ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.1540.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 1540/2015-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 1. 2016 o dovolání obviněného J. R. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 5 To 64/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 2 T 156/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. R. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. 2 T 156/2014, byl obviněný J. R. uznán vinným v bodě 1) zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku, v bodě 2) přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jichž se dopustil činy popsanými tak, že
ad 1) od blíže nezjištěné doby roku 2009 do 4. 4. 2014 v bytě v O. – V., B., nejprve do doby než děti začaly navštěvovat mateřskou školu, zcela bezdůvodně a za běžné zlobení svou nezletilou dceru téměř denně, a svého nezletilého syna co druhý třetí den, vždy více ranami bil rukou či kovovým pravítkem po zadku a rukou, kdy předtím se děti musely svléct do spodního prádla či donaha, kterýmžto jednáním opakovaně způsobil nezletilým hematomy, a po celé předmětné období zcela bezdůvodně či za běžné zlobení opakovaně nutil děti stát v koutě po dobu i několika hodin, křičel na ně, vulgárně jim nadával a ponižoval je, dále jim zakazoval a omezoval je, aby zpívaly, kreslily si, hrály si, mluvily a volně se pohybovaly po bytě, a nezletilou zatahal silně za vlasy tak, že jí chomáč vlasů vytrhnul, žduchnul jí a způsobil krvavé zranění pusy, nezletilého bezdůvodně shodil ze židle, čímž mu způsobil modřinu pod okem, a obě děti škrtil, což zanechalo stopy na jejich krku, kdy předmětné jednání obě děti vnímaly jako nepřiměřené a tvrdé a z obviněného měly strach,
ad 2) v blíže nezjištěné době od roku 2013 do 4. 4. 2014 v O. – V. v bytě na ulici B. opakovaně v době, kdy byl s nezletilou dcerou sám doma, před touto masturboval, a to i tak, že ležel nahý na gauči v obývacím pokoji, masíroval si pohlavní úd masážním strojkem až do vyvrcholení, přičemž uvedenému jednání byla po celou dobu nezletilá přítomna, a v jednom případě nezletilá obviněnému třela rukou pohlavní úd až do vyvrcholení, kteréžto jednání vedlo k tomu, že jak nezletilá, tak následně nezletilý pomocí masážního strojku opakovali předmětné jednání a masírovali se na svých přirozeních, a nezletilá rovněž manipulovala blíže nezjištěným způsobem s přirozením nezletilého.
2. Za tyto trestné činy byl obviněnému J. R. podle §187 odst. 2 tr. zákoníku, a §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací odvolání obviněného podané proti výroku o vině i trestu shora uvedeného rozsudku usnesením ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 5 To 64/2015, jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
5. Ve vztahu k činu uvedenému pod bodem 1) obviněný odvolacímu soudu vytýkal, že nenapravil vady, jež vznášel již v podaném odvolání, a tak je podle něj napadené rozhodnutí stále vadné v neurčitosti skutkové věty ohledně doby, po kterou se měl dopouštět týrání svých dvou dětí. Obviněný vytkl nesprávnost časového vymezení činu pod bodem 1), které je velmi dlouhé, a nevyplývá ani z výpovědi jeho manželky, která nepotvrdila, že by se měl činu dopouštět od roku 2009 až do 4. 4. 2014. Podle obviněného by se trestného jednání kladeného mu za vinu mohl jen stěží dopouštět po dobu téměř šesti let bez toho, aby to jeho manželka oznámila, popřípadě, aniž by takovýto závadný stav jinak řešila. Takové jednání obviněného by navíc muselo být zachyceno pracovníky předškolních a školních zařízení, dětským lékařem, či jinými osobami, což se však nestalo. Za zavádějící obviněný označil i to, že soud koncentruje do jednoho okamžiku vše, čeho se měl na svých nezletilých dětech dopouštět. Obviněný zdůraznil, že nepovažoval potrestání dětí podle závažnosti neuposlechnutí příkazu rodičů za něco, co by se nevyskytovalo i v jiných rodinách. Specifikaci vytýkaného jednání popsaného ve výroku o vině obviněný shledal neurčitou a neprokázanou, vylíčenou jen snahou představit obviněného jako osobu, která se vyžívá v týrání dětí, aniž by bylo zohledněno, že tak činil v zájmu jejich výchovy a pouze je usměrňoval v nesprávném chování. Obviněný u tohoto činu namítl, že rozhodně nebyl veden úmyslem dětem záměrně ubližovat, a tento úmysl mu ani nebyl prokázán.
6. K tomuto skutku obviněný rovněž vytkl, že nebyla zachována jednota a totožnost skutku mezi tím, jak byl čin popsán v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 7. 5. 2014 a tím, jak je uveden v odsuzujícím rozsudku, neboť v uvedeném usnesení se popis činu výrazně liší od rozsudku, a to jak použitím termínů, tak i obsahem, když je v něm například uváděno, že nezletilé děti jsou obviněným bezdůvodně opakovaně týrány a bity nebo že dostávají cca 10 ran kovovým pravítkem, a další, ačkoli takové formulace se v odsuzujícím rozsudku nevyskytují.
7. Činu pod bodem 2) obviněný vytýkal nepřiměřenou přísnost právní kvalifikace podle odstavce 2 §187 tr. zákoníku, s poukazem na to, že trestnost byla vhodněji vyjádřena jako ohrožování výchovy dítěte podle §201 tr. zákoníku. K masturbaci masážním přístrojem uvedl, že nezletilá dcera mohla být náhodně přítomna tomuto jeho počínání bez jeho vědomí, a v případě tření jeho pohlavního údu nezletilou se jednalo o ojedinělý exces, při kterém si obviněný takové jednání nezletilé nevynutil ani jej nevyprovokoval, pouze dostatečně rychle nereagoval a nezakázal jí ho. Ve vztahu k tomuto činu proto nelze shledávat u subjektivní stránky u obviněného úmysl, a to ani v kontextu se závěry znalce v oboru psychiatrie a sexuologie, jenž konstatoval, že obviněný netrpí deviací, ale zjistil u něj smíšenou poruchu osobnosti. Z těchto důvodů obviněný považoval za nepřiléhavé, aby soud jen v jediném jednání, k němuž se ostatně navíc i sám doznal, shledával naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle §187 odst. 2 tr. zákoníku.
8. V souvislosti s touto nepřísnější a vůdčí právní kvalifikací, podle níž byl ukládán i trest, obviněný vytýkal jeho nepřiměřenost, s tím, že mu zjevně značně přitížilo i předchozí odsouzení ve věci Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 8 T 136/96. K němu uvedl, že na podkladě v této věci nově zjištěných písemností podal návrh na povolení obnovy, a že soud nebral v úvahu časový odstup, tedy že obviněný se dané trestné činnosti měl dopustit před více jak dvanácti lety. Obviněný tak brojil proti nepřiměřené přísnosti druhu i výše uloženého trestu, a že trest odnětí svobody nepodmíněně na dobu pěti let se zařazením do věznice s ostrahou nekoresponduje s ustanovením §38 odst. 1, 3 tr. zákoníku, zejména proto, že mu byl trest vyměřen podle nesprávné právní kvalifikace, ale i proto, že soud zdůraznil represivní význam trestu oproti výchovné složce bez toho, aby přihlédl k tomu, že obviněný je ve věku téměř šedesáti let. Za přiměřený by obviněný považoval spíše výchovný trest, podmíněně odložený na delší zkušební dobu odložený trest s uložením omezujících opatření spočívajících v umožnění styku s jeho nezletilými dětmi pouze za účasti třetí osoby.
9. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. ve spojení s §265 l odst. 1, 2, 4 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 5 To 64/2015 a aby tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodnul.
10. Současně obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265o odst. 1 tr. ř. poté, co mu bude vyhověno v předmětu dovolání, odložil výkon rozhodnutí.
11. K podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství (§265h odst. 2 tr. ř.), jenž ani jednu z obviněným vyjádřených námitek pod označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepodřadila, protože obviněný napadal výlučně soudy učiněná skutková zjištění, a to s poukazem na nesprávné hodnocení důkazů, což se s daným dovolacím důvodem míjí. Podle ní obviněný v dovolání neuvedl, že by učiněná skutková zjištění nenaplňovala znaky jemu přisouzených trestných činů, ale formou polemiky se skutkovými závěry popisoval vlastní skutkové verze odlišné od závěrů soudů obou stupňů. Tento způsob argumentace obviněného svědčí o tom, že požadoval, aby na základě jiného hodnocení důkazů byly jiným způsobem posouzeny skutky, pro které byl uznán vinným, a za které mu byl uložen trest, což s uvedeným dovolacím důvodem nekoresponduje, když se v přezkoumávané věci nejedná ani o tzv. extrémní rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a jimi provedenými důkazy, podle kterého je jen ve výjimečných a ojedinělých případech jistý zásah do skutkových zjištění možný, avšak o ten se v trestní věci obviněného J. R. nejedná, protože z podrobného dokazování vina obviněného jednoznačně vyplývá. Učiněná skutková zjištění jsou zcela postačující pro právní závěry, jež vyústily ve správné právní posouzení obou činů obviněného.
12. Když státní zástupkyně shledala, že ani výhrady obviněného směřující proti výroku o trestu na jím označený dovolací důvod nedopadají, neboť se týkají nepřiměřené tvrdosti uloženého trestu, navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
13. Obviněný na toto vyjádření státní zástupkyně, jež bylo jemu i jeho obhájci v opise dne 16. 12. 2015 doručeno, nereagoval.
III.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a dále zkoumal, zda označený důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod dovolání v tomto zákonném ustanovení vymezený, neboť dovolání je možné podat pouze z důvodů taxativně stanovených v §265b odst. 1, 2 tr. ř.
15. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. umožňuje dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Tento důvod musí být v dovolání skutečně (tedy materiálně, nikoliv jen formálně) tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Nelze tedy postupovat opačně, že jsou v dovolání tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění soudu druhého stupně a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnotit důkazy již provedené, a v důsledku takových tvrzených skutkových vad dovozovat, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, jak to činí obviněný v podaném dovolání. V takovém případě nebyl materiálně, tedy ve skutečnosti, uplatněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale důvod jiný, spočívající v pochybnostech o správnosti skutkových zjištění, který však v ustanovení §265b tr. ř. pro podání dovolání není uveden, a proto je třeba postupovat podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a podané dovolání odmítnout, neboť dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
16. Nejvyšší soud pro toto zkoumání správnosti právního posouzení hmotněprávních otázek musí vycházet ze skutkového stavu, který byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku, a na jeho podkladě posuzuje správnost právních závěrů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), či ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), aj.]. Zásadně tedy platí, že na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení. Takový přezkum skutkových zjištění je možný pouze mimořádně, když jsou zjištěny kardinální procesní nedostatky nebo libovůle při hodnocení a provádění důkazů [srov. např. nálezy Ústavního soudu − ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04 (N 114/34 SbNU 187), ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05 (N 156/42 SbNU 275), ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02 (N 113/31 SbNU 21) , apod.]. Z tohoto důvodu jen zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci výjimečně umožňuje, aby bylo i z podnětu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zkoumáno, zda ve výroku o vině skutková věta představuje slovní vyjádření posuzovaného skutku tak, že obsahuje všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace, a zda skutek, jak je popsán v odsuzujícím rozsudku, byl skutečně prokázán [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04 (N 215/39 SbNU 281), a ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05 (N 156/42 SbNU 275)].
17. Podle obsahu podaného dovolání, na jehož podkladě (§265i odst. 3 tr. ř.) Nejvyšší soud posuzuje, jak důvody pro jeho odmítnutí, tak i správnost přezkoumávaných rozhodnutí, bylo v projednávané věci zjištěno, že v převážné části obviněný dovolání vystavěl na námitkách, které nevytýkají hmotněprávní vady, ale výhradně se jimi domáhal změny skutkových zjištění, resp. ta, která byla soudem prvního stupně učiněna, zpochybňoval.
18. Takovými námitkami obviněný brojil proti činu pod bodem 1) tím, že vytýkal neurčitost skutkové věty nejen co do časového vymezení páchané trestné činnosti, ale i co do rozsahu popsaného jednání, a že soudy nesprávně vycházely z výpovědi svědkyně L. R., kterou nesprávně hodnotily. Svou trestnou činnost obviněný považoval ve smyslu svých výhrad za běžné trestání dětí směřující k jejich správné výchově, a v té souvislosti poukázal i na nedostatek úmyslu, který podle něj nebyl dostatečně prokázán. K tomuto činu rovněž v rozporu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal, že mezi usnesením a rozsudkem nebyla zachována jednota a totožnost skutku. Neurčitost skutkové věty není právní kategorií, když předmětem trestního stíhání je vždy skutek, v němž je spatřován trestný čin, přičemž podstatou skutku je trestněprávně relevantní jednání pachatele a jím zapříčiněný trestněprávně významný následek. Od skutku je nutno odlišovat jeho popis, který musí obsahovat ty skutkové okolnosti, které jsou právně významné z hlediska naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty stíhaného trestného činu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. 11 Tz 129/2001, uveřejněné pod č. 41/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pokud tedy obviněný namítal, že skutková věta je neurčitá ohledně časového vymezení doby páchání trestné činnosti, pak tím namítal pouze skutkové okolnosti, které stojí mimo dovolací důvod podle §265b dost. 1 písm. g) tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 6 Tdo 258/2002 (uveřejněný pod č. 18/2002 – T 438 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
19. Výhrady obviněného zaměřené proti výpovědi matky nezletilých a manželky obviněného jsou rovněž s označeným dovolacím důvodem neslučitelné, a jen pro úplnost lze zmínit, že při posuzování a hodnocení věrohodnosti těchto osob nejde ze strany soudů o libovůli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. 564/2002, (N 108/30 SbNU 489)]. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku poukázal na způsob, jakým tato svědkyně v průběhu trestního řízení vypovídala, zejména zdůraznil, že události popisovala v podstatných bodech shodně po celé trestní řízení. Vypořádal se i s existencí drobných odchylek, které označil za nevýznamné okolnosti, neměnící celkový věrohodný obraz tvrzení uváděných matkou dětí, protože se jednalo jen o dílčí nepřesnosti, které byly výrazem logického procesu zapomínání a vytěsňování. Soud u této svědkyně neshledal ani žádnou motivaci obviněného křivě obvinit, případně vypovídat v jeho neprospěch, když v posouzení s ostatními ve věci provedenými důkazy soud dovodil, že její výpověď nestojí osamoceně, ale je podporována dalšími v řízení provedenými důkazy, a to zejména výpovědí dalších přímých svědků, nezletilých dětí (strana 10 napadeného rozsudku soudu prvního stupně). Rovněž výpovědi těchto nezletilých dětí soud prvního stupně ohledně jejich věrohodnosti hodnotil se závěrem, že v řízení nebyla prokázána žádná motivace, z níž by bylo patrno, že mají snahu a jsou schopny vypovídat křivě proti obviněnému (strana 11 rozsudku), což je závěr, pro který soud vycházel i ze znaleckého posudku a výpovědí znalkyň z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie pro děti MUDr. Marie Foltýnové a PhDr. Ludmily Mrkvicové (strany 12 až 13 napadeného rozsudku).
20. Nejvyšší soud shledal, že soudy na základě v souladu s trestním řádem provedeného hodnocení důkazů dospěly u skutku pod bodem 1) ke skutkovým zjištěním, podle nichž je zřejmé, že obviněný své děti dlouhodobě bil, bezdůvodně či za běžné zlobení je opakovaně nutil stát v koutě po dobu i několika hodin, křičel na ně, vulgárně jim nadával a ponižoval je, zakazoval jim provozovat běžné činnosti, nebo je v nich omezoval, a jinak jim ubližoval, což je jednání, které obě děti vnímaly jako nepřiměřené a tvrdé a z obviněného měly strach. Pokud obviněný v návaznosti na své již shora zmíněné výhrady tvrdil, že jeho úmyslem nebylo děti týrat, ale jen je řádně vychovávat, s uvedenými zjištěními soudů toto jeho tvrzení nekoresponduje, protože popis skutku svědčí právě o tom, že šlo o trvalé hrubé a týráním se projevující metody a postupy. V tomto smyslu uvedené námitky obviněného konstatované ve vztahu k otázce zavinění nemají právní povahu ve smyslu ustanovení §15 odst. 1, 2 tr. zákoníku, ale jde jen o jinak vymezené skutkové okolnosti, z nichž obviněný dovozoval, že v úmyslu, který je předpokládán v §198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku, nejednal. Ze způsobu, jak byl čin ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně v bodě 1) popsán, šlo o aktivní chování obviněného, které bylo chtěným projevem jeho vůle i s přihlédnutím k tomu, že ze znaleckého posudku PhDr. MUDr. Reného Gregora, Ph.D., nevyplývá, že by obviněný trpěl duševní nemocí, která by mu bránila rozpoznat protiprávnost jeho jednání, ale to, že jeho úsudek nevykazoval odklon od běžné normy, obviněný se dále vyznačuje nízkým prahem pro uvolnění agrese s výbuchy silné zlosti (č. l. 187 a 191 spisu). Ani odvolací soud pochybení soudu prvního stupně při právní kvalifikaci skutkových závěrů, které byly v řízení dostatečně prokázány, neshledal, když podotkl, že obě děti považovaly jednání obviněného za těžké příkoří, přičemž intenzita jednání obviněného spočívající v bití v intervalu 2 − 3 dnů je pro naplnění znaků uvedené skutkové podstaty (strana 4 usnesení). Závěr ze skutkového stavu věci plynoucí, který byl soudem prvního stupně zjištěn v souladu s §2 odst. 5 tr. ř., dává dostatečný podklad pro závěr, že obviněný činem pod bodem ad 1) naplnil skutkovou podstatu zločinu podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. c), písm. d) tr. zákoníku.
21. Jestliže obviněný k uvedenému trestnému činu způsobem v dovolání uvedeným vytýkal, že nebyla zachována totožnost skutku oproti tomu, jak bylo jednání uvedeno v usnesení o zahájení trestního stíhání, jde též o výhradu, která nemá jakýkoliv hmotněprávní podklad, ale ani svým obsahem nekoresponduje s procesně právním institutem totožnosti skutku upraveným v ustanovení §220 tr. ř. a §176 odst. 2 tr. ř., podle něhož může být obžaloba podána jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání podle §160 tr. ř. V případě rozhodnutí soudu nemusí jít o naprostou shodu usnesení o zahájení trestního stíhání a žalobního návrhu s výrokem rozsudku, neboť některé skutečnosti uvedené v žalobním návrhu mohou odpadnout, a naproti tomu některé opět mohou přibýt, přičemž skutek, který je předmětem trestního řízení, projednává soud v celé šíři. Lze proto přihlížet i ke změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci před soudem. Protože podstatu skutku lze spatřovat především v jednání a v následku, který jím byl způsoben, je totožnost skutku zachována, bude-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná (k tomu srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 1/1996-I., č. 9/1972, č. 52/1979, č. 17/1993 Sb. rozh. tr., aj., ale i například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006, či ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 8 Tdo 196/2011).
22. Nejvyšší soud jen pro úplnost k ničím neodůvodněné výhradě obviněného o tom, že nebyla zachována jednota skutku, poznamenává, že se sice jedná o hmotněprávní pojem, neboť podstatu skutku tvoří jednání pachatele a následek tímto jednáním způsobený, a tento pojem má význam pro to, zda jde o jeden nebo více skutků, když důležitým momentem pro rozdělení pachatelova jednání na různé skutky, je následek závažný z hlediska trestního práva (srov. rozhodnutí č. 8/1985 Sb. rozh. tr.), avšak ve smyslu uvedených zásad obviněný žádné porušení dotýkající se rozvedených hmotněprávních nedostatků nenamítl, a proto Nejvyšší soud k činu pod bodem 1) uzavírá, že obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil, a proto z jejich podnětu nemohl zkoumat věcnou správnost takto obviněným mimo zákonné vymezení uplatněných námitek.
23. V souladu s těmito obecnými hledisky posuzovaly obdobné námitky obviněného i soudy nižších stupňů, když odvolací soud ke skutkové větě pod bodem 1) napadeného rozsudku uvedl, že její obsah plně odráží způsob páchání protiprávního jednání obviněného tak, jak bylo z provedeného dokazování objektivizováno, přičemž ve výroku o vině napadeného rozsudku neshledal žádné vady (strana 3 usnesení odvolacího soudu).
24. U výhrad obviněného zaměřených proti výroku pod bodem 2) rovněž nemají právní povahu ta tvrzení, kterými obviněný namítal, že jím prováděné masturbaci mohla být nezletilá dcera jen náhodným svědkem. Na uvedený důvod nedopadají ani námitky proti nepřiměřenosti uloženého trestu.
25. Obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. sloužící k přezkumu pouze právních vad naplnil námitkami ve vztahu ke skutku pod bodem 2), argumenty o nenaplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty podle odstavce 2 §187 tr. zákoníku, která mu připadá příliš přísná s tím, že by postačovala právní kvalifikace podle §201 tr. zákoníku, a jestliže ve vztahu k subjektivní stránce v této souvislosti poukázal na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, znalce PhDr. MUDr. Reného Gregora, PhD., podle něhož u něj znalec nezjistil žádnou deviaci, ale jen smíšenou poruchu osobnosti, a proto Nejvyšší soud zkoumal, zda jsou uvedené výhrady důvodné či nikoli.
26. Zločinu pohlavního zneužití se podle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku, se dopustí ten, kdo vykoná soulož s dítětem mladším patnácti let nebo kdo je jiným způsobem pohlavně zneužije, spáchá-li tento čin na dítěti mladším patnácti let svěřeném jeho dozoru, zneužívaje jeho závislosti nebo svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu.
27. Soud prvního stupně podle tzv. právní věty uvedený trestný čin shledal spáchaný v alternativě, že obviněný dítě mladší patnácti let pohlavně zneužil a ve vztahu k odstavci 2 uvedené právní kvalifikace dospěl k závěru, že obviněný takový čin spáchal na dítěti mladším patnácti let svěřeném jeho dozoru a zneužívaje jeho závislosti.
28. Zneužití závislosti dítěte svěřeného dozoru pachatele je stav, kdy poškozená osoba je v určitém směru odkázána na pachatele, a tím je omezena svoboda jejího rozhodování. Právě tohoto nedostatku úplné svobody pachatel využívá k realizaci svých záměrů, přičemž za zneužití závislosti dítěte svěřeného dozoru pachatele se považuje i situace, kdy dítě mladší patnácti let dá pachateli souhlas k souloži nebo k jinému pohlavnímu zneužití pod určitým psychickým nátlakem vyplývajícím z poměru mezi dozorujícím pachatelem a jemu svěřeným dítětem (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 6 Tdo 766/2011). Za osobu svěřenou dozoru pachatele lze pak považovat situaci, kdy pachatel má právo a povinnost na tuto osobu dohlížet a bdít nad ní, tak je tomu u rodičů vůči dětem, u opatrovníka vůči osobě zbavené svéprávnosti, u vychovatele nebo učitele vůči chovancům a žákům apod. (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. Zvláštní část (§140 – 421). 2. vydání. Praha: C. H. Beck : Praha, 2012 str. 1861 až 1863). Pod pojmem jiným způsobem pohlavně zneužije, je třeba rozumět pohlavní zneužití v jiné formě než vykonáním soulože, a to v podobě takových zásahů do pohlavní sféry osoby mladší patnácti let, jako je např. orální pohlavní styk, ohmatávání pohlavních orgánů, popřípadě i jiné formy ukájení pohlavního pudu na těle této osoby či na žádost, např. letmé dotyky přes oděv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 4 Tdo 418/2014).
29. V posuzované věci soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že obviněný před nezletilou dcerou masturboval, a to tak, že ležel nahý na gauči, masíroval si pohlavní úd až do vyvrcholení, a to za přítomnosti nezletilé, v jednom případě pak obviněnému tato nezletilá třela pohlavní úd až do vyvrcholení. Tohoto jednání se dopustil na dítěti mladším 15 let, které bylo svěřeno jeho dozoru, zneužívaje jeho závislosti. Obhajobu obviněného, že by iniciátorem takového jednání byla sama nezletilá, soud vyloučil s ohledem na věk nezletilé, stejně jako s ohledem na již prokázané jednání obviněného vůči této nezletilé (strany 22 – 23 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud k jednání obviněného dodal, že zásadním způsobem porušil zájem chráněný trestným zákoníkem na ochraně nezletilých dětí před útoky na jejich sexuální nedotknutelnost, přičemž se před nezletilou sebeuspokojoval a následně ji také pohlavně zneužil, a i pokud by ji takto zneužil pouze v jednom případě, jak tvrdil ve své obhajobě, již tento jeden útok je pro právní kvalifikaci, kterou učinil soud prvního stupně, zcela dostačující, když odvolací soud zdůraznil, že jednání obviněného se vyznačuje značnou společenskou škodlivostí (strana 5 usnesení odvolacího soudu).
30. Na podkladě uvedených zjištění Nejvyšší soud shledal, že soudy nepochybily, jestliže shledaly v činu pod bodem 2) naplnění znaků objektivní stránky zločinu podle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku, protože bylo soudy obou stupňů dostatečně prokázáno, že obviněný jako otec svých nezletilých dětí, v době jejich věku 6 a 5 let, tedy výrazně pod hranicí dětí patnáctiletých, pohlavně zneužíval, protože opakovaně před dcerou ležel nahý na gauči v obývacím pokoji, masíroval si pohlavní úd masážním strojkem až do vyvrcholení, v jednom případě mu tato nezletilá sama třela rukou pohlavní úd. Toto jednání vedlo k tomu, že jak nezletilá, tak následně nezletilý, pomocí masážního strojku opakovali předmětné jednání a masírovali se na svých přirozeních, a u obou dětí došlo k následkům v podobě předčasně probuzené sexuality, přičemž obě děti shodně vyprávějí o nepřiměřených trestech, kterým se nebyly schopné bránit, což může mít vliv na formování jejich osobnosti. S ohledem na nízký věk nezletilých se mnoho dalších následků může projevit v pozdějším věku (č. l. 167 a 332 spisu).
31. Nejvyšší soud na základě uvedeného shledal, že výhrady obviněného směřující proti objektivní stránce zločinu podle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku, nejsou důvodné.
32. K námitce obviněného, že se daného jednání vůči nezletilým nedopustil úmyslně, je třeba uvést, že u zločinu pohlavního zneužití podle §187 tr. zákoníku se vyžaduje v rovině zavinění forma úmyslu. Podle §15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
33. Zavinění vyjadřující vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání, musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12), což jsou zásady, které soudy dodržely a dospěly k závěru, že obviněný naplnil znaky skutkové podstaty zločinu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku, v úmyslu přímém, a takový závěr učinily na podkladě výsledků provedeného dokazování, ze kterého vyplynulo, že obviněný jednal plně s vědomím toho, že jde o jeho dceru, která je velice nízkého věku, jeho rozumová složka byla na takové úrovni, že věděl, že jako dospělý muž se nemůže uvedeným způsobem k vlastní dceři chovat a že jednání, které před ní vykonává, je zcela neslučitelné s tím, aby ho sledovala dívenka předškolního věku, ale masturboval před ní právě proto, aby ho viděla. Ze stejného důvodu ji rovněž nutil, aby mu takové úkony ona sama činila (strana 23 rozsudku soudu prvního stupně). Je tudíž zřejmé, že jednání obviněného bylo záměrné a chtěné ve smyslu i následků, k nimž může dojít. To, že čin obviněného uvedený důsledek na sexuální vývoj nezletilých měl, je patrné nejen z výsledků jejich psychologického vyšetření, ale i z toho, že samy na sobě obdobné praktiky začaly zkoušet.
34. Ze všech uvedených skutečností je zřejmé, že soudy obou stupňů v činu obviněného pod bodem 2) zcela správně shledaly naplnění znaků skutkové podstaty zločinu pohlavního zneužívání podle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku, nebylo proto možné vyhovět obviněnému v jeho požadavku, že o uvedený čin nejde a že postačuje pouze posouzení tohoto činu jako přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, jímž byl rovněž uznán vinným. Dovolací soud s ohledem na to, že obviněný proti tomuto přečinu v dovolání žádné výhrady neuváděl, považuje jen za vhodné zmínit, že jednočinný souběh zločinu podle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinu podle §201 tr. zákoníku není vyloučen (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 1978, sp. z. 7 Tz 56/77, uveřejněný pod č. 64/1978 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a usnesení ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 7 Tdo 847/2013).
35. Obviněný dovoláním brojil prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i proti nepřiměřené přísnosti uloženého trestu, především s ohledem na předchozí odsouzení včetně výhrady, že v uvedené trestní věci podal návrh na obnovu řízení, a že soud nevzal v potaz jeho vysoký věk. Touto námitkou obviněný označený dovolací důvod nenaplnil, protože k nápravě vad ve výroku o trestu slouží téměř výlučně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který však obviněný ve svém dovolání nezmínil. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze totiž dovolání podat tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznám vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí některý z druhů trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, anebo v případě kumulace dvou nebo více druhů trestu, které podle zákona nelze vedle sebe uložit. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2004, seš. 6, č. T 701-1.). Výjimečně může být výrok o trestu napaden dovoláním i z obviněným zvoleného důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V případě trestu lze prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu namítat nesprávné hmotněprávní posouzení ve vztahu k některým zvláštním hmotněprávním podmínkám při ukládání trestu, např. pochybení při ukládání souhrnného trestu nebo společného trestu za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod číslem 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
36. Podle obsahu podaného dovolání je zřejmé, že uplatněné námitky nespadají pod obviněným označený dovolací důvod, protože výhrady brojící proti nepřiměřenosti trestu v tom smyslu, že uložený trest se obviněnému jeví jako příliš citelný a přísný, nemá právní povahu. Nejvyšší soud se proto touto námitkou obviněného po věcné stránce nemohl zabývat.
IV.
37. Nejvyšší soud na základě všech výše rozvedených skutečností v napadených rozhodnutích neshledal vytýkané vady. Přestože bylo dovolání podáno v části mimo obviněným označený dovolací důvod a v části nedůvodně, což mohl posoudit jen na podkladě napadených rozhodnutí, v nichž se soudy nižších stupňů se všemi naznačeným problémy řádně vypořádaly, a tudíž pro stručnost na ně postačuje pouze odkázat. Z těchto důvodů dovolání jako celek jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
38. Jestliže obviněný v závěru svého podání rovněž navrhl, aby soud prvního stupně postupoval podle §265h odst. 3 a navrhl Nejvyššímu soudu odložení výkonu rozhodnutí, proti němuž je dovolání podáváno, pak o takovém podnětu dovolací soud nerozhodoval, neboť předseda senátu soudu prvního stupně v předkládací zprávě návrh na přerušení výkonu rozhodnutí ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř. neučinil, a ani předsedkyně senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle §265 o odst. 1 tr. ř. neshledala.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 1. 2016
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu