ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.56.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 56/2016-60
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 2. 2016 o dovoláních, která podali obvinění J. V., a K. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 5 To 9/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 6/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných J. V. a K. K. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2014, sp. zn. 10 T 6/2014, byli obvinění J. V. a K. K. uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
2. Za uvedenou trestnou činnost byli oba obvinění odsouzeni podle §205 odst. 5 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon byli oba obvinění podle §56 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému J. V. uložen trest propadnutí věci, a to páčidla modré barvy zn. LUX, dvou kusů páčidel modré barvy zn. LUX 2, malého páčidla červené barvy bez značky, páčidla modré barvy zn. LUX, páčidla červené barvy bez značky, páčidla modré barvy bez značky, svěracích kleští, štípacích kleští zn. LION, štípacích kleští bez označení výrobce, představitelných kleští zn. Extol Premium, stranových kleští zn. TESCO, nákladního motorového vozidla Peugeot Boxer RZ: …, VIN: …, osobního motorového vozidla Škoda Superb RZ: …, VIN: … . Podle §70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku byl obviněnému J. V. uložen trest propadnutí věci, a to částky 6.200 Kč, a obviněnému K. K. částky 6.700 Kč zajištěných při domovní prohlídce u tohoto obviněného. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byli oba obvinění zavázáni k náhradě škody poškozeným obchodním společnostem Norma k. s., Penny Market, s.r.o., Billa s.r.o., ČSOB pojišťovna, a.s., COOP Jednota, SD v H., SAZKA, Sázková kancelář, a.s. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byly poškozené obchodní společnosti Penny Market, s.r.o. a COOP Jednota SD v H. odkázány se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená společnost Penny Market, s.r.o., odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních v bodě 2 podané obžaloby.
3. Podle §226 písm. c) tr. ř. byli obvinění J. V. a K. K. zproštěni obžaloby pro v rozsudku popsaný skutek (uvedený v bodě 2. obžaloby).
4. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněné E. P.
5. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze a obvinění J. V., K. K. a E. P., rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 5 To 9/2015. Podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu týkajícím se obviněných J. V. a K. K. a u E. P. ve výroku o uložení trestu propadnutí věci. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné J. V. a K. K. uznal vinnými spácháním zvlášť závažného zločinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustili „společně, po předchozí vzájemné dohodě, s úmyslem odcizit trezor nebo uskladněné zboží“ útoky popsanými v uvedeném rozsudku pod body 1. – 19.
6. Za uvedené trestné činy odvolací soud odsoudil oba obviněné podle §205 odst. 5 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon oba obviněné podle §56 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložil obviněnému J. V. trest propadnutí věci, a to páčidla modré barvy zn. LUX, dvou kusů páčidel modré barvy zn. LUX 2, malého páčidla červené barvy bez značky, páčidla modré barvy zn. LUX, páčidla červené barvy bez značky, páčidla modré barvy bez značky, svěracích kleští, štípacích kleští zn. LION, štípacích kleští bez označení výrobce, představitelných kleští zn. Extol Premium, stranových kleští zn. TESCO, nákladního motorového vozidla zn. Peugeot Boxer RZ: …, VIN: …, v registru vozidel evidovaného na jméno E. P., jehož skutečným vlastníkem je obviněný J. V., osobního motorového vozidla Škoda Superb RZ: …, VIN: … . Podle §101 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku rozhodl o zabrání věci, a to částky 6.700 Kč zajištěné při domovní prohlídce u obviněného K. K. a částky 16.800 Kč zajištěné při domovní prohlídce u obviněné E. P. Podle §228 odst. 1 tr. ř. zavázal obviněné J. V. a K. K. k náhradě škody poškozeným obchodním společnostem Norma k. s., Penny Market s.r.o., BILLA spol. s r.o., ČSOB pojišťovna, a.s., COOP Jednota, SD v H., SAZKA, a.s. Podle §229 odst. 2 tr. ř. poškozené obchodní společnosti Penny Market, s.r.o. a COOP Jednota SD v H. odkázal se zbytkem jejich nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §259 odst. 1 tr. ř. vrátil věc Městskému soudu v Praze, aby učinil nové rozhodnutí.
II.
7. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ve spojení s uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze podali dovolání obvinění J. V. a K. K., a to s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
8. Obviněný J. V. spatřoval naplnění dovolacího důvodu v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutků, neboť oba soudy ve věci činné nesprávně posoudily jeho jednání, resp. nesprávně právně posoudily skutky, pro které byl uznán vinným rozsudkem soudu prvního stupně, resp. rozsudkem soudu odvolacího. Popis jednotlivých skutků v rozsudku odvolacího soudu podle něj neodpovídá soudem použité právní kvalifikaci. Ze skutků pod body 1., 4., 5., 7., 8., 9., 11., 12., 13. a 19. zmíněného rozsudku podle jeho slov nevyplývá, že by se těchto jednání společně s obviněným K. K. dopustil včetně naplnění subjektivní stránky, tedy vniknout do objektů v úmyslu odcizit tam peníze, resp. trezor s penězi, a zpeněžitelné zboží. Namítl, že popis skutků je velice zobecněný, často neurčitý (především ohledně data a času spáchání skutku), je důsledkem nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci ze strany soudu prvního stupně. Z toho vyplývá i nesprávná právní kvalifikace těchto skutků. Jeho vina tak nebyla nade vší pochybnost prokázána a byla porušena zásada in dubio pro reo. Soud podle jeho přesvědčení vycházel při svém rozhodnutí z důkazů, které nedostatečně prokazují jeho vinu. Řízení u soudu prvního stupně podle něj trpělo podstatnými vadami, kterými bylo porušeno právo na spravedlivý proces, na což poukázal i ve svém odvolání.
9. Nesprávnou právní kvalifikaci obviněný J. V. namítl také u skutků pod bodem 16., 17., 18. rozsudku odvolacího soudu, protože k odcizení trezoru ani k jeho přemístění v těchto případech nedošlo, a to z toho důvodu, že nikdy neexistoval úmysl takového jednání. V důsledku uvedených skutečností tak podle něj nedošlo ani k pokusu spáchání škody v rozsahu uvedeném v napadených rozsudcích soudů obou stupňů a tedy ani k pokusu spáchání kvalifikované skutkové podstaty trestného činu krádeže, protože výše škody pak nepřesáhne škodu, kterou trestní zákoník označuje jako „škodu velkého rozsahu“.
10. K uvedenému obviněný J. V. dodal, že jej odvolací soud za nesprávně právně posouzené skutky uvedené pod body 1. – 19. navíc odsoudil ke stejnému trestu jako soud prvního stupně přesto, že jeho rozsudek ohledně jednoho ze skutků zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
11. Obviněný J. V. měl také za to, že odvolací soud nesprávně právně posoudil i skutek, pro který byl soudem prvního stupně zproštěn obžaloby (bod 2. obžaloby), a skutek popsaný pod bodem 14. rozsudku soudu prvního stupně, pokud uvedený rozsudek v těchto částech zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému rozhodnutí.
12. Na základě výše uvedeného obviněný J. V. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 5 To 9/2015, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2014, sp. zn. 10 T 6/2014, a podle §265 l tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Vyjádřil přitom souhlas s tím, aby o jeho dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání.
13. Obviněný K. K. ve svém dovolání uvedl, že soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily skutky, pro které byl uznán vinným rozsudkem soudu prvního stupně. Jmenovaný obviněný měl dále za to, že soud také nesprávně právně posoudil skutek pod bodem 2., pro který byl (obviněný) zproštěn obžaloby, když rozsudek soudu prvního stupně i v tomto zprošťujícím výroku zrušil a v této části věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému rozhodnutí. Totéž dovodil i stran skutku, jímž byl uznán vinným pod bodem 14. výroku rozsudku soudu prvního stupně, ohledně něhož byl daný rozsudek odvolacím soudem zrušen a vrácen Městskému soudu v Praze k novému rozhodnutí.
14. Obviněný K. K. měl za to, že popis jednotlivých skutků, s výjimkou zmiňovaného bodu 14., nepostihuje všechny znaky odpovídající výše uvedené právní kvalifikaci, neboť ze skutků popsaných pod body 1., 4., 5., 7., 8., 9., 11., 12., 13. a 19. rozsudku odvolacího soudu nevyplývá, že by se tohoto jednání spolu s obviněným J. V. dopustil včetně naplnění zejména subjektivní stránky trestného činu, tj. vniknout do objektů v úmyslu odcizit tam peníze, resp. trezor s penězi, a zpeněžitelné zboží. Podle jeho slov obecný, často neurčitý (zejména ohledně data a času spáchání skutku) až formulářový popis skutků a na základě toho jejich nesprávná právní kvalifikace je důsledkem nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci. Jeho vina podle něj nebyla nade vší pochybnost prokázána a byla porušena zásada in dubio pro reo, soud při svém rozhodnutí vycházel z důkazů, které nebyly dostatečné k prokázání jeho viny. Řízení u soudu prvního stupně trpělo podstatnými vadami, kterými bylo porušeno jeho právo obhajoby, což blíže rozvedl v podaném odvolání.
15. Pokračoval, že tvrzení ohledně jeho úmyslu trezory v objektech neodcizovat platí i pro další skutky (zejména ty, u nichž k odcizení trezoru ani k jeho přemístění vůbec nedošlo, tedy skutek pod body 16., 17., 18. rozsudku odvolacího soudu), k nimž se sice doznal, ovšem tento úmysl popíral. I u těchto skutků tedy podle něj došlo k nesprávné právní kvalifikaci. V důsledku uvedených skutečností tak podle něj nedošlo ani k pokusu spáchání škody v rozsahu uvedeném v obou napadených rozsudcích, a tedy ani k pokusu spáchání kvalifikované skutkové podstaty trestného činu krádeže, když výše škody nepřesáhne velký rozsah.
16. S ohledem na shora popsané měl obviněný K. K. za to, že odvolací soud nesprávně právně posoudil skutky uvedené pod body 1. – 19. napadeného rozsudku a navíc jej odsoudil ke stejnému trestu jako soud prvního stupně přesto, že jeho rozsudek ohledně jednoho ze skutků zrušil a vrátil mu věc k novému projednání a rozhodnutí.
17. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 5 To 9/2015, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2014, sp. zn. 10 T 6/2014, a poté podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby ohledně skutků uvedených pod body 1., 2., 5., 6., 8., 9., 10., 12., 13., 14., 15. a 21. obžaloby a současně jej uzná vinným trestným činem krádeže ohledně skutků uvedených pod body 3., 4., 7., 11., 16., 17., 18., 19. a 20. obžaloby a uloží mu za tyto skutky při změně (zmírnění) právní kvalifikace trest odnětí svobody při dolní hranici zákonné trestní sazby s podmíněným odkladem na přiměřenou zkušební dobu, a všechny poškozené odkáže s jejich nároky na náhradu škody v celém rozsahu na řízení ve věcech občanskoprávních. Alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud po zrušení rozsudku odvolacího soudu a soudu prvního stupně věc v celém rozsahu vrátil podle §265 l tr. ř. soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Vyjádřil přitom souhlas s tím, aby o jeho dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání.
18. K těmto dovoláním se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co stručně shrnul obsah jednotlivých dovolání a podstatu uplatněného dovolacího důvodu uvedl, že rozhodnutí soudů v posuzované trestní věci netrpí takovou vadou, která by odůvodňovala zásah do skutkových zjištění a je proto nezbytné vycházet ze stabilizovaných skutkových zjištění tak, jak byla v trestním řízení učiněna. K obsahu dovolání obou obviněných poté konstatoval, že jde v zásadě o opakování obhajoby, kterou uplatňovali v průběhu celého trestního řízení a s níž se již oba soudy vypořádaly, a žádnou z jejich námitek pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze.
19. Podle názoru státního zástupce se oba obvinění primárně snaží zpochybnit výši škody a dosáhnout toho, aby jejich jednání bylo kvalifikováno podle mírnějšího ustanovení §205 tr. zákoníku a byl jim tím uložen i mírnější trest. Činí tak prostřednictvím námitek, v jejichž rámci zpochybňují subjektivní stránku trestného činu, zejména úmysl odcizit trezory s finanční hotovostí. Jakkoli se oba obvinění prostřednictvím výhrad v podobě absence úmyslu ke způsobení uvedené škody snaží navodit dojem, že jejich námitky pod uplatněný dovolací důvod spadají, zpochybňují prostřednictvím této námitky pouze skutková zjištění soudů, přičemž jen na základě vlastního hodnocení důkazů, a to odlišného od hodnocení provedeného soudy, předestírají svou představu o skutcích, svou podobu skutkových zjištění, snažíce se tak vytvořit dojem, že úmysl ke způsobení škody velkého rozsahu dán nebyl. Oba soudy však logicky a přesvědčivě uzavřely, na podkladě jakých důkazů lze dovodit závěr, že úmyslem obviněných bylo zejména (vedle ostatních věcí) i odcizení trezorů s finanční hotovostí. Obdobně podle přesvědčení státního zástupce nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit ani s tím související námitky obviněných, že jejich vina nebyla nade vší pochybnost prokázána a nebyla respektována zásada in dubio pro reo. Ani výtku obviněných, že bylo porušeno právo na obhajobu, pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze. Námitka týkající se porušení práva na obhajobu by sice případně – byla-li by opodstatněná – mohla odůvodňovat existenci tzv. extrémního rozporu, přičemž takový nedostatek by pak opravňoval Nejvyšší soud k možnému zásahu do skutkových zjištění, nicméně žádné pochybení zakládající porušení pravidel spravedlivého procesu v dané trestní věci podle názoru státního zástupce není možno dovodit.
20. K nespokojenosti obviněných s postupem odvolacího soudu ve vztahu ke dvěma skutkům, ohledně nichž odvolací soud původní rozsudek zrušil a podle §259 odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně v tomto rozsahu vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí, státní zástupce dodal, že uvedené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím předpokládaným v §265a tr. ř., jež by bylo možno napadnout dovoláním, neboť o těchto dvou skutcích dosud pravomocně rozhodnuto nebylo.
21. Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obou obviněných podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně, pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyjádřil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
III.
22. Dovoláním lze podle §265a tr. ř. napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Taxativní výčet rozhodnutí, proti kterým lze podat dovolání, je pak obsažen v odst. 2 citovaného ustanovení. Rozhodnutím ve věci samé se rozumí odsuzující rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření, nebo kterým bylo upuštěno od potrestání, dále rozsudek, jímž byl obviněný obžaloby zproštěn, usnesení o (podmíněném) zastavení trestního stíhání, také usnesení o postoupení věci jinému orgánu, usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření nebo usnesení o schválení narovnání.
23. Vzhledem k těmto skutečnostem Nejvyšší soud konstatuje, že proti rozhodnutí soudu druhé instance v části týkající se výroku o zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci obviněných (konkrétně stran skutku popsaného pod bodem 14. rozsudku soudu prvního stupně a skutku pod bodem 2. obžaloby, pro který byli obvinění obžaloby zproštěni) soudu prvního stupně k novému rozhodnutí není dovolání obou obviněných přípustné. V uvedené části totiž není rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím ve smyslu §265a tr. ř., neboť o zmíněných skutcích nebylo dosud pravomocně rozhodnuto. Pokud by obvinění v předmětné trestní věci podali dovolání pouze z těchto důvodů, muselo být odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. Oba obvinění ovšem ve svém mimořádném opravném prostředku při uplatnění dovolací námitky podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. brojili též proti zbývající části rozhodnutí odvolacího soudu (zejména výrokům o jejich vině a trestu), a v této části jejich dovolání přípustná jsou.
24. Nejvyšší soud dále zkoumal, zda výše uvedená dovolání byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům: Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
25. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
26. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 5 To 9/2015, jsou (ve výše uvedeném rozsahu) přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obvinění jsou osobami oprávněnými k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali každý prostřednictvím svého obhájce, resp. obhájce a obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
27. Protože dovolání lze podat jen z důvodů vymezených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, naplňují (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
28. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
29. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
30. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
31. V posuzované věci však uplatněné (a přípustné) dovolací námitky obviněných J. V. a K. K. směřují primárně právě do oblasti procesní a skutkové. Z kontextu argumentace obou dovolání, byť se v nich tvrdí, že popis jednotlivých skutků nepostihuje všechny znaky použité právní kvalifikace, neboť nedošlo k naplnění subjektivní stránky trestného činu a nelze ani dovozovat, že by jejich jednání mělo směřovat ke způsobení škody velkého rozsahu, ve skutečnosti zřetelně plyne, že oba obvinění vytýkají soudům nižších stupňů v první řadě vadné zjištění skutkového stavu věci, přičemž současně namítají, že soudy při svém rozhodnutí vycházely z důkazů, které nebyly dostatečné k prokázání jejich viny, a řízení u soudu prvního stupně trpělo podstatnými vadami, jimiž došlo k porušení práva na obhajobu, spravedlivý proces a zásady in dubio pro reo. Současně přitom prosazují vlastní (od skutkových závěrů vyjádřených v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Výhradně až z těchto procesních a skutkových námitek (sekundárně) oba obvinění vyvozují závěr o vadném právním posouzení pokračujícího skutku, jímž byli uznáni vinnými, a tím o existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přiléhavě daný stav charakterizoval státní zástupce, pokud uvedl, že jakkoli se oba obvinění prostřednictvím výhrad v podobě absence úmyslu ke způsobení uvedené škody snaží navodit dojem, že jejich námitky pod uplatněný dovolací důvod spadají, zpochybňují prostřednictvím této námitky pouze skutková zjištění soudů, přičemž jen na základě vlastního hodnocení důkazů, a to odlišného od hodnocení provedeného soudy, předestírají svou představu o skutcích, svou podobu skutkových zjištění, snažíce se tak vytvořit dojem, že úmysl ke způsobení škody velkého rozsahu dán nebyl.
32. Lze tedy konstatovat, že oba obvinění nenamítají rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti oba spatřují v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
33. Pouze stručně je pak nad rámec uvedeného možno doplnit, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů není dán extrémní nesoulad. O extrémní nesoulad se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Taková situace přes výhrady obviněných nenastala. Z kontextu odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, na něž je možno odkázat, je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že přes výhrady obviněných nelze konstatovat, že by skutkové závěry soudů nižších stupňů byly v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Činí-li za této situace obvinění kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a právě z toho vyvozují vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
34. Ke shodné námitce obou obviněných o porušení zásady in dubio pro reo Nejvyšší soud nadto dodává, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.
35. V dané věci je přitom zjevné, že soudy ve věci činné po zhodnocení provedených důkazů dospěly ke skutkovým závěrům (vyjádřeným v odsuzující části rozhodnutí odvolacího osudu), o nichž neměly žádné pochybnosti. Za této situace nebyl v posuzované věci stran obou obviněných dán prostor ani pro aplikaci zmíněné zásady in dubio pro reo.
36. Nejvyšší soud pak pouze stručně poznamenává, že mezi skutkovými zjištěními vyjádřenými ve skutkové větě výroku rozsudku odvolacího soudu a jím užitou právní kvalifikací není nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
37. Dále je třeba konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §38 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
38. V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně uvést stále přiměřeně aplikovatelné usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
39. Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze dovolací námitky obviněných K. K. a J. V. stran výše uloženého trestu odnětí svobody, pod jimi uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [ani jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř.] podřadit.
40. Nad tento rámec lze stručně dodat, že obviněným byl uložen přípustný druh trestu v mezích trestní sazby, resp. při její dolní hranici, stanovené v trestním zákoníku na trestný čin, jímž byli uznáni vinnými (trest odnětí svobody na pět až deset let).
41. K uvedenému je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
42. Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
43. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněných J. V. a K. K. (v částech, jež byly shledány přípustnými) nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jejich odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 2. 2016
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu