ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.527.2016.1
sp. zn. 7 Tdo 527/2016-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 27. června 2016 dovolání obviněného J. P. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 9 To 379/2015, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 56/2015, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 3 T 56/2015, byl obviněný J. P. uznán vinným tím, že (zkráceně uvedeno) dne 8. 4. 2015 v době kolem 12:00 hod. v B., na krytém parkovišti pod OD T., v úmyslu odcizit věci z vozidla, šroubovákem vypáčil zámek zavazadlového prostoru vozidla Škoda Superb, RZ ..., do kterého vnikl, po přeřezání bezpečnostního pásu a sklopení zadních sedaček se dostal na místo řidiče, při následné kontrole pracovníka bezpečnostní služby V. B. tvrdil, že vozidlo je jeho a ztratil klíče, po výzvě, aby setrval na místě do příjezdu Policie ČR, přelezl zpět do zavazadlového prostoru a zevnitř se snažil otevřít kufr, což se mu nepovedlo, proto se vrátil do přední části vozidla a šroubovákem, který držel v ruce, rozbil skleněnou výplň pravých předních dveří, v útěku se mu snažil zabránit V. B., kterého po celou dobu ohrožoval šroubovákem a elektrickým paralyzérem, přičemž se mu podařilo zasáhnout V. B. elektrickým paralyzérem do předloktí pravé ruky a z místa utéci ven směrem k zastávkám MHD, V. B. s kolegou V. K. jej začali pronásledovat, kdy obviněný změnil směr a vrátil se k vozidlu Škoda Superb, u kterého rozbil tentokrát skleněnou výplň pravých zadních dveří, naklonil se do vnitřního prostoru vozidla, kde hledal svoji peněženku, a poté se dal opět na útěk, přičemž byl zadržen pracovníky ostrahy, a tímto svým jednáním způsobil poškozením vozidla poškozené T. T. N. škodu ve výši 32 704 Kč. Tímto jednáním spáchal pokus přečinu krádeže podle §21 odst. 1 k §205 odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. zákoníku, a přečiny poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto přečiny by odsouzen podle 43 odst. 1 a §205 odst. 2 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen také trest propadnutí věci (v rozsudku uvedených) a podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost k náhradě způsobené škody.
Obviněný podal proti výroku rozsudku o vině i trestu odvolání, které bylo ve veřejném zasedání usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 9 To 379/2015, zamítnuto podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce včas a řádně dovolání, které opřel o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. d), g) a l) tr. ř. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný namítl, že u veřejného zasedání dne 19. 11. 2015 nebyl přítomen, a odvolací soud rozhodl v jeho nepřítomnosti, ač dne 18. 11. 2015 doručil odvolacímu soudu omluvu z veřejného zasedání s žádostí o jeho odročení s tím, že se veřejného zasedání chce zúčastnit a doložil také rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti z téhož dne. Namítl proto, že byla porušena procesní ustanovení o přítomnosti obviněného u veřejného zasedání a byl zkrácen na svém právu ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina). K tomu poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 32/2007, a Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2152/08, zabývajících se otázkou přítomnosti obviněného u veřejného zasedání.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že vzhledem k nelogičnosti jeho jednání bylo třeba zkoumat subjektivní stránku trestného činu, když z provedených důkazů podle něj nelze dovodit jeho skutečný a vážně míněný úmysl přisvojit si cizí věc. Protože je uživatelem drog, měla být zjišťována jeho příčetnost. Navrhl proto, aby bylo napadené usnesení Krajského soudu v Brně zrušeno, a tomuto soudu přikázáno, aby věc znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně, a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce nejvyššího státního zastupitelství uvedl v písemném vyjádření k dovolání obviněného, že došlo k určitému porušení ustanovení trestního řádu o přítomnosti obviněného u veřejného zasedání odvolacího soudu a obviněnému nelze klást k tíži špatnou vnitřní organizaci práce u krajského soudu. Z omluvy obviněného z veřejného zasedání, že však nevyplývají jeho zdravotní komplikace, které by mu objektivně znemožňovaly účast u veřejného zasedání a dostatečným podkladem pro takový závěr není ani rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti. V případě řešeném v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. 8 Tdo 32/2007, kterým argumentuje obviněný, byly předloženy dvě lékařské zprávy prokazující konkrétní zdravotní indispozici bránící obviněnému v účasti u veřejného zasedání. Na průběhu veřejného zasedání by se podle státního zástupce za těchto podmínek nic nezměnilo, proběhlo by shodným způsobem a náprava pochybení krajského soudu cestou dovolání by proto neměla smysl. K námitkám ohledně právního posouzení skutku pak státní zástupce uvedl, že obviněný jen polemizuje s důkazně podloženými skutkovými zjištěními, přičemž se k jednání doznal a také uvedl, že občas užívaný pervitin s marihuanou měl naposledy týden před trestnou činností.
Státní zástupce proto navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
Obviněný v replice k vyjádření státního zástupce uvedl, že nelze předpokládat průběh veřejného zasedání a rozhodnutí soudu. Posouzení rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti jako nedostatečného k prokázání neschopnosti dostavit se k soudu, považuje za přepjatě přísné, a pokud to soud považoval za nedostatečné, měl jej vyzvat k doložení neschopnosti dostavit se k veřejnému zasedání. Jeho přítomnost u veřejného zasedání, že umožní objasnit jeho stav v době spáchání činu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou a prostřednictvím obhájce podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti obsahu dovolání, které jsou stanoveny v §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spočívá v tom, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo ve veřejném zasedání.
Podle §čl. 38 odst. 2 Listiny věty první „každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům“. Uvedenému právu potom odpovídá úprava hlavního líčení a veřejného zasedání v trestním řádu, který stanoví podmínky pro účast obviněného na těchto jednáních, a rovněž podmínky, za nichž lze konat tato jednání v jeho nepřítomnosti. Trestní řád stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení, a podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání. Zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání tak rigorózně stanoveny nejsou. Obecné ustanovení §234 tr. ř. přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje. Na nutnost účasti obviněného lze usuzovat buď podle toho, zda jej soud ve smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. o veřejném zasedání pouze vyrozuměl, nebo zda jej k němu předvolal (čímž by dal najevo, že jeho přítomnost je nutná), anebo s ohledem na ustanovení §263 odst. 4 tr. řádu, který stanoví, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002, ze dne 12. září 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002, ze dne 11. června 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, též nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 2152/08).
Podle judikatury Nejvyššího soudu třeba obviněnému s ohledem na znění čl. 38 odst. 2 Listiny umožnit účast na veřejném zasedání, a to za podmínky, že svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které mu objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v tomto případě, byť odvolací soud neměl v době konání veřejného zasedání uvedenou žádost k dispozici, v důsledku špatné vnitřní organizace nakládání s podáními stran u krajského soudu, podstatné pro posouzení věci je, že obviněný neomluvil svoji neúčast akceptovatelnými důvody a postup odvolacího soudu nebyl zásahem do práva obviněného J. P. podle citovaného článku Listiny.
Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. 7 Tdo 536/2014, poukázal na závěry Ústavního soudu, že účast potenciálně dotčené osoby na řízení patří mezi důležité záruky ochrany základních práv, protože vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek (v kontradiktorním schématu řízení) nejlépe zajistí ochranu základních práv, jež je z hlediska fair procesu prvotním účelem soudního řízení. Institucionálně garantovaná možnost dotčených osob účinně participovat návrhy a námitkami na soudním procesu patří mezi elementární pravidla soudního řešení sporů a soud nemůže dospět k relevantnímu zjištění bez dodržení základních procesních náležitostí, k nimž je třeba řadit zejména bezprostřednost a ústnost. Tato kritéria vyplývající z postulátu fair procesu je třeba vztáhnout na jakékoliv rozhodování, jímž jsou dotčena subjektivní práva a povinnosti účastníků řízení [srov. nález sp. zn. II. ÚS 828/06 ze dne 6. 2. 2007 (N 26/44 SbNU 309)]. V trestním řízení nabývají tím spíše na významu, neboť samotné trestní stíhání, a případně z něho vzešlý trest, představují vážný zásah do osobní svobody jednotlivce a vyvolávají i další důsledky pro osobní život a životní osud jednotlivce.
Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem a právo být slyšen, je tak třeba považovat za základní prvek práva na spravedlivý proces. Přitom slyšením nelze rozumět toliko výslech obviněného provedený k důkazu, ale musí mu být dána příležitost jednak účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu v otázkách viny i trestu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat, jednak se vyjadřovat a vyvracet návrhy a důkazy přednesené státním zástupcem. K uplatnění základního práva účastnit se řízení před soudem a být slyšen, vyplývajícího z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny, mají pak soudy povinnost obviněnému vytvořit prostor, a to zejména za situace, kdy on sám na účasti u veřejného zasedání trvá, nebo za situace, kdy řádně a včas soudu oznámí, že se nemůže veřejného zasedání z objektivních důvodů zúčastnit, a případně vyjádří zájem na tom, aby se jej mohl zúčastnit v budoucnu (např. tím, že sám či prostřednictvím svého právního zástupce požádá o jeho odročení). Jen takto provedené řízení lze mít za souladné s nároky vyplývajícími ze samotné podstaty fair procesu, jehož imanentní podstatou je slyšení obou stran.
Tyto institucionální záruky spravedlivého procesu je přitom podle ustálené judikatury Ústavního soudu třeba vztáhnout na řízení před všemi instancemi v případě, že autoritativně nově rozhodují o vině či trestu, tzn. nejen na samotné hlavní líčení před nalézacím soudem [srov. k účasti na něm viz nález sp. zn. III. ÚS 884/09 ze dne 3. 9. 2009 (N 195/54 SbNU 403)], ale také na řízení před odvolacím, příp. dovolacím soudem, v nichž je otázka viny i trestu obviněného opětovně přezkoumávána [srov. k tomu např. nálezy sp. zn. II. ÚS 648/05 ze dne 15. 2. 2006 (N 37/40 SbNU 311) či II. ÚS 2152/08 (N 156/54 SbNU 27)].
V posuzované věci byl obviněný o konání veřejného zasedání k projednání odvolání pouze vyrozuměn, čímž soud dal najevo, že jeho přítomnost na tomto zasedání není nutná a lze jednat a rozhodnout i v jeho nepřítomnosti. To je také výslovně uvedeno ve vyrozumění o veřejném zasedání. Jak vyplývá z trestního spisu (č. l. 125), krajskému soudu byla dne 18. 11. 2015 v 15:55 hod. doručena písemná omluva obviněného z veřejného zasedání „nařízeného na zítřejší den“ (konkrétně na 19. 11. 2015 v 09:00 hod.), s žádostí o jeho odročení a se sdělením, že se chce zúčastnit veřejného zasedání. Jako důvod žádosti o odročení jednání odvolacího soudu je uvedena nemoc, resp. pracovní neschopnost, která byla současně doložena rozhodnutím o dočasné pracovní neschopnosti obviněného vydaného dne 18. 11. 2015. Z uvedeného rozhodnutí je přitom zřejmé, že obviněný je neschopen práce již od 17. 11. 2015, ale přesto byl schopen dostavit se k lékaři dne 18. 11. 2015 k vystavení potvrzení o pracovní neschopnosti a toto potvrzení doručit soudu. Obhájce obviněného, jemuž obviněný udělil plnou moc k zastupování, byl o konání veřejného zasedání vyrozuměn již dne 27. 10. 2015. Z protokolu o veřejném zasedání odvolacího soudu dne 19. 11. 2015 (č. l. 131 tr. spisu) pak vyplývá, že se k zasedání nedostavil obviněný ani obhájce JUDr. M. Klimo, soud rozhodl o konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného a na závěr veřejného zasedání bylo vyhlášeno usnesení o zamítnutí odvolaní obviněného podle §256 tr. ř. Na č. l. 134 tr. spisu je pak rukou psaný záznam ze dne 20. 11. 2015, z něhož vyplývá, že omluva obviněného s žádostí o odročení jednání byla předsedovi senátu doručena až dne 20. 11. 2015. V odůvodnění usnesení krajského soudu (str. 3) je pak tato skutečnost zmíněna s tím, že odvolací soud nemohl žádosti obviněného o odročení jednání vyhovět.
Byť právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem a právo být slyšen, je základním prvkem práva na spravedlivý proces, nelze jej k účasti na jednání soudu a uplatňování jeho procesních práv nutit, ale musí mu být dána příležitost jednak účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu v otázkách viny i trestu, jednak se vyjadřovat a vyvracet návrhy a důkazy přednesené státním zástupcem. K uplatnění základního práva účastnit se řízení před soudem a být slyšen, vyplývajícího z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny, mají pak soudy povinnost obviněnému vytvořit prostor, a to zejména za situace, kdy on sám na účasti u veřejného zasedání trvá, nebo za situace, kdy řádně a včas soudu oznámí, že se nemůže veřejného zasedání z objektivních důvodů zúčastnit, a případně vyjádří zájem na tom, aby se jej mohl zúčastnit v budoucnu. Vedle výše uvedených skutečností ohledně žádosti obviněného o odročení veřejného zasedání, nelze pominout jeho přístup k trestnímu stíhání od jeho počátku. Poté co byl zadržen na místě činu, a návrh na potrestání byl podán u soudu, u vazebního zasedání dne 11. 4. 2015 (č. l. 65 tr. spisu) za přítomnosti zvoleného obhájce, kdy do vazby jej soud nevzal, mu byl sdělen termín konání hlavního líčení dne 6. 5. 2015 (pozn. omylem v protokolu uvedeno 2014), který vzal na vědomí. Přesto se obviněný o své vůli vzdal veškerých svých procesních práv, k hlavnímu líčení se bez jakékoliv omluvy nedostavil a toto bylo konáno v jeho nepřítomnosti. Svoji žádost o odročení veřejného zasedání o jeho odvolání pak doručil soudu v odpoledních hodinách dne před jeho konáním a zejména tuto žádost doložil pouze potvrzením o dočasné pracovní neschopnosti, aniž by bylo zřejmé, že mu objektivní důvod brání v účasti na veřejném zasedání, jak to také v dovolání cituje z nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 2152/08. Takovýto objektivní důvod nedokládá pouze potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti, když účast na jednání soudu není výkonem práce a navíc obviněný nemá žádný pracovní poměr, když jak sám uvedl, pracuje pouze brigádně a dělá, co se dá. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že obviněný řádně objektivními důvody nedoložil svoji neschopnost dostavit se k veřejnému zasedání, a postupem odvolacího soudu v daném případě nebyla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Tento důvod dovolání tak zjevně neopodstatněnými námitkami obviněného nebyl naplněn.
K dovolacím námitkám obviněného uplatněným v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že vzhledem k nelogičnosti jeho jednání bylo třeba zkoumat subjektivní stránku trestného činu, když z provedených důkazů podle něj nelze dovodit jeho skutečný a vážně míněný úmysl přisvojit si cizí věc, a protože je uživatelem drog, měla být zjišťována jeho příčetnost, Nejvyšší soud uvádí, že jim nepřisvědčil. Ohledně zjišťování příčetnosti obviněného lze uvést, že je naopak zcela zřejmá logičnost jednání obviněného na místě činu, k jednání se doznal a také uvedl, že občas užívaný pervitin s marihuanou měl naposledy týden před trestnou činností. O jeho příčetnosti tak nevznikají žádné pochybnosti. Totéž pak platí o záměru obviněného přisvojit si cizí věc, když z provedených důkazů je namítaný úmysl zcela zřejmý a spolehlivě vyplývá také ze skutkových zjištění uvedených ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně. Námitky v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak shledal Nejvyšší soud rovněž zjevně neopodstatněnými.
Na základě uvedených důvodů bylo o dovolání obviněného rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. června 2016
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu