ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.1492.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 1492/2015-46
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 1. 2016 o dovolání, které podal obviněný T. R. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. 13 To 59/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 3 T 158/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. R. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 5. 11. 2014, sp. zn. 3 T 158/2014, zprostil obviněného T. R. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby pro skutek spočívající v tom, že „jako osoba samostatně výdělečně činná podnikající pod IČ: 68232209, provozující cestovní agenturu, nejprve s místem podnikání na adrese Pardubice, ul. Marie Majerové čp. 284, poté od 9.1.2013 s místem podnikání na adrese Pardubice, Mezi Mosty čp. 1793, pod příslibem zprostředkování nákupu letenek s přesným určením dne a místa odletu za předem sjednanou a garantovanou cenu, požadoval uhrazení finančních částek za letenky obratem z důvodu údajné krátkodobé rezervace, ačkoliv věděl, že letenky zakoupí až v době, kdy cena bude pro něj výhodná a pokud se tak nestane, letenky nezakoupí vůbec, uvedené skutečnosti zájemcům zamlčel a takto postupně blíže nezjištěného dne měsíce prosince 2012, nejpozději však dne 18.12.2012 vylákal celkovou částku 35.628,- Kč na nákup zpátečních letenek P. – C. – P. od poškozených B. N., nar. ... a H. H., nar. ..., poukázanou dne 18.12.2012 na příslušný účet,“ neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.“ Dále uznal obviněného vinným, že „nejméně v období let 2011 – 2013 jako osoba samostatně výdělečně činná podnikající pod IČ: 68232209, provozující cestovní agenturu, nejprve s místem podnikání na adrese Pardubice, ul. Marie Majerové čp. 284, poté od 9.1.2013 s místem podnikání na adrese Pardubice, Mezi Mosty čp. 1793, pod příslibem zprostředkování nákupu letenek s přesným určením dne a místa odletu za předem sjednanou a garantovanou cenu, požadoval uhrazení finančních částek za letenky obratem z důvodu údajné krátkodobé rezervace, ačkoliv věděl, že letenky zakoupí až v době, kdy cena bude pro něj výhodná a pokud se tak nestane, letenky nezakoupí vůbec, uvedené skutečnosti zájemcům zamlčel a takto postupně vylákal od zájemců finanční prostředky, a to:
1) dne 6.5.2011 částku ve výši 17.100,- Kč na nákup letenky na F. od poškozeného Ing. M. P., nar. ..., poukázanou dne 6.5.2011 na příslušný účet,
2) dne 13.7.2011 částku ve výši 106.835,- Kč na nákup zpátečních letenek M. – C. – M. od poškozené Ing. K. F., nar. ..., poukázanou dne 13.7.2011 na příslušný účet,
3) blíže nezjištěného dne měsíce července 2012, nejpozději však dne 11.7.2012, částku ve výši 79.025,- Kč na nákup zpátečních letenek P. – C. – P. od poškozeného L. J., nar. ..., poukázanou dne 11.7.2012 na příslušný účet,
4) dne 14.8.2012 částku ve výši 56.456,- Kč na nákup zpátečních letenek P. – B. – P. od poškozené E. H., nar. ..., poukázanou dne 15.8.2012 na příslušný účet,
5) dne 20.9.2012 částku ve výši 80.470,- Kč na nákup zpátečních letenek P. – C. – P. od poškozené H. S., nar. ..., poukázanou dne 20.9.2012 na příslušný účet,
6) dne 26.09.2012 částku ve výši 51.576,- Kč na nákup zpátečních letenek P. – B. – P. od poškozené I. V., nar. ..., poukázanou dne 26.9.2012 na příslušný účet,
7) blíže nezjištěného dne měsíce září 2012, nejpozději však dne 26.09.2012 částku 18.297,- Kč na nákup zpáteční letenky P. – C.– P. od poškozeného O. V., nar. ..., poukázanou dne 26.9.2012 na příslušný účet,
8) blíže nezjištěného dne měsíce října 2012, nejpozději však dne 23.10.2012 částku 37.800,- Kč na nákup zpáteční letenky P. – C. – P. od poškozeného J. S., nar. ..., poukázanou dne 23.10.2012 na příslušný účet,
9) dne 12.11.2012 částku po 57.256,- Kč, na nákup zpátečních letenek P. – B. – P. od poškozeného M. L., nar. ..., poukázanou ve dvou případech po částkách 57.256,-Kč, a to dne 12.11.2012 na příslušný účet,
11) dne 30.01.2013 částku ve výši 29.428,- Kč na nákup zpátečních letenek P. – B. – P. pro 2 osoby od poškozené I. V., nar. ..., poukázanou dne 30.1.2013 na příslušný účet,
12) dne 16.04.2013 částku ve výši 22.538,- Kč na nákup zpáteční letenky Ch. – P. – Ch. od poškozeného Ing. T. Č., Ph. D., nar. ..., poukázanou dne 17.4.2013 na příslušný účet,
13) dne 29.04.2013 částku ve výši 68.155,- Kč na nákup zpátečních letenek P. – L. A. – P. od poškozeného M. P., nar. ..., poukázanou dne 29.4.2013 na příslušný účet,
14) v období od 16.7.2012 do 17.07.2012 částku ve výši 30.228,- Kč na nákup zpátečních letenek P. – B. – P. od poškozeného B. R., nar. ..., od poškozeného K. S., nar. ... – částku ve výši 15.114,- Kč a od poškozené L. G., nar. ... – částku 15.114,-Kč, poukázanou dne 17.07.2012 B. R. v celkové výši 60.456,-Kč na příslušný účet,
15) v období od 13.05.2013 do 30.05.2013 částku v celkové výši 99.133,- Kč na nákup zpátečních letenek P. – D. (B.) – P. od poškozené A. K., nar. ..., poukázanou dvěma bankovními převody, a to dne 16.5.2013 v částce 74.352,- Kč a dne 30.05.2013 v částce 24.781,- Kč na příslušný účet,
kdy příslušnými účty byly:
- účet číslo ... společnosti Stopa CZ s. r. o.,
- účet číslo ... společný účet obžalovaného a jeho otce V. R., nar. ..., se kterým obviněným sám disponoval,
- účet číslo ... majitel V. R., nar. ... – otec obžalovaného, se kterým se souhlasem otce disponoval pouze obžalovaný,
- účet číslo ... T. R., nar. ...,
tímto jednáním způsobil škodu v celkové výši nejméně 841.781,-- Kč, “
2. Takto popsané jednání obviněného jmenovaný soud právně kvalifikoval jako zločin podvodu dle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Uložil mu za to podle §209 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon uloženého trestu podmíněně odložil a podle §82 odst. 1 tr. zákoníku stanovil zkušební dobu v trvání 4 let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu uložil, aby podle svých sil v průběhu zkušební doby nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu zaměstnání či samostatné podnikatelské činnosti v oblasti nákupu a prodeje letenek a jízdenek či zprostředkování takových nákupů a prodejů na dobu 4 let.
3. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost nahradit M. P. způsobenou škodu ve výši 17.100 Kč, poškozené Ing. K. F. způsobenou škodu ve výši 17.405 Kč, poškozené E. H.způsobenou škodu ve výši 51.456 Kč, poškozené I. V. způsobenou škodu ve výši 81.004 Kč, poškozenému O. V. způsobenou škodu ve výši 18.297 Kč, poškozenému M. L. způsobenou škodu ve výši 57.256 Kč, poškozenému Ing. T. Č., Ph. D. způsobenou škodu ve výši 22.538 Kč, poškozenému M. P. způsobenou škodu ve výši 60.000 Kč, poškozenému B. R. způsobenou škodu ve výši 60.456 Kč a poškozené A. K. způsobenou škodu ve výši 74.133 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozené L. J., J. S., H. S., K. S. a L. G. s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Na totéž řízení odkázal podle §229 odst. 2 tr. ř. poškozené K. F. a E. H. se zbytky jejich nároků na náhradu škody.
4. O odvoláních , která proti tomuto rozsudku podali obviněný a poškozená H. S., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. 13 To 59/2015. Z podnětu odvolání poškozené H. S. napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku, jímž byla tato poškozená podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit jmenované poškozené na náhradě škody částku 70.470 Kč. Z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o náhradě škody, který se týkal poškozeného Ing. T. Č. a poškozené E. H., a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému Ing. T. Č., Ph. D. částku 538 Kč a poškozené E. H. částku 51.456 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. oba poškozené se zbytkem jejich nároků odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II.
5. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích podal obviněný dovolání , v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. K uplatněnému dovolacímu důvodu dovolatel uvedl, že právní věta výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně ani ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů neobsahuje přesvědčivá konkrétní skutková zjištění, která by bez důvodných pochybností vyjadřovala všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Podstata jeho jednání měla spočívat v tom, že měl poškozeným zamlčovat podstatné skutečnosti, přičemž z právní věty nebylo řádným způsobem vymezeno, co je považováno za podstatné skutečnosti, které měly být zamlčeny, a které měly být rozhodující a natolik zásadní, že by byly podstatné pro rozhodnutí poškozených. Poškozeným P., F., P., R., S. a G. byla garantována i konkrétní letecká společnost, a tudíž za této situace obviněný vůbec nemohl a nevyhledával na příslušných serverech cenově výhodnější letenku a vycházel jednoznačně z uzavřeného závazkového vztahu uzavřeného s těmito poškozenými. Obviněný nikdy nezamlčoval nejen poškozeným, ale žádnému ze svých klientů, způsob svého podnikání, cenu za letenky nikdy neměnil. V některých případech s ohledem na nárůst cen musel letenky hradit ze svého zisku. Poškození č. 4 až 12 a 15 jej sami oslovili, neboť si našli na internetu nabízenou možnost letenky za nejnižší cenu. Museli si být vědomi toho, že nejnižší cena musela být něčím odůvodnitelná. Pokud nebyla garantována konkrétní letecká společnost, o čemž poškození věděli a s čímž souhlasili, nemohl v okamžiku, kdy od poškozených č. 4 až 12 a 15 vybíral peníze, tvrdit, že šlo o peníze na konkrétní letenku, neboť konkrétní let a letecká společnost nebyly známy a poškození s tím byli srozuměni. Podvodný úmysl v okamžiku vybrání finančních prostředků nemohl být naplněn. Obviněný nikdy nepopíral svůj podnikatelský záměr, své klienty s ním řádně vždy seznámil. Tvrzení, že letenky nezakoupí vůbec, je ze strany soudu spekulativní, subjektivní názor, který nebyl ani řádně odůvodněn.
7. Nalézací soud spatřoval úmysl v jeho jednání v tom, že poškozeným zamlčel, že nemá v úmyslu poskytnuté peníze okamžitě použít na úhradu objednaných letenek a že bude čekat na cenu letenky pro něj nejpříznivější, aby dosáhl zisku. Z tohoto pohledu bylo nutno se vypořádat se dvěma způsoby závazkového vztahu, který existoval mezi ním a poškozenými. Poškození č. 3, 6, 11, 14 a 15 sami od uzavřené smlouvy odstoupili, a to řádově i s několikaměsíčním odstupem před plánovaným odletem. V tomto případě nemohl nalézací soud dospět k závěru, že by obviněný již při uzavření závazkového vztahu nechtěl svoje služby řádným způsobem poskytnout a letenky klientům zajistit. Tato skutečnost byla podporována listinnými důkazy v podobě výpisů z bankovních účtů obviněného a listiny nazvané „Prodané letenky placené přes účet v České spořitelně“, ze kterých bylo patrno, že v předmětném období uskutečnil s blíže neurčeným množstvím klientů obchodní transakce s obratem přes 4 miliony Kč. Vzhledem k tomu, že dokázal zrealizovat koupi letenek v takto vysokých objemech, není možné dovodit, že by právě u klientů, kteří od smluv odstoupili, pro ně letenky neobstaral. Z toho pohledu zde nepřicházela v úvahu úmyslná forma zavinění. U ostatních poškozených, kteří nedostali své letenky, přestože je zaplatili, obviněný před plánovaným odletem sám odstoupil od uzavřené smlouvy, těmto poškozeným se omluvil a domluvil se s nimi na úhradě vzniklé škody včetně odškodnění.
8. V daných souvislostech obviněný uvedl, že nalézací soud se nezabýval všemi okolnostmi daného případu, nevypořádal se s tím, v jakém rozsahu souběžně a nadále (obviněný) plnil své závazky. Žádný z poškozených neuplatňoval své nároky v řízení občanskoprávním, domáhali se svých nároků cestou trestně právní. Podle obviněného mělo být v jeho případě postupováno podle zásady ultima ratio. Rozhodnutím nebyla respektována zásada „zákonitosti“ a zásada subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku.
9. Obviněný pak shrnul, že zjištěný skutkový stav není trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za který byl odsouzen. Závěr o zavinění je závěrem právním. Výsledky provedeného dokazování nebylo prokázáno úmyslné zavinění a nemělo ani oporu ve skutkových zjištěních vyjádřených ve skutkové větě.
10. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. 13 To 59/2015, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 5. 11. 2014, sp. zn. 3 T 158/2014, zrušil a Okresnímu soudu v Pardubicích přikázal, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
11. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že část uplatněných námitek deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídala. Pod něj bylo možno podřadit námitky, podle kterých skutková zjištění obsažená v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí nevyjadřují všechny znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a podle kterých není dána subjektivní stránka. Při posuzování důvodnosti těchto námitek bylo ovšem nutno důsledně vycházet z té podoby skutkových zjištění, jaká byla ve skutkové větě ve výroku o vině a v odůvodnění soudních rozhodnutí vyjádřena. Dovolateli nebylo lze přisvědčit, že ze skutkové věty nevyplývá, jaké podstatné skutečnosti měly být zamlčeny. Ze skutkové věty vyplývalo, že obviněný poškozeným nesdělil skutečnost, že letenky nezakoupí za předem sjednanou a garantovanou cenu, ale že je „zakoupí až v době, kdy cena bude pro něj výhodná, a pokud se tak nestane, letenky nezakoupí vůbec“. Nalézací soud současně učinil zjištění, že pokud by poškození znali skutečné záměry obviněného, peníze by mu nezaslali. Snaha obviněného dělit poškozené na jakési dvě kategorie neměla oporu ve skutkových zjištěních učiněných soudy. Dovolatel nevysvětlil, proč u těch poškozených, u kterých údajně cenově výhodnější letenku nevyhledával, neopatřil takovou letenku, jakou poškozeným přislíbil a garantoval. Subjektivní stránka trestného činu podvodu vyplývala právě z výše uvedeného záměru obviněného, že v případě, kdy se mu nepodaří zakoupit letenky za cenu pro něho výhodnou, nezakoupí letenky vůbec. Ze skutkových zjištění dále vyplývalo, že s výjimkou poškozeného J. (bod 3. výroku o vině) obviněný poškozeným peníze nevrátil vůbec nebo vrátil pouze jejich malou část. Z této okolnosti vyplývala existence srozumění obviněného nejen s neopatřením letenek, ale i s okolností, že v takovém případě nebude poškozeným schopen peníze vrátit. Tvrzení obviněného, že někteří poškození odstoupili od smlouvy řádově i několik měsíců před stanoveným odletem, nemělo oporu ve skutkových zjištěních učiněných soudy. Skutek v podobě vymezené v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí tedy vykazoval všechny formální znaky trestného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Za nedůvodné státní zástupce označil i námitky týkající se zásady subsidiarity trestní represe. Existence občanskoprávního vztahu, do kterého pachatel vstoupil se záměrem spáchat trestný čin, nevylučuje uplatnění trestní odpovědnosti. Podstatné bylo totiž to, že pachatel v rámci uvedeného vztahu naplnil znaky trestného činu, na který je třeba reagovat prostředky trestního práva.
12. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože šlo o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jakéhokoli jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
14. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. 13 To 59/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
16. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř . je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
17. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
18. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
IV.
19. Z tohoto pohledu je zřejmé, že pokud dovolatel ve svém podání vyslovoval námitky, (které jsou podrobně rekapitulovány výše) , v nichž vykresloval skutkové okolností případu a nastiňoval pomocí nich jiný obraz výsledků a dokazování a jiného skutkového stavu, byly takovéto výhrady z hlediska dovolacího řízení a uplatněných dovolacích důvodů irelevantní. Takto pojatými námitkami totiž směřoval do rozsahu provedeného dokazování a do oblasti skutkových zjištění a napadal proces dokazování a hodnocení důkazů, jak je upraveno v §2 odst. 5 a 6 tr. ř., tedy namítal nedostatky skutkové a procesní. Jelikož námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.) a námitky procesní nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
20. Dovolací soud ještě k výše uvedenému dodává, že zásah do skutkových zjištění sice lze výjimečně v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Nejvyšší soud však v daném případě existenci tzv. extrémního nesouladu neshledal, a proto byl oprávněn činit přezkum rozhodnutí pouze v zákonných mantinelech výše zmiňovaných a byl povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn a popsán v napadených rozhodnutích.
21. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
22. V posuzované věci uplatnil dovolatel formálně relevantně ty námitky, jimiž tvrdil, že skutková věta výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně ani ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů neobsahuje přesvědčivá konkrétní skutková zjištění, která by bez důvodných pochybností vyjadřovala všechny zákonné znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Podle jeho tvrzení totiž ze skutkové věty nevyplývá, co je považováno za podstatné skutečnosti, které měly být zamlčeny, ani subjektivní stránka. Vedle toho namítal, že v jeho věci bylo namístě aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe, resp. ultima ratio.
23. Těmto námitkám není možno přisvědčit. Ze skutkové věty naplnění znaků skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku vyplývá. Je zřejmé, že obviněný pod příslibem zprostředkování nákupu letenek s přesným určením dne a místa odletu za předem sjednanou a garantovanou cenu, požadoval uhrazení finančních částek za letenky obratem z důvodu údajné krátkodobé rezervace, ačkoliv věděl, že letenky zakoupí až v době, kdy cena bude pro něj výhodná, a pokud se tak nestane, letenky nezakoupí vůbec, uvedené skutečnosti zájemcům zamlčel. Nelze přitom pochybovat o tom, že šlo o podstatné skutečnosti, mající zcela jistě zásadní (tj. podstatný) význam pro rozhodnutí poškozených uzavřít s obviněným smlouvu o zajištění letenek a uhradit mu požadované finanční částky. Lze tedy ve shodě se soudy nižších stupňů shrnout, že obviněný poškozeným zamlčel podstatné skutečnosti a takto od nich vylákal finanční prostředky, čímž se obohatil. Na majetku poškozených tím způsobil škodu v rozsahu zjištěném soudy nižších stupňů.
24. Dovolatel tvrdil, že žádnému z poškozených svůj způsob podnikání nezamlčoval a že poškození si museli být vědomi, že nízká cena letenek se musí od něčeho odvíjet. Toto jeho tvrzení však neodpovídá soudy zjištěnému stavu. Z výpovědí poškozených vyplynul skutkový obraz, který je odlišný od obrazu, který obviněný ve svém dovolání předkládal dovolacímu soudu. Z nich (ve stručnosti popsáno) vyplývá, že obviněný poškozeným sděloval, že mu musí uhradit cenu letenky (či letenek) ihned, že je nutno koupit letenku okamžitě, aby byla dobrá cena, aby nedošlo ke zdražení letenky nebo k jejímu prodeji. Poškozený M. L. (skutek č. 9) dokonce uvedl, že poté, co poslal cenu za letenky ze svého bankovního účtu na bankovní účet uvedený obviněným na internetu, telefonoval obviněnému a ten mu sdělil, že převod peněz provedl chybně, že obviněný obdrží peníze až za 3 dny a že to je pozdě. Poškozený obviněnému sdělil, že tedy složí peníze přímo na účet obviněného. Obviněný ve skutečnosti, ačkoli obdržel od poškozených finanční prostředky, letenky nezakoupil, pouze je u leteckých společností zarezervoval a čekal, zda dojde ke snížení ceny letenky. O tom však poškozené neinformoval. I přesto, že obviněný letenky neopatřil, tak jednotlivé poškozené v rozporu se skutečností ujišťoval, že letenky dostanou a že je vše v pořádku. Následně (s výjimkou poškozeného J., jemuž však až po delší době uhradil částku určenou na koupi letenek ve splátkách) obviněný poškozeným peníze vyinkasované od nich za letenky nevrátil vůbec nebo je vrátil pouze částečně. V souladu s názorem státního zástupce lze také dodat, že snaha obviněného dělit poškozené na jakési dvě kategorie neměla oporu ve skutkových zjištěních učiněných soudy. Dovolatel zde ostatně nevysvětlil, proč u těch poškozených, u kterých údajně cenově výhodnější letenku nevyhledával, neopatřil takovou letenku, jakou poškozeným přislíbil a garantoval.
25. V dalším obviněný namítal, že jím vyjmenovaní obvinění sami od smlouvy odstoupili a v jiných případech sám odstoupil od uzavřené smlouvy (viz výše v rekapitulaci jeho podání). V rovině právní je však nutno zdůraznit, že zločin podvodu obviněný dokonal tím, že poškozeným zamlčel podstatné skutečnosti a sebe tím (k jejich škodě) obohatil, k čemuž došlo již zasláním finančních prostředků poškozenými na jím určený bankovní účet. Subjektivní stránka trestného činu, kterým byl uznán vinným a to ve formě minimálně nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, vyplývala právě z jeho záměru, že v případě, kdy se mu nepodaří zakoupit letenky za cenu pro něj výhodnou, nezakoupí letenky vůbec. Z povahy jeho jednání vyplývá, že se jednalo alespoň o úmysl nepřímý, neboť obviněný byl nejméně srozuměn s následkem (účinkem), který může způsobit. Jeho jednání dokreslovalo i jeho klamavé ujišťování těch poškozených, kteří zjistili, že jejich letenka (či letenky) neexistuje (popř. není zaplacena), že jim letenku (či letenky) obstaral a že se jedná o nedopatření a vše je v pořádku. Jeho tvrzení o nenaplnění subjektivní stránky nemělo oporu ve skutkových zjištěních, naopak jeho soudy zjištěné jednání bez pochyb svědčilo o jeho podvodném úmyslu. Lze konstatovat, že obviněný se snažil svými tvrzeními modifikovat skutkový stav zjištěný soudy, avšak takovéto argumentaci nebylo možné přisvědčit. Při zjištěném způsobu jeho jednání byl srozuměn s jemu známou eventualitou, že poškozeným, jimž vědomě a záměrně zamlčel shora uvedené podstatné skutečnosti, letenky nezakoupí a že se tak k jejich škodě obohatí.
26. Ve světle všech těchto okolností nemá dovolací soud pochybnosti jak o naplnění podvodného úmyslu obviněného, tak i o naplnění ostatních znaků trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným a výše popsané námitky shledal nedůvodnými.
27. Konečně se pak Nejvyšší soud zabýval tvrzením dovolatele, že v jeho případě měly soudy aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe, resp. ultima ratio.
28. Nejprve možno připomenout, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
29. V návaznosti na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v posuzované trestní věci použití prostředků trestního práva se zásadou subsidiarity trestní represe, resp. zásadou ultima ratio nekoliduje. Na prvém místě možno zdůraznit, že spáchání trestného činu v rámci civilněprávního vztahu není ničím neobvyklým. Lze říci, že konkrétně trestný čin podvodu bývá poměrně často páchán v rámci některého civilně právního vztahu. To, že čin, který obviněný spáchal, má základ v civilněprávní smlouvě, samozřejmě neznamená, že by tím byla vyloučena aplikace trestního práva a věc by měla být řešena pouze v rovině civilního práva. K tomu by ve věci musely být zjištěny výjimečné okolnosti, které by snižovaly společenskou škodlivost skutku obviněného do té míry, aby nedosahoval ani škodlivosti nejlehčích v praxi se běžně vyskytujících trestných činů podvodu. V posuzovaném případě však takové okolnosti zjištěny nebyly a ani sám dovolatel žádnou takovou konkrétní okolnost neuvedl. Dále je nutno mít na zřeteli, že obviněný spáchal (řadou dílčích skutků) čin spadající do kategorie zločinů, který byl kvalifikován podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Tyto skutečnosti hovoří jednoznačně proti možnosti aplikace principu ultima ratio resp. subsidiarity trestní represe. Skutečnost, že svých majetkových nároků se ve formální rovině mohli poškození domáhat též u civilního soudu, nezakládalo důvod pro to, aby nemohl být uplatněn postih trestním právem.
30. Rovněž námitka o nutnosti aplikace subsidiarity trestní represe, resp. ultima ratio, tedy byla zjevně neopodstatněná. Na okraj možno poznamenat, že namístě nebyla ani aplikace zásady in dubio pro reo, neboť ta má místo tam, kde má soud pochybnost o vině obviněného, avšak v daném případě neměl soud o vině obviněného žádných pochybností.
31. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 1. 2016
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu