ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.158.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 158/2016-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 3. 2016 o dovolání, které podal obviněný V. K. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 67 To 299/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 253/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. K. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 2 T 253/2014, uznal obviněného V. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
„I) v období od 30. 9. 2008 do 4. 5. 2009 ačkoliv věděl, že k fakturovanému plnění nedošlo, neboť níže uvedené daňové doklady mu poskytl T. K., IČ: ..., se sídlem K. p. Č., okres D., aniž by obžalovanému dodal vyfakturovaný stavební materiál a aniž by mu obžalovaný zaplatil fakturované částky, zahrnul obžalovaný jako osoba jednající na základě generální plné moci ze dne 6. 5. 2008 za společnost VEKORM s. r. o., IČ: 263 80 552, se sídlem Praha 4, ul. Papírníkova 614/13, do účetnictví společnosti za účelem získání neoprávněného finančního prospěchu:
1) fakturu č. … ze dne 30. 9. 2008 na částku ve výši 332 000 Kč s DPH ve výši 63 080 Kč, čímž došlo za zdaňovací období září 2008 k neoprávněnému nárokování odpočtu DPH ve výši 63 080 Kč,
2) fakturu č. … ze dne 23. 10. 2008 na částku ve výši 382 000 Kč s DPH ve výši 72 580 Kč a fakturu č. … ze dne 30. 10. 2008 na částku ve výši 184 800 Kč s DPH ve výši 35 112 Kč, čímž došlo za zdaňovací období říjen 2008 k neoprávněnému nárokování odpočtu DPH ve výši 107 692 Kč,
3) fakturu č. … ze dne 28. 11. 2008 na částku ve výši 368 000 Kč s DPH ve výši 69 920 Kč, čímž došlo za zdaňovací období listopad 2008 k neoprávněnému nárokování odpočtu DPH ve výši 69 920 Kč,
4) fakturu č. … ze dne 8. 12. 2008 na částku ve výši 172 200 Kč s DPH ve výši 32 718 Kč, čímž došlo za zdaňovací období prosinec 2008 k neoprávněnému nárokování odpočtu DPH ve výši 32 718 Kč,
5) fakturu č. … ze dne 23. 1. 2009 na částku ve výši 124 500 Kč s DPH ve výši 23 655 Kč, čímž došlo za zdaňovací období leden 2009 k neoprávněnému nárokování odpočtu DPH ve výši 23 655 Kč,
6) fakturu č. … ze dne 13. 2. 2009 na částku ve výši 170 700 Kč s DPH ve výši 32 433 Kč, čímž došlo za zdaňovací období únor 2009 k neoprávněnému nárokování odpočtu DPH ve výši 32 433 Kč,
7) fakturu č. … ze dne 4. 5. 2009 na částku ve výši 103 500 Kč s DPH ve výši 19 665 Kč, čímž došlo za zdaňovací období květen 2009 k neoprávněnému nárokování odpočtu DPH ve výši 19 665 Kč,
a tímto jednáním v uvedených obdobích zkrátil daň z přidané hodnoty o částku 349 163 Kč,
II) v období od 30. 9. 2008 do 8. 12. 2008 ačkoliv věděl, že k fakturovanému plnění nedošlo, neboť níže uvedené daňové doklady mu poskytl T. K., IČ: ..., se sídlem K. p. Č., okres D., aniž by obžalovanému dodal vyfakturovaný stavební materiál a aniž by mu obžalovaný zaplatil fakturované částky, zahrnul obžalovaný jako osoba jednající na základě generální plné moci ze dne 6. 5. 2008 za společnost VEKORM s. r. o., IČ: 263 80 552, se sídlem Praha 4, ul. Papírníkova 614/13, do účetnictví společnosti za účelem získání neoprávněného finančního prospěchu fakturu č. … ze dne 30. 9. 2008 na částku ve výši 332 000 Kč s DPH, fakturu č. … ze dne 23. 10. 2008 na částku ve výši 382 000 Kč s DPH, fakturu č. … ze dne 30. 10. 2008 na částku ve výši 184 800 Kč s DPH, fakturu č. … ze dne 28. 11. 2008 na částku ve výši 368 000 Kč s DPH a fakturu č. … ze dne 8. 12. 2008 na částku ve výši 172 200 Kč s DPH, přičemž při vypracování daňového přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2008 byly výše uvedené faktury neoprávněně zahrnuty do daňově účinných nákladů, čímž došlo ke snížení základu daně z příjmů právnických osob o celkovou částku 1 439 000 Kč, a tímto jednáním zkrátil daň z příjmů právnických osob o částku 302 190 Kč,
a tímto jednáním obžalovaný zkrátil daň o celkovou částku 651 353 Kč.“
2. Takto popsané jednání obviněného jmenovaný soud právně kvalifikoval jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“). Za tento trestný čin jej odsoudil podle §148 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle §59 odst. 2 tr. zák. mu uložil, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.
3. Podle §226 písm. c) tr. ř. spoluobviněnou M. K. zprostil obžaloby Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 26. 1. 2015, sp. zn. 1 ZT 83/2014, pro skutek, jímž měla spáchat trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. a), c) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchala obviněná.
4. Podle §226 písm. e) tr. ř. obviněné V. K. a M. K. zprostil obžaloby Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 2 ZT 259/2014, pro skutek, jímž měli spáchat přečin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby dle §241 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoníku“) ve spolupachatelství dle §23 tr. zákoníku, neboť trestnost činu zanikla.
5. O odvolání , které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 67 To 299/2015. Podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil „ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu“ a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného při nezměněném výroku o vině trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. odsoudil podle §148 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon podle §58 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 let, a podle §59 odst. 2 tr. zák. mu uložil, aby podle svých sil odstranil škodlivý následek, který trestným činem způsobil. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II.
6. Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání , v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
7. K uplatněnému dovolacímu důvodu dovolatel uvedl, že se skutků tvrzených v rozsudku první instance nedopustil a v průběhu řízení nebylo jasně a jednoznačně prokázáno, že se skutečně dopustil jednání, které by směřovalo k neoprávněnému nárokování odpočtu DPH v uvedených částkách. Skutkový stav zjištěný soudy byl vadně kvalifikován. Nebylo možné dospět k závěru, že (obviněný) spáchal uvedený trestný čin. Rozhodnutí soudů obou stupňů byla v mnoha místech naprosto nepřezkoumatelná a nesrozumitelná. Soud druhého stupně posoudil odůvodnění soudu prvního stupně nekomplexně, když tvrdil, že je dostatečně přesvědčivé a odkazoval na ně. Toto odůvodnění však přesvědčivé nebylo, protože soud bez relevantních důkazů dovodil, že k předmětným obchodům nedošlo, aniž vzal v úvahu, že svědek K. byl naprosto důvěryhodný a neměl důvod uvádět nepravdy. Svědkyně M. F., pracovnice finančního úřadu, de facto žádnou svědkyní nebyla, protože jen jezdila okolo a fakticky ani za žádných okolností nic vidět, či slyšet nemohla. Jednání popsané ve výrokové části nalézacího rozhodnutí, potvrzené rozsudkem soudu odvolacího, nemohlo vést k závěru o naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. Závěry napadeného rozhodnutí byly v příkrém rozporu se skutkovými zjištěními. Při výměře trestu soudy nevzaly dostatečně v úvahu, že se jednání měl dopustit již před dlouhou dobou. Dále obviněný namítl, že soudy obou stupňů naprosto opominuly zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio. V souvislosti s tím presentoval obecné teze dané právní zásady. Připomněl nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 413/04, rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kokkinakis vs. Řecko 14 307/88, §52, Cantoni vs. Francie 17 862/91, §29, nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01 a ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 372/03 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 230/2000 a 5 Tdo 897/2005.
8. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 67 To 299/2015, zrušil a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
9. Ke dni konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyššího státního zástupce k tomuto dovolání.
III.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
11. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 67 To 299/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
13. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř . je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
14. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
15. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
IV.
16. V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují ve zcela převažující části (s výjimkou námitky opomenutí zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio) primárně do oblasti skutkové a procesní. Přestože obviněný deklaruje svůj nesouhlas s právními závěry soudů nižších stupňů, v prvé řadě jim de facto vytýká nesprávné hodnocení důkazů a vadná (nesprávná) skutková zjištění (včetně nepřezkoumatelnosti jejich rozhodnutí), přičemž dovozuje a prosazuje závěr, že se skutků tvrzených v rozsudku soudu prvního stupně nedopustil, resp. že nebylo jasně a jednoznačně prokázáno, že se skutečně dopustil jednání, které by směřovalo k neoprávněnému nárokování odpočtu DPH v částkách uvedených ve zmíněném rozsudku. Obviněný sice také tvrdí, že jednání popsané v odsuzující části výroku rozsudku soudu prvního stupně nemohlo vést k závěru o naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., v tomto směru však neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty. Tato námitka tak je pouze formální bezobsažnou deklarací, přičemž z kontextu dovolací argumentace je zřejmé, že ve skutečnosti obviněný vyvozuje nesprávné právní posouzení skutku ze skutkových a procesních tvrzení výše zmíněných.
17. Z tohoto pohledu je zřejmé, že pokud dovolatel ve svém podání vyslovoval námitky, (které jsou podrobně rekapitulovány výše) , v nichž zpochybňoval hodnotící závěry soudů nižších stupňů, když vykresloval skutkové okolností případu odlišně od stavu jimi zjištěného a nastiňoval pomocí nich jiný obraz výsledků a dokazování a jiného skutkového stavu, byly takovéto výhrady z hlediska dovolacího řízení a uplatněných dovolacích důvodů irelevantní. Takto pojatými námitkami totiž směřoval do oblasti skutkových zjištění a napadal proces dokazování a hodnocení důkazů, jak je upraveno v §2 odst. 5 a 6 tr. ř., tedy namítal nedostatky skutkové a procesní. Jelikož námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.) a námitky procesní (skutkové) nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
18. Nad rámec výše uvedeného lze dodat, že Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad, a namítne-li dovolatel (současně) tento nesoulad ve svém dovolání. V daném případě se o takovou situaci nejednalo. Námitky obviněného ve vztahu ke správnosti a úplnosti skutkových zjištění nevybočily z rámce prostých námitek skutkové povahy, jimiž obviněný zpochybňuje pouze způsob hodnocení provedených důkazů (činí tak navíc do jisté míry pouze v obecné poloze). Obviněný se omezil pouze na vlastní přístup k některým provedeným důkazům bez ohledu na celkový rozsah provedeného dokazování, jakož i jeho skutečnou vypovídací hodnotu. K výjimečnému zásahu dovolacího soudu, zaměřenému na správnost opatřených skutkových zjištění tak neposkytl kvalifikovaný podklad.
19. Nejvyšší soud pak stručně dodává, že je správným závěr soudů nižších stupňů, podle něhož obviněný skutkem popsaným ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně naplnil všechny znaky skutkové podstaty [co do subjektivní stránky ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák.] trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
20. K námitce obviněného směřující proti uloženému trestu (jeho výměře) Nejvyšší soud konstatuje, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák., a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
21. V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně uvést usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
22. Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze dovolací námitku směřující proti výroku o trestu pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř.) podřadit. Nad tento rámec lze stručně dodat, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu v mezích trestní sazby stanovené v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
23. V posuzované věci uplatnil dovolatel formálně relevantně tu námitku, kterou tvrdil, že v jeho věci bylo namístě aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe, resp. ultima ratio.
24. Tomuto tvrzení není možno přisvědčit. Skutek obviněného totiž vykazuje známky trestné činnosti daňového charakteru, kdy dochází k úmyslnému zásahu do objektu trestného činu, jímž je ochrana majetku (daňových práv). Nutno zdůraznit, že z hlediska obviněného bylo podstatou popsaného případu jeho úmyslné protiprávní jednání, které zásadním způsobem vybočilo z rámce netrestních (správních) právních vztahů. Obviněný úmyslně zkrátil uvedené druhy daní o částku v řádu statisíců korun českých (celkem 651 353 Kč) a jím spáchaný skutek byl důvodně posouzen dokonce již podle kvalifikované skutkové podstaty – naplnil, jak již výše uvedeno, znaky trestného činu podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. Činu se nadto dopustil více útoky. Za shora popsaných okolností se jednání obviněného dostalo, i přes jinak platnou zásadu subsidiarity trestní represe, resp. platné pojetí trestní represe jako „ultima ratio“, do oblasti trestního práva, protože obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákonem tak, že jím spáchaný skutek mohl a musel být posouzen jako trestný čin, za který lze uložit trest podle trestního zákona.
25. Princip subsidiarity trestní represe (chápání trestní represe jako prostředku ultima ratio), kterého se obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku dovolával, sice na straně jedné vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, tj. především v těch případech, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, na straně druhé však nevylučuje závěr o spáchání trestného činu a uložení trestu také v případě závažného porušení takových povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na existenci institutů správního práva či jiných právních odvětví (občanského, obchodního práva), jimiž lze zajistit navrácení finančních prostředků, k jejichž úbytku prostřednictvím trestného činu došlo.
26. Jak uvedl Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. IV. ÚS 366/2015, princip subsidiarity trestní represe nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, pokud existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost správněprávní, občanskoprávní či pracovněprávní. Jinými slovy řečeno, není vyloučeno ani souběžné uplatnění trestní odpovědnosti spolu s jiným druhem odpovědnosti. Trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2550/12). Nejvyšší soud k tomu připomíná, že uplatněním pouze správněprávní odpovědnosti by nebyla náležitě vystižena povaha a závažnost shora uvedeného trestného činu, které vyžadují naplnění i funkce represivní.
27. Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že v posuzované trestní věci použití prostředků trestního práva se zásadou subsidiarity trestní represe, resp. zásadou ultima ratio nekoliduje a že námitka o nutnosti aplikace těchto principů (jež ani nebyla podložena zcela konkrétními argumenty) postrádá jakékoliv opodstatnění.
28. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 3. 2016
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu