ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.1590.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 1590/2016-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud, soud pro mládež, rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 11. 2016 o dovolání obviněného mladistvého „PETRKLÍČE“ *) proti usnesení Krajského soudu v Plzni, soudu pro mládež, ze dne 4. 8. 2016, sp. zn. 7 Tmo 9/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-jih, soudu pro mládež, pod sp. zn. 2 Tm 3/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého „PETRKLÍČE“ odmítá .
Odůvodnění:
1. Okresní soud Plzeň-jih, soud pro mládež, rozsudkem ze dne 10. 3. 2016, sp. zn. 2 Tm 3/2015, uznal obviněného mladistvého „PETRKLÍČE“ (dále jen „obviněný mladistvý“, příp. „dovolatel“) vinným, že
dne 24. 1. 2015 kolem 11.00 hod. ve S. P. na N. S. na pěší zóně úmyslně hodil kamínkem na informační elektronickou tabuli zn. Ki-Wi Clasic Outdoor 27“ a na speciálním dotykovém sklu – displeji o rozměrech 40x67 cm způsobil paprskovitou prasklinu přes celý displej, a Mikroregionu Nepomucko tak způsobil škodu ve výši 42 825 Kč vč. 21% DPH.
2. Takto popsané jednání obviněného mladistvého soud právně kvalifikoval jako provinění poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu podle §228 odst. 1 tr. zákoníku za použití §24 odst. 1 písm. i) a §31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, v platném znění (dále jen „zákon č. 218/2003 Sb.“), trestní opatření odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zákoníku a §33 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
3. Proti citovanému rozsudku podal obviněný mladistvý odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Plzni, soud pro mládež, usnesením ze dne 4. 8. 2016, sp. zn. 7 Tmo 9/2016, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný mladistvý prostřednictvím svého obhájce Mgr. Martina Vovsíka dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. V podrobnostech dovolatel odkázal na svou odvolací argumentaci a dále ji rozvedl ve vztahu zejména k subjektivní stránce posuzovaného provinění. Uvedl, že nerozumí úvahám soudu prvního stupně v tomto směru, stejně jako jeho závěru o tom, že je zřejmé, že tabuli nezasáhl omylem a že neobstojí tvrzení, že tabuli přehazoval, a nepovažoval je za přesvědčivé. Zdůraznil, že neexistuje žádný přímý důkaz, který by svědčil o jeho úmyslu zasáhnout tabuli hodem kamínku, svědci F. P. a M. K. nevypovídali o tom, že by chtěl tabuli rozbít, a rovněž není bez významu, že všichni po dlouhou dobu cca dvaceti minut po hodu zůstali na místě a nesnažili se utéct, schovat apod. Na základě zmíněných skutečností vyslovil přesvědčení, že takové jednání odpovídá tomu, že tabule nebyla poškozena, a současně je pak kontradiktorní k tomu, že ji měl rozbít, natož úmyslně. Zopakoval, že nechtěl tabuli trefit, nýbrž ji přehodit, a vyslovil názor, že tento jeho úmysl není možné vyloučit s poukazem na vzdálenost, směr a nápřah hodu; neobstojí ani argumentace nalézacího soudu, že kdyby chtěl tabuli přehodit, pak by házel kamínky na projíždějící vozidla a obchody, neboť v té době žádná vozidla po vozovce nejela, a navíc hodil jen jedním kamínkem, ne více kamínky. Konečně dodal, že existence nepřímého úmyslu by byla možná jen k samotnému poškození tabule, nikoli však k trefení tabule, tj. pachatel chce kamínkem trefit tabuli a teprve následně může být srozuměn s tím, že ji trefou poškodí.
6. Obviněný mladistvý dále vyslovil svou vědomost o tom, že námitky týkající se skutkových zjištění a hodnocení důkazů obecně nejsou způsobilými dovolacími námitkami, avšak s ohledem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu existuje v tomto směru přípustná výjimka, pokud dojde k excesu při hodnocení důkazů a skutkové závěry jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. V této souvislosti poukázal na to, že oba výše jmenovaní klíčoví svědci opakovaně a konstantně uváděli, že po hodu až do doby odchodu z místa nebyla tabule poškozena, tj. nebyla na ní žádná prasklina, přičemž svědek F. P. dokonce tvrdil, že nebyla poškozena ani následující den. Vytkl soudu prvního stupně, že výpověď svědka F. P. ignoroval a výpověď svědka M. K. dezinterpretoval, resp. zcela nesprávně ji vykládal, a odvolacímu soudu, že se s nimi vypořádal nepředvídatelným a nepřijatelným způsobem. Konkrétně uvedl, že není obecně známo, jak tvrdil soud druhého stupně (a ani tomu tak není objektivně), že paprsková prasklina nemusí vzniknout ihned po zásahu, ale objeví se až po nějaké době, a namítl, že k takovému závěru by bylo třeba znaleckého posudku. Považoval proto uvedenou argumentaci odvolacího soudu za nedostatečnou, nepřesvědčivou, spekulativní a absurdní, k čemuž odkázal na judikaturu Ústavního soudu.
7. Závěrem dovolatel shrnul, že nebylo nad rozumnou pochybnost prokázáno, že to byl on, kdo poškodil tabuli, a již vůbec nebylo prokázáno, že to učinil úmyslně. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni, soudu pro mládež, ze dne 4. 8. 2016, sp. zn. 7 Tmo 9/2016, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu věc k novému projednání a rozhodnutí.
8. Dovolání obviněného mladistvého bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k němu po úvodní rekapitulaci dovolací argumentace obviněného mladistvého předně uvedl, že tento pouze polemizuje s provedenými důkazy, jejich hodnocením a na jejich podkladě učiněnými skutkovými zjištěními. Takové výhrady však stojí mimo rámec obviněným mladistvým uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezakládají přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu; zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění by byl odůvodněn jen v případě extrémního nesouladu skutkových zjištění a provedených důkazů. Vyslovil názor, že i když obviněný mladistvý tvrdil opak, rozhodnutí soudů obou stupňů tímto nedostatkem netrpí, neboť skutkový stav byl náležitě zjištěn v souladu s pravidly vymezenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. a odůvodněn v souladu s §125 odst. 1 tr. ř., přičemž odpovídající jsou rovněž právní závěry z něj vyvozené.
9. Ve vztahu k učiněným skutkovým zjištěním státní zástupce poukázal na to, že soud prvního stupně dospěl k správnému závěru o tom, že displej na tabuli rozbil obviněný mladistvý, a to po patřičném zhodnocení všech důkazů, tedy nejen výpovědí svědků F. P. a M. K., ale též důkazů dalších, mj. záznamu z kamerového systému, skutečnosti, že škoda byla zaplacena rodinou obviněného mladistvého, a rovněž na podkladě výpovědi svědka V. S. Jestliže obviněný mladistvý rozporoval i subjektivní stránku, a mohlo se jevit, že jde o výhradu pod uplatněný dovolací důvod spadající, vyslovil názor, že tomu tak není, neboť obviněný mladistvý absenci úmyslu dovozoval jen na podkladě zpochybňování skutkových okolností s tím, že tvrdil, že k poškození tabule došlo omylem, resp. z nedbalosti při pouhém přehazování tabule; nalézací soud však dospěl k jinému skutkovému závěru, a to že k rozbití displeje došlo tak, že obviněný mladistvý na tabuli hodil kámen (také zmíněný závěr učinil na podkladě výpovědí svědků F. P. a M. K. a s přihlédnutím ke kamerovému záznamu). Vyjádřil proto přesvědčení, že obviněný mladistvý si v každém případě musel být vědom toho, že displej tabule může kamenem poškodit, přičemž byť uvedený následek pravděpodobně přivodit nechtěl, s jeho vznikem byl srozuměn.
10. S ohledem na shora zmíněné skutečnosti státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného mladistvého odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a aby tak učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil i jiné rozhodnutí v neveřejném zasedání.
11. Nejvyšší soud, soud pro mládež (dále jen „Nejvyšší soud“), zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného mladistvého (bylo mu doručeno dne 21. 11. 2016). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje rovněž obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
13. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným mladistvým uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
14. Jak již bylo uvedeno, obviněný mladistvý své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
15. V tomto ohledu dovolání obviněného mladistvého nemohlo obstát, neboť námitky, jež uplatnil s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřovaly výhradně proti způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů a proti skutkovým zjištěním, jež tyto na podkladě provedeného dokazování učinily. Tak tomu bylo v případě, když tvrdil, že neexistuje žádný přímý důkaz, který by svědčil o jeho úmyslu zasáhnout hodem kamínku tabuli, že z výpovědí svědků F. P. a M. K., které soud prvního stupně ignoroval, resp. dezinterpretoval, a odvolací soud se s nimi vypořádal nepředvídatelným a nepřijatelným způsobem, nevyplývá, že ji chtěl rozbít, a ani to, že byla po hodu poškozena, tedy že na ní byla prasklina, přičemž tvrdil, že ji chtěl pouze přehodit. Vzhledem k jím tvrzeným pochybením měl pak za to, že v posuzované věci je dán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudy obou stupňů a provedenými důkazy, a vyslovil názor, že nebylo nad rozumnou pochybnost prokázáno, že to byl on, kdo poškodil tabuli, a již vůbec nebylo prokázáno, že to učinil úmyslně.
16. Takové výhrady, včetně námitky k subjektivní stránce daného provinění, rozhodně nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřovaly výlučně do hodnocení provedených důkazů ze strany soudů a do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení učinily. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný mladistvý ve svém dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (a rovněž svou vědomost o tom, že dovoláním nelze napadat hodnocení důkazů a skutková zjištění), po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, přičemž současně předložil vlastní verzi skutkového děje; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku (rovněž z hlediska subjektivní stránky provinění poškození cizí věci ve formě úmyslu), jímž byl uznán vinným, a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, přičemž výslovně tvrdil, že se daného jednání nedopustil. Je třeba zopakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
17. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, sp. zn. I. ÚS 55/04, sp. zn. I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. IV. ÚS 570/03 aj.).
18. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, a podrobně se zabýval i obhajobou obviněného mladistvého (srov. zejména strany 3 a 4 odůvodnění jeho rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami se ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého usnesení (srov. zejména jeho stranu 2).
19. Pro úplnost je vhodné dodat, že dovolací argumentace obviněného mladistvého je z větší části opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozím řízení před soudy obou nižších instancí, jež se jí řádně zabývaly a dostatečně se s ní vypořádaly.
20. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného mladistvého podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 11. 2016
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.