ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.1439.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 1439/2015-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 2. 2016 o dovolání obviněného L. M. proti usnesení Krajského soudu v Brně − pobočky ve Zlíně ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. 6 To 337/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 48 T 21/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. M. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 12. 6. 2014, sp. zn. 48 T 21/2013, byl obviněný L. M. v části A., bod 1. uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, který spáchal ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku s L. Ch. činem popsaným tak, že
dne 1. 3. 2010 v P. L., po předchozí dohodě jako starosta obce P. L. na žádost o potvrzení správného čísla bankovního účtu obce společnosti MND, a. s., se sídlem Hodonín, Úprkova 807/6 (dále „společnost MND“), namísto čísla bankovního účtu obce oznámil číslo účtu, jehož jedinou majitelkou a disponentkou byla spoluobviněná L. Ch., přičemž na základě tohoto sdělení následně společnost MND na uvedený účet L. Ch. zaslala dne 18. 3. 2010 poplatek za průzkumné území "P. V. v. I." ve výši 38.170 Kč, který náležel obci P. L., avšak tento poplatek si ponechali obvinění L. Ch. a L. M., čímž vědomě uvedli společnosti MND nepravdivé údaje o číslu účtu obce P. L., a způsobili tak obci P. L. škodu ve výši 38.170 Kč.
2. Za uvedený přečin byl obviněný L. M. odsouzen podle §209 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Rovněž bylo rozhodnuto v bodech 1., 2., 3. o vině a trestu obviněné L. Ch., a také o odkázání poškozené obce P. L. s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. V části B. rozsudku soudu prvního stupně byl obviněný L. M. zproštěn podle §226 písm. c) tr. ř. obžaloby v bodě 2., jímž mu byl kladen za vinu přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství s obviněnou L. Ch., a bylo podle §229 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto o náhradě škody.
4. Krajský soud v Brně − pobočka ve Zlíně, jako soud odvolací usnesením ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. 6 To 337/2014, rozhodl o odvoláních obviněných L. M. a L. Ch. směřujících do výroku o vině a trestu v odsuzující části, státního zástupce, jenž napadl zprošťující výrok, a poškozené obce P. L. proti výroku o náhradě škody tak, že I. z podnětu odvolání státního zástupce rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku, jímž byla poškozená obec P. L. podle §229 odst. 3 tr. ř. odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, a II. odvolání obviněných L. M. a L. Ch. i poškozené obce P. L. jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný L. M. prostřednictvím obhájkyně z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, neboť napadené rozhodnutí a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně spočívají na nesprávném právním posouzení skutkových zjištění, neboť ta nemají oporu v provedeném dokazování a jsou v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Odvolacímu soudu obviněný vytkl, že se nezabýval jím namítanou absencí úmyslu podvést a obohatit se, že připustil nesrovnalosti ve skutkových zjištěních, a vyslovil právní závěr, že čin byl dokonán již okamžikem připsání peněžních prostředků na bankovní účet spoluobviněné. Rovněž podle obviněného tento soud ve vztahu k trestnosti skutku nezohlednil finanční prostředky, které byly obci vráceny, ale posoudil je pouze jako následnou náhradu škody, aniž by v tomto směru respektoval dohodu obviněných, že finanční prostředky budou použity na úhradu závazků obce.
6. Obviněný k závěru soudů o naplnění jeho úmyslu obohatit se vytýkal, že pro takový závěr neexistuje podklad ve skutkových okolnostech, když nebylo bráno do úvahy zjištění, že peněžní prostředky byly do dispozice obce navráceny, a tuto snahu soudy bagatelizovaly jen jako okolnost mající význam pro náhradu škody, aniž by zvažovaly fakt, že v rozhodné době byly účty obce blokovány. Po krátké rekapitulaci skutkového stavu věci, ve které obviněný popisoval především průběh exekučního řízení vedeného pod sp. zn. 012 EX 3317/08, jehož prostřednictvím exekutor vymáhal pohledávku Z. V., dovolatel zdůraznil, že díky této blokaci účtů obec nemohla s bankovními účty až do 18. 3. 2010 fakticky nakládat, co mělo za následek komplikace v realizování záležitostí obce.
7. Pro posouzení věci obviněný považoval za podstatný spoluobviněnou vystavený příjmový doklad (č. l. 941), jímž peníze obci vrátila, který měly soudy vyhodnotit tak, že obviněný měl subjektivně za to, že peněžní prostředky byly do pokladny vráceny, a tedy za skutkově nepravdivý obviněný považoval závěr odvolacího soudu, že spoluobviněná předmětné prostředky užila na úhradu vlastního úvěru, a ani nedbal na snahu obviněného zajistit faktické hrazení kritických závazků obce v době, než byla na základě dohody s věřiteli obce blokace účtů formálně zrušena ke dni 26. 2. 2010. V dobré snaze pomoci obci obviněný zvolil jako platební místo pro platbu od společnosti MND neblokovaný účet spoluobviněné L. Ch., která takto inkasované prostředky následně, podle jeho výslovného pokynu, vložila do pokladny obce či přímo na úhradu jejích závazků. Tyto okolnosti měly soudy vyhodnotit ve prospěch obviněného a na jejich podkladě shledat absenci úmyslu směřujícího k obohacení. Obviněný požadoval v této souvislosti přihlédnout i k tomu, že nebylo věrohodně prokázáno, že by obci vznikla uváděná škoda, a tudíž se nemohlo jednat ani o nedbalostní čin, když poté, co peníze svěřil spoluobviněné L. Ch., která jako účetní obce s pokladní hotovostí obce běžně nakládala a měla též dispoziční právo k nakládání s bankovními účty obce. Pokud by spoluobviněná i v rozporu s pokynem obviněného tyto prostředky např. zpronevěřila, pak by se jednalo toliko o její vlastní jednání, nikoliv však o vůli obviněného. Jestliže nebylo prokázáno, že spoluobviněná peněžní prostředky zneužila, a tyto obci skutečně chyběly, jde o rozhodnutí ve skutkově nejasné situaci, při níž měla být respektována zásada in dubio pro reo.
8. Soudy podle obviněného celou věc právně vadně posoudily proto, že v činu obviněného shledaly trestný čin i přesto, že se jedná o běžný občanskoprávní úkon v rámci závazkových vztahů, a to ve smyslu sdělení platebního místa závazku podle §567 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., resp. §335 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku. Společnost MND nemohla být uvedena v omyl, neboť zasláním platby na číslo účtu sdělené obviněným došlo k zániku jejího závazku vůči obci P. L. Znak uvedení v omyl společnosti MND podle obviněného tak zcela chybí, v omyl nemohl uvést ani poškozenou obec P. L., když sám vystupoval jako její statutární orgán.
9. Nesprávným obviněný shledal rovněž závěr soudu ohledně vzniklého následku, když samotná poškozená obec P. L. považuje předmětnou pohledávku z titulu poplatku za průzkum „P. V. v. I“ za splněnou, nedoplatek neeviduje, ani jej nevymáhá. Případná neprůkaznost účetnictví nemůže být obviněnému kladena v rámci trestního řízení k tíži, když při respektování zásady in dubio pro reo je nutno zohlednit možnost úplného navrácení peněžních prostředků z dispozice L. Ch. obci. V případě, že by soud shledal existenci počátečního „podvodného“ a „obohacujícího“ úmyslu, by dobrovolné navrácení peněžních prostředků, ke kterému došlo předtím, než bylo zahájeno jakékoli šetření, mělo být posouzeno podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, což však soudy neučinily, a i přes uvedený nedostatek a absenci subjektivní i objektivní stránky nesprávně v jeho činu spatřovaly přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku.
10. Ze všech uvedených důvodů obviněný závěrem navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek Krajského soudu v Brně − pobočky ve Zlíně ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. 6 To 337/2014, ve výroku o zamítnutí odvolaní obviněného, zrušil a věc přikázal soudu k novému projednání a rozhodnutí.
11. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství (§265h odst. 2 tr. ř.), jenž s ohledem na argumenty obviněného uvedl, že popis skutku, jak jej považovaly za prokázaný soudy obou stupňů, nepochybně odpovídá použité právní kvalifikaci, neztotožnil se s tím, že by nebyl řádně neobjasněn následek činu. Závěr soudu o tom, že v daném případě šlo o podvodný úmysl, považoval s ohledem na odůvodnění napadených rozhodnutí za logický. K námitkám obviněného o nevyužití zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku se zřetelem na vrácení peněžních prostředků obci, státní zástupce podotkl, že účetnictví obce bylo vedeno obviněnými velmi nejasně, nepřehledně a vadně, že pro jeho neprůkaznost nelze učinit jednoznačný závěr o tom, zda došlo k následné náhradě škody či nikoli, protože pro nestandardní vedení účetnictví nebylo možné tuto skutečnost vůbec objasnit. Protože dovolání obviněného označil za opakování již dříve uplatněných námitek, se kterými se soudy nižších stupňů odpovídajícím způsobem zabývaly, poukázal na zásadu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 5 Tdo 86/2002), že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy však dostatečně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnul.
12. Toto vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo k případné replice zasláno obhájci obviněného. Do doby konání neveřejného zasedání však Nejvyšší soud žádnou písemnou reakci na ni neobdržel.
III.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a dále zkoumal, zda obviněným označený důvod podle §265b odst. 1 písm. g), tr. ř. byl uplatněn v souladu s jeho zákonným vymezením, případně, zda jde dovolání důvodné.
14. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění (srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu publikovaný pod č. 36/2004, s. 298, 299 ve Sb. rozh. tr.).
15. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotněprávní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), aj.]. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem [srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, či ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06].
16. Zásah do skutkových zjištění je v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05 (U 22/38 SbNU 579).
17. Nejvyšší soud poté, co posoudil obsah obviněným podaného dovolání, shledal, že v něm obviněný shora uvedené zásady bezezbytku neakceptoval, neboť mimo jiné brojil proti učiněným skutkovým zjištěním, a to zejména v těch částech dovolání, v nichž tvrdil skutečnosti, které neodpovídaly skutkovým závěrům, jež soudy na základě provedených důkazů vzaly za prokázané, a v té souvislosti se domáhal principu in dubio pro reo, vyplývajícím ze zásady presumpce neviny. Jedná se zejména o skutečnosti, které nevyplynuly z provedeného dokazování, ale byly osamoceně uváděny jen jím samotným zcela v rozporu s tím, co soudy vzaly za prokázané. Mezi ně patří především konstatovaná dohoda mezi obviněným a spoluobviněnou o použití prostředků na úhradu závazků obce, nebo že spoluobviněná podle jeho výslovného pokynu vrátila celou částku s odkazem na příjmové doklady na č. l. 941.
18. Tyto námitky nekorespondují s vymezením dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože se netýkají právního posouzení věci, ale obviněný jimi uplatňoval vlastní verzi průběhu skutku, která však nemá žádný podklad ve výsledcích provedeného dokazování, a proto je nelze považovat za učiněné v souladu s důvody, pro něž lze dovolání ze zákonem stanovených hledisek podat.
19. I když Nejvyšší soud neměl zákonnou povinnost tuto část výhrad obviněného přezkoumávat, považuje za vhodné ke skutkovým námitkám obviněného uvést, že pro jím tvrzenou dohodu se spoluobviněnou o tom, jakým způsobem budou použity prostředky společnosti MND poté, co tyto budou připsány na účet spoluobviněné, není v provedeném dokazování žádný podklad. Podle výsledků provedeného dokazování existenci takové dohody nepotvrdila ve své výpovědi ani samotná spoluobviněná, která pouze obecně konstatovala, že „bylo odsouhlasené, že se to pošle na můj účet a z toho se pak budou hradit nejnutnější výdaje obce, což obnáší telefony, elektriku, apod.“ (č. l. 897 verte). Toto její tvrzení nejenom že nepotvrzuje uzavření dohody s obviněným, ale nemá ani odraz v dalších výsledcích provedeného dokazování, protože obviněný ani při hlavním líčení neuvedl, že by bylo předem stanoveno, jakým způsobem spoluobviněná s peněžními prostředky naloží, když teprve následně, po odblokování účtu obce, spoluobviněné řekl, aby peníze vrátila (č. l. 900 verte). Soudy zcela správně vzaly za prokázané, že z řízení nevyplynulo ani to, že spoluobviněná předmětnou částku vrátila do pokladny obce. Z příjmových dokladů, které byly založeny ve spise na č. l. 941, a na které obviněný odkazoval ve svém dovolání, soudy v souladu s jejich obsahem shledaly, že jej vystavila spoluobviněná sama sobě, přičemž částka vratky na tomto dokladu není vypsána slovy, doklad navíc není ani číslován (viz též strany odůvodnění 10 a 11 rozsudku soudu prvního stupně). Druhý z dokladů pak pro dané řízení nemá žádného významu, neboť je datován až k datu 11. 7. 2011, přičemž tento neprokazuje, že by spoluobviněná dlužnou částku vrátila obci, když uvádí částku, kterou obec P. L. uhradila společnosti Marlus Pedersen, a. s., navíc ani tento doklad není číslován, ani na něm není uvedeno, zda se jedná o částku s DPH či bez, a není na něm uvedeno nic, co by nasvědčovalo obhajobě obviněného (strana 11 rozsudku).
20. Z uvedených poznatků vyplývajících z odůvodnění napadených rozhodnutí mohl Nejvyšší soud konstatovat, že soudy se pečlivě věnovaly obviněným obdobně uváděné obhajobě, a výhrady namířené proti skutkovým zjištěním posuzovaly pečlivě při dostatečném rozsahu provedeného dokazování a zachování všech pravidel stanovených §2 odst. 5, 6 tr. ř. bez logických či jiných zjevných nesrovnalostí.
IV.
21. Relevantně s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil námitky, kterými brojil proti nesprávnosti právního posouzení skutku jako přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku. Jednalo se o argumenty, že jeho záměrem nebylo obohatit sebe nebo někoho jiného, ale jen to, aby v rámci exekučních opatření, jež limitovaly obec v realizování jejich závazků, zajistil, aby bylo možné tyto uspokojit mimo exekucí omezené nakládání s finančními prostředky, a proto „vyvedl“ prostřednictvím účtu spoluobviněné část peněžních prostředků patřících obci na určitou dobu, aby je následně bylo možné k prospěchu obce použít, anebo pokud poukazoval na ryze občanskoprávní vztah a z něj plynoucí nedostatečnou společenskou škodlivost jemu za vinu kladeného činu (§12 odst. 2 tr. zákoníku). Na podkladě těchto námitek Nejvyšší soud posuzoval, zda jsou závěry soudu o naplnění skutkové podstaty přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku správné.
22. Přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, spáchá ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.
23. Omylem je rozpor mezi představou a skutečností. Jde o něj i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. O uvedení v omyl jde tehdy, když pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Tento znak předpokládá, že pachatel sám jiné osobě předkládá okolnosti, jež jsou v rozporu se skutečností. Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci.
24. Naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku předpokládá existenci příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a jí učiněnou majetkovou dispozicí a dále příčinnou souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé (srov. přiměřeně rozhodnutí publikovaná pod č. 57/1978 a č. 46/1981 Sb. rozh. tr.). Na podvodu mohou být zainteresovány celkem čtyři osoby: pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená. Kromě pachatele může jít u ostatních osob také o právnické osoby. Má-li být trestný čin podvodu spáchán s využitím omylu (nebo neznalosti všech podstatných skutečností) právnické osoby, musí jednat v omylu (resp. s uvedenou neznalostí) fyzická osoba, která je nebo by byla v dané věci oprávněna učinit příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2000, sp. zn. 8 Tz 136/2000 (uveřejněné pod č. 5/2002-I. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
25. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda. Ze zákonného znaku „obohacení jiného“ v §209 odst. 1 tr. zákoníku nevyplývá, že by se úmysl obviněného musel vztahovat jen na konkrétně určenou osobu, proto je naplněn i u blíže nespecifikované osoby [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSFR ze dne 18. 4. 1990, sp. zn. 2 Tzf 4/90 (uveřejněné pod č. 18/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
26. Podvod je dokonán, jakmile pachatel uvedl svým lstivým předstíráním a jednáním nějakou osobu v omyl, aby ji tak přiměl k jednání, jež má poškodit ji nebo kteroukoliv třetí osobu (srov. rozhodnutí č. 237/1947 Sb. rozh. tr.). Došlo-li podvodným vylákáním peněz od poškozeného již k dokonání trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, pak je způsobenou škodou celá tato peněžitá částka, bez ohledu na to, zda pachatel později poškozenému vylákané peníze (nebo jejich část) vrátí. Vrácení peněz je v takovém případě třeba považovat jen za náhradu způsobené škody nebo její části, což může mít význam při rozhodování o trestu a náhradě škody (srov. rozhodnutí č. 32/2004-II. Sb. rozh. tr.).
27. V projednávané věci soudy obou stupňů obviněného uznaly vinným přečinem podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, poté, co na základě výsledku provedeného dokazování shledaly, že obviněný v úmyslu neoprávněně obohatit jiného, sdělil společnosti MND jako číslo účtu obce P. L. číslo účtu spoluobviněné L. Ch., na který následně společnost MND zaslala částku 38.170 Kč. Ačkoli tato částka náležela obci P. L., obvinění si ji ponechali. Soudy dospěly k závěru, že obviněný společnost MND uvedl v omyl, neboť ačkoli věděl, že číslo účtu, které této společnosti sděluje, není číslem účtu obce, zneužil důvěry této společnosti plynoucí z jejich dřívějších obchodních vztahů, a nejenomže uvedl číslo účtu spoluobviněné, ale i tuto společnost na její dotaz utvrdil, že jde o účet obce. Věděl tudíž, že takto sděluje nepravdivý údaj. Tím způsobil, že společnost MND následně předmětné peněžní prostředky skutečně zaslala na číslo účtu spoluobviněné L. Ch., ačkoli měla za to, že je odesílá na účet obce.
28. Soudy zcela správně usuzovaly na úmyslné zavinění obviněného mimo uvedeného ze všech zjištěných okolností a shledaly, že obviněný věděl, že po sdělení čísla účtu dojde k připsání dané částky na účet spoluobviněné, a věděl, ke kterému datu se tak stane. Z vlastní obhajoby obviněného uvedené vědomé a jím chtěné a zamýšlené souvislosti rovněž plynou. Neučinil nic, čím by zajistil, aby spoluobviněná ihned po připsání peněžních prostředků s těmito naložila tak, aby byly prokazatelně zúčtovány ve prospěch obce (strana 12 rozsudku soudu prvního stupně).
29. Nebylo tudíž možné přisvědčit výhradám obviněného, že se soudy dostatečně nezabývaly subjektivní stránkou, a že neprokázaly jeho úmysl podvést a obohatit se uvedeným činem, protože soudy obou stupňů v činu obviněného, jak byl výše popsán, správně shledaly, že se obviněný činu v bodě 1. dopustil v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (srov. např. stranu 13 rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud se s těmito závěry ztotožnil, protože je ze všech uvedených okolností patrné, že obviněný jednal záměrně, společnosti MND vědomě uvedl nesprávné číslo účtu proto, aby tato společnost peníze zaslala na účet spoluobviněné, ač předpokládala, že jde o účet obce. Toto jím vyvolané a chtěné jednání obsahuje znaky přímého úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
30. Na základě výsledků provedeného dokazování neobstála, jak soudy správně zjistily, ani obhajoba obviněného, v rámci které uváděl, že ke sdělení jiného než obecního čísla účtu ho vedlo probíhající exekuční řízení a s ním související blokace bankovních účtů obce, neboť jak je patrno z exekučních příkazů založených ve spise na č. l. 651 – 659, soudní exekutor JUDr. Ivo Dědek prováděl exekuci přikázáním z účtu povinného, tedy obce P. L., a to u tří bankovních institucí: u Komerční banky, u ČSOB a u UniCredit Bank Czech Republic, přičemž usnesením ze dne 26. 2. 2010, č. j. 012 EX 3317/08-95, ve spojení s opravným usnesením ze dne 16. 3. 2010, č. j. 012 EX 3317/08-105, soudní exekutor zrušil exekuční příkaz vydaný pod č. j. EX 3317/08-70, kterým byl zablokován účet obce vedený u Komerční banky (č. l. 654 – 655 spisu), neboť k zajištění účelu exekuce došlo jiným způsobem. Sám obviněný přitom v hlavním líčení uvedl, že číslo účtu spoluobviněné sdělil společnosti MND „někdy v únoru“ s tím, že „exekuce skončila v únoru nebo březnu, ale trvalo to ještě dva měsíce“ (č. l. 900 verte). Ze sdělení Komerční banky je zřejmé, že blokace účtu obce skončila k datu 18. 3. 2010 (č. l. 563 spisu). Z těchto skutečností vyplývá, že obviněný sdělil společnosti MND číslo účtu spoluobviněné již v období, kdy bylo zřejmé, že dojde k ukončení blokace, o němž obviněný věděl. Přes uvedené souvislosti zajistil, aby byly uvedené finanční prostředky zaslány na účet spoluobviněné, čím se dostaly výhradně do její moci, čímž umožnil, aby s nimi nakládala podle své vůle, což také, jak z výsledků provedeného dokazování vyplynulo, učinila.
31. Pochybnosti nevznikají ani o způsobení následku, neboť pro vznik škody je rozhodný okamžik, kdy byl přečin podvodu §209 odst. 1 tr. zákoníku dokonán, což se v tomto konkrétním případě stalo již podvodným vylákáním peněz a jejich doručením na účet spoluobviněné. Proto není v projednávané věci rozhodné, zda poté, co byly finanční prostředky společností MND odeslány na číslo účtu spoluobviněné, byly případně později obci uhrazeny. Jak však bylo výše rozvedeno, žádná taková úhrada fakticky prokázána nebyla. I pokud by se tak kdykoliv v budoucnu poté, co byl přečin podvodu dokonán, stalo, nebyla by tato okolnost pro právní závěry o naplnění znaků skutkové podstaty přečinu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku jakkoli významná. Soudy tedy zcela správně uzavřely, že i kdyby došlo později k vrácení peněz, bylo by nutné uvedenou skutečnost považovat jen za náhradu způsobené škody nebo její části, což by bylo možné zvažovat jen v rámci rozhodování o výši a druhu trestu a náhradě škody (srov. výše citovanou judikaturu). Lze ze všech těchto důvodů přisvědčit soudu druhého stupně, který se uvedenou skutečností k odvolání obviněného zabýval a zcela správně ji v odůvodnění svého rozhodnutí na straně 5 svého usnesení konstatoval.
32. Soudy dostatečně jasně ve svých rozhodnutích přesvědčivě doložily, že obviněný jiného uvedl v omyl, aby se jiný obohatil, a tím jinému způsobil škodu, a proto i správně shledaly naplněné objektivní i subjektivní znaky skutkové podstaty přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku.
33. Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává k obhajobě obviněného, že z výsledků provedeného dokazování nevyplynuly okolnosti, na jejichž podkladě by bylo možné uvažovat o tzv. svémocném úvěru. Ten se vyznačuje tím, že pachatel jedná pod tlakem okamžité potřeby peněz, sám peníze na uspokojení své potřeby jinak má, ale okamžitě je nemá k dispozici, takže je schopen peníze ihned nebo v nejbližší době vrátit a také je v tomto limitu skutečně vrátí (přiměřeně srov. rozhodnutí č. 54/1967 Sb. rozh. tr.). Z uvedeného pak plyne, že úmysl uvedené osoby vrátit cizí peněžní prostředky nesmí záviset na nejisté budoucí události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 7 Tdo 704/2015). Z okolností nyní přezkoumávané věci vyplynulo, že obviněný nejenom že vůbec nevěděl, jak s uvedenými prostředky spoluobviněná na svém účtu naloží, ale žádný časový limit ji nestanovil, a nebyl schopný předmětné prostředky vrátit obci v zásadě vůbec, protože s jejím účtem nemohl nakládat. Navíc se o to, zda byly tyto prostředky spoluobviněnou vráceny, nezajímal a nemohl ani uvést, zda skutečně vráceny byly či jakým způsobem byly dále použity.
34. K té části dovolání, ve které obviněný soudům vytýkal, že dostatečně nezohlednily okolnosti rozhodné z hlediska subsidiarity trestní represe a ultima ratio ve smyslu zásad §12 odst. 2 tr. zákoníku, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že subsidiarita trestní represe představuje materiální korektiv, který nelze řešit v obecné poloze, ale jen v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné zásadu subsidiarity trestní represe zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. I. až II. větu stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
35. Výše již bylo zdůrazněno, že obviněný činem, jenž je mu kladen za vinu, naplnil formální znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku za okolností, jak byly ve věci soudy zjištěny a shora rovněž rozvedeny. V tomto smyslu lze zdůraznit, že obviněný se dopustil daného jednání z pozice starosty obce, který má postupovat obzvláště obezřetně, s majetkem obce hospodařit v souladu s povinnostmi řádného hospodáře tak, aby o něj pečoval odpovědným a k němu šetrným způsobem. Obviněný tohoto svého postavení však zneužil v zájmu obohacení druhých osob, a to tím, že uvedl v omyl společnost, která plnila své závazky v rámci dobrých obchodních vztahů, které obviněný narušil, jakož i důvěru v dobře fungující správu obcí. Tyto okolnosti zvyšují jinak obvyklou a pro tato kriminální jednání běžnou společenskou škodlivost posuzovaného činu úrovně posuzovaného přečinu, a je proto obviněného nezbytné postihnout prostředky trestního práva, když náprava občanskoprávní cestou není v tomto případě dostačující.
V.
36. Nejvyšší soud ze všech rozvedených důvodů dospěl k závěru, že soudy obou stupňů posoudily skutečnosti významné pro použití právní kvalifikace činu, jímž byl obviněný uznán vinným, v souladu se zákonem, námitky obviněného jako celek posoudil na základě napadených rozhodnutí a obsahu spisu jako zjevně neopodstatněné, a dovolání proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 2. 2016
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu