ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.333.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 333/2016-74
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 3. 2016 o dovolání, které podal obviněný V. L. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. 4 To 66/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 7/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2015, sp. zn. 41 T 7/2014, byl obviněný V. L. uznán vinným, že (pod bodem I. 12. výroku předmětného rozsudku) „dne 1. 8. 2012 v době od 15:40 hod. do 15:50 hod., v P., při jízdě na eskalátorech z vestibulu podchodu stanice metra K. n. vedoucích na zastávku tramvají směr N. t., společně po předchozí domluvě a rozdělení úloh Š. L., V. L., I. L. a P. L. využili nepozornosti D. M. a z kapsy batohu, který měla na zádech, odcizili peněženku bez hodnoty, která obsahovala finanční hotovost ve výši 1 000 Kč, občanský průkaz, řidičský průkaz, kartičku VZP, průkaz ZTP – vše na jméno poškozené, platební kartu České spořitelny, a.s., s platností do 06/14, vše na jméno poškozené tak, že Š. L. levou rukou sáhl poškozené do batohu, odcizil z něj uvedené věci a batoh následně zapnul, I. L. stála vedle něj a pomáhala přímo při krádeži tím, že Š. L. kryla a po jeho krádeži mu pomáhala zapnout batoh, P. L. stál za Š. L. a kryl jeho jednání zezadu a V. L. stál pod eskalátory a hlídal, zda někdo nejde, svým jednáním způsobili D. M., škodu v celkové výši 1 000 Kč“.
2. Takto popsané jednání bylo vůči obviněnému V. L. kvalifikováno jednak jako pomoc ke zločinu krádeže podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, §205 odst. 1 písm. d), odst. 2, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, jednak jako pomoc k zvlášť závažnému zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, §234 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku.
3. Za uvedené trestné činy byl obviněný V. L. odsouzen podle §234 odst. 4 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
4. Citovaným rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněných R. D., I. L., Z. S., P. L. a Š. L., a dále o uplatněných nárocích na náhradu škody, kdy obviněný V. L. byl ve smyslu §228 odst. 1 tr. ř. zavázán spolu s obviněnými Š. L., P. L., a I. L. k solidární povinnosti nahradit poškozené D. M. částku ve výši 1 000 Kč.
5. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění V. L., I. L., Z. S., P. L., Š. L. a státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze (v případě obviněného V. L. v řízení proti uprchlému) usnesením ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. 4 To 66/2015, jímž podle §256 tr. ř. tato odvolání zamítl.
II.
6. Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal dovolání obviněný V. L. (dále jen jako „obviněný“) prostřednictvím obhájkyně Mgr. Ivany Slukové, přičemž výslovně uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
7. Vyjádřil přesvědčení, že v jeho případě jde o zjevný nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy. Uvedl, že před oběma soudy namítal, že s výjimkou spoluobviněného P. L. jej nikdo ze spáchání skutku kladeného mu za vinu neusvědčil a on sám se k němu nedoznal. Poukázal na to, že při své výpovědi u hlavního líčení nevyloučil, že se mohl, a to shodou okolností, v době činu na daném místě nacházet, kdy si však nepamatuje důvod, proč tomu tak mohlo být. Připomněl, že odvolací soud nepřisvědčil jeho námitkám, že jej kamerový záznam nemůže usvědčovat z krádeže. Upozornil na to, že osoba ztotožněná svědkem M. Č. jako obviněný je vidět pouze na jednom z kamerových záznamů a nezachycuje tohoto muže, že by se s dalšími zúčastněnými bavil či s nimi byl v jiném obdobném blízkém kontaktu. S ohledem na nezaznamenaný pohyb této osoby na kameře zachycující vestibul metra uzavřel, že obsah tohoto důkazu nebyl soudy reprodukován zcela ve shodě se skutečností. Tento důkaz podle jeho názoru jakoukoli dohodu a rozdělení úkolů ve vztahu k odvolacím soudem zjištěné jeho roli (měl dělat tzv. zeď) neprokazuje.
8. Dále obviněný namítl, že soudy nižších stupňů nedostatečně uvážily objektivní schopnost spoluobviněného P. L. věrně, resp. jakkoliv, reprodukovat proběhlý děj, neboť tato okolnost ve spojení s logickým vysvětlením toho, jak se mohl s popisem skutků, o nichž měl vypovídat, seznámit, vyvolává zásadní pochybnosti o spontánnosti jeho výpovědi a v důsledku toho pochybnosti o její věrohodnosti. Pokud by odvolací soud hodnotil shromážděné důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., tj. při pečlivém uvážení všech okolností případu, dospěl by podle obviněného k závěru, že existují zásadní pochybnosti o jeho vině a poté by jej v souladu se zásadou in dubio pro reo plynoucí z principu presumpce neviny obžaloby státního zástupce ve vztahu k jeho osobě zprostil.
9. S ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2015, sp. zn. 41 T 7/2014, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. 4 To 66/2015, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na uvedená rozhodnutí obsahově navazující a podle §265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
10. K tomuto dovolání se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poté, co stručně popsala dosavadní průběh řízení a obsah podaného dovolání, uvedla, že námitky obviněného podle jejího přesvědčení uplatněnému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Obviněný totiž neuplatnil žádnou výhradu hmotněprávní povahy a jeho námitky jsou tak neseny pouze nesouhlasem se skutkovými závěry soudů. Použitý dovolací důvod však není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů. Státní zástupkyně přitom konstatovala, že soudy obou stupňů v uvedené věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily přihlížejíce ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech, a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Ve věci neshledala žádný, natož extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. V této souvislosti plně odkázala na pečlivé hodnocení provedených důkazů, jak je popsáno v odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, na jehož podkladě tento soud dospěl ke správným skutkovým a posléze i právním závěrům. Soud druhého stupně se podle ní důkladně zabýval výhradami obsaženými v odvolání obviněného a vyrovnal se s nimi náležitě a způsobem nevzbuzujícím pochybnost.
11. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného, než zákonem vymezeného dovolacího důvodu. Současně vyjádřila podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. svůj souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné, než navrhované rozhodnutí.
III.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
13. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. 4 To 66/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
15. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
16. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
17. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
18. V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky mají svůj základ výlučně v oblasti skutkové (procesní). Obviněný totiž soudům nižších stupňů vytýká nesprávné hodnocení důkazů (výslovně kamerového záznamu a výpovědi spoluobviněného P. L.), nerespektování zásady in dubio pro reo plynoucí z principu presumpce neviny a vadná skutková zjištění (o jeho zapojení do shora popsaného skutku), přičemž současně namítá existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními soudů. Výhradně z těchto námitek pak vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Svojí argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty.
19. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
20. To platí i ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., který obviněný explicitně neuplatnil, ale patrně jej mohl mít, vzhledem k dikci pasáže jeho dovolání vymezující uplatněný dovolací důvod, na mysli [dovolání podal z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., „tj. proto, že bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest (§265a odst. 2 písm. a) trestního řádu), ačkoliv toto rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení skutku.“ ].
21. Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
22. V posuzované věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nemůže jít, neboť Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) obviněného rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. Druhá alternativa pak nemohla přicházet v úvahu právě proto, že uplatněná dovolací argumentace dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jinému ze zákonných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. neodpovídá.
23. Nad rámec výše uvedeného lze dále dodat, že Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad (rozpor). O ten se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
24. V kontextu uvedeného je třeba zmínit, že soudy nižších stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.) a učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení. Skutková zjištění mají své obsahové zakotvení v komplexu provedených důkazů (zejména kamerových záznamech, usvědčující výpovědi P. L. z přípravného řízení a výpovědi svědka M. Č.), přičemž v podrobnostech lze poukázat na hodnotící úvahy rozvedené v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů.
25. Nelze tedy činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů odpovídají ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že soudy nižších stupňů patřičně vyložily své hodnotící úvahy, přičemž mezi jejich skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé není extrémní nesoulad (rozpor) ve shora vymezeném pojetí dán.
26. K námitce obviněného o porušení zásady in dubio pro reo Nejvyšší soud nadto dodává, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.
27. V dané věci je přitom zjevné, že soudy ve věci činné po zhodnocení provedených důkazů dospěly ke skutkovým závěrům, o nichž neměly žádné pochybnosti (jinak řečeno, po provedení a vyhodnocení důkazů měly za to, že skutek byl dostatečně prokázán). Za této situace nebyl v posuzované věci stran obou obviněných dán prostor ani pro aplikaci zmíněné zásady in dubio pro reo.
28. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů a výlučně z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
29. K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
30. Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
31. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 3. 2016
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu