ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.1156.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 1156/2016-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 11. 2016 o dovolání obviněné D. V. , roz. K. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 7 To 349/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 6 T 54/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné D. V. odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněná D. V. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) byla rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 6 T 54/2015, uznána vinnou, že
v přesně nezjištěné době, nejdříve od počátku měsíce listopadu 2013 nejpozději do poloviny měsíce ledna 2014, ve F.-M. a P., jakožto jednatelka společnosti VEMITRANS LG, s. r. o., zejména telefonicky požadovala po společnicích společnosti EUROPE Cargo Trans, s. r. o., IČ: 28586212, se sídlem Frýdek-Místek, Svazarmovská 317, a to nejméně po Š. K., dříve P., a především K. J. zaplacení faktur na celkovou částku 64 493 EUR za služby, které společnost VEMITRANS LG, s. r. o., poskytla společnosti EUROPE Cargo Trans, s. r. o., v roce 2013, mj. pod pohrůžkou, že pokud tak nebude učiněno, podá na tuto společnost insolvenční návrh,
ač věděla, že společnost EUROPE Cargo Trans, s. r. o., se plnění těchto svých závazků nevyhýbá a plnění těchto závazků řešila či hodlá řešit formou úhrad do soudní úschovy u Obvodního soudu pro Prahu 9, a to z důvodu obavy o vyvádění finančních prostředků ze společnosti VEMITRANS LG, s. r. o., nacházející se v té době v insolvenčním řízení, do společnosti VEMITRANS, s. r. o., v níž byla rovněž obviněná jednatelkou, a z toho vyplývající obavy o následnou povinnost tyto faktury opětovně zaplatit k rukám insolvenčního správce společnosti VEMITRANS LG, s. r. o.,
přičemž obviněná si musela být vědoma toho, že podáním nedůvodného návrhu na zahájení insolvenčního řízení může dojít ke značnému narušení podnikatelské činnosti společnosti EUROPE Cargo Trans, s. r. o., a k ohrožení její pověsti u obchodních partnerů, což může vést k trvalým nepříznivým následkům pro tuto společnost,
přesto dne 10. 12. 2013 insolvenční návrh, který předtím obviněná stejného dne za společnost VEMITRANS LG, s. r. o., podepsala, byl u Krajského soudu v Ostravě skutečně podán s tím, že v něm kromě nezaplacení faktur na částku 64 493 EUR bylo dále uvedeno, že společnost EUROPE Cargo Trans, s. r. o., nezaplatila také faktury v celkové částce 9 690 EUR, ačkoliv jejich lhůta splatnosti již uplynula, přičemž ve skutečnosti všechny uvedené faktury společnost EUROPE Cargo Trans, s. r. o., uhradila nejpozději dne 28. 1. 2013, tedy výrazně dříve než k podání insolvenčního návrhu došlo, čehož si obviněná musela být vědoma, a dále v insolvenčním návrhu bylo uvedeno, že nesplacené splatné pohledávky ve výši 12 039 EUR a 26 500 Kč má vůči společnosti EUROPE Cargo Trans, s. r. o., také společnost VELTRANS, s. r. o., jejíž jednatelkou byla obviněná v dřívější době, přičemž obviněná musela vědět, že tyto pohledávky společnosti VELTRANS, s. r. o., postoupila společnost VEMITRANS LG, s. r. o., dne 13. 11. 2013,
následně v důsledku zahájení insolvenčního řízení, což bylo oznámeno vyhláškou Krajského soudu v Ostravě, č. j. KSOS 38 INS 35635/2013, ze dne 11. 12. 2013, skutečně přerušili se společností EUROPE Cargo Trans, s. r. o., spolupráci někteří její obchodní partneři a došlo ke zhoršení podmínek, za nichž jí byly poskytovány bankovní služby, v důsledku čehož společnosti vznikly majetkové škody, když usnesením uvedeného soudu ze dne 10. 10. 2014, č. j. KSOS 38 INS 35635/2013, které nabylo právní moci dne 28. 10. 2014, bylo nakonec rozhodnuto o zamítnutí insolvenčního návrhu, neboť ve věci nebyly splněny zákonem stanovené předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku,
přičemž tento nátlak na zaplacení finančních prostředků obviněná doprovázela telefonáty zejména K. J., v nichž jí sdělovala to, že řidiči si za ní přijdou pro peníze, jelikož znají její adresu, že jí zpříjemní Vánoce, že všichni ví, kdo neplatí a ví, kde si mají pro peníze přijít, a upozorňovala také na skutečnost, že určitě všichni mají děti, na kterých jim záleží, dále sdělovala, že si zjistila adresu otce K. J. a že pokud nedojde k úhradě faktur, tak na K. J. podá trestní oznámení, dále uváděla, že pohledávky dává k vymožení drsné vymáhací firmě, která se s ničím nemazlí, přičemž kancelář společnosti EUROPE Cargo Trans, s. r. o., na ul. Svazarmovská 317 ve Frýdku-Místku za přítomnosti Š. K., R. G. a další osoby navštívila počátkem ledna roku 2014 nejméně jedna osoba, která se prokázala plnou mocí k vymožení pohledávky a dožadovala se zaplacení finančních prostředků,
a toto jednání obviněné v konečném důsledku zejména K. J. pociťovala jako vyhrůžky, které v ní vyvolaly obavy a měly negativní vliv na její zdravotní stav.
2. Takto popsané jednání obviněné soud právně kvalifikoval jako přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a uložil jí podle shodného ustanovení trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou společnost EUROPE Cargo Trans, s. r. o., IČ: 28586212, se sídlem Frýdek-Místek, Svazarmovská 317, s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti citovanému rozsudku podaly obviněná a poškozená společnost EUROPE Cargo Trans, s. r. o. (dále převážně jen „poškozená společnost“), odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 7 To 349/2015, tak, že je obě zamítl.
4. Obviněná se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnila a prostřednictvím obhájce JUDr. Jiřího Matijaševiče proti němu podala dovolání, a to z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. s tím, že druhý jmenovaný důvod dovolání je dán ve spojitosti s prvně citovaným, neboť jak napadené usnesení soudu druhého stupně, tak předchozí rozsudek soudu prvního stupně spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Dovolatelka ve svém podání především konstatovala, že ani odvolací soud při rozhodování nevzal v úvahu její setrvalou argumentaci ohledně nezbytnosti provedení jí navrhovaných klíčových důkazů, jež neprovedl soud prvního stupně, a tím, že toto pochybení nejenže nenapravil, nýbrž dokonce se jím v odůvodnění svého rozhodnutí nezabýval, porušil své povinnosti formulované v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Konkrétně uvedla, že se jednalo o následující opomenuté, resp. odmítnuté důkazy, a to výslechy svědků Ing. P. K., JUDr. B. K. a Mgr. J. P., a dále důkaz spisem vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 9 v rámci řízení o soudní úschově sp. zn. 13 Sv 2/2014. S ohledem na průběh a vývoj důkazního řízení před soudy obou stupňů vyjádřila přesvědčení, že jako opomenuté důkazy se jeví rovněž důkaz výslechem svědka S. (jeho křestní jméno neuvedla), důkaz týkající se ukončení likvidace pro obchodní společnost VEMITRANS LG, s. r. o., a zvukový záznam o volání svědkyně V. (ani její křestní jméno neuvedla) na Policii ČR v souvislosti s jednáním Ing. P. K. v prostorách kanceláří obchodní společnosti EUROPE Cargo Trans, s. r. o. Dále vyjádřila přesvědčení, že k opomenutým důkazům je třeba zařadit rovněž ty důkazy, které sice ve spise obsažené jsou, avšak v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů nebyly řádně hodnoceny. Tak tomu bylo v případě důkazu insolvenčním spisem, jenž odvolací soud provedl toliko formálně, přičemž v této souvislosti poukázala na značné rozpory ve výpovědích jednotlivých svědků a na časové souvislosti ve vztahu k jednotlivým pohledávkám přihlášeným do insolvenčního řízení. Vyslovila proto názor, že bez provedení těchto odmítnutých, resp. opomenutých důkazů nebylo možno bez důvodných pochybností stabilizovat skutkový děj, jak je popsán ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu, a tím je zpochybněno i to, zda jejím jednáním byla naplněna skutková podstata přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, tj. zvolená právní kvalifikace, a dokonce rovněž to, zda se vůbec jednalo o (jakýkoliv jiný) trestný čin.
6. V dalším textu svého obsáhlého dovolání obviněná vytkla soudům obou stupňů, že nesprávně dovodily znak skutkové podstaty posuzovaného přečinu spočívající v „pohrůžce jiné těžké újmy“, jestliže jeho naplnění spatřovaly v tom, že upozornila pracovníky obchodní společnosti EUROPE Cargo Trans, s. r. o., především K. J., na možnost podání tzv. insolvenčního návrhu v případě, že tato společnost neuhradí své závazky ve vztahu k obchodní společnosti VEMITRANS LG, s. r. o. Zdůraznila, že pokud tak činila, upozorňovala na možnost využití zcela legálního institutu, a vyslovila nesouhlas s konstatováním soudů, že tento návrh byl nedůvodný vzhledem k tomu, že faktury, o něž se opíral, byly uhrazeny; tvrdila naopak, že obchodní společnost EUROPE Cargo Trans, s. r. o., tyto faktury nikdy (ani dosud) neuhradila. Soudy obou stupňů rovněž nevzaly v úvahu, že vyvíjela maximální snahu o vyřešení nastalé situace a nabízela jmenované obchodní společnosti různé alternativy řešení, jak je patrné z bohaté písemné komunikace z předmětného období, z níž nelze vysledovat jakýkoliv nepřiměřený nátlak z její strany, natož náznak vydírání, přičemž obchodní společnost EUROPE Cargo Trans, s. r. o., s ní odmítala jednat. Vyjádřila tudíž přesvědčení, že měla důvod se oprávněně domnívat, že tato obchodní společnost nebyla schopna dostát svým závazkům, a tvrdila, že v době podání insolvenčního návrhu nebyly její závazky po splatnosti uhrazeny, a to ani způsobem uložení do soudní úschovy; k tomu připomněla, že návrhy na přijetí peněz do soudní úschovy podávala vždy až po datu splatnosti příslušných faktur, a tedy dlužné peněžní částky mohly být skládány do soudní úschovy až delší dobu po datu splatnosti. Vyslovila názor, že insolvenční návrh nebyl postaven na nepravdivých skutečnostech, a nelze jej proto hodnotit jako šikanózní.
7. Dovolatelka (přestože deklarovala svou vědomost, že následující problematika je zejména otázkou hodnocení důkazů) poukázala rovněž na to, že oba soudy nižších instancí se zcela nepřesvědčivým způsobem vypořádaly s rozpory a nelogičnostmi ve výpovědích pracovníků obchodní společnosti EUROPE Cargo Trans, s. r. o., jež je třeba považovat za zcela zřejmě účelové a nepravdivé. Vytkla jim též to, že zcela opomenuly nezbytnost zkoumat, hodnotit a právně kvalifikovat posuzovaný skutek z toho hlediska, jaká byla situace v čase údajného pronášení tvrzených výhrůžek (nikoliv až v čase podání insolvenčního návrhu) a jak se tehdy tato situace (např. z hlediska způsobilosti obchodní společnosti EUROPE Cargo Trans, s. r. o., dostát svým závazkům) jevila nebo mohla jevit její osobě, tj. právě v tomto čase bylo třeba zkoumat, zda došlo k neoprávněnému „nucení jiného pohrůžkou jiné těžké újmy, aby něco konal“. V této souvislosti opětovně tvrdila, že tato obchodní společnost s ní přestala komunikovat, zcela se odmlčela a zejména jí nesdělila důvody skládání peněžních prostředků do soudních úschov. V tomto směru označila za zcela nepřiléhavou argumentaci soudů obou stupňů odkazem na judikaturní rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014, s tím, že citované rozhodnutí se vztahuje na kvalitativně zcela rozdílné a nesrovnatelné jednání. Zdůraznila, že její situace byla v kritické době naprosto odlišná, a její výzvu k řádnému uhrazení pohledávky, která existovala a jejíž splatnost již uplynula, nelze považovat za pohrůžku jinou těžkou újmou.
8. V závěru svého podání obviněná shrnula, že v posuzovaném případě nemohla být naplněna skutková podstata přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, neboť zcela absentuje jak jeho objektivní, tak subjektivní stránka, jakož i protiprávnost daného činu. Soudy obou stupňů měly její jednání hodnotit v intencích zásady ultima ratio a věc měla být řešena nikoliv na poli trestního práva, nýbrž na poli práva civilního. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil usnesení soudu druhého stupně ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně, a aby podle §265 l tr. ř. přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
9. Dovolání obviněné bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření po úvodní rekapitulaci obsahu dovolání obviněné uvedl, že pokud jde o uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., část jejích námitek mu obsahově neodpovídá; jde především o její výtky, že nebyly provedeny jí navrhované důkazy, resp. že provedené důkazy nebyly soudem hodnoceny, neboť tyto směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění. Zdůraznil navíc, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí (a rovněž tak nalézací soud, byť snad až s přílišnou stručností) vyložil, proč nepovažoval za nutné provádět výslechy navrhovaných svědků, když skutkové okolnosti byly provedeným dokazováním dostatečně objasněny a tyto výpovědi se měly týkat skutečností, které nesouvisely s podstatou jednání obviněné. Ve vztahu k jí vytýkanému nehodnocení insolvenčního spisu vyslovil názor, že její námitky se týkají spíše skutečnosti, že soud z tohoto spisu nevyvodil závěry, které by odpovídaly jejím představám, a tedy nejde o tzv. opomenuté důkazy a v důsledku toho o stav, že by v posuzovaném případě byl dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními, jenž by mohl odůvodnit výjimečný zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění. Konečně vyjádřil přesvědčení, že výše citovanému dovolacímu důvodu pak neodpovídají ani žádné jiné námitky, kterými obviněná jakkoli zpochybňuje skutková zjištění soudů, např. zjištění, že některé pohledávky, o které se opíral insolvenční návrh, byly již před delší dobou uhrazeny.
10. Státní zástupce ovšem současně shledal, že pod shora uvedený dovolací důvod lze podřadit námitky obviněné, podle kterých pohrůžka podáním insolvenčního návrhu nebyla protiprávní pohrůžkou těžké újmy ve smyslu §175 odst. 1 tr. zákoníku. Zároveň však zdůraznil, že při posuzování jejich důvodnosti je nutno důsledně vycházet z té podoby skutkových zjištění, jak jsou vymezena v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí. V obecné rovině poukázal na vymezení znaku „pohrůžka jiné těžké újmy“ s tím, že takovou pohrůžkou může být i neoprávněná pohrůžka podáním nedůvodného insolvenčního návrhu, neboť podání takového návrhu může vést k vážným důsledkům u subjektu, proti kterému návrh směřuje, např. ohrožení jeho konkurenceschopnosti, ztrátě důvěry a dobrého jména u obchodních partnerů a přerušení obchodních vztahů s těmito partnery, ztížení nebo znemožnění přístupu k bankovnímu úvěru apod. Připustil, že v dané trestní věci byla poněkud odlišná skutková situace než ve věci řešené rozhodnutím Nejvyššího soudu publikovaným pod č. 49/2015 Sb. rozh. tr., vyslovil však názor, že mnohé závěry citovaného rozhodnutí lze přesto vztáhnout i na posuzovaný případ.
11. Předně státní zástupce upozornil na to, že jako trestný čin vydírání může být posouzeno i vymáhání skutečně existující pohledávky, pokud se tak děje prostředky uvedenými v §175 odst. 1 tr. zákoníku, a dále, že pohrůžkou jiné těžké újmy může být i pohrůžka prostředkem jinak dovoleným, avšak dovoleným k jinému účelu než k tomu, ke kterému byl použit pachatelem. Podání návrhu na zahájení insolvenčního řízení je sice v obecné rovině úkonem právem dovoleným, ovšem dovoleným k tomu, aby se věřitel insolventního dlužníka domohl alespoň částečného uspokojení své skutečně existující splatné pohledávky. Není však prostředkem dovoleným k tomu, aby si pohrůžkou podání takového návrhu, popř. přímo jeho podáním, věřitel vynucoval na dlužníkovi, který není insolventní, okamžité uhrazení pohledávky, kterou dlužník odmítá hradit z jiných důvodů nežli důvodů insolvence nebo kterou hodlá z nějakých důvodů hradit do soudní úschovy. V případě, že by dlužník, který jinak má dostatek disponibilních finančních prostředků, odmítal splatnou pohledávku hradit zcela svévolně a věřitel se snažil přimět dlužníka k placení pohrůžkou podání insolvenčního návrhu, bylo by nutno pečlivě zvažovat otázku společenské škodlivosti takového jednání ve světle zásady ultima ratio, byť i v takovém případě by šlo o obcházení standardních prostředků civilního řízení.
12. V návaznosti na to státní zástupce poukázal na skutková zjištění uvedená v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, podle nichž společnost EUROPE Cargo Trans, s. r. o., byla ochotna platit pohledávky pouze formou úhrad do soudní úschovy z důvodu obavy o vyvádění finančních prostředků ze společnosti VEMITRANS LG, s. r. o., v níž byla jednatelkou rovněž obviněná, a z toho vyplývající obavy o následnou povinnost tyto faktury opětovně zaplatit k rukám insolvenčního správce společnosti VEMITRANS LG, s. r. o. Z dalších skutkových zjištění uvedených na str. 8 rozhodnutí nalézacího soudu vyplývá, že poté, kdy dne 22. 10. 2013 podal věřitel RALU, s. r. o., na společnost VEMITRANS LG, s. r. o., insolvenční návrh, provedla posledně jmenovaná společnost poněkud dubiosní „převod obchodního partnera“ a také pohledávek ze společnosti VEMITRANS LG, s. r. o., na společnost VEMITRANS, s. r. o. Pokud se za takové situace dlužník z důvodu obezřetnosti rozhodl plnit závazky do soudní úschovy, byl takový postup plně opodstatněný. Státní zástupce se v tomto směru ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně na str. 9 jeho rozhodnutí a akcentoval, že podle skutkových zjištění dovolatelka navíc věděla o ochotě dlužníka plnit závazky do soudní úschovy i o důvodech tohoto postupu, tj. o tom, že dlužník není insolventní, což lze dovodit též z textu jejího dovolání, v němž pouze vytkla, že jí zástupci společnosti EUROPE Cargo Trans, s. r. o., tento postup nezdůvodnili a nevysvětlili. Jestliže si za této situace vynucovala úhradu pohledávky přímo společnosti VEMITRANS, s. r. o., pohrůžkou podání insolvenčního návrhu, který následně skutečně podala a uvedla v něm navíc nepravdivé údaje, pak její jednání vykazovalo všechny znaky trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného formou pohrůžky jiné těžké újmy. K tomu ještě doplnil, že obviněná zcela pomíjí skutková zjištění uvedená v závěrečné části tzv. skutkové věty, podle nichž se v souvislosti s nátlakem na zaplacení finančních prostředků dopouštěla i dalších verbálních výhrůžek, přičemž minimálně pohrůžka podáním trestního oznámení byla sama o sobě pohrůžkou jiné těžké újmy ve smyslu §175 odst. 1 tr. zákoníku.
13. S ohledem na uvedené skutečnosti státní zástupce shrnul, že námitky dovolatelky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mu zčásti neodpovídají, a zčásti jde o námitky zjevně nedůvodné. Řízení předcházející rozhodnutí odvolacího soudu tudíž nebylo zatíženo vadou uvedenou v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto není naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., resp. ta jeho část, podle které bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k); uplatnění další části posledně citovaného dovolacího důvodu spočívající v zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez splnění procesních podmínek stanovených zákonem pro takové rozhodnutí nepřicházelo v dané věci v úvahu, neboť odvolací soud zamítl odvolání nikoli z formálních důvodů, ale podle §256 tr. ř. jako nedůvodné po meritorním přezkumu napadeného rozhodnutí.
14. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhl, aby takové rozhodnutí učinil v souladu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
15. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněné (bylo mu doručeno dne 24. 10. 2016). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
17. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněnou uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
18. Jak již bylo uvedeno, obviněná své dovolání výslovně opřela o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že první citovaný důvod dovolání se týká řízení a rozhodování před Krajským soudem v Ostravě, jenž nenapravil pochybení Okresního soudu ve Frýdku-Místku, přestože řízení před tímto soudem bylo zatíženo vadami, které lze podřadit pod druhý jmenovaný dovolací důvod, spočívajícími v nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
19. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa) .
20. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že odvolání obviněné (a poškozené společnosti) podle §256 tr. ř. zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod přichází v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
21. Jak již bylo výše uvedeno, obviněná uplatnila dále dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
22. Z tohoto pohledu některé námitky, jež obviněná ve svém podání uplatnila, nejsou pod uvedený dovolací důvod podřaditelné. Jednalo se především o výhrady, kterými oběma soudům nižších stupňů vytkla, že neprovedly jí navrhované klíčové důkazy, čímž porušily své povinnosti formulované zejména v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. (tyto důkazy označila za opomenuté, resp. odmítnuté, když konkrétně uvedla, o výslechy kterých svědků se mělo jednat, a dále se mělo jednat o důkaz spisem Obvodního soudu pro Prahu 9 v rámci řízení o soudní úschově sp. zn. 13 Sv 2/2014, a o důkazy, jež se jeví jako opomenuté nyní s ohledem na vývoj dokazování před oběma soudy nižších instancí, a to výslech dalšího konkrétního svědka, důkaz týkající se ukončení licence pro obchodní společnost VEMITRANS LG, s. r. o., a zvukový záznam o volání jedné svědkyně na Policii ČR), resp. že důkazy, které sice provedeny byly, nebyly soudy v odůvodnění jejich rozhodnutí hodnoceny (poukázala konkrétně na spisové materiály obsažené v insolvenčním spise s tím, že ačkoliv odvolací soud provedl důkaz tímto spisem, učinil tak toliko formálně, neboť následně jej vůbec nehodnotil, přičemž zdůraznila, že ve výpovědích jednotlivých svědků byly značné rozpory a upozornila na časové souvislosti ve vztahu k jednotlivým pohledávkám přihlášeným do insolvenčního řízení).
23. Takové námitky nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřovaly výhradně proti vedení dokazování, jeho rozsahu a způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněná v této části svého podání formálně deklarovala dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnila námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhala doplnění dokazování a odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších instancí, a v důsledku toho i změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozovala údajně nesprávné právní posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení.
24. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
25. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud ve shodě s názorem státního zástupce v dané věci neshledal. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatelka sama na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jí prospívajícím). Právě tak to činila ve svém podání obviněná, neboť prostřednictvím tvrzení o opomenutých důkazech v posuzované věci ve skutečnosti vytýkala oběma soudům nižších instancí, že z provedených důkazů (zejména výpovědí svědků a insolvenčního spisu) nevyvodily skutkové (a následně i právní) závěry, které by odpovídaly jejím představám. Z odůvodnění rozhodnutí jak odvolacího soudu (srov. jeho strany 10 a 11), tak nalézacího soudu (srov. jeho str. 14) je přitom zřejmé, proč soudy nepovažovaly za nutné další důkazy provádět, a vyplývá z nich zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V daném případě se tedy nejedná o tzv. opomenuté důkazy, jak byly výše zmíněny, a nelze zde dovodit ani existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů.
26. Jestliže by podané dovolání obsahovalo jen výše uvedené výhrady, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
27. Dovolatelka však k citovanému dovolacímu důvodu rozvedla i další obsáhlou argumentaci, v jejímž rámci uplatnila námitku, podle níž její jednání spočívající v upozornění pracovníků poškozené společnosti na možnost podání insolvenčního návrhu, resp. její výzva k řádnému uhrazení pohledávky nebyla pohrůžkou jiné těžké újmy, na což navázala tvrzením o nesprávnosti právního posouzení daného skutku soudy obou stupňů z důvodu nenaplnění tohoto znaku skutkové podstaty přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Takovou dovolací argumentaci je již třeba považovat za relevantně uplatněnou, neboť jejím prostřednictvím obviněná vytkla rozhodnutím obou soudů nižších instancí, že spočívají na nesprávném právním posouzení skutku.
28. Nejvyšší soud však současně shledal, že uvedené výhrady jsou zjevně neopodstatněné. Učinil tak především z důvodů výstižně a přiléhavě formulovaných ve vyjádření státního zástupce (srov. shora odstavce 11. a 12.), s nimiž se bezezbytku ztotožnil a které je třeba jen doplnit v následujících směrech.
29. Přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl.
30. K tomu je zapotřebí (alespoň stručně a v obecné rovině) uvést, že objektem tohoto trestného činu je svobodné rozhodování člověka v nejširším slova smyslu. Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy (arg. „nutí, aby…“) a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Pohrůžka jiné těžké újmy může spočívat v hrozbě způsobení závažné majetkové újmy, vážné újmy na právech, na cti či dobré pověsti, může směřovat k rozvratu manželství nebo rodinného života apod.; musí se však jako těžká újma objektivně jevit a napadený ji jako těžkou újmu musí také objektivně pociťovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 1978, sp. zn. 7 Tz 33/78, publikovaný pod č. 10/1979-II. Sb. rozh. tr.). Za této podmínky to může být i hrozba újmou na majetku, která není násilím na věci, ale např. zhoršením výdělečných možností poškozeného. Jinou těžkou újmou může být i zahájení trestního stíhání v důsledku oznámení trestného činu, jímž pachatel poškozenému hrozí, a nutí ho tak něco konat, opominout nebo trpět (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 1981, sp. zn. 6 Tz 12/81, publikovaný pod č. 27/1982 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 3 Tdo 476/2009, publikované pod č. 23/2010 Sb. rozh. tr.). Musí jít o jednání neoprávněné. Za oprávněné však nelze označit jednání, jestliže by bylo použito sice prostředku dovoleného, nikoli však dovoleného ve vztahu k účelu sledovanému pachatelem. Jinými slovy řečeno, pohrůžka jinak dovoleným, anebo dokonce společensky prospěšným prostředkem nebo postupem může být pohrůžkou jiné těžké újmy, jestliže nejde o prostředek či postup dovolený k danému účelu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1439/2004, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve Svazku 14/2005 pod č. T 776, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 8 Tdo 612/2011, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, v Sešitě 77/2011 pod č. T 1401, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014, publikované pod č. 49/2015 Sb. rozh. tr.). Po subjektivní stránce je třeba úmyslného zavinění (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1751 až 1754).
31. Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon“), upravuje řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka soudním řízením některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co největšímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů [§1 písm. a) insolvenčního zákona] a oddlužení dlužníka [§1 písm. b) insolvenčního zákona]. Insolvenčním řízením je soudní řízení, jehož předmětem je dlužníkův úpadek nebo hrozící úpadek a způsob jeho řešení [§2 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona]. Podle §97 odst. 1 insolvenčního zákona lze insolvenční řízení zahájit jen na návrh; zahajuje se dnem, kdy insolvenční návrh dojde věcně příslušnému soudu.
32. Návrh na zahájení insolvenčního řízení je tedy zákonným prostředkem, jenž slouží zásadně k rychlému a účinnému výkonu práv věřitelů, tj. k tomu, aby se domohli alespoň částečného uspokojení svých skutečně existujících splatných pohledávek, a lze jej podat (při splnění zákonem stanovených podmínek) zásadně jen v případě existence úpadku dlužníka. Pouze tehdy jde o zákonem dovolený prostředek. Nedovoleným prostředkem se stává tehdy, pokud je zneužit k jiným než zákonem určeným účelům, jimiž bývá zejména sledování vlastních zájmů různé povahy (srov. již výše zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014, publikované pod č. 49/2015 Sb. rozh. tr.). O takový případ půjde právě tehdy, jestliže pohrůžkou podání takového návrhu, příp. jeho podáním věřitel chce (z nějakého důvodu) donutit dlužníka, který není v úpadku, k okamžitému uhrazení pohledávky, jestliže toto plnění dlužník odmítá z jiných důvodů než důvodu insolvence, resp. hodlá z nějakého důvodu uhradit pohledávku do soudní úschovy; i pokud by tak dlužník činil zcela svévolně a věřitel se jej snažil donutit k plnění tímto způsobem, nebylo by možné bez dalšího takové jednání věřitele označit za oprávněné a zákonné, a bylo by nutné zvážit veškeré okolnosti takového případu a při jeho právním posouzení se pečlivě zabývat též společenskou škodlivostí tohoto jednání z hlediska zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio.
33. Po podání insolvenčního návrhu následuje v zákoně upravený postup insolvenčního soudu spočívající v neprodleném zahájení insolvenčního řízení a s ním spojených následných úkonech, jimiž jsou zveřejnění stanovených údajů v insolvenčním rejstříku a vyrozumění příslušných orgánů. Podání insolvenčního návrhu má kromě zmíněných obecných negativních účinků pro dlužníka i další nepříznivé a závažné důsledky individuální povahy, jež se s odlišnou intenzitou u toho kterého dlužníka projevují v jeho osobní, resp. obchodní sféře a jimiž jsou například ohrožení vážnosti, neúcta či opovržení ve společnosti, ztráta důvěry u spoluobčanů či obchodních partnerů, a které nastávají prakticky okamžitě (a bez ohledu na to, že případně později soud rozhodne o zamítnutí insolvenčního návrhu pro nesplnění zákonem stanovených předpokladů pro jeho vydání). Z uvedeného je zřejmé, že podání insolvenčního návrhu, zahájení insolvenčního řízení a důsledky s tím spojené jsou natolik závažné, že je třeba je považovat za jinou těžkou újmu ve smyslu ustanovení §175 odst. 1 tr. zákoníku.
34. Při aplikaci těchto zákonných a teoretických východisek na posuzovaný případ Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní kvalifikace použitá soudem prvního stupně, jíž přisvědčil i soud odvolací (a rovněž státní zástupce ve svém vyjádření), je správná a zákonná.
35. Ze skutkových zjištění učiněných již soudem prvního stupně na podkladě provedeného dokazování, která soud druhého stupně shledal správnými, formulovaných ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně a rozvedených v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, ale i z obsahu samotného spisu je zřejmé, že obviněná (zkráceně) jakožto jednatelka společnosti VEMITRANS LG, s. r. o., zejména telefonicky požadovala po společnicích společnosti EUROPE Cargo Trans, s. r. o., … a to nejméně po Š. K. a především K. J. zaplacení faktur … za služby, které společnost VEMITRANS LG, s. r. o., poskytla společnosti EUROPE Cargo Trans, s. r. o., mj. pod pohrůžkou, že pokud tak nebude učiněno, podá na tuto společnost insolvenční návrh,
ač věděla, že společnost EUROPE Cargo Trans, s. r. o., se plnění těchto svých závazků nevyhýbá a plnění těchto závazků řešila či hodlá řešit formou úhrad do soudní úschovy … , a to z důvodu obavy o vyvádění finančních prostředků ze společnosti VEMITRANS LG, s. r. o., nacházející se v té době v insolvenčním řízení, do společnosti VEMITRANS, s. r. o., v níž byla rovněž obviněná jednatelkou a z toho vyplývající obavy o následnou povinnost tyto faktury opětovně zaplatit k rukám insolvenčního správce společnosti VEMITRANS LG, s. r. o., přičemž obviněná si musela být vědoma toho, že podáním nedůvodného návrhu na zahájení insolvenčního řízení může dojít ke značnému narušení podnikatelské činnosti společnosti EUROPE Cargo Trans, s. r. o., a k ohrožení její pověsti u obchodních partnerů, což může vést k trvalým nepříznivým následkům pro tuto společnost,
přesto dne 10. 12. 2013 insolvenční návrh … byl … skutečně podán s tím, že v něm … bylo dále uvedeno, že společnost EUROPE Cargo Trans, s. r. o., nezaplatila také faktury č. ............., ................, ................ a .............. v celkové částce 9 690 EUR, ačkoliv jejich lhůta splatnosti již uplynula, přičemž ve skutečnosti všechny uvedené faktury společnost EUROPE Cargo Trans, s. r. o., uhradila nejpozději dne 28. 1. 2013, tedy výrazně dříve než k podání insolvenčního návrhu došlo, čehož si obviněná musela být vědoma, a dále v insolvenčním návrhu bylo uvedeno, že nesplacené splatné pohledávky ve výši 12 039 EUR a 26 500 Kč má vůči společnosti EUROPE Cargo Trans, s. r. o., také společnost VELTRANS, s. r. o., jejíž jednatelkou byla obviněná v dřívější době, přičemž obviněná musela vědět, že tyto pohledávky společnosti VELTRANS, s. r. o., postoupila společnost VEMITRANS LG, s. r. o., dne 13. 11. 2013,
následně v důsledku zahájení insolvenčního řízení … skutečně přerušili se společností EUROPE Cargo Trans, s. r. o., spolupráci někteří její obchodní partneři a došlo ke zhoršení podmínek, za nichž jí byly poskytovány bankovní služby, v důsledku čehož společnosti vznikly majetkové škody, když … bylo nakonec rozhodnuto o zamítnutí insolvenčního návrhu, neboť ve věci nebyly splněny zákonem stanovené předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku,
přičemž tento nátlak na zaplacení finančních prostředků obviněná doprovázela telefonáty zejména K. J., v nichž jí sdělovala to, že řidiči si za ní přijdou pro peníze, jelikož znají její adresu, že jí zpříjemní Vánoce, že všichni ví, kdo neplatí a ví, kde si mají pro peníze přijít, a upozorňovala také na skutečnost, že určitě všichni mají děti, na kterých jim záleží, dále sdělovala, že si zjistila adresu otce K. J. a že pokud nedojde k úhradě faktur, tak na K. J. podá trestní oznámení, dále uváděla, že pohledávky dává k vymožení drsné vymáhací firmě, která se s ničím nemazlí, přičemž kancelář společnosti EUROPE Cargo Trans, s. r. o., … za přítomnosti Š. K., R. G. a další osoby navštívila počátkem ledna roku 2014 nejméně jedna osoba, která se prokázala plnou mocí k vymožení pohledávky a dožadovala se zaplacení finančních prostředků,
a toto jednání obviněné v konečném důsledku zejména K. J. pociťovala jako vyhrůžky, které v ní vyvolaly obavy a měly negativní vliv na její zdravotní stav.
36. Obviněná se výše popsaným zjištěným jednáním dopustila neoprávněného jednání, které spočívalo v pohrůžce použití nedovoleného prostředku, a to podání návrhu na zahájení insolvenčního řízení. Obviněná totiž hrozbu uskutečnění takového úkonu užila jako prostředek nátlaku na poškozenou společnost (konkrétně na společnice této společnosti Š. K. a K. J.), aby (proti své vůli) uhradila výše specifikované faktury za služby poskytnuté společností VEMITRANS LG, s. r. o., společnosti VEMITRANS, s. r. o., v níž byla rovněž jednatelkou, se záměrem získat možnost nakládat s finančními prostředky, s nimiž by jinak nemohla disponovat (vzhledem k tomu, že společnost VEMITRANS LG, s. r. o., se v té době nacházela v insolvenčním řízení), přestože věděla o ochotě poškozené společnosti (dlužníka) plnit své závazky, a to do soudní úschovy, stejně jako o jejích důvodech pro tento postup (obava z vyvádění finančních prostředků ze společnosti VEMITRANS LG, s. r. o., nacházející se v insolvenčním řízení do společnosti VEMITRANS, s. r. o., a z povinnosti zaplatit opětovně příslušné faktury k rukám insolvenčního správce společnosti VEMITRANS LG, s. r. o.), a především o tom, že tedy není insolventní a není v úpadku. Za takové situace se obviněná nemohla dovolávat toho, že byla oprávněna takový úkon činit s tím, že upozorňovala na možnost využití „zcela legálního institutu“, neboť tento jinak dovolený zákonný prostředek nebyl dovolený ve vztahu k jí sledovanému účelu (vynucení úhrady pohledávky způsobem, jak vyžadovala), tj. tohoto prostředku zneužila.
37. Tímto jednáním obviněné došlo k navození situace, že poškozená společnost je v úpadku, ačkoli tomu tak nebylo, a již její pohrůžku podání návrhu na zahájení insolvenčního řízení, jenž následně i skutečně podala, a zahájení insolvenčního řízení v jeho důsledku pak lze kvalifikovat jako pohrůžku jiné těžké újmy. Při posuzování tohoto zákonného znaku přitom nelze opomenout ani další skutková zjištění popsaná ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, totiž že obviněná se v souvislosti s vyvíjením nátlaku na úhradu pohledávky dopouštěla verbálních výhrůžek vůči K. J. a Š. K., přičemž hrozila i podáním trestního oznámení. Všechny tyto pohrůžky (spolu s dalšími vyhrůžkami směřujícími do osobní a rodinné sféry jmenovaných) soudy správně posoudily jako pohrůžku jiné těžké újmy ve smyslu §175 odst. 1 tr. zákoníku.
38. Uvedené okolnosti posuzovaného případu jsou též důvodem, proč nelze přisvědčit námitce dovolatelky uplatněné v závěru jejího podání, že oba soudy nižších instancí měly její jednání hodnotit v intencích zásady ultima ratio, a celá záležitost měla být řešena nikoliv na poli trestního práva, nýbrž na poli práva civilního.
39. Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
40. Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné (v podrobnostech k tomu srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., z komentované literatury pak Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. BECK, 2012, str. 117 a 118).
41. Jednání obviněné však takto vymezeným kritériím pro použití zásady subsidiarity trestní represe a na ni navazujícího principu ultima ratio neodpovídalo a ochrana prostředky jiného než trestního práva v daném případě nepostačovala. Jednání obviněné nelze bagatelizovat, zvláště když se jej dopouštěla po relativně dlouhou dobu, zvolené prostředky nátlaku stupňovala a nakonec se neváhala uchýlit i pohrůžkám směřujícím proti rodinným příslušníkům poškozených.
42. Dovolací argumentace obviněné je navíc v naprosté většině opakováním její obhajoby uplatněné v rámci odvolání, a soud druhého stupně se s ní dostatečně a přesvědčivě vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí.
43. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podané dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 11. 2016
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu