stal, ale není trestným činem, neboť v takovém případě se obviněná požadavkem na to, aby byla zproštěna z důvodu uvedeného v §226 písm. a) tr. ř., ve skutečnosti domáhá změny skutkových zjištění, tedy ve skutečnosti vytýká soudům nesprávnost skutkových zjištění. Zjednodušeně řečeno, vychází-li napadené rozhodnutí z toho, že se skutek stal (avšak není trestným činem), zatímco dovolatel se dovoláním domáhá zjištění, že se skutek nestal, a to tvrzením, že soudy nesprávně hodnotily některé důkazy či neprovedly dokazování v potřebném rozsahu, pak v takovém případě se dovolatel ocitá mimo rámec vymezený dovoláním důvodem předpokládaným ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto blíže viz [R 40/2005 Sb. rozh. tr. - o bviněný může dovoláním napadnout též zprošťující rozhodnutí, pokud se domáhá toho, aby byl zproštěn z důvodu, který je pro něj příznivější. Jestliže byl obviněný zproštěn obžaloby z důvodu předpokládaného ustanovením §226 písm. b) tr. ř. (tj. že se stal skutek, který však není trestným činem), pak prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nemůže domáhat zproštění podle ustanovení §226 písm. a) tr. ř., neboť v takovém případě ve skutečnosti napadá soudy učiněná skutková zjištění tvrzením, že se v žalobním návrhu uvedený skutek nestal. Dovolání je v takovém případě podáno z jiného než zákonného důvodu ].
14) S ohledem na shora uvedené skutečnosti muselo být dovolání obviněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
15) V souvislosti s námitkami, které v dovolání uplatnil nejvyšší státní zástupce, pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že tyto lze pod jím uplatněný dovolací důvod podřadit. Z podané obžaloby vyplývá, že obvinění byli stíháni pro trestné činy zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák.). Trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí „úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu“. Trestného činu podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustil „veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu“. Z rozhodnutí soudu prvního stupně s jehož závěrem se ztotožnil soud odvolací vyplývá, že obvinění jednali jako úřední osoby ve smyslu §127 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, případně jako veřejní činitelé ve smyslu §89 odst. 9 tr. zák. S ohledem na složitost právního posouzení jednání obviněných, považuje Nejvyšší soud za potřebné pro následující úvahy zmínit i skutečnost, že rozhodnutí soudu prvního stupně na str. 1-13 obsahuje výrokovou část, str. 14-18 pak odůvodnění, z toho až do strany 17 se jedná o popis výpovědí obviněných, resp. svědků a odkaz na listinné důkazy. K pojmu „veřejný činitel, úřední osoba“ soud prvního stupně uvedl, že „považuje za nesporné, že obžalovaní u jednotlivých přestupkových věcí rozhodli o jejich odložení, resp. zastavení řízení, případně záznamy o odložení podepsali. Vzhledem k funkci, pracovní náplni a oprávněním je dále možno konstatovat, že obžalovaní jednali jako úřední osoby, resp. veřejní činitelé“. Soud druhého stupně na straně 13 se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil a rozvádí úvahy soudu prvního stupně, když poukazuje na důkazy, na základě kterých je uvedený závěr soudu prvního stupně nezpochybnitelný. Lze tedy uzavřít, že ohledně jednoho ze znaků trestného činu (úřední osoba, resp. veřejný činitel), pro který byla na obviněné podána obžaloba, dospěly soudy k závěru, že obvinění jednali jako úřední osoby, resp. v postavení veřejného činitele.
16) Dalšími ze znaků zmíněných trestných činů je úmysl způsobit „jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch; resp. úmysl způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch“. V souvislosti s uvedeným znakem úmyslu a neoprávněného prospěchu sobě nebo jinému, nelze např. přehlédnout, že v závěrečné řeči (č. l. 1694) poukazuje státní zástupkyně na to, že obvinění na své povinnosti rezignovali, jednali v rozporu s zákonnými předpisy a „výrazně si zjednodušili svoji práci, navíc s vědomím, že osoba, která byla původně podezřelá z přestupku, zůstane neoprávněně nepotrestána“. Soud prvního stupně k otázce úmyslu poukázal na to, že „rozhodnutí o odložení věci či zastavení jsou vskutku vadná a nesrovnalosti by dalším dokazováním bylo možno u řady případů odstranit“ a dále mj. konstatuje, že pokud jde o úmysl v případě trestného činu podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (výkon pravomoci odporující právnímu předpisu), pak musí jít o aktivní úmyslné jednání, přičemž podle názoru soudu „postupovali v dobré víře a měli za to, že jde o správný postup“. Dále dospěl soud prvního stupně k závěru, že „nebylo zjištěno nic v tom směru, že by obžalovaní byli v nějakém vztahu k přestupcům a že by jakýmkoliv způsobem z odložení věci nebo zastavení řízení profitovali“. Vzhledem k tomu, že postupovali v dobré víře, nebyl dán ani úmysl eventuální, opatřit jinému prospěch a nebyl dán ani neoprávněný prospěch k samotným obviněným spočívající v tom, že odkládáním a zastavováním řízení si výrazně usnadňovali práci, neboť bylo prokázáno, že počet vyřízených věcí na každého z obžalovaných činil cca 400 spisů ročně a závadové spisy činily pouze zlomek z tohoto množství. Více pak k otázce zavinění a znaku opatření neoprávněného prospěchu sobě uvedl soud druhého stupně (viz str. 1759-1760). Nejvyšší soud se částečně ztotožňuje se závěry soudu druhého stupně, že „obvinění z jednání, pro které byli postaveni před soud, sami neprofitovali, nebyli v nějakém vztahu k eventuálním přestupcům, se zřetelem k přesvědčení obžalovaných, že jejich sjednocená praxe je správná, že měla pozitivní vliv na postup Městské policie Havířov při zjišťování a objasňování přestupků v dopravě a nelze tudíž dovodit zavinění obžalovaných opatřit sobě neoprávněný prospěch, který v odvolání státní zástupkyně spatřuje v řešení oznámení nejsnažším možným způsobem ve věcech, kde fakticky neexistoval možný stěžovatel“. Správně soud druhého stupně poukázal na celou řadu skutečností vyznívajících ve prospěch obviněných, které byly spjaty s jednáním obviněných a které do značné míry ovlivnily jejich práci, které však v odvolání státní zástupkyní byly zlehčovány (nárůst agendy v důsledku značné aktivity Městské policie v Havířově, nedostatečné personální vybavení, společenská škodlivost některých přestupků, nejednotný postup Městské police v Havířově a nedostatky při předkládání věcí do správního řízení, zlepšení práce police na základě výtek ze strany obviněných, apod).
17) Shora již bylo uvedeno, že soud prvního i druhého stupně shodně dospěly k závěru, že obvinění jednali jako úřední osoby (šlo o referenty správního oddělení, kteří byli oprávněni k samostatnému vedení přestupkových věcí a vydávání správních rozhodnutí v oblasti přestupů proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích – viz např. č. l. 1352–1354, č. l. 198–202, č. l. 1419–1420, č. l. 1425, č. l. 1567–1591, (pracovní náplně, pověření, směrnice). Rovněž tak bylo soudy poukázáno a není ani v podaném dovolání zpochybněno, že obvinění svoji pravomoc vykonávali způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu.
18) Soudu druhého stupně (totéž platí i pro soud prvního stupně, jehož odůvodnění je v dané problematice mnohem stručnější), však je nutno vytknout, že se již stejně nevěnovaly otázce (ne)prokázání úmyslu ve vztahu k znaku „opatřit jinému neoprávněný prospěch“. Ve vztahu k těmto nedostatkům lze z rozhodnutí soudu prvního stupně uvést, „dále má soud za to, a to v návaznosti na obsah přestupkových spisů a ostatně i se zřetelem na zprávu o kontrole ze strany krajského úřadu, že rozhodnutí o odložení věci či zastavení řízení jsou vskutku vadná a nesrovnalosti by dalším dokazováním bylo možno u řady případů odstranit. Přitom z rozhodnutí soudů nižších stupňů není zřejmé, kterých konkrétních případů by se takové zjištění mělo týkat. V souvislosti s tímto obecným konstatováním, kdy je možno se ztotožnit se závěrem o mimořádné vytíženosti obviněných v období, které je jim kladeno za vinu, nelze přehlédnout, že obviněným je za vinu kladeno protispolečenské jednání v různém období od roku 2009 do roku 2011, resp. 2012 (v případě obviněného Bc. V. S. 25. 3. 2009 – 27. 3. 2009) a s různým počtem jednotlivých útoků. Z rozhodnutí soudu prvního ani druhého stupně pak není patrno, v kolika případech a u kterého z obviněných by tyto soudy považovaly rozhodnutí těmito obviněnými vydaná za vskutku vadná, s tím, že by nesrovnalosti bylo možno v dalším řízení odstranit jak se v jejich rozhodnutí (myšleno soudu) uvádí.
19) K otázce úmyslu je nutno uvést, že:
1) trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
2) Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem.
20) Výše uvedené soudy dospěly k závěru, že příslušná rozhodnutí považují za vadná (str. 17 rozsudku soudu prvního stupně; není patrno, zda všechna, ev. která), že šlo o systémovou a plošně se opakující vadu celého přestupkového oddělení. Obdobně se rovněž vyjádřil soud druhého stupně na straně 13 svého usnesení („šlo o systémový, plošně se opakující postup, vycházející z jednostranného posouzení nadřízených orgánů v obdobných věcech). K posledně uvedenému konstatování soudu druhého stupně považuje Nejvyšší soud za potřebné však uvést, že lze sice z rozhodnutí soudů nižších stupňů vystopovat na základě výpovědí svědků, že spolupráce s nadřízeným správním orgánem nebyla mnohdy ideální a právní názory na posuzování věcí se vyvíjely, přesto v souvislosti s otázkou úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku zůstalo stranou zájmu soudu prvního i druhého stupně odůvodnit (ne)naplnění tohoto znaku mj. také v kontextu s dalšími důkazy, které tyto soudy měly k dispozici. Přestože soudy obou stupňů několikráte zmiňují ovlivnění rozhodovací praxe obviněných rozhodnutími krajského úřadu, přesvědčivosti zmíněných soudních rozhodnutí rozhodně nedodá to, že ani jedno ze shora zmiňovaných soudních rozhodnutí neodkazuje na konkrétní rozhodnutí krajského úřadu, které mělo podle zjištění soudů ovlivnit rozhodovací praxi obviněných. Aby v tomto směru nezůstalo rozhodnutí Nejvyššího soudu na úrovni obecného konstatování (jako rozhodnutí soudů nižších stupňů), poukazuje Nejvyšší soud např. na to, že z výpovědí obviněných i svědků vyplynulo, že na základě případů, které se dostaly ke krajskému úřadu, se pak závěry z těchto rozhodnutí probíraly na poradách a na základě těchto závěrů se odvíjela praxe na oddělení (viz např. str. 1668, 1263, 1348, 1679-1681,1687-1689). Byť by bylo možno obecně se závěry soudů nižších stupňů souhlasit, že praxe obviněných byla ovlivněna rozhodovací činností krajského úřadu, nelze přehlédnout např. konstatování z rozhodnutí Ministerstva dopravy, odbor agendy řidičů č. j. 226/2005-160-SPR/2, ze dne 4. 4. 2005 (č. l. 1470), k rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje – že uvedený správní orgán „nevycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci“. Uvedený závěr o „spolehlivě zjištěním stavu věci“ bezpochyby lze aplikovat také na rozhodovací činnost obviněných, kdy z ustanovení §3 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění změn a doplňků je zřejmé, že nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v §2. Uvedené rozhodnutí bylo nepochybně doručeno nejen krajskému úřadu, ale také správnímu orgánu v Havířově, tudíž vyvstává otázka, zda se také s tímto rozhodnutím obvinění seznámili a jaké poznatky pro další činnost ve své práci z něj aplikovali.
21) Vzhledem k tomu, že se jedná o otázku velmi citlivého posouzení jednání obviněných, které státní zástupci považují za vysoce společensky škodlivé, s čímž se však soudy neztotožnily, měly soudy nižších stupňů nejen zjišťování jednotlivých znaků, ale také jejich odůvodnění věnovat zvýšenou pozornost. Pro tento postup svědčí např. přestupkový spis RD 1533/09, kdy bylo zastaveno řízení o přestupku (stručně řečeno přestupce řídil motorové vozidlo bez registrační značky, přičemž mu nebylo vyvráceno, že si této skutečnosti všimnul až v T., kdy se vracel domů. Při této cestě byl zastaven policií. Zmíněné rozhodnutí bylo vydáno 2. 12. 2009 (č. l. 243). Nejvyšší soud připomíná, že pokud soud prvního, ev. druhého stupně chtěly odkazovat na rozhodovací praxi, která byla obviněným nepřímo určována rozhodnutími nadřízeného krajského úřadu, měly tento svůj závěr konkretivizovat a rozvést. Ve vztahu ke shora uvedenému přestupku bylo možno odkázat např. na rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje sp. zn. DSH/24818/2010/Már. Jde sice o rozhodnutí, které bylo vydáno až po vydání rozhodnutí obviněnou Švecovou, avšak z tohoto rozhodnutí vyplývá, že „deliberačním důvodem může být např. potřeba dojet do místa určení po zjištění ztráty značky; podstatné je, zda tabulka na vozidle v místě určeném zákonem je či není“. Na uvedený přestupek Nejvyšší soud upozorňuje záměrně, a to vzhledem k nutnosti posuzovat každý z přestupků individuálně, mj. také ve vztahu k úmyslu a ve vztahu k otázce společenské škodlivosti.
22) Soudy nižších stupňů nebyla ani přibližně provedena konkretizace přestupků, aby bylo možno i z toho zvažovat u jednotlivých obviněných naplnění eventuálního úmyslu. Nejvyšší soud má tím na mysli např. již výše zmíněné dojetí bez registrační značky, ev. řízení vozidla s prasklým sklem (opět rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje – viz č. l. 1380), které bezpochyby s ohledem na svoji společenskou škodlivost nemusí dosahovat takové intenzity jako řízení motorového vozidla v obci nepřiměřenou rychlostí. Odkazem na uvedené přestupky je pak možno zpochybnit tvrzení státní zástupkyně, že se jednalo v případě všech přestupků o vysokou společenskou škodlivost, pokud obvinění řízení o takovém přestupku např. zastavili. Aniž by však Nejvyšší soud jakkoli předjímal výsledky dalšího řízení, musí např. konstatovat, že v případě přestupku RD 1695/09 byla řidičem motorového vozidla překročena rychlost v obci o 46 km/h. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí pak vyplývá, že „věc není řádně důkazně podložena a zavinění daného přestupku se nedá kvůli důkazní nouzi, vzniklé nedostatečným zadokumentováním ze strany policistů přestupci prokázat, čímž z důvodu absence důkazních materiálů správní orgán zůstává v pochybnostech, vycházejíc ze zásady – in dubio pro reo – v pochybnostech ve prospěch obviněného, tímto došlé oznámení za stávajícího důkazního stavu, neodůvodňuje zahájení řízení o přestupku“, a proto byla věc odložena. Je dále potřebné uvést, a to v souvislosti s výhradami, které k rozhodnutí soudů nižších stupňů již Nejvyšší soud vznesl – k paušálnímu odkazu na postup obviněných v dobré víře apod., že součástí spisu (v řízení o předmětném přestupku) bylo oznámení o přestupku, záznam o přestupku a oznámení o přestupku podepsané samotným přestupcem, kde se k přestupku doznává. Hájí-li se obviněný Bc. M. (ale i další obvinění) tak, že jim bylo řečeno, že „od prvopočátku musí být ve spise jasné, že tam nesmí být pochybnost, že doznání není důkaz, že musí mít i jiné důkazy“ (viz č. l. 1670), pak lze odkázat v rámci objektivity na rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje – viz č. l. 1377, které se vyjádřilo k otázce zjištěného stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti za situace, kdy existuje jako jediný důkaz doznání obviněného, že takový důkaz je nedostatečný a je nutno skutkový stav věci doplnit dalším dokazováním. Uvedený závěr plynoucí ze zmíněného rozhodnutí je bezpochyby plně v souladu s výše uvedeným zněním §3 zák. č. 500/2004 Sb. a v žádném případě nesvědčí pro závěr tvrzený obviněnými.
23) Nejvyšší soud byť poukázal pouze na některé z případů přestupků, které byly
obviněným kladeny za vinu, musí uvést, že se nemohl ztotožnit s obecným konstatováním soudů, že rozhodnutí o odložení věci či zastavení jsou vskutku vadná a nesrovnalosti by dalším dokazováním bylo možno u řady případů odstranit (viz str. 17 rozsudku soudu prvního stupně), aniž by bylo v rámci dokazování a odůvodnění napadených rozhodnutí soudů poukázáno na charakter přestupků, které se staly předmětem trestního stíhání obviněných, neboť rozhodnutí soudů obou stupňů postrádají úvahy k tomuto závěru, když je pouze konstatováno, že nesprávnost rozhodnutí je dovozováná na základě zprávy o kontrole ze strany krajského úřadu a „v návaznosti na obsah spisů“ (bez bližší konkretizace – jak již bylo uvedeno Nejvyšším soudem shora), aniž by bylo reagováno na to, zda jednáním obviněných došlo k (ne)naplnění znaku „opatření neoprávněného prospěchu jinému“ a s ohledem na charakter přestupků u jednotlivých obviněných v souvislosti s dalšími skutečnostmi posouzení společenské škodlivosti jednání každého z obviněných. Z rozhodnutí č. 25/1975 Sb. rozh. tr. přitom vyplývá, že neoprávněným prospěchem ve smyslu §329 tr. zákoníku se rozumí nejen prospěch majetkový, nýbrž i jakákoliv jiná výhoda, na kterou nemá pachatel nebo jiná zvýhodněná osoba právo. Znak „v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch“ charakterizuje pohnutku pachatele, takže k dokonání trestného činu postačí, když pachatel, veden touto pohnutkou, nesplní povinnost vyplývající z jeho pravomoci úřední osoby, a není třeba, aby škoda skutečně vznikla anebo aby pachatel skutečně opatřil sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Úmysl opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch zahrnuje každé neoprávněné zvýhodnění materiální (majetkové) nebo imateriální, na které by pachatel nebo jiná osoba neměli právo (protiprávní zvýhodnění při přidělení bytu, při přijetí na vysokou školu, nestíhání pachatele trestného činu apod.) – viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C.H.Beck, 2012, 3149 s. V souvislosti s otázkou nepřímého úmyslu je vhodné rovněž zmínit rozhodnutí č. 17/2012 Sb. rozh. tr., které mj. ve vztahu k §329 tr. zákoníku uvádí, že „lhostejnost k obsahu listin psaných v cizím jazyce může představovat takový typ lhostejnosti pachatele, který je výrazem jeho kladného vztahu k tomu, že nesplnil povinnost vyplývající z jeho pravomoci, a tedy zavinění v nepřímém úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. k tomuto zákonnému znaku“.
24) Vzhledem k tomu, že se soudy dostatečně nevypořádaly s otázkou, zda jednání obviněných nevykazuje znaky úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, tj. v předmětné trestní věci „úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch“, ani se dostatečně nevyjádřily k charakteru přestupkové agendy, obecně odkázaly na systémovou a plošně se opakující vadu celého přestupkového oddělení a trestní stíhání zastavily s odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. – tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, aniž by ev. rozvedly a odůvodnily, zda by jednání obviněných nenaplňovalo znaky jiného trestného činu, odkázaly na to, že nebyl dán ani eventuální úmysl, nemohlo nejen dovoláním napadené rozhodnutí soudu druhého stupně, ale ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně obstát.
25) V novém řízení musí soudy vycházet nejen z konstatování, že šlo o vadná rozhodnutí, ale také takový závěr dostatečným způsobem odůvodnit s odkazem na konkrétní skutečnosti (nikoli pouhým odkazem na obsah přestupkových spisů) a konstatování, že dalším dokazováním bylo možno u řady případů nedostatky odstranit. Podle uvedeného závěru soudu prvního stupně ( dalším dokazováním bylo možno u řady případů nedostatky odstranit), tudíž by bylo konstatováno, která z rozhodnutí vydaná obviněnými byla vadná. Je-li řečeno „u řady případů“ je tím současně vysloveno, že v jiných případech, které byly žalovány by mohlo být zjištěno, že obvinění sice předčasně, ale rozhodli správně. V případě věcí – pro které jsou obvinění stíháni, kde by tedy nedostatky nebylo možno odstranit, tudíž by ve své podstatě nešlo o vadná rozhodnutí, ale naopak obvinění by postupovali v souladu se zásadou hospodárnosti a efektivnosti – viz II. ÚS 294/95 – okresní úřady jsou především orgány státní správy, pro které platí v oblasti veřejnoprávní zásada hospodárnosti a efektivnosti). Rovněž je nutno, aby se soudy vypořádaly se všemi znaky trestného činu, pro který byli obvinění postaveni před soud a své úvahy nejen k otázce úmyslu, opatření neoprávněného prospěchu jinému apod. ve svých rozhodnutích řádně odůvodnily. V případě, že by soudy dospěly k závěru, že jednáním obviněných byly naplněny formální znaky trestných činů a zvažovaly možnost postupu podle §12 odst. 2 tr. ř., pak je rovněž nezbytně nutné, aby odůvodnění takového rozhodnutí bylo plně odpovídající rozhodnutí č. 26/2013 Sb. rozh. tr. (Z dovoláním napadeného rozhodnutí ani jemu předcházejícího rozhodnutí soudu prvního stupně není zcela zřejmé, zda soudy zprošťovaly obviněné jednoznačně s ohledem na skutečnost, že nebyl prokázán úmysl obviněných, a to ani ve formě eventuálního úmyslu či zda se mělo jednat o kombinaci absence zavinění s nemožností uplatnit trestní odpovědnost obviněných v závislosti na zásadě subsidiarity trestní represe, jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně str. 18-19, či usnesení soudu druhého stupně str. 15). Při posuzování podmínek pro aplikaci §12 odst. 2 tr. ř. by pak bylo nezbytně nutné charakterizovat jednotlivé přestupky u každého z obviněných, s uvedením závažnosti jednotlivých přestupků, neboť Nejvyšší soud se v daném případě nemohl ztotožnit s paušálním odkazem dozorující státní zástupkyně, či námitek v dovolání uplatněných nejvyšším státním zástupcem k společenské škodlivosti spáchaných přestupků, aniž by bylo bráno v úvahu, o jaký přestupek se jedná. (Nečinění rozdílu mezi přestupkem spočívajícím v řízení bez registrační značky a přestupkem řízení motorového vozidla v obci rychlostí např. 96km/hod. bezpochyby není známkou objektivního posouzení věci). Rovněž je pak potřebné brát v úvahu dobu a počet vadně vydaných rozhodnutí o přestupcích. Bezpochyby lze souhlasit se závěry soudů, které vycházejí z důkazů založených ve spise, že přísnější přístup k práci městské policie byl přínosem pro další spolupráci, tudíž i uvedená skutečnost by mohla, stejně jako konkretizace rozhodnutí krajského úřadu, která ovlivnila práci obviněných, mít vliv na posouzení okolností pro aplikaci §12 odst. 2 tr. zákoníku. Je však nezbytné, aby vydaná rozhodnutí byla plně v souladu s ustanovením §125 tr. ř., ev. §134 tr. ř. a jejich odůvodnění odkazovala na konkrétní důkazy, o které soudy své závěry opírají.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud k dovolání státního zástupce, které bylo podáno v neprospěch obviněných zrušil nejen dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě, ale také jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil Okresnímu soudu v Karviné – pobočka v Havířově k novému projednání a rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. března 2016
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu