ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.449.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 449/2016-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. května 2016 o dovolání nejvyššího státního zástupce, které podal v neprospěch obviněného Z. P. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 61 To 320/2015, jako soudu druhého stupně v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 2 T 135/2014, takto:
I. Podle §265k odst. 1, tr. ř. se zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 61 To 320/2015, jakož i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. 2 T 135/2014.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 11. 2014, sp. zn. 2 T 135/2014, byl skutek obviněného spočívající v tom, že dne 7. 9. 2014 v době kolem 18:10 hod. v P., na S. n., kde se v okolí pomníku J. H. konalo řádně oznámené shromáždění „Pražský Maidan“, pomalu projížděl mezi účastníky tohoto shromáždění s vozidlem tov. zn. ŠKODA Superb, reg. zn. ..., čímž je z daného prostoru vytlačoval a nutil ustupovat, dokud nebyl některými účastníky shromáždění donucen zastavit tím, že mu neustoupili z cesty, poté ovšem otevřel dveře vozidla a hodně nahlas spustil nahrávku husitského chorálu „Ktož jsú boží bojovníci“ a nahrávku české státní hymny, čímž průběh shromáždění úmyslně rušil , podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř. ve spojení s §188 odst. 1 písm. b) tr. ř. postoupen k projednání Obvodnímu úřadu Městské části Praha 1, neboť by mohl být posouzen jako přestupek.
2. Stížnost státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 podaná v neprospěch obviněného byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 61 To 22/2015, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
3. Z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 6 Tdo 480/2015, rozhodnuto podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. o zrušení usnesení jak Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 61 To 22/2015, tak i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 11. 2014, sp. zn. 2 T 135/2014. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. bylo Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 7. 2015 sp. zn. 2 T 135/2014, bylo podle §222 odst. 2 tr. ř. rozhodnuto o postoupení věci k projednání Obvodnímu úřadu Městské části Praha 1, neboť by skutek mohl být posouzen jako přestupek.
5. Stížnost státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 podaná v neprospěch obviněného byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 61 To 320/2015, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
6. Nejvyšší státní zástupce podal proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř. s argumentací totožnosti nesprávných právních závěrů obsažených v dovoláním napadených rozhodnutích s právními závěry obsaženými v rozhodnutích předchozích, v této věci Nejvyšším soudem již jednou zrušených, a s tím související nemožnosti aplikace zásady subsidiarity trestní represe na konkrétní případ. Nejvyšší státní zástupce se tak i nadále domnívá, že nebyly splněny podmínky pro postoupení předmětného skutku k projednání Obvodnímu úřadu Městské části Praha 1 a skutek měl být posouzen jako trestný čin porušování svobody sdružování a shromažďování podle §179 odst. 1 tr. zákoníku a trestný čin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Své tvrzení o nevhodnosti aplikace zásady subsidiarity nejvyšší státní zástupce dovozuje především ze způsobu spáchání uvedených trestných činů, konkrétně z použití osobního vozidla obviněným k vytlačování účastníků řádně oznámeného shromáždění. Nejvyšší státní zástupce vyjádřil svůj nesouhlas rovněž se způsobem výkladu zásady ultima ratio, tak jak ve svých rozhodnutích uvedly soudy nižšího stupně, a s tezí vyjádřenou v napadeném usnesení a týkající se postižitelného jednání v rámci trestného činu porušování svobody sdružování a shromažďování podle §179 odst. 1 tr. zákoníku. Závěrem dovolání je navrhováno, aby Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. za podmínek uvedených v §265p odst. 1 tr. ř. usnesení Městského soudu v Praze, jakož i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 a všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Taktéž byl vysloven souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. d) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
8. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda dovolatelem vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
9. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. spočívá, mimo jiné, v tom, že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
10. Pokud jde o postoupení věci [§222 odst. 2, §231, §257 odst. 1 písm. b), §314c odst. 1 písm. a), §314p odst. 3 písm. b) a §314r odst. 5 tr. ř.], lze dovolací důvod spatřovat např. v tom, že soud rozhodl o postoupení věci jinému orgánu k rozhodnutí o přestupku, o jiném správním deliktu či o kárném provinění, přestože se jedná o trestný čin, nebo že v době rozhodování soudu o postoupení věci již nelze takové jednání projednat jako přestupek, jiný správní delikt či kárné provinění, neboť uplynula zákonná lhůta, a proto měl soud obžalovaného zprostit obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.
11. Za situace, kdy rozhodl soud prvého i druhého stupně o postoupení věci k projednání Obvodnímu úřadu Městské části Praha 1, neboť skutek mohl být posouzen jako přestupek, ačkoliv, jak je uvedeno v dovolání, se nejvyšší státní zástupce domnívá, že výše zmíněným postupem oba soudy pochybily a předmětný skutek je třeba posoudit jako trestný čin porušování svobody sdružování a shromažďování podle §179 odst. 1 tr. zákoníku a trestný čin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, a to zejména s ohledem na skutečnosti uvedené níže, lze posoudit takto vznesené námitky jako námitky podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod.
12. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případě, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
13. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.
14. V souvislosti s námitkami nevhodné aplikace zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, jakož i principu ultima ratio, uplatněnými v podaném dovolání je nutno s ohledem na obecná tvrzení shora uvedená konstatovat, že i v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se jedná o relevantní námitky.
15. Soudy nižších stupňů shodně posoudily jednání obviněného z hlediska zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku jako jednání, které není nutno postihovat trestním právem s ohledem na absenci „trestněprávně relevantní míry společenské škodlivosti“, odůvodněné především způsobem spáchání trestného činu, povahou chráněného zájmu či osobou samotného obviněného ve smyslu jeho předchozí trestné činnosti, resp. dovodily, že na předmětné jednání postačí uplatnit odpovědnost podle jiných právních předpisů.
16. Jakkoliv Nejvyšší soud nezpochybňuje význam zmiňované zásady a z ní vyplývající použití trestního práva jako krajního prostředku (ultima ratio) jen v případech, kdy již nepostačí užití nástrojů jiného právního předpisu, je opakovaně nucen konstatovat pochybení soudů obou stupňů, a to při aplikaci této zásady v projednávaném případě, neboť soudy ve vztahu k použitelnosti uvedeného ustanovení odkázaly pouze na ty skutečnosti, které obviněnému prospívaly, aniž by posuzovaly skutečnosti ve vzájemných souvislostech.
17. Podle ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestně právní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
18. Na tomto místě Nejvyšší soud podtrhuje základní funkci trestního práva, jež je zosobněna v ochraně společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány takové protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené i jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu. Při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem je povinností státu přivést pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu i v nyní posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na existenci institutů jiných právních odvětví. Je třeba mít na zřeteli, že smyslem trestního řízení je podle ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. především to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni.
19. Pojem společenské škodlivosti se vztahuje ke spáchanému činu, který zasáhl zájmy chráněné trestním zákonem, a v tomto smyslu je tedy poškodil. Trestní zákoník společenskou škodlivost, včetně jejích stupňů přesně nedefinuje a ponechává řešení potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti na zhodnocení konkrétních okolností případu, v němž to bude s ohledem na princip ultima ratio přicházet v úvahu, a to orgány činnými v trestním řízení (v konečné fázi soudem). Lze tedy shrnout, že na konkrétní společenskou škodlivost je třeba v každém posuzovaném případě nahlížet přísně individuálně, především:
a) s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem podřaditelným pod jednotlivé znaky skutkové podstaty spáchaného trestného činu, ale zároveň s ohledem na
b) další okolnosti případu podle §39 odst. 2 tr. zákoníku, dále pak
c) s přihlédnutím k trestní sazbě zvažovaného trestného činu, která vždy vyjadřuje typovou společenskou škodlivost takového trestného činu, a v neposlední řadě také
d) při zvážení, zda nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu
(v podrobnostech blíže stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012).
20. I přes skutečnost, že separace takových konkrétních segmentů jednání obviněného odůvodňujících podle mínění nižších soudů jeho nedostatečnou společenskou škodlivost byla Nejvyšším soudem již jednou soudům vytknuta, nedošlo v tomto směru ke zjednání dostatečné nápravy. Jakkoliv zůstává pravdou, že v rámci odůvodnění závěrů výše uvedených soudů lze spatřovat jistý progres, samotná podstata argumentace vztahující se k již jednou zrušeným závěrům obou soudů zůstala prakticky beze změny a na pokyny Nejvyššího soudu uložené v jeho usnesení ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 480/2015, tak nebylo dostatečně reflektováno.
21. Nejvyšší soud navazuje konstatováním, že společenská škodlivost je určována kritérii, které se podle §39 odst. 2 tr. zákoníku uplatňují při stanovení povahy a závažnosti trestného činu, tedy zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem.
22. Promítnuto na půdorys projednávaného případu, soudy obou stupňů vyjádřily z hlediska povahy a závažnosti jednání obviněného ve vztahu k jeho osobě závěr, že není možné s ohledem na osvědčení se obviněného či zahlazení jeho odsouzení, až na výjimku týkající se trestného činu podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, přihlížet ke spáchání vytýkaných trestných činů. Na základě těchto skutečností tak nebyl soudy nižších stupňů shledán negativní význam osoby pachatele pro hodnocení společenské škodlivosti konkrétního trestného činu.
23. Nejvyšší soud k popsanému připomíná, že pro případ hodnocení osoby určitého pachatele z hlediska ustanovení §39 odst. 2 tr. zákoníku je třeba přihlížet k negativnímu nebo pozitivnímu významu této osoby pro hodnocení povahy a závažnosti spáchaného trestného činu, který vyplývá z jeho chování ve společnosti. Hodnocení osoby pachatele nesmí být jen pouhou registrací osobních dat obviněného bez hlubšího rozboru jeho osobnosti ve vztahu k jeho protiprávnímu činu a jeho společenské škodlivosti.
24. Ve světle výše uvedených informací je tak zcela zřejmé, že pokud soudy nižších stupňů hodnotily osobu obviněného pouze z hlediska možnosti přihlížení k jeho předchozí trestné činnosti, je takový postup třeba hodnotit jako postup nedostatečný, resp. odporující příslušnému zákonnému ustanovení.
25. Způsob, jakým soudy nižších stupňů osobu obviněného hodnotily, odpovídá spíše způsobu hodnocení recidivy ve smyslu přitěžující okolnosti podle §42 písm. p) tr. zákoníku, kdy se ke skutečnosti, že pachatel byl v minulosti pro trestný čin již odsouzen, nepřihlíží, např. jestliže platí o předchozím odsouzení zákonná fikce, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen, nebo bylo-li dřívější odsouzení zahlazeno výrokem soudu.
26. Fikce, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen, však nebrání tomu, aby soud při hodnocení osoby pachatele přihlížel ke skutečnosti, že pachatel již v minulosti spáchal trestný čin, a vyvodil z této skutečnosti příslušné závěry z hlediska sklonu pachatele k trestné činnosti, jeho vztahu ke společenským hodnotám, chráněným trestním zákoníkem (srov. rozh. č. 10/1974 Sb. rozh. tr., č. 6/1975 Sb. rozh. tr.). V rámci hodnocení osobnosti obviněného dle ustanovení §39 odst. 2 tr. zákoníku odvolacím soudem se Nejvyššímu soudu jeví být zcela excesivní opakovaně zdůrazňovaná typová odlišnost trestných činů spáchaných obviněným v minulosti, kdy odvolací soud uvedl, že přestože nelze přihlížet ke čtyřem z pěti trestných činů spáchaných obviněným, dva z nich se týkají zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku a „v ostatních dvou případech jiné trestné činnosti“ či z „opisu rejstříku trestů se naopak podává, že obžalovaný pro trestnou činnost, pro kterou je stíhán (…) nikdy v minulosti (…) odsouzen nebyl“ (viz str. 3 odůvodnění usnesení soudu druhého stupně). Jinými slovy, jakkoliv odvolací soud nejprve zcela odmítl hodnocení trestných činů, ke kterým nelze přihlížet, následně popřel sám sebe, když hodnotil jen některé z nich a kladl jejich typovou odlišnost do kontrastu s projednávaným trestným činem. V této souvislosti Nejvyšší soud zjistil z opisu rejstříku trestů, že jedním z „přehlížených“ trestných činů byl trestný čin vydírání podle §235 tr. zák., (v roce 2001 pro §158 odst. 1a) tr. zákona), který je shodně s projednávaným trestným činem porušování svobody sdružovací a shromažďování podle §179 odst. 1 tr. zákoníku považován za trestný čin proti svobodě, a není tedy zřejmé, z jakého důvodu nebyla tato skutečnost do hodnocení osobnosti obviněného za respektování výše citovaného ustanovení zákona (a judikatury) zahrnuta.
27. V rámci posuzování společenské škodlivosti předmětného jednání obviněného byl soudy nižších stupňů zohledněn rovněž způsob provedení domnělého trestného činu, a to zejména s ohledem na pomalou jízdu obviněného a absenci případného zranění některého z účastníků shromáždění ve vztahu k výkladu pojmu násilí, tak jak ho předpokládá ustanovení §179 odst. 1 tr. zákoníku. Soudy nižších stupňů vycházely v tomto případě z premisy, že použitím násilí v rámci předmětného trestného činu se rozumí násilí v podobě „rozhánění účastníků shromáždění vodními děly, jejich bezhlavé mlácení“ atd. (viz str. 4 odůvodnění usnesení soudu druhého stupně). S uvedeným tvrzením ovšem Nejvyšší soud nesouhlasí.
28. Trestného činu porušování svobody sdružovací a shromažďování se podle §179 odst. 1 tr. zákoníku dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy omezuje ve výkonu jeho sdružovacího nebo shromažďovacího práva. Omezováním ve výkonu práva shromažďovacího se tedy rozumí zejména takové jednání, jímž je někomu jinému neoprávněně bráněno, aby shromáždění svolal, byl mu přítomen nebo na něm aktivně vystupoval, ale může to být i jakékoli jiné jednání, které ho neoprávněně omezuje ve výkonu práva shromažďovacího. Je tedy zcela patrné, že objektem uvedeného trestného činu je svoboda sdružování a svoboda shromažďování, nikoliv tedy lidské zdraví. Násilí tak v konkrétním případě nelze chápat pouze jako použití fyzické síly, jejímž důsledkem má být způsobení újmy na zdraví, ale jako použití fyzické síly, které je prostředkem nátlaku na vůli osob, jejichž právo shromažďovací obviněný omezoval (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1312/2012). V kontextu zde uvedeného je tak hodnocení způsobu spáchání trestného činu, kdy obviněný jízdou ve svém osobním automobilu vytlačoval a nutil ustupovat účastníky shromáždění, jako jednání, které v rámci předmětného trestného činu nedosahuje svoji intenzitou potřebné míry společenské škodlivosti, Nejvyšším soudem považováno za zcela mylné, neboť soudy nižších stupňů požadavkem způsobením újmy na zdraví jako předpokladem aplikovatelnosti konkrétního trestněprávního postihu zcela popřely smysl existence trestného činu porušování svobody sdružování a shromažďování podle §179 odst. 1 tr. zákoníku.
29. Ve vztahu k dalšímu hledisku zmiňovanému v ustanovení §39 odst. 2 tr. zákoníku, a sice významu chráněného zájmu, který byl činem dotčen, soud druhého stupně nejprve upozornil na pořadí práva na svobodu projevu podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen „LZPS“), které podle jeho tvrzení obviněný uskutečňoval předmětným jednáním a které je z pohledu ústavodárce „předřazeno“ právu pokojně se shromažďovat zakotvenému „až“ v čl. 19 LZPS, a následně opřel o tuto skutečnost svůj závěr o společenské škodlivosti domnělého trestného činu, která není z pohledu represe obviněného instrumenty trestního práva dostatečná.
30. Také v tomto případě Nejvyšší soud výše uvedený závěr odvolacího soudu nesdílí. Jakkoliv je nepochybně pravdou, že právo na svobodu projevu je z hlediska systematiky LZPS předřazeno právu pokojně se shromažďovat, nezbývá než namítnout, že ono „upozaděné“ právo pokojně se shromažďovat sloužilo v konkrétním případě účastníkům shromáždění „Pražský Maidan“ právě k využití práva svobody projevu (viz §1 odst. 2 zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, ve znění pozdějších předpisů), a již z tohoto důvodu nelze dovozovat charakter jednání obviněného jako jednání ve jménu „vyššího práva“, odůvodňujícího závěr o nižší společenské škodlivosti předmětného trestného činu.
31. Nejvyšší soud také podotýká, že soud druhého stupně zhodnotil předmětné jednání obviněného jako jednání, které se nachází na samotné dolní hranici trestnosti těch jednání, jež jsou v rámci §179 odst. 1 tr. zákoníku postižitelná, přičemž uvedené tvrzení nesprávně označil jako další okolnost odůvodňující hodnocení předmětného jednání obviněného jako „společensky méně škodliv[ého]“. Je totiž třeba reflektovat skutečnost, že úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
32. Nejvyšší soud vyjadřuje svůj nesouhlas rovněž stran argumentace soudů nižších stupňů principem ultima ratio, a sice, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Jak obvodní, tak městský soud v rámci posouzení jednání obviněného optikou principu ultima ratio shodně uvedly, že je nejprve nutno vyloučit možnost aplikace jiných právních předpisů na předmětné jednání obviněného a až následně zvažovat aplikaci trestní represe.
33. Nejvyšší soud nikterak nezpochybňuje, že při úvaze, zda s přihlédnutím ke zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soud zvažuje zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního, občanského, obchodního apod. Princip ultima ratio však nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky, neboť ho ani u vztahů, které mají soukromoprávní základ a kterým je trestním zákoníkem poskytována i trestněprávní ochrana, nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně majetku, závazkových vztahů apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1035/2010.).
34. Vzhledem ke skutečnosti, že soudy nižších stupňů neaplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku z pohledu kritérií vyslovených ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, musel Nejvyšší soud k dovolání nejvyššího státního zástupce, které bylo podáno v neprospěch obviněného, napadené usnesení Městského soudu v Praze, jakož i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 zrušit a zrušit i rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikázat věc k novému projednání a rozhodnutí. V souvislosti s předmětnou trestní věcí považuje Nejvyšší soud za potřebné upozornit soudy nižších stupňů na další skutečnosti, které zůstaly zcela mimo okruh jejich zájmu při posuzování jednání obviněného (viz např. sklon pachatele k páchání trestné činnosti, viz rozhodnutí č. 10/1974 Sb. rozh. tr.). Soud druhého stupně velmi pečlivě se zabývá např. dobou, po kterou měl obviněný rušit svolané shromáždění a poukazuje na skutečnost, že reagoval na výzvu policistů. K zamyšlení ve vztahu k osobě obviněného je však nutno brát i tu skutečnost, že aby mohl se podle mínění soudu druhého stupně dopustit toliko přestupku, zda se nemohl dopustit dalšího přestupku, když vjel do pěší zóny, kde za přítomnosti další osob projížděl vozidlem. Jestliže soud druhého stupně na jedné straně osobu obviněného hodnotí tak, že netíhne k respektování autority soudu a orgány činné by se neměly nechat „unést případnou, v projednávané věci ryze hypoteticky tvrzenou předpojatostí k osobě obviněného“, pak musí Nejvyšší soud poukázat na to, že „stát nemůže rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů poukazem na existenci jiných právních odvětví“ a konstatování, že pachatel netíhne k respektování autority soudu, a proto by se orgány činné v trestním řízení „neměly nechat unést“… (nebylo snad soudem II. stupně myšleno rezignovat na ochranu práv ostatních). Další skutečností, která nebyla zohledněna a z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně není zřejmé, jaký postoj k uvedenému jednání obviněného zaujal, je skutečnost, že obviněný stanul před soudem nejen pro trestný čin podle §179 odst. 1 tr. zákoníku, ale také pro trestný čin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, když veškerá argumentace soudů je zaměřena k trestnému činu porušování svobody sdružování a shromažďování podle §179 odst. 1 tr. zákoníku.
35. Po vrácení věci Obvodnímu soudu pro Prahu 1 bude nezbytné, aby se soud prvního stupně náležitě vypořádal s otázkou společenské škodlivosti z hlediska kritérií formulovaných v §39 odst. 2 tr. zákoníku a specifikovaných ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, nepomíjeje další relevantní judikaturu, a to i nad rámec té, jež byla v tomto rozhodnutí Nejvyšším soudem uvedena, jakož i s dalšími skutečnostmi podstatnými pro rozhodnutí (obviněný je stíhán pro dva trestné činy, zda měl povolení vjet a pohybovat se vozidlem po pěší zóně apod.) a své úvahy vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí způsobem předpokládaným v ustanovení §125 tr. ř. a §134 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. května 2016
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu