ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.1074.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 1074/2016 -26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 9. 2016 o dovolání obviněné K. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 9 To 111/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 1 T 199/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné K. Š. odmítá .
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 8. 2. 2016, sp. zn. 1 T 199/2015, uznal obviněnou K. Š. (dále převážně jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) vinnou, že
- dne 19. 6. 2015 v době okolo 8:16 hod. z bankomatu ČSOB v L., okr. B., na ul. T. provedla neoprávněný výběr finanční hotovosti z bankovního účtu poškozené A. C. ve výši 5 000 Kč,
- dne 22. 6. 2015 v době okolo 15:18 hod. z bankomatu ČSOB v L., okr. B., na ul. T. provedla neoprávněný výběr finanční hotovosti z bankovního účtu poškozené A. C. ve výši 4 000 Kč,
a to v obou případech prostřednictvím jí ze strany poškozené svěřené platební karty Era Debit MC na jméno A. C., trvale bytem L., P. K., za současného sdělení kódu PIN ke kartě, ovšem svěřené pouze za účelem uhrazení léků v lékárně a jiných plateb, ne k těmto výběrům, takto vybranou finanční hotovost si přisvojila, čímž způsobila poškozené A. C. škodu ve výši 9 000 Kč.
2. Takto popsané jednání obviněné soud právně kvalifikoval jako přečin zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku a uložil jí podle téhož zákonného ustanovení trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí uložil rovněž povinnost uhradit poškozené A. C., bytem P. K., L., škodu ve výši 9 000 Kč.
3. Proti citovanému rozsudku podala obviněná odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 9 To 111/2016, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Obviněná se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnila a prostřednictvím obhájce Ing. Mgr. Miroslava Šperky podala proti němu dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že nejen rozhodnutí tohoto soudu, ale i předcházející rozsudek soudu prvního stupně spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. V podrobnostech dovolatelka uvedla, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily zjištěný skutkový stav věci, neboť skutek popsaný v jejich rozhodnutích nejenže nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty daného trestného činu, ale není vůbec trestným činem. Poukázala na to, že nikdy nepopírala skutečnost, že v daných dnech s použitím platební karty poškozené A. C. (dále jen „poškozená“) vybrala z bankomatu finanční prostředky ve výši 9 000 Kč, avšak jednala na její výslovný pokyn s tím, že poškozená ji o jejich výběr požádala, a této také bez odkladu finanční prostředky i platební kartu předala; platební kartu ani finanční prostředky si tedy nepřivlastnila. Zdůraznila, že přisvojení si finančních prostředků, jakožto základní znak skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, v daném trestním řízení nebylo prokázáno, a tudíž nemohla být naplněna skutková podstata tohoto trestného činu. V tomto směru vytkla nalézacímu soudu, že ve svém rozsudku vycházel pouze a výhradně z výpovědi poškozené, že jí peníze předány nebyly, a tuto hodnotil jako věrohodnou, přestože bylo zcela jednoznačně prokázáno, že poškozená si mnoho věcí z inkriminované doby nepamatuje, nebo si je pamatuje mylně či velmi matně.
6. V dalším textu svého dovolání obviněná rozvedla podrobněji ve vztahu k výpovědi poškozené, že tuto nelze považovat za věrohodnou, neboť v předmětném období nebyla v plné duševní a psychické síle, a její tvrzení svědčí o její zmatenosti, špatné orientaci v čase, její finanční situaci a celkovém nepříznivém stavu, což je zřejmé nejenom z její vlastní výpovědi, jež je plná nejasností a protikladů, ale také z výpovědí ostatních svědků. V této souvislosti poukázala na to, že silná duševní a psychická nestabilita poškozené byla způsobena stresem spojeným s dlouhodobou přípravou na rozsáhlou operaci srdce, kdy navíc v té době panovala nadstandardní horka. Namítla, že nalézací soud však stav poškozené posuzoval v době, kdy probíhalo hlavní líčení, tj. v lednu roku 2016, ačkoliv jej měl posuzovat v době údajného spáchání daného skutku; soud prvního stupně a rovněž jiné orgány činné v trestním řízení tak nedostály své základní povinnosti uvedené v §5 tr. ř. (dovolatelka nepochybně měla na mysli §2 odst. 5 tr. ř. ) a nezjistily skutkový stav v rozsahu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a též opomenuly ustanovení §118 tr. ř., z něhož vyplývá, že posuzování věrohodnosti je obvyklé zejména v případech důkazní nouze, která nepochybně nastala právě v daném případě, jelikož jediným důkazem o skutečnosti, že vybrané finanční prostředky nebyly poškozené předány, je pouze její výpověď.
7. Dovolatelka považovala za nutné rovněž uvést, že ani okolnosti na její straně nenasvědčují tomu, že spáchala přečin, jímž byla uznána vinnou. Konkrétně poukázala jednak na to, že vzhledem k její nadprůměrné finanční situaci díky podpoře ze strany rodičů jí chyběla jakákoliv motivace k majetkovému trestnému činu, tím spíše na osobě jí blízké, nemocné a v dané situaci odkázané na pomoc blízkých, a dále zdůraznila, že poškozené, s níž si vytvořila značně blízký vztah, byla vždy nápomocná, snažila se jí vyhovět, její pokyny plnila svědomitě a zcela nezištně a nikdy by ji nechtěla poškodit; uvedené skutečnosti však soudy obou stupňů nezohlednily.
8. Obviněná tudíž vyslovila názor, že okolnosti skutku jsou více než nejasné, nebylo jednoznačně a nadevší pochybnost prokázáno, že tento se stal tak, jak je popsán v rozsudku soudu prvního stupně a jak jej shledal správným i soud odvolací, a proto je nutné aplikovat zásadu in dubio pro reo. Za této situace, kdy jediným usvědčujícím důkazem je zcela osamoceně stojící a prokazatelně velmi zmatená a nekonzistentní výpověď poškozené, nebyl během daného trestního řízení žádným orgánem v něm činným zjištěn znak skutkové podstaty posuzovaného trestného činu, jímž je přisvojení si cizí věci, a jestliže tento absentuje, není stíhaný skutek trestným činem. Ve vztahu k výpovědi poškozené odkázala též na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1291/12 (zabývající se problematikou důkazní situace za existence jediného usvědčujícího důkazu), a konstatovala, že v posuzovaném případě nebyla orgány činnými v trestním řízení věnována mimořádná pozornost důkladnému prověření tohoto důkazu ve smyslu citovaného rozhodnutí.
9. V závěru svého podání dovolatelka navrhla (aniž citovala příslušná zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 9 To 111/2016, a věc vrátil soudu k dalšímu řízení.
10. K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že obviněná v něm nevychází ze skutkového stavu zjištěného soudy dříve ve věci činnými, nýbrž polemizuje s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy, činí vlastní hodnocení důkazů, a na tomto podkladě pak předkládá vlastní skutková zjištění a vlastní verzi skutkového děje; nedostatky stran naplnění skutkové podstaty daného trestného činu tedy dovozuje nikoliv na podkladě skutkového stavu zjištěného soudy po jimi provedeném hodnocení důkazů, avšak na podkladě své vlastní verze skutkového děje (že si nic nepřivlastnila a vše odevzdala poškozené). Takovou argumentací pak jde obviněné o prosazení vlastního hodnocení důkazů, resp. vlastní verze skutkového děje, kdy vady právní kvalifikace jsou dovozovány až sekundárně, a nelze ji pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přiřadit a v dovolacím řízení k ní zásadně přihlížet.
11. Státní zástupce dále zdůraznil, že skutková zjištění soudů, obsažená v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku a blíže rozvedená v odůvodnění dotčených rozhodnutí, plně odpovídají zvolené právní kvalifikaci, když skutková věta jednoznačně pojednává nejen o přisvojení si cizí věci (obviněná připravila poškozenou dvěma výběry z bankomatu celkem o 9 000 Kč), která jí byla svěřena (jednalo se o svěření platební karty, díky níž měla obviněná přístup k peněžním prostředkům), přičemž tak způsobila škodu nikoliv nepatrnou; pochybovat nelze ani o úmyslném zavinění obviněné, neboť vybírání peněz z bankomatu, ponechání si vybrané hotovosti, a to při vědomí, že je platební karta zapůjčena za jiným účelem, musí být vedeno vůlí jednající, a povaha věci přímo vylučuje nedbalost. Státní zástupce ještě doplnil, že ani o soudy učiněných skutkových zjištěních nepanují žádné pochybnosti, když výpověď poškozené je věrohodná, neměnná a vždy v podstatných okolnostech shodná, přičemž koresponduje s dalšími provedenými důkazy (např. svědeckými výpověďmi, záznamy z kamerového systému, atd.); soudy zároveň řádně a logicky vysvětlily, proč na podkladě provedených důkazů považují vinu obviněné za prokázanou (viz např. strany 5 a 6 rozsudku soudu prvního stupně či stranu 5 usnesení odvolacího soudu). Uzavřel proto, že výtky obviněné nejen že nelze přiřadit pod uplatněný dovolací důvod, ale nejsou důvodné ani v obecné rovině.
12. V závěru svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, a souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
13. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněné (bylo mu doručeno dne 6. 9. 2016). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a v zásadě splňuje (přes jisté nedostatky závěrečného návrhu, v němž není uvedeno, podle jakých zákonných ustanovení má dovolací soud rozhodnout) i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
15. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněnou uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
16. Obviněná své dovolání výslovně opřela o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
17. Z tohoto pohledu je zřejmé, že námitky obviněné, že soudy obou stupňů a další orgány činné v trestním řízení nezjistily skutkový stav v rozsahu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a nedostály tak své základní povinnosti uvedené v §2 odst. 5 tr. ř., přičemž těmto vytkla zejména, že při svém rozhodování vycházely pouze a výhradně z osamoceně stojící výpovědi poškozené, že jí peníze předány nebyly, a tuto hodnotily jako věrohodnou, přestože bylo zcela jednoznačně prokázáno, že poškozená si mnoho věcí z inkriminované doby nepamatuje, nebo si je pamatuje mylně či velmi matně (v tomto směru poukázala na její údajnou silnou duševní a psychickou nestabilitu v daném období, způsobenou především stresem spojeným s dlouhodobou přípravou na rozsáhlou operaci srdce, a na pochybení nalézacího soudu, jenž posuzoval stav poškozené nikoliv v době údajného spáchání skutku, nýbrž v době konání hlavního líčení), a tudíž existují vážné pochybnosti o její věrohodnosti, nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Stejně tak pod něj nelze podřadit ani její výhrady, že soudy obou stupňů jednak nezohlednily, že vzhledem k její nadprůměrné finanční situaci díky podpoře ze strany rodičů jí chyběla jakákoliv motivace k majetkovému trestnému činu, a dále ani to, že poškozené, s níž si vytvořila značně blízký vztah, byla vždy nápomocná, snažila se jí vyhovět, její pokyny plnila svědomitě a zcela nezištně a nikdy ji nechtěla poškodit. Obviněná sice obecně poukázala na nesprávné právní posouzení skutku, a to z důvodu, že v daném případě absentovalo „přisvojení si cizí věci“ jako znak skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, a na jiné nesprávné hmotněprávní posouzení jejího jednání (aniž však konkrétně uvedla, v čem toto mělo spočívat), nicméně z obsahu dovolání je současně patrné, že její výhrady primárně směřovaly vůči způsobu hodnocení provedených důkazů, skutkovým zjištěním soudů a výsledkům důkazního řízení. Nesprávné právní posouzení skutku tedy nedovodila ze skutkových zjištění, jež učinily oba soudy nižších instancí, tato zjištění naopak zpochybnila (což je v dovolacím řízení zásadně nepřípustné), když tvrdila, že zmíněný znak skutkové podstaty posuzovaného přečinu, jímž je přisvojení si cizí věci, absentoval z toho důvodu, že nebyl během daného trestního řízení žádným orgánem v něm činným zjištěn, a jediným usvědčujícím důkazem je zcela osamoceně stojící a prokazatelně velmi zmatená a nekonzistentní výpověď poškozené.
18. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněná ve svém dovolání formálně deklarovala dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnila námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhala odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozovala údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byla uznána vinnou a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, přičemž současně předložila vlastní verzi skutkového děje a výslovně tvrdila, že se daného jednání nedopustila, tj. ani svěřenou platební kartu, ani z bankomatu vybrané finanční prostředky poškozené si nepřivlastnila, a naopak vše této odevzdala. Je třeba zopakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
19. Jestliže přitom dovolatelka namítla, že okolnosti skutku jsou více než nejasné, nebylo jednoznačně a nadevší pochybnost prokázáno, že tento se stal tak, jak je popsán v rozsudku soudu prvního stupně a jak jej shledal správným i soud odvolací, a proto je nutné aplikovat zásadu in dubio pro reo , pak Nejvyšší soud konstatuje, že taková výhrada směřuje rovněž do hodnocení provedených důkazů a do skutkových zjištění, a tudíž nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotněprávního posouzení. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má vztah ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se právě jen otázek skutkových.
20. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
21. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, přičemž se podrobně zabýval i obhajobou obviněné (srov. zejména strany 5 a 6 odůvodnění jeho rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami se ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého usnesení (srov. zejména jeho stranu 5). Skutkovým zjištěním soudů nepochybně odpovídá rovněž právní kvalifikace jednání obviněné jako přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku.
22. Pro úplnost je vhodné dodat, že dovolací argumentace obviněné je z převážné části opakováním její obhajoby uplatněné v předchozím řízení před soudy obou nižších instancí, jež se jí řádně zabývaly a dostatečně se s ní vypořádaly.
23. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 9. 2016
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu