ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.1565.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 1565/2015-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. ledna 2016 o dovolání, které podal obviněný L. P., proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 24. 3. 2015, č. j. 6 To 56/2015-85, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 48 T 181/2014, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 24. 3. 2015, č. j. 6 To 56/2015-85, a rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 14. 1. 2015, č. j. 48 T 181/2014-66.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu ve Zlíně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 24. 3. 2015, č. j. 6 To 56/2015-85, byl k odvolání L. P. (dále jen dovolatele, příp. obviněného) podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušen rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 14. 1. 2015, č. j. 48 T 181/2014-66, kterým byl obviněný uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §274 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců a dále podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvaceti čtyř měsíců a nově podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku a odsoudil obviněného podle §274 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon mu podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců a dále mu podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvaceti čtyř měsíců.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 24. 3. 2015, č. j. 6 To 56/2015-85, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V souvislosti s podaným dovoláním poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1017/2012, s argumentací, že z „uvedené judikatury vyplývá, že ani sebelepší řidič není schopen bezpečně ovládat motorové vozidlo, pokud se v jeho těle nachází hladina 1 promile alkoholu. Pokud nebude v rámci trestního řízení prokázáno, že byla vyloučena způsobilost k řízení motorového vozidla řidičem s nižší hladinou než 1 promile, nemohla být naplněna skutková podstata přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 TZ“. V návaznosti na shora uvedené pak dále dodává, že i přes skutečnost, že soud druhého stupně skutkové zjištění uzavřel konstatováním, že hladina alkoholu v krvi obviněného byla 0,99 promile alkoholu, žádný z provedených důkazů nesvědčí pro závěr, že by při uvedeném množství alkoholu byla způsobilost obviněného k řízení motorového vozidla vyloučena. S ohledem na skutečnost, že „hladina alkoholu v krvi obviněného nedosahovala 1 promile, dospěl soud druhého stupně k závěru, že se obviněný nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorového vozidla i přes to, že žádný z provedených důkazů nesvědčil o vyloučení jeho řidičské způsobilosti“, považuje dovolatel rozhodnutí soudu druhého stupně za rozhodnutí vydané v rozporu se shora uvedenou judikaturou a jeho jednání mělo být kvalifikování pouze jako přestupek podle §125 odst. 1 písm. b) zákona o provozu na pozemních komunikacích. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně a tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření uvedl, že souhlasí s podaným dovoláním, neboť v předmětné trestní věci zjištěná hladina alkoholu v krvi obviněného nepřekročila hranici 1,00 g/kg alkoholu v krvi. S ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu a předvídatelnost soudních rozhodnutí jako záruky právního státu navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a soudu prvního stupně věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ze skutkového zjištění soudu druhého stupně vyplývá, že „obviněný ve V. dne 23. 8. 2014 v 03:30 hodin po předchozím požití alkoholických nápojů, když měl v krvi nejméně 0,99 promile alkoholu, řídil na ulici R. osobní automobil značky Citroen Jumpy RZ …“ .
V předmětné trestní věci lze námitky obviněného shrnout v konstatování, že vzhledem k tomu, že hladina alkoholu v jeho krvi v době řízení motorového vozidla nedosáhla hranice stanovené judikaturou (1 promile), nemohl se nacházet ve stavu vylučujícím způsobilost, když uvedený stav nebyl prokázán žádným z dalších důkazů provedených v hlavním líčení, a proto jeho jednání mělo být posouzeno pouze jako přestupek.
Vzhledem k charakteru námitky obviněného je potřebné nejprve uvést, že soudem prvního stupně byl skutkový stav konstruován tak, že „obviněný ve V. dne 23. 8. 2014 v 03:30 hodin po předchozím požití alkoholických nápojů, když měl v krvi nejméně 1,00 promile alkoholu, řídil na ulici R. osobní automobil značky Citroen Jumpy RZ …“ . Soud prvního stupně přitom vycházel ze skutečnosti, že obviněný se podrobil měření alkoholtesterem Dräger Alcotest 7510 plus a tímto přístrojem bylo v jeho dechu v 03:31 hod. zjištěno 1,06 promile alkoholu v dechu a v 03:37 hod. pak 0,96 promile alkoholu v dechu, když uvedené hodnoty obviněný stvrdil svým podpisem. Dále soud prvního stupně cituje znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie a mj. také výsledek plynoucí z protokolu o lékařském vyšetření při ovlivnění alkoholem s tím, že odběr krve obviněného byl proveden dne 23. 8. 2014 v 04:20 hod. s výsledkem 0,89 promile alkoholu v krvi obviněného. Ze spisu (čl. 11) je patrno, že u shora uvedeného přístroje je uváděna pětiprocentní chyba měření. Z rozhodnutí soudu prvního stupně pak není zřejmé, zda uvedenou chybu vzal v úvahu (pokud nebyla vzata v úvahu, pak by údaje měly patně být cca 1 a následná cca 0,91 promile alkoholu v dechu). Dále také není patrno, zda bylo postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo, když rozhodnutí soudu prvního stupně konstatuje, že v krvi obviněného bylo nejméně 1,00 promile alkoholu, avšak odůvodnění uvádí v dechu nejméně 1 ‰ alkoholu, což by odpovídalo tomu, že pro soud prvního stupně při zjišťování skutkového stavu bylo primární zjištění alkoholu v dechu obviněného, aniž by bylo reagováno na výše uvedené skutečnosti zmíněné Nejvyšším soudem (pětiprocentní chyba měření, nejnižší množství alkoholu v dechu obviněného).
Oproti tomu soud druhého stupně již vycházel ze znaleckého posudku, který byl v předmětné trestní věci vypracován, kdy zpětným propočtem byla v krvi obviněného zjištěna hladina alkoholu v rozmezí od 0,99 do 1,06 g/kg. Soud druhého stupně uzavřel své hodnocení zmíněného důkazu a tím i skutkové zjištění konstatováním, že obviněný se musel nacházet v druhé alternativě zvažované znalcem, ve fázi, kdy již odbourával alkohol a nebyl ve fázi, kterou uváděl obviněný o množství a čase vypitého alkoholu (v takovém případě by hladina alkoholu v krvi obviněného byla v rozmezí 0,84 – 0,85 g/kg alkoholu v krvi). Svůj závěr o tom, že obviněný naplnil znaky přečinu podle §274 odst. 1 tr. zákoníku uzavřel konstatováním, že hranice jednoho promile není rigorózní a i při nižší hodnotě alkoholu v krvi pachatele se může jednat o trestný čin, neboť ze znaleckého posudku vyplývá, že při hladinách alkoholu v krvi kolem 0,5 g/kg se může reakční doba prodloužit až dvojnásobně a při hladině alkoholu v krvi kolem 1,01 g/kg až čtyřnásobně.
Přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku.
Pokud je tento přečin spáchán řízením motorového vozidla po požití alkoholu, vyžaduje se zásadně, aby řidič měl v krvi nejméně 1 g/kg alkoholu. V tomto ohledu se vychází z poznatků lékařské vědy, podle nichž žádný jedinec není schopen bezpečně řídit motorové vozidlo při dosažení uvedené hranice. S dosažením této hranice jsou totiž vždy spojeny takové účinky alkoholu na lidský organismus, které naplňují znak „stav vylučující způsobilost“. Tento znak je naplněn již dosažením uvedené hranice. Závěr o naplnění uvedeného znaku ale není vyloučen ani v případě, že v krvi řidiče je nižší hladina alkoholu než 1 g/kg, jestliže se této hodnotě blíží a není nižší než 0,8 g/kg a jestliže v konkrétním případě je vliv alkoholu na konkrétního řidiče takový, že vylučuje jeho způsobilost řídit motorové vozidlo (viz rozh. č. 26/2008 Sb. rozh. tr.).
V předmětné trestní věci se soud prvního stupně zaměřil na skutečnost, že se obviněný podrobil dechové zkoušce a podepsal úřední záznam, na kterém byly zaneseny naměřené hodnoty. Je však skutečností, že sám obviněný ani příslušníkům Police ČR neuváděl, že by nepožil alkohol před jízdou. U obviněného byly provedeny dvě dechové zkoušky cca v rozmezí pěti minut, kdy první naměřená hodnota činila 1,06 promile a druhá naměřená hodnota již jen 0,96 promile. Do skutkového zjištění byla zahrnuta vyšší naměřená hodnota, aniž by se soud prvního stupně blíže vypořádal se skutečnostmi, které ohledně naměřených hodnot vyplývaly ze znaleckého posudku výslechem znalce. Ani soud druhého stupně se podrobněji nezabýval zněním §274 odst. 1 tr. zákoníku, když odkázal na skutečnost, že hranice jednoho promile není rigorózní. S uvedeným závěrem soudu druhého stupně lze souhlasit, avšak s ohledem na předvídatelnost soudních rozhodnutí za situace, kdy hladina alkoholu v krvi obviněného v době řízení byla nižší než 1 g/kg (byť o jednu setinu), je nezbytné odůvodnit, jaké skutečnosti svědčily pro závěr, že vliv alkoholu na řidiče byl takový, že vylučoval jeho způsobilost řídit motorové vozidlo (viz rozhodnutí č. 26/2008 Sb. rozh. tr.). V trestní věci obviněného se však tak nestalo. Ani skutkové zjištění soudu druhého stupně neuvádí skutečnosti, ze kterých vyplynul jeho poznatek, že se obviněný nacházel ve stavu vylučujícím řídit motorové vozidlo za situace, kdy zjištěná hladina alkoholu nedosáhla 1 g/kg alkoholu v krvi obviněného. Soud druhého stupně vytkl soudu prvního stupně nesprávně zjištěný skutkový stav a tento sám korigoval na 0,99 promile alkoholu v krvi obviněného, avšak sám se již judikaturou Nejvyššího soudu neřídil (viz výklad shora).
Z ostatních důkazů zatím nevyplývají žádné natolik konkrétní okolnosti, aby byly s to přesvědčivě odůvodnit závěr, že obviněný řídil motorové vozidlo „ve stavu vylučujícím způsobilost“ ve smyslu §274 odst. 1 tr. zákoníku.
Obviněný se doznal k tomu, že popíjel alkohol a také uvedl, jaké množství alkoholu přibližně vypil. Slyšení svědci příslušníci Policie ČR se vyjádřili ke způsobu jízdy obviněného s motorovým vozidlem, „která nebyla nijak výrazná, pouze zpomalil, když si všiml hlídky“. To, že zpomalil, když spatřil obviněný hlídku a následně zastavil, nepovažuje Nejvyšší soud za jednání, které by mělo signalizovat agresivitu jednání obviněného jako řidiče po požití alkoholu, spíše se předpokládá takové jednání i u řidiče, který nebude řídit vozidlo pod vlivem alkoholu. Jinak ovšem nelze pominout, že podle úředního záznamu policejní hlídky o provedené silniční kontrole se obviněný policistům i při podezření na požití alkoholu jevil jako „přiměřeně oblečený, chování měl ovládané, náladu nenápadnou, pohyby koordinované, orientaci, postoj, chůzi a paměť normální, oči zarudlé“. Důvodem provedené silniční kontroly nebylo žádné neukázněné chování obviněného jako řidiče motorového vozidla, ale skutečnost, že příslušníci policie vykonávali dohled nad bezpečností silničního provozu v rámci bezpečnostního opatření kvůli Trnkobraní, (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 7 Tdo 687/2015, kde důvodem pro zastavení řidiče bylo přejetí ostrůvku na křižovatce, což sám obviněný vysvětloval momentální nepozorností při zadávání údajů o cíli své jízdy do navigace. Rovněž uvedená rozhodnutí nižších soudů byla zrušena). V trestní věci obviněného šlo podle výsledků dokazování o ojedinělé porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích, nikoli o to, že by celkový způsob jízdy obviněného nasvědčoval tomu, že vozidlo nemá pod náležitou kontrolou, že ho patřičně neovládá apod. Jestliže soud druhého stupně za uvedeného stavu učinil závěr, že obviněný byl při řízení motorového vozidla ovlivněn alkoholem, aniž by hladina alkoholu v jeho krvi dosáhla nejméně 1 g/kg alkoholu, a uzavřel, že hladina alkoholu ve výši 1 promile není rigorózní a odsouzení obviněného při zjištěné hladině nižší o 0,01 promile odůvodňuje odsouzení obviněného podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, aniž by rozvedl jaké konkrétní skutečnosti odůvodnily jeho závěr o tom, že obviněný vykonával ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky činnost, při které by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku, pak je nutné konstatovat, že uvedená skutečnost nevyplývá nejen z výroku rozsudku soudu druhého stupně, ale ani odůvodnění jeho rozsudku (viz shora).
Úvahy soudu druhého stupně (viz zmínka o reakční době řidiče shora, stejně jako zmínka soudu prvního stupně o snížených schopnostech řidiče – str. 5 jeho rozsudku), nelze ve vztahu k posuzovanému případu akceptovat. Obecně by bylo možno konstatovat, že jak soud prvního, tak i soud druhého stupně vycházely z obecných definic, které vychází z toho, že lehký stupeň opilosti se demonstruje lehkým postižením psychických, smyslových i motorických funkcí, nápadnou poruchou psychiky, mnohomluvností, touhou po sebeuplatnění, oslabením etických norem a morálních zábran, chvástavostí, postižením smyslových orgánů, zhoršením sluchu, případně hlasitější mluvou, postižením zraku, poruchou prostorového vidění, zhoršením adaptace zraku na světlo a tmu, mají mírně sníženou soudnost a pozornost, jejich sebedůvěra je zvýšena, stejně jako mnohomluvnost. Z vystupování obviněného jak bylo shora naznačeno, však v žádném případě nevyplývá, že by se u obviněného projevovaly shora uvedené příznaky, jimiž se vyznačuje lehký stupeň opilosti. Výrok o vině obviněného přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku tedy nemůže obstát.
Rozsudek Obvodního soudu ve Zlíně i dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně, jsou rozhodnutími, která spočívají na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak ho uplatnil obviněný.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného zrušil nejen dovoláním napadený rozsudek soudu druhého stupně, ale také jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Zlíně, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Okresní soud ve Zlíně ve věci znovu rozhodne (ev. i po výslechu znalce) s přihlédnutím k takovému stupni ovlivnění obviněného alkoholem v době řízení motorového vozidla, který lze jako minimální považovat za bezpečně zjištěný.
V případě závěru, že by při zjištěném stupni ovlivnění obviněného alkoholem nižším než jedna promile se mělo jednat o trestný čin podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, pak je nutno se důsledně vypořádat s judikaturou (např. již zmíněné rozhodnutí č. 26/2008 Sb. rozh. tr., rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 687/2015, rozhodnutí č. 54/1968 Sb. rozh. tr., 4 Tdo 1017/2012, sp. zn. 8 Tdo 421/2011, a další) a ve skutkovém zjištění také vyjádřit, jak se zjištěná míra ovlivnění alkoholem zakládající stav vylučující způsobilost obviněného k řízení motorového vozidla v době, kdy byl kontrolován a řídil motorové vozidlo u něj projevovala.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 1. 2016
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu