ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.874.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 874/2016-47
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. července 2016 o dovolání, které podali obvinění 1. M. J., 2. P. P., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 1. 2016, sp. zn. 6 To 602/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 1 T 84/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných M. J. a P. P. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
I.
1. Okresní soud ve Frýdku-Místku uznal rozsudkem ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. 1 T 84/2015, obviněné M. J. a P. P. (dále jen „obvinění“, příp. „dovolatelé“) vinnými, že
„ I. obžalovaný M. J. s již odsouzenou M. H.
v přesně nezjištěné době od 15.00 hod dne 13. 11. 2014 do 06.00 hod dne 18. 11. 2014 ve F.-M., okr. F.-M., na ul. O. vstoupili do volně přístupného domu č. p. … a ve 2. patře M. J. vylezl na zeď vysokou 220 cm, která oddělovala prostory bývalého kadeřnictví od chodby, v prostoru mezi zdí a stropem vytrhl z mříže 2 tyče a vzniklým prostorem oba vnikli do kadeřnictví, z něhož odcizili obžalovaný M. J. 4 ks strojů na vlasy Ostar, 4 sady hřebenů a kartáčů na vlasy a 3 ks vysoušeče vlasů Hair Majesty v celkové hodnotě 10 450 Kč a již odsouzená M. H. přesně nezjištěné množství vlasové kosmetiky a 2 ks dozických klíčů v hodnotě 100 Kč, vše ke škodě společnosti AVOS mono, s. r. o. Frýdek-Místek,
II. obžalovaný M. J. a již odsouzený D. B.
dne 7. 1. 2015 po nalezení ve F.-M., okr. F.-M., na ul. J. T. na parkovišti u domu č. p. … ztracené peněženky s doklady, finanční hotovosti 700 Kč a platební kartou České spořitelny a. s. číslo … držitelky A. K. si ponechali finanční hotovost a platební kartu, jejímž prostřednictvím se následně pokusili o výběr finanční hotovosti z bankomatů nebo o nákup zboží, což se jim v některých případech podařilo“.
„Tímto jednáním (jež bylo ve skutkové větě předmětného rozsudku dále konkrétně specifikováno) způsobili A. K. škodu odcizením ve výši 2 561 Kč a pokusili se jí odcizit finanční hotovost ve výši 9 989 Kč.
III. o bžalovaní M. J. a P. P.
dne 20. 2. 2015 kolem 15.25 hodin ve F.-M., před bytovým domem č. p. … na parkovišti na ulici Č., pod záminkou zakoupení pervitinu, nastoupili k poškozenému M. V. do osobního motorového vozidla zn. Renault Thalia, registrační značky …, kde nejprve slovně napadli a pod pohrůžkou zabití po něm požadovali vydání drogy a když to M. V. odmítl, tak jej P. P. napadl údery pěstí do obličeje, čehož využil M. J. a z kabelky mu odcizil peněženku s hotovostí ve výši 5 360 Kč, s osobními doklady, doklady k vozidlu a dvěma platebními kartami ERA Poštovní spořitelny na jméno M. V., poté z vozidla vystoupili a utekli, čímž poškozenému M. V. způsobili poranění, hematom a otok dolního víčka pravého oka, které si vyžádalo toliko jednorázové lékařské ošetření a škodu odcizením v celkové výši 5 360 Kč.
IV. obžalovaný P. P. sám
dne 7. 6. 2015 ve F.-M., na Č. č. p. … v 10. patře v době od 00:30 hodin do 09:00 hodin poté, co otevřel dveře výtahu, s těmito uhodil o přiléhající zeď, čímž dveře poškodil v jejich spodní části, zejména v místě zavěšení a výtah se tak stal nefunkční, když takto způsobil Statutárnímu městu Frýdek-Místek škodu ve výši nejméně 7 590 Kč.“
2. Tyto skutky obviněných soud prvého stupně kvalifikoval
u obviněného M. J. :
ad) I. jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a),b) tr. zákoníku,
ad) II. jako dílem dokonaný, dílem nedokonaný přečin krádeže podle §205 odst. 1, písm. a), §21 odst. 1 k §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku,
ad) II. až III. jako přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku,
ad) III. jako zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku,
a u obviněného P. P.:
ad) III. jako zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku.
ad) IV. jako přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku.
3. Obviněnému M. J. za to uložil podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ho zařadil pro výkon trestu do věznice s dozorem. Obviněnému P. P. za to uložil podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ho zařadil pro výkon trestu do věznice s ostrahou.
4. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému M. J. povinnost zaplatit na náhradu škody poškozené AVOS mono, s. r. o. částku 10 450 Kč, a to rukou společnou a nerozdílnou s již odsouzenou M. H., a poškozené A. K. částku 2 562 Kč, a to rukou společnou a nerozdílnou s již odsouzeným D. B. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněným M. J. a P. P. povinnost zaplatit rukou společnou a nerozdílnou na náhradu škody poškozenému M. V. částku 5 360 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozené AVOS mono s. r. o. a M. V. se zbytkem jejich nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal na totéž řízení s nárokem na náhradu škody Statutární město Frýdek-Místek.
5. O odvoláních, která proti citovanému rozsudku podali oba obvinění, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 21. 1. 2016, sp. zn. 6 To 602/2015, tak, že tato odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
6. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podali oba obvinění dovolání, ve kterých oba uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
7. Dovolatel M. J. k uplatněnému dovolacímu důvodu uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení, které spočívá v tom, že je mu vytýkáno spáchání trestného činu loupeže. Podle dovolatele se však o loupež podle §173 tr. zákoníku jednat nemohlo. K potyčce v autě mezi P. P. a poškozeným došlo z důvodu sporu kvůli dodávání pervitinu partnerce obviněného P. P. M. B. nebo nanejvýše o spor o placení dodávek drogy. S tím obviněný M. J. neměl nic společného. Ze strany obviněného P. P. nešlo o úmysl zmocnit se cizí věci. Proto nelze vyčíst ani obviněnému M. J., že by chtěl násilím něčeho dosáhnout a naplnil trestný čin loupeže. Na násilí na poškozeném M. V. se vůbec nepodílel, nebyl vůbec domluven s obviněným P. P. K výkřiku obviněného M. J. „mám to“ vůbec nedošlo. Zde poškozený M. V. neuvádí pravdu. Nelze pak souhlasit s tím, že jiné důkazy vedou k závěru o domluvě mezi oběma obviněnými. Není také možno pominout, že poškozený M. V. se současně dopouštěl závažné trestné činnosti přinejmenším podle §287 tr. zákoníku. Z obsahu spisu vyplývá nedůvěryhodnost jeho svědectví. Konflikt v autě neměl nic společného s loupeží.
8. Z těchto důvodů obviněný M. J. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a tomuto soudu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
9. Dovolatel P. P. uvedl, že jemu vytýkané jednání není trestným činem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. K tomu, aby jeho jednání a jednání spoluobviněného M. J. mohlo být právně posouzeno jako zvlášť závažný zločin loupeže, chybí subjektivní stránka trestného činu u obou obviněných, kdy nebyl nijak prokázán úmysl obviněných zmocnit se cizí věci pod pohrůžkou či použitím násilí. Soudy vycházely toliko z výpovědi poškozeného, která stojí jako důkazní prostředek osamoceně. Obvinění shodně vypověděli, že nasedli k poškozenému do vozidla každý se zcela jiným úmyslem. V momentu působení násilí na poškozeného jednal každý z nich samostatně a na sobě nezávisle. Soudy nižších stupňů vycházely ze skutečnosti, že spoluobvinění jednali již od počátku ve shodě a tedy ve formě spolupachatelství. Takový závěr nemá podle dovolatele oporu v provedeném dokazování. Prokázání formy spolupachatelství nemůže být dovozováno z výpovědi svědka P. R., když tento svědek neměl možnost o tomto údajném spolupachatelství vědět. Stejně tak z výslechu svědka P. Š. nevyplývá žádná skutečnost, která by měla podpořit závěry soudů o vině obviněného P. P. týkající se trestného činu loupeže. Naopak byla to výpověď tohoto svědka, která vyvracela obžalobu, když svědek přesvědčivě tvrdil, že ví, že důvodem schůzky s poškozeným došlo za účelem koupě drog a vyřizování osobních záležitostí obviněného P. P. týkajících se jeho přítelkyně M. B. Samotnému incidentu svědek P. Š. přítomen nebyl a nebyl tak schopen poskytnout pro dokazování relevantní informace. Dovolatel P. P. tak nesouhlasil se závěry soudů, že výpovědi svědků P. R. a P. Š. podporují výpověď a verzi poškozeného.
10. Obviněný P. P. měl tak za to, že se nijak nepodařilo prokázat skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že se měl dopustit zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Zde poukázal na nález Ústavního soudu ČR ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97, a ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01. Měl za to, že v jeho případě existuje tak velké množství pochybností, že není možné bez dalšího rozhodnout odsuzujícím rozsudkem. K tomu se odvolával na nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 6. 2006, který říká, že presumpce neviny vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno a tam, kde existují pochybnosti, musejí být vyloženy ve prospěch obviněného. Pokud vychází ze skutkového stavu, jak jej zjistil soud prvého stupně, pak ani z toho nevyplývá, že by byly naplněny všechny znaky spolupachatelství, resp. že by byl prokázán společný úmysl a společné jednání spoluobviněných. Poškozeného napadl z důvodu, že aby poškozený přestal dodávat drogy jeho přítelkyni M. B. I kdyby se vyšlo z výpovědi poškozeného, že jej obviněný P. P. napadl z důvodu, že chtěl po poškozeném drogy, jednání spoluobviněného M. J. by bylo nutno hodnotit jako exces ze spolupachatelství, neboť spoluobviněný M. J. jednal bez dohody s obviněným P. P., čímž je vyvrácena teze o společném úmyslu obviněným M. J. a P. P. Cílem obviněného P. P. bylo, aby poškozený přestal dodávat drogy jeho přítelkyni a cílem obviněného M. J. bylo využít situace, která nastala během fyzické potyčky mezi poškozeným M. V. a obviněným P. P. a obohatit se o odcizené předměty. Spoluobviněný M. J. toliko využil situace mezi poškozeným a spoluobviněným, která byla vyvolána konfliktem, a poškozenému odcizil věci. Šlo stěží uvěřit skutečnosti, že obvinění byli předem domluveni na tom, že okradou poškozeného, kdy nemohli vědět, zdali tento u sebe bude mít nějaké hodnotnější věci, kdy rovněž pro tento úmysl nesvědčí žádný důkaz. Nesprávné právní posouzení tak spočívalo v tom, že oba soudy posoudily jednání obou spoluobviněných jako jednání spáchané ve spolupachatelství, aniž by však k tomuto byly naplněny veškeré znaky jak vytýkané skutkové podstaty, tak i pojmu spolupachatelství.
11. Vzhledem k těmto skutečnostem obviněný P. P. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 1. 2016, sp. zn. 6 To 602/2015, a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V souladu s §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud o dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Současně navrhl podle §265h odst. 3 tr. ř., popř. podle §265o odst. 1 tr. ř. odložení či přerušení výkonu rozhodnutí.
12. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Připomněla, že obvinění své mimořádné opravné prostředky opřeli o dovolací důvod ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož je možné podat dovolání, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z uvedeného je zřejmé, že v rámci rozhodování o dovolání vychází dovolací soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. V žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř. je dovolání podáno v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Je tomu tak i v případě námitek obou obviněných, v nichž zpochybňují skutkové závěry soudů učiněné v předchozím řízení, zejména pokud namítají nevěrohodnost samotného poškozeného M. V. a nepravdivost jeho výpovědi. Námitkou fakticky směřující proti skutkovým zjištěním soudů v řízení, které dovolání předcházelo, je rovněž námitka obviněného P. P., že soudy obou stupňů pochybily, pokud naznaly, že jednal společně s obviněným M. J. ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, neboť každý z nich byl veden při nastupování do auta poškozeného jiným záměrem, a pokud sám hodnotí, že odcizení věcí obviněným M. J. bylo excesem z předpokládaného průběhu skutkových okolností, pokud odcizil peněženku a další věci poškozeného v situaci, kdy (M. J.) využil toho, že jej on sám fyzicky napadl. Na základě provedených důkazů a jejich hodnocení dospěl soud prvního stupně k odlišnému skutkovému závěru, který vyjádřil v tzv. skutkové větě. Takto koncipovaný skutkový děj byl správně posouzen u obou obviněných jako zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný M. J. mohl být spolupachatelem loupeže, i pokud se sám nedopustil násilí, neboť jednak svou přítomností při činu poskytl obviněnému P. P. podporu a na základě společné dohody poškozenému odňal věci. Skutečnost, že s tím obviněný P. P. počítal a jednali ve společném úmyslu, dokumentuje to, že po odcizení věcí situaci komentoval tak, že „už to má“, což vyznělo jako signál k opuštění vozidla.
13. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obou obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyjádřila souhlas ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
III.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
15. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 1. 2016, sp. zn. 6 To 602/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obvinění jsou osobami oprávněnými k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
17. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
18. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16).
19. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
20. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
IV.
21. V posuzované věci však všechny uplatněné dovolací námitky (podrobně viz výše v rekapitulaci podání obou dovolatelů) vztažené k předmětnému dovolacímu důvodu směřují primárně do oblasti skutkové (procesní). Z jejich obsahu je totiž zřejmé, že obvinění soudům obou stupňů vytýkali v prvé řadě nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění. Současně přitom prosazovali vlastní hodnocení důkazů a předkládali vlastní skutkový hodnotící závěr (zejména, že svědectví poškozeného M. V. není důvěryhodné, ostatní svědkové ani jiné důkazy neprokazují spáchání trestného činu loupeže ve spolupachatelství, závěr, že oba obvinění jednali od počátku ve shodě, nemá oporu v provedeném dokazování ). To platí i ve vztahu k argumentaci obviněného P. P., že i kdyby bylo vycházeno ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, nelze činit závěr o naplnění znaků zločinu loupeže spáchaného ve spolupachatelství. Ani v tomto směru totiž jmenovaný obviněný de facto nevychází ze skutkových zjištění soudů, nýbrž tato v duchu své obhajoby zcela zásadně modifikuje. Ačkoli obvinění uplatnili i jednu námitku (viz níže), kterou by bylo možné při zběžném náhledu označit za hmotně právní, podstatné pro rozhodnutí o jejich dovolání je to, že tuto námitku neváží na skutková zjištění soudů ve věci činných vyjádřená ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, následně rozvedená v odůvodnění tohoto rozhodnutí i rozhodnutí odvolacího soudu. Až v návaznosti na svá skutková tvrzení zásadně odlišná od skutkových zjištění soudů nižších stupňů (sekundárně) vyvozovali nesprávné hmotně právní posouzení jejich jednání. Obvinění tedy nenamítali rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Svojí argumentací ve skutečnosti namítali porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
22. Jedinou námitkou, která mohla na prvý pohled navozovat dojem podřaditelnosti pod uplatněný dovolací důvod, bylo tvrzení, že spoluobvinění nejednali jako spolupachatelé ve smyslu §23 tr. zákoníku ve vztahu ke zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, když jednání spoluobviněného M. J. spočívající v odcizení peněženky poškozeného bylo nutno vyhodnotit jako exces ze spolupachatelství, neboť M. J. jednal bez jakékoli dohody s obviněným P. P. Cíle obou obviněných se lišily. Cíl P. P. byl fyzickým napadením přinutit poškozeného, aby přestal dodávat drogy jeho partnerce a cíl M. J. využít situace, která nastala během fyzické potyčky a obohatit se o odcizené předměty. Ani této námitce nebylo možno přisvědčit. Toto tvrzení bylo totiž vystavěno na vykreslení odlišného skutkového obrazu, než byl zjištěn v předchozím řízení (a který je podrobně popsán v rozhodnutí soudu prvého stupně). Na tomto základě pak dovolatelé zpochybňovali své spolupachatelství při uvedeném jednání. Takovýto postup však není v dovolacím řízení přípustný a není podřaditelný pod uplatněný (ani pod žádný jiný) dovolací důvod. Nad rámec uvedeného možno v krátkosti připomenout, že toto tvrzení není ve věci novum, neboť obvinění toto tvrzení uplatňovali již dříve a soudy nižších stupňů se jím zabývaly a zvláště soud druhého stupně jejich jednání řádně rozebral v odůvodnění svého rozhodnutí. Výslovně na straně 4 svého rozhodnutí, na něž lze tímto odkázat, uvedl, že vina obviněných uvedeným skutkem pod bodem 3) soudu prvého stupně byla prokázána a plně se ztotožnil s odůvodněním soudu prvého stupně k tomuto bodu a hodnocením jednotlivých důkazů. Dovodil, že jejich tvrzení bylo vyvráceno výpovědí poškozeného, který uvedl jiný důvod napadení ze strany obviněného P. P., tj. za účelem získání pervitinu oběma obviněnými, a poté co se jim nepodařilo pervitin získat, mu odcizili peněženku a další věci, kterých se zmocnil v průběhu fyzického ataku obviněný M. J. O jejich domluvě jednoznačně svědčí výkřik obviněného M. J.: „Mám to!“, kdy na to oba spoluobvinění naráz opustili vozidlo poškozeného a z místa utekli. Proto není pochyb, že se uvedeného skutku obvinění po vzájemné domluvě dopustili tak, jak bylo popsáno ve skutkové větě napadeného rozsudku (soudu prvního stupně) a krajský soud neměl důvod cokoliv na těchto závěrech měnit. Lze tedy konstatovat, že uvedené sdělení, které obviněný M. J. směřoval obviněnému P. P., bylo jednoznačným znamením pro P. P., který v tomto okamžiku již nepokračoval v útoku, nýbrž ve shodě s M. J. opustil vozidlo poškozeného. Kdyby tomu tak nebylo, bylo chování obviněných jiné. Spoluobviněný P. P. by v takovém případě neměl důvodu zanechávat útoku proti poškozenému, protože jeho cílem mělo údajně být přinutit poškozeného, aby přestal dodávat drogy jeho partnerce. Pokud by obviněný M. J. nejednal koordinovaně (v rámci dohody) s obviněným P. P. a pouze využil situace, jak tvrdil, neměl by důvod oznamovat obviněnému P. P., že už to má. Kdyby nepotřeboval vyslat spoluobviněnému P. P. tento signál, proč by mu sděloval dotčená slova, když by mohl samostatně opustit vozidlo poškozeného (neboť seděl na zadním sedadle za řidičem a potyčka probíhala na předních sedadlech, když obviněný P. P. seděl na sedadle spolujezdce) . Obviněný M. J. mohl nechat obviněného P. P., aby dokončil potyčku s poškozeným, pokud by tedy tvrzeným tématem potyčky měla být přítelkyně obviněného P. P. Avšak neučinil tak, naopak oznamoval P. P., že se už zmocnil dotčených věcí poškozeného. Počínání obviněného M. J. tak jednoznačně svědčí o jejich koordinovaném, tedy úmyslném společném jednání.
23. Ve stručnosti pak lze připomenout, že trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Podle §23 tr. zákoníku byl – li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Z hlediska právní teorie lze zmínit, že pro závěr o spolupachatelství na loupeži není rozhodující, zda každý ze zúčastněných užil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí (srov. R 18/1994). Také účast na loupeži si mohou spolupachatelé rozdělit, takže zatímco jeden bude vykonávat násilí, druhý toho využije a zmocní se věci (srov. R 67/1971 a SR, 1998-2, č. 20, Šámal P. a kol. Trestní zákoník II §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 1731s).
24. Se zřetelem k rozvedeným skutečnostem soudy nižších stupňů nepochybily, pokud učinily závěr, že jednání obviněných naplnilo znaky spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku na trestném činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, neboť čin uvedený pod bodem 3) skutkové věty rozsudku soudu prvého stupně, jehož podstatou bylo užití pohrůžky bezprostředního násilí a následně přímého násilí vůči poškozenému v úmyslu zmocnit se jeho věci (věcí), spáchali obvinění M. J. a P. P. úmyslným společným jednáním.
25. V obecné rovině možno ještě uvést, že Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní rozpor (nesoulad). O ten se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. V daných souvislostech lze dále poznamenat, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (viz např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 601/07).
26. V tomto kontextu je namístě uvést, že v posuzované věci taková situace nenastala – mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů není podle Nejvyššího soudu extrémní rozpor (nesoulad) dán.
27. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je zřejmé, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace, je patrné, jak hodnotily provedené důkazy (v dosavadním řízení bylo provedeno dokazování v rozsahu potřebném pro náležité objasnění věci) a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry.
28. Nelze tak činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že soudy nižších stupňů řádně vyložily své hodnotící úvahy a že mezi jejich skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad (rozpor) ve shora vymezeném pojetí dán.
29. Činili-li za dané situace obvinění kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích, a právě z tohoto pak dovozovali vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení [potažmo existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.], pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněných (i jiných) dovolacích důvodů irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
30. K výše uvedenému je třeba doplnit a zdůraznit, že (každý) dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolateli formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální - Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
31. Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
32. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
33. Pokud v dovolání obviněný P. P. navrhl „dle ust. §265h odst. 3 tr. řádu, popř. dle ust. §265o odst. 1 tr. řádu“ odložení či přerušení výkonu napadeného rozhodnutí, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (se zřetelem ke znění ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. může návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu však důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu jmenovaného obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. července 2016
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu