ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.631.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 631/2016-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 5. 2016 o dovolání, které podal obviněný R. E., roz. H, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 12. 2015, sp. zn. 13 To 540/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 1 T 64/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. E. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 7. 9. 2015, sp. zn. 1 T 64/2015, uznal obviněného R. E., roz. H. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že „ v době od 11.00 do 11.05 hod. dne 13. 08. 2014 v obci K. d., ulice N. L., okres B., vstoupil do volně přístupné budovy čp. ... patřící společnosti Andres a Vild, spol. s r. o. a využil nepřítomnosti sekretářky a v místnosti sekretariátu, neuzamčenými dveřmi vešel do místnosti, kde odcizil z neuzamčeného šuplíku uzamčenou plechovou pokladnu červené barvy v hodnotě 100 Kč, ve které byla finanční hotovost ve výši 117 710 Kč celkem, 2 ks tankovacích karet CCS č. ... a č. ...., vystavených společnosti Andres a Vild spol. s r. o., 3 ks slevových karet na služby České pošty, neplatné platební karty České spořitelny a 2 ks klíčků od skříňky se zaměstnaneckými složkami, čímž způsobil škodu třem firmám, které měly v odcizené pokladně uložené finanční prostředky, a to fy Andres a Vild, spol. s r. o., IČ 41191862, které vznikla škoda odcizením ve výši 49 061 Kč, firmě AVEKO PRAHA spol. s r. o., IČ 62419731, které vznikla škoda odcizením ve výši 30 544 Kč a firmě YCCU s. r. o., IČ 27918106, které vznikla škoda odcizením ve výši 38 205 Kč.“
2. Tento skutek obviněného soud prvého stupně kvalifikoval jako přečin krádeže podle §205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku v souběhu s přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku. Uložil mu za to podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 mu výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost nahradit firmě Andres a Vild, spol. s r. o., IČ 41191862 škodu ve výši 49 061 Kč, poškozené společnosti AVEKO PRAHA spol. s r. o., IČ 62419731 škodu ve výši 30 544 Kč a poškozené společnosti YCCU s. r. o., IČ 27918106 škodu ve výši 38 205 Kč.
3. O odvolání, které proti citovanému rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29. 12. 2015, sp. zn. 13 To 540/2015, jímž je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. K uplatněnému dovolacímu důvodu uvedl, že od počátku řízení vypovídá shodně tak, že chtěl vymoci pohledávku zajištěnou směnkou za výstavcem K. H. pro svého známého K. S. Proto výstavce směnky K. H. hledal v jeho bydlišti a sousedé mu řekli, že by se mohl zdržovat v místech, kde došlo ke krádeži. Je pravdou, že byl u domu, kde jsou kanceláře poškozených, zastavil před domem, nechal motor nastartovaný a šel se podívat na vývěsní štíty a zvonky, zdali na nich nebude nějaká zmínka o svědkovi K. H. Do domu nevstoupil, a proto nemohl z něj odejít a být sledován. Svědek O. vypověděl v přípravném řízení, že poté, co uslyšel z kanceláře kolegyně hluk, šel se do místnosti podívat, byl obeznámen, že kolegyně opustila kancelář, proto mu bylo divné, že slyší hluk, nikoho tam neviděl, kolegyně měla kabelku na jiném místě, než by měla kabelka ležet, vyšel tedy rychlejší chůzí ven a zde uviděl muže, který šel směrem k vozidlu. Zde obviněný namítl, že výpověď svědka O. se neshodovala s tím, co vypověděl na policii ČR ihned po incidentu. V první výpovědi svědek vypověděl, že viděl muže, jak běží k vozidlu a něco červeného svíral v ruce, skočil do nastartovaného vozu a odjel. V druhé výpovědi svědek vypověděl, že viděl muže, jak jde rychlou chůzí k vozidlu, svědek na muže zavolal a poté se k němu rozběhl, muž začal utíkat, naskočil do vozidla a ujel. Svědkyně K. vypověděla ihned po příjezdu policie, že odešla na toaletu na maximálně 5 minut a poté, co se vrátila, kolega jí pověděl, že v budově někdo byl a ať si zkontroluje osobní věci a zda ji v kanceláři něco nechybí. Později v přípravném řízení svědkyně K. vypověděla, že z kanceláře odešla do protější budovy na ubytovnu, kde se zdržela 20 minut. Vlastně tak není známo, zda byla svědkyně na toaletě nebo ve vedlejší budově. Posledním svědkem byl pan H., který k vlastní věci neměl co uvést, a k tomu, proč jej obviněný hledal, uvedl s ním shodně. Další důkazy ve věci nebyly, policie neodebrala pachovou stopu ani otisky prstů. Obviněný za dané důkazní situace nesouhlasil se závěrem soudu prvého stupně založeným na nepřímých důkazech, že se žalovaného skutku dopustil. Podle jeho názoru se v posuzované věci jednalo o nepřímé důkazy, z nichž jedním byla výpověď svědka O., který tvrdil, že ho poznal na 70 %, že měl pod paží něco červeného a že k neasistovanému vstupu do budovy je potřeba klíče. Obviněný poukázal na to, že by v žádném případě neopustil vozidlo s nastartovaným motorem na delší dobu a šel do pro něj neznámé budovy. Rozhodnutí soudů nižších stupňů vycházelo především z jeho předešlé trestní minulosti. Oba soudy rozhodovaly na základě nepřímých důkazů. V dalším textu hovořil v teoretické rovině o dokazování a hodnocení důkazů. Navázal, že jeho argumentací se odvolací soud nezabýval. Pouze napadený rozsudek potvrdil. Dovolací důvod, který obviněný uplatnil, lze podle něj dovodit, pokud popis skutkových okolností neodpovídá obsahu dokazování. Právní posouzení skutku tedy spočívá v řešení otázky, jestli popsaný skutek je trestným činem a kdo jej spáchal. Na podporu svých tvrzení uvedl nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2014, sp. zn. II. ÚS 658/14 a nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14. Uzavřel, že je přesvědčen, že existují pochybnosti o správnosti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 12. 2015, sp. zn. 13 To 540/2015.
6. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 12. 2015, č. j. 13 To 540/2015-189 a rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 7. 9. 2015, č. j. 1 T 64/2015-165 podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Berouně věc k novému projednání a rozhodnutí.
7. K podanému dovolání zaslal sdělení státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že se nebude k podanému dovolání věcně vyjadřovat. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodnutí o podaném dovolání učinil v neveřejném zasedání.
III.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
9. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 12. 2015, sp. zn. 13 To 540/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
10. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
11. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
12. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
13. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
14. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
IV.
15. V posuzované věci však všechny uplatněné dovolací námitky (podrobně viz výše v rekapitulaci podání dovolatele) směřují výlučně do oblasti skutkové, potažmo procesní. Z jejich obsahu je totiž zřejmé, že obviněný soudům obou stupňů vytýkal nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění. Současně přitom předkládal vlastní skutkový hodnotící závěr, že čin nespáchal. Právě a výhradně z těchto skutkových (procesních) námitek odvozoval svůj závěr, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný tedy nenamítal rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Neuplatnil žádné konkrétní hmotně právní argumenty.
16. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak byl ve skutečnosti obviněným spatřován výhradně v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
17. V obecné rovině možno, jak již shora naznačeno, ještě uvést, že Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní rozpor (nesoulad). O ten se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
18. V tomto kontextu je namístě uvést, že v posuzované věci taková situace nenastala – mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů není podle Nejvyššího soudu extrémní rozpor (nesoulad) dán.
19. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je zřejmé, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace, je patrné, jak hodnotily provedené důkazy (v dosavadním řízení bylo provedeno dokazování v rozsahu potřebném pro náležité objasnění věci) a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.) a učiněnými skutkovými zjištěními. Skutková zjištění vyjádřená v napadeném rozhodnutí mají své obsahové zakotvení v komplexu provedených důkazů, jak na to poukázaly ve svých rozhodnutích soudy nižších stupňů.
20. Dovolatel své podání koncipoval tak, aby vytvořil obraz nedostatků v důkazech a následně chybného hodnocení ze strany soudů nižších stupňů. Tomuto obrazu však není možné dát za pravdu. Podle názoru Nejvyššího soudu závěry soudů nižších stupňů obstojí.
21. Nelze totiž vzhledem k výše uvedenému činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že soudy nižších stupňů dostatečně vyložily své hodnotící úvahy a že mezi jejich skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad (rozpor) ve shora vymezeném pojetí dán.
22. Činil-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích, a právě z tohoto pak dovozoval vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněných (i jiných) dovolacích důvodů irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
23. Možno též připomenout, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. V návaznosti na to lze stručně poznamenat, že oba soudy ve věci činné dospěly ke skutkovým závěrům (vyjádřeným ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně), o nichž neměly žádné pochybnosti. Nad to, jak již shora uvedeno, podle názoru Nejvyššího soudu jejich postup a závěry nevybočily z mezí ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (jimi učiněná skutková zjištění nejsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy). Za této situace nebyla v posuzované věci nijak dotčena zásada in dubio pro reo vyplývající z principu presumpce neviny.
24. K výše uvedenému je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální - Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
25. Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
26. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 5. 2016
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu