ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.161.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 161/2016-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 5. 2016 o dovolání obviněného R. P. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 6. 2015, sp. zn. 4 To 85/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 4 T 119/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. P. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 9. 1. 2015, sp. zn. 4 T 119/2014, byl obviněný R. P. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že
dne 18. 7. 2013 v Š. u N. J., okr. N. J., na ul. D., v sídle Bytového družstva občanů M., se záměrem sjednat (správně mělo být „zjednat“) si majetkový prospěch na úkor L. T. tím, že získá za pro něj výhodných podmínek podíl v uvedeném bytovém družstvu k bytu nacházejícího se v 5. nadzemním podlaží domu v N. J. na ulici G.,
v situaci, kdy L. T. ode dne 20. 6. 2013 dlužila z titulu půjčky T. Z. peněžní částku ve výši 159 000 Kč, přičemž pohledávka T. Z. vůči L. T. byla ode dne 20. 6. 2013 zajištěna převodem práv vyplývajících z členského podílu v Bytovém družstvu občanů M. náležejících původně L. T.,
poté, co byla L. T. ze strany R. P. a dalších osob ujištěna, že v případě, že bude souhlasit s převodem uvedených práv vyplývajících z členského podílu, které byly předmětem uvedeného zajištění, na něj, bude jím zcela vyrovnán její závazek vůči T. Z. a navíc jí doplatí cenu do sjednané částky 550 000 Kč a toho, co za ní zaplatí za úhradu jejích dluhů, což ale R. P. ve skutečnosti splnit nehodlal,
a poté, co se dohodl T. Z. s L. T. o tom, aby učinila písemné prohlášení, z kterého vyplývá to, že dne 18. 7. 2013 za ní R. P. ve vztahu k T. Z. uhradil půjčku, a z kterého vyplývá to, že na její žádost T. Z. převede členská práva na R. P., přičemž cena za převod specifikována nebyla,
téhož dne T. Z. členská práva na R. P. skutečně převedl, R. P. T. Z. vyplatil částku ve výši 159 000 Kč jako vyrovnání dluhu L. T. a jmenovanému družstvu následně i dlužné nájemné za L. T. ve výši 3 982 Kč, přičemž L. T. R. P. přislíbenou částku ve výši 387 018 Kč nedoplatil, a tímto jednáním jí způsobil škodu v částce nejméně 237 018 Kč, která představuje rozdíl mezi tehdy obvyklou cenou členského podílu v Bytovém družstvu občanů M., se sídlem Š. u N. J., ul. D. k bytu nacházejícího se v 5. nadzemním podlaží domu v N. J. na ulici G., a to v částce 400 000 Kč a shora uvedenými částkami, které vyplatil T. Z. z titulu dlužné půjčky a Bytovému družstvu M. z titulu dlužného nájemného.
2. Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a uložil mu podle §209 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 9 měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 1 roku a 8 měsíců, a podle §67 odst. 2 písm. a) a §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku též peněžitý trest ve výměře 50 000 Kč, při stanovení 50 denních sazeb a výše jednotlivé denní sazby v částce 1 000 Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu dále uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené L. T., bytem N. J., G., částku 237 018 Kč; se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody ji odkázal podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení na věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání a v jeho neprospěch tak učinil i státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Novém Jičíně. Z podnětu odvolání státního zástupce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. 6. 2015, sp. zn. 4 To 85/2015, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém výroku o trestu, a za podmínek §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému uložil podle §209 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 1 roku a 8 měsíců, a podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku též peněžitý trest ve výměře 50 000 Kč při stanovení 50 denních sazeb s denní sazbou v částce 1 000 Kč, přičemž podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců. Následně vyslovil, že jinak zůstává napadený rozsudek nezměněn. Posledním výrokem odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím svého obhájce Mgr. Petra Grobelného proti němu podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť měl za to, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. V úvodu svého podání dovolatel poznamenal, že pro úvahy o nesprávném posouzení skutku je nejprve zapotřebí náležitě se seznámit se skutkovým stavem, neboť teprve na jeho základě bude možné zvažovat aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Následně konstatoval, že soudy nižších stupňů nectily jednu ze základních zásad trestního procesu – in dubio pro reo. Jako příklad uvedl závěr odvolacího soudu, který sice uvedl, že poškozené L. T. (dále též „poškozená“ či „L. T.“) měl „doplatit peníze do sjednané částky“ či přislíbit „konkrétní plnění“, ovšem již neuvedl v jaké výši, jelikož to sám nevěděl a ani vědět nemohl. Poškozená totiž vypovídala celkem 4x a pokaždé uváděla jinou výši onoho doplatku; přesto jí však soud uvěřil.
6. Dovolatel připustil, že jeho podání je založeno také na skutkových námitkách, které jinak nejsou dovolacím důvodem. Výjimečně ovšem může dovolací soud do skutkového stavu zasáhnout, odůvodňuje-li to existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Tak je tomu i v tomto případě, čímž je dotčeno jeho ústavně garantované právo na spravedlivý proces. Zásah Nejvyššího soudu je možné opřít o čl. 4 a čl. 90 Ústavy. Doplnil, že soudy ignorovaly provedené důkazy svědčící v jeho prospěch, přehlížely rozpory ve výpovědích poškozené a svévolně přehlížely i právní úpravu. Lze jim tedy vytknout nesprávné hodnocení provedených důkazů, které vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Soudy nižších instancí nezajímaly právní vztahy mezi zúčastněnými osobami, čímž mělo dojít ke kriminalizaci typického občanskoprávního vztahu.
7. Obviněný se dále zaměřil na popis skutkového děje, nejdříve na jednání mezi poškozenou L. T. a svědkem T. Z. (dále též „svědek“ či „T. Z.“). Soudy si podle něj nepovšimly, že motivací poškozené k převodu bytu na tohoto svědka byla řada exekucí proti ní vedených, které by se zcela jistě dotkly i předmětného bytu. Její jednání by se proto dalo chápat jako poškozování věřitelů.
8. Ze smlouvy o půjčce ze dne 20. 6. 2013, kterou dovolatel označil za nekorektní, vyplývá, že T. Z. jako věřitel půjčil L. T. jako dlužnici částku 150 000 Kč. Ta ji sice měla vracet ve dvanácti měsíčních splátkách po 3 000 Kč, do jednoho roku však měla uhradit celou půjčenou částku. K zajištění této půjčky sloužil zmiňovaný byt, který však ve skutečnosti nebyl zástavou. Jinak by totiž byla sjednána zástavní smlouva a nikoli smlouva o převodu členských práv a povinností, na jejímž základě se T. Z. stal členem družstva, vlastníkem členského podílu a nájemcem bytu. Bylo tedy zjevné, že s vědomím řady exekucí, vedených proti poškozené, počítal s tím, že poškozená svým závazkům nedostojí. Tato neseriózní smlouva rovněž vůbec neřešila situaci, jak by měl věřitel postupovat v případě, že by byt prodal za vyšší částku, než byla zapůjčená částka včetně úroků z prodlení, smluvních pokut a dalších poplatků. Vzhledem k tomu, že T. Z. předmětný byt fakticky nabyl, nemohla L. T. očekávat, že by měla obdržet nějakou částku z dalšího prodeje. Na tomto místě dovolatel zdůraznil, že s tímto právním vztahem neměl nic společného a s jeho obsahem nebyl nikdy seznámen.
9. Obviněný následně uvedl, že L. T. po zjištění, že nebude schopna tuto půjčku splácet, vyhledala realitní kancelář, a přestože již nebyla členkou družstva, nabídla byt k prodeji. Realitní makléř oslovil právě jej (obviněného), který se následně dostavil na prohlídku bytu, kdy ovšem zjistil, že byt je v dezolátním stavu a hlavně, že „vlastníkem bytu“ není L. T., nýbrž T. Z. a jedině on může převést členská práva a povinnosti k předmětnému bytu a členskému podílu. Mezi jím (dovolatelem) a poškozenou tedy nebyl a nikdy ani nemohl vzniknout jakýkoli právní vztah. Rozhodně přitom popřel, že by poškozené po tomto zjištění učinil jakoukoliv nabídku, dále s ní totiž odmítl jednat a soustředil se výhradně na vyjednávání s T. Z. (což potvrzují např. svědci K. P. a J. V.).
10. Dovolatel znovu zdůraznil, že se dále soustředil na jednání s T. Z., a to zejména na jeden ze zásadních rozporů mezi výpovědí tohoto svědka a výpovědí jeho (obviněného) i dalších svědků, jenž se týkal celkové výše částky, kterou měl za převod členských práv a povinností k bytu T. Z. zaplatit. Není pochyb o tom, že svědek požadoval uhradit dluh za L. T. ve výši 159 000 Kč. Podle dovolatele a několika svědků si však jeho smluvní partner řekl ještě o další peněžní částku ve výši 120 000 Kč. Bylo by totiž krajně nepravděpodobné, aby T. Z. převedl členská práva a povinnosti k bytu pouze za hodnotu půjčky a úroků, aniž by na tom vydělal jakékoliv další finanční prostředky.
11. Dále obviněný uvedl, že dne 18. 7. 2013 uzavřel s T. Z. smlouvu o převodu členských práv a povinností k bytu. Jmenovaný svědek přitom trval na účasti L. T. u této transakce a při této příležitosti s ní sepsal dodatek ke smlouvám, které spolu tito dva uzavřeli (tedy smlouvě o půjčce a o převodu členských práv a povinností k bytu), v němž poškozená potvrdila, že půjčka byla obviněným v plné výši uhrazena a že na její žádost věřitel (T. Z.) na něj (obviněného) převede členská práva a povinnosti k předmětnému bytu. Konkrétní finanční částka, za kterou k tomuto převodu došlo, sice v dodatku uvedena nebyla, avšak L. T. její výši (159 000 Kč) znala, což ve své svědecké výpovědi potvrdil i T. Z. Ten navíc uvedl, že před uzavřením smlouvy se poškozená o tom, že jí má být vyplacena další finanční částka, nijak nezmiňovala. Proto nemůže obstát hodnocení důkazů odvolacím soudem na straně 7 odůvodnění jeho rozsudku, kde se uvádí, že „poškozená neměla žádný rozumný důvod souhlasit s převodem členských práv a povinností k předmětnému bytu z jejího věřitele na obviněného toliko z důvodu úhrady půjčky ve výši 159 000 Kč a dobrovolně se tak zbavit bytu v hodnotě mnohem větší“. Poškozená jednak byla s kupní cenou seznámena a navíc soud pominul, že se v tu dobu zmíněného bytu „zbavila“ jeho převodem na T. Z. A právě on, jakožto věřitel, kdo se měl dohodnout s dlužníkem, tedy poškozenou, za jakou částku má být zmíněný byt prodán.
12. Dovolatel se rovněž pozastavil nad hodnocením důkazů ze strany obou soudů nižších stupňů, které uvěřily výpovědi L. T., ženy s nevalnou pověstí, proti výpovědi jeho a dalších tří svědků. Poškozené ovšem neuvěřily, když tvrdila, že jí T. Z. řekl o částce 120 000 Kč, stejně jako nevěřily obviněnému a třem svědkům, kteří jej z převzetí této hotovosti usvědčovali, a přehlížely i další rozpory. To ovšem podle dovolatele není hodnocení důkazů podle přesvědčení soudu, nýbrž svévole; jde o porušení práva na spravedlivý proces, jež má podklad v ustanoveních čl. 4 a čl. 90 Ústavy.
13. Z výše uvedených důvodů se dovolatel zmínil také o možnosti aplikace principu subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku na posouzení, zda má být shledán trestně odpovědným. V podrobnostech odkázal na své stanovisko ze dne 13. 8. 2014.
14. V samém závěru svého podání dovolatel (bez odkazu na konkrétní zákonná ustanovení) navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudu prvého i druhého stupně zrušil a věc vrátil soudům se závazným právním názorem k novému projednání a rozhodnutí.
15. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření uvedl, že námitky obsažené v dovolání jsou v podstatě opakováním obhajoby obviněného uplatňované v průběhu dosavadního řízení, s níž se jak nalézací soud, tak i soud odvolací v rámci odvolacího řízení, vypořádaly. Většinu námitek navíc podle něj pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze.
16. Státní zástupce shrnul, že obviněný sice poukazoval na „kriminalizaci běžného občanskoprávního vztahu“, avšak popřel tu okolnost, že by poškozené přislíbil za převod bytu nějakou další finanční hotovost (vyjma úhrady dluhu věřiteli T. Z.). Soudům, které učinily závěr opačný, tak primárně vytýkal způsob hodnocení důkazů, zpochybňoval jimi učiněná skutková zjištění a dovolával se uplatnění zásady in dubio pro reo. Takové námitky však pod uplatněný dovolací důvod nespadají.
17. Státní zástupce nesdílel názor dovolatele ani stran existence extrémního rozporu a porušení principů spravedlivého procesu. Podle jeho přesvědčení byly naopak zajištěny všechny důležité a pro rozhodnutí podstatné důkazy, které byly získány a posléze provedeny v souladu s procesními předpisy, přičemž soudy je rovněž řádně a logicky vyhodnotily, takže proces dokazování nebyl svévolný. Soudy tak dostály všem parametrům řádného a spravedlivého procesu, a proto je třeba vycházet ze stabilizovaných skutkových zjištění tak, jak byla v trestním řízení učiněna. V této souvislosti odkázal na velmi podrobné závěry zejména nalézacího soudu na stranách 8 až 10 rozsudku, kde jsou jeho úvahy zevrubně rozvedeny.
18. Sama skutečnost, že soudy hodnotily provedené důkazy odlišně od představ obviněného, podle státního zástupce neznamená, že skutková zjištění jsou nesprávná. Jak již ve svých rozhodnutích konstatovaly oba nižší soudy, podstatou dané věci není – jak se snažil v rámci své dovolací argumentace obviněný namítat – vztah mezi T. Z. a L. T. a s tím související jednání týkající se půjčky a převodu členských práv a povinností k bytu spojených s členstvím v bytovém družstvu M. Podstatou věci je právě jednání obviněného ve vztahu k poškozené L. T.
19. Státní zástupce poté stručně shrnul skutková zjištění obou soudů, z nichž vyplývá, že obviněný poškozené, krom zaplacení dluhu ve výši 159 000 Kč ve prospěch T. Z. a krom zaplacení dlužného nájemného, přislíbil v souvislosti s převodem členských práv a povinností k bytu spojených s členstvím v bytovém družstvu M. doplatit ještě další finanční hotovost. Pouze z toho důvodu poškozená souhlasila s převodem těchto práv z T. Z. na obviněného (a její souhlas a přítomnost při jednání požadoval i svědek T. Z.). Obviněný pak, zjednodušeně řečeno, zneužil určité naivity a nedobré sociální situace poškozené, přičemž po realizaci převodu členských práv a povinností k bytu spojených s členstvím v bytovém družstvu M. jí již odmítl další finanční hotovost doplatit. Vše činil se záměrem obohatit se, tj. za co nejmenší finanční prostředky získat členská práva a povinnosti k bytu spojená s členstvím v bytovém družstvu M., jejichž hodnota o více než 200 000 Kč přesahovala částku, kterou ve skutečnosti zaplatil. Ve shodě s oběma soudy nižších stupňů i státní zástupce shledal, že toto jeho jednání naplnilo znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
20. Státní zástupce dále konstatoval, že pod uplatněný dovolací důvod lze podřadit námitku, jejímž prostřednictvím obviněný soudům vytkl nerespektování zásady subsidiarity trestní represe. Tuto námitku však nepovažoval za důvodnou.
21. Jak vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu i ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, při hodnocení společenské škodlivosti je nutno analogicky přihlížet ke kritériím rozhodným pro posouzení povahy a závažnosti trestného činu ve smyslu §39 odst. 2 tr. zákoníku. Zmíněnými kritérii jsou zejména význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka, záměr nebo cíl. V posuzovaném případě ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že obviněný zneužil naivity a nedobré finanční a sociální situace poškozené. Věděl o jejich dluzích a hrozících exekucích, věděl o tom, že nemá v podstatě žádné další finanční prostředky a bude odkázána jen na pomoc jiných osob. Přesto neváhal a v přímém úmyslu obohatit se poškozenou připravil o peněžní prostředky, které mohla za převod členských práv získat a které mohla užít na živobytí pro sebe a svou dceru. Tyto okolnosti bezpochyby zvyšují závažnost, resp. společenskou škodlivost jeho jednání. Trestní odpovědnost obviněného za projednávané protiprávní jednání tak byla zcela namístě.
22. Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil takové rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
23. Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 8. 2. 2016). Na něj reagoval sám obviněný v replice, která byla dovolacímu soudu doručena dne 18. 2. 2016.
24. Dovolatel namítl, že ve vyjádření státního zástupce jsou obsažena nepravdivá, nepodložená a účelová tvrzení. Zdůraznil, že v okamžiku setkání s L. T. nevěděl o jejích dluzích ani o řadě exekucí proti ní vedených. Poprvé ji viděl až na jednání stran převodu členských práv a povinností ke zmíněnému bytu, která náležela T. Z., a proto byl jeho partnerem v jednání pouze on. Nestíhala jej žádná povinnost zkoumat, co je L. T. zač. Stejně tak neznal a nikdy předtím neviděl T. Z. Avšak i takovou nepravdivou informaci účelově použil již dozorující státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Novém Jičíně.
25. Obviněný se dále pozastavil nad „glorifikací“ osoby poškozené coby údajně slabší, nezkušené a neznalé strany. Jak se posléze dozvěděl, tato „sociálně slabá“ žena „rozprášila“ během jednoho roku přibližně 1,7 milionu korun. Poté, co s finančními prostředky takto naložila, vědoma si hrozby exekucí a s tím spojenou hrozbou ztráty členských práv k bytu, se před svými věřiteli „ukryla“ u T. Z. To, že tím zřejmě spáchala trestný čin poškozování věřitele, nevadilo ani jí, ani orgánům činným v trestním řízení. Za této situace pak nemohla převést členská práva zpět na sebe, jelikož by o ně obratem v rámci některé z exekucí přišla.
26. Obviněný proto vyjádřil přesvědčení, že nemohl zneužít naivity L. T., neboť ta není (s ohledem na prostředí, ve kterém se pohybuje) nezkušenou a naivní osobou, nýbrž je „mezi svými dostatečně školena a prakticky cvičena v dovednostech pořizování dluhů, zatajování majetku a kasírování sociálních dávek“. Byla to naopak ona, kdo jej (obviněného) i T. Z. uvedla v omyl tím, že – ač v okamžiku převodu členských práv k bytu věděla o svých exekucích – tuto skutečnost záměrně zatajila. V dané situaci by tak nemohla získané peněžní prostředky použít, neboť by se okamžitě staly předmětem exekuce.
27. Názor státního zástupce o nezkušenosti naivitě L. T., jež se ocitla v tíživé sociální situaci, je tak podle dovolatele „urážkou a výsměchem všem slušným, poctivým lidem, kteří se do takové situace skutečně dostali a nacházejí se v ní nikoliv vlastní vinou“. Obviněný se podivil i nad tím, že jednání této osoby je vydáváno za zájem chráněný trestním právem. K tomu ještě dodal, že částku, kterou jí musel na náhradě škody vyplatit, prý úspěšně ukrývá před svými věřiteli, neboť je již „s exekutory domluvena“. V závěru své repliky konstatoval, že soud musí sám posoudit, zda je L. T. (vzhledem ke všemu zde uvedenému) osobou věrohodnou či nikoliv.
28. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že podané dovolání je podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
29. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
30. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v něm není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
31. Z výše uvedeného je evidentní (a dovolatel si toho byl nepochybně i sám vědom, jak je z jeho podání zřejmé), že uplatněné námitky (s výjimkou té, jež se týká aplikace zásady subsidiarity trestní represe) pod jím zvolený dovolací důvod v zásadě podřadit nelze. Toto pravidlo se ovšem nevztahuje na případy, vyskytne-li se extrémní rozpor buď mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, nebo mezi těmito zjištěními a právními závěry soudu. A právě v první z těchto alternativ spatřoval dovolatel pochybení, když soudům obou nižších stupňů vytýkal, že způsob hodnocení důkazů z jejich strany byl svévolný.
32. Vyvstane-li taková situace, je možné zásah do skutkových zjištění soudů v rámci řízení o dovolání připustit, neboť nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se totiž rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, při jejichž splnění chybná realizace důkazního řízení vede k již popisovanému dotčení postulátů spravedlivého procesu. Takto lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně (jak namítal dovolatel) případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
33. Nejvyšší soud proto dále zkoumal, zda byly dány podmínky pro výše nastíněný postup či nikoliv. Detailně se přitom seznámil s trestním spisem a věnoval potřebnou pozornost nejen výslechům všech zúčastněných osob, ale i smluvním ujednáním jak mezi poškozenou L. T. a svědkem T. Z., tak mezi obviněným R. P. a svědkem T. Z.
34. V této souvislosti se dovolací soud zaměřil nejprve na otázku, do jaké míry a zda vůbec mohl být dovolatel seznámen s právním vztahem vzniklým uzavřenou smlouvou mezi L. T. a T. Z. On sám v rámci své obhajoby opakovaně zdůrazňoval, že do tohoto vztahu nijak zasvěcen nebyl a L. T. vůbec nepovažoval za partnera při jednání o převodu členských práv a povinností k bytu, jímž byl pro něj výhradně T. Z. Soudy naopak dovodily, že určitou povědomost o této záležitosti mít musel, a zejména si musel být vědom nutnosti souhlasu poškozené se zmiňovaným převodem.
35. Nejprve je třeba si uvědomit, že poškozená L. T. nabyla předmětný byt dne 2. 4. 2013 za cenu 679 000 Kč (stalo se tak na základě smlouvy uzavřené s K. D. o převodu členských práv a povinností k Bytovému družstvu občanů M. a práva k uzavření nájemní smlouvy k družstevnímu bytu). Nedlouho poté, když se poškozená dostala do finančních problémů, uzavřela dne 20. 6. 2013 s T. Z. smlouvu o půjčce na částku 150 000 Kč a k ní se vážící smlouvu o převodu práv a povinností spojených s členstvím v Bytovém družstvu občanů M., kterou byla pohledávka v uvedené výši zajištěna. Nejvyšší soud se v tomto směru plně ztotožnil s názorem dovolatele, že takováto smlouva byla přinejmenším nekorektní. Skutečně totiž neřešila situaci, kdy by věřitel své právo realizoval prodejem sjednané „zástavy“ (jejíž hodnota byla v hrubém nepoměru k výši poskytnuté půjčky). A ačkoli poškozená L. T. před soudem vypovídala o určité domluvě s T. Z. na případném doplacení rozdílu mezi prodejní cenou bytu a výší pohledávky věřitele, do textu smlouvy žádná taková domluva zapracována nebyla.
36. Ještě větší problém těchto smluv, na který dovolatel též zčásti upozornil, ovšem tkvěl v samotném „zajištění“ uvedené pohledávky. Převod členských práv a povinností k bytu totiž nebyl zástavou v pravém slova smyslu, ale tzv. „propadnou zástavou“. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu ve věcech občanskoprávních je takové ujednání v rozporu s účelem zástavního práva, a tedy v rozporu s účelem zákona, jak tuto problematiku upravoval tehdy platný a účinný §39 zákona 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2204/1999, ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. 33 Odo 38/2006, či ze dne 27. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1373/2009). To současně znamená, že na smlouvu o převodu členských práv a povinností k předmětnému bytu, uzavřenou dne 20. 6. 2013 mezi L. T. a T. Z., je třeba nahlížet jako na absolutně neplatnou, v důsledku čehož je třeba konstatovat, že držitelkou těchto práv a povinností stále zůstávala poškozená L. T.
37. Dalším důležitým faktem bylo, že ve dnech 17. a 18. 7. 2013, kdy do jednání vztahujících se k předmětnému bytu vstoupil dovolatel, nebyla pohledávka T. Z. vůči L. T. splatná, neboť dlužnice se ještě ani nemohla dostat do prodlení (první splátku dluhu měla uhradit teprve dne 20. 7. 2013 a možné prodlení s placením měsíčního nájemného a souvisejících plateb by vedlo ke splatnosti celého dluhu až v případě, pokud by se jej dopustila opakovaně). V této situaci tedy, jak ze smlouvy o půjčce nepřímo vyplývalo, nebyl věřitel oprávněn převádět práva a povinnosti k bytu (ponechme teď stranou absolutní neplatnost ujednání o propadné zástavě) na třetí osobu. Jinak řečeno, pokud by tak T. Z. bez souhlasu L. T. učinil, porušil by tím jejich smluvní ujednání, čímž by zajisté mnohonásobně zvýšil riziko, že by například čelil civilní žalobě či dokonce trestnímu stíhání své osoby (když ani jeho předchozí jednání by takové eventuality zcela nevylučovalo).
38. Nejvyšší soud si je vědom toho, že soudy nižších instancí z provedených důkazů nemohly učinit spolehlivý závěr, že dovolatel byl seznámen se všemi detaily právě popsaného smluvního vztahu mezi L. T. a T. Z., a především že si byl vědom i uvedených právních důsledků o absolutní neplatnosti mezi nimi uzavřené smlouvy o převodu práv a povinností k předmětnému bytu. Otázkou ale zůstává, zda soudy mohly považovat za pravdivé jeho tvrzení, že o zmiňovaném vztahu opravdu nic nevěděl, a zda byl skutečně přesvědčen, že názor poškozené L. T. na smlouvu uzavíranou mezi ním a T. Z. nehraje žádnou roli, takže neměl důvod slibovat jí doplacení další peněžní částky až do výše hodnoty bytu. Odpověď na tuto otázku je třeba hledat především v provedených důkazech.
39. Z nich je mimo jakoukoliv pochybnost, že dne 17. 7. 2013 se dovolatel při prohlídce předmětného bytu osobně setkal s L. T. a jednal s ní o podmínkách jeho koupě, resp. o převodu členských práv a povinností k němu. Právě při tomto jednání s poškozenou a seznámení se s příslušnými dokumenty se dozvěděl, že vlastníkem práv a povinností k bytu není poškozená, nýbrž T. Z. Proto se všichni (včetně poškozené) vydali jednat s T. Z. do sídla jeho firmy, kde se dohodli o převodu členských práv a povinností z T. Z. na dovolatele za cenu 159 000 Kč (tedy za částku odpovídající vyrovnání dluhu L. T. plus sankce za jeho předčasné splacení) a za uhrazení členského poplatku a dlužného nájemného. Druhého dne, tedy 18. 7. 2013 , byla tato dohoda písemně uzavřena v sídle Bytového družstva občanů M., specifikace ceny za převod členského podílu však v ní uvedena nebyla. Nejen jednání, ale i podpisu smlouvy byla na výslovné přání T. Z. poškozená L. T. osobně přítomna a vyjádřila s tímto ujednáním svůj souhlas.
40. V této souvislosti poškozená (od samého počátku řízení) tvrdila, že to byl právě obviněný, kdo jí tehdy vedle uhrazení jejího dluhu přislíbil i zaplacení další finanční částky do výše ceny bytu, konkrétně do částky 550 000 Kč . Soudy obou stupňů této části její svědecké výpovědi uvěřily a na jejím základě učinily svá skutková zjištění, což dovolatel označil za projev svévole. Proto se Nejvyšší soud touto otázkou tak podrobně zabýval, ačkoliv zpravidla způsobu hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním nižších soudů svou pozornost nevěnuje (a až na výše uvedené výjimky k tomu ani zásadně není oprávněn).
41. Z výše popsaných skutkových okolností ovšem vyplývá, že poškozená L. T. zpočátku jednala přímo s obviněným a osobně se účastnila i všech dalších jednání. Bylo by tedy s podivem, kdyby se o své (dosti tíživé) situaci před ním nijak nezmínila. To ostatně potvrdil například i svědek J. V. v jedné ze svých výpovědí z přípravného řízení, kdy mimo jiné uvedl, že L. T. obviněnému řekla o svém dluhu vůči T. Z. i o tom, že byt slouží jako zástava. O pravé povaze této „zástavy“ se pak dovolatel při dalších jednáních dozvěděl, takže je možné ve shodě s oběma nižšími soudy uzavřít, že musel být s právním vztahem L. T. a T. Z. alespoň v hrubých (ale podstatných) rysech seznámen.
42. Nejvyšší soud považuje dále za prokázané, že T. Z. při uzavírání předmětné smlouvy trval na účasti poškozené a tento převod členských práv a povinností podmínil jejím souhlasem. Toho si byl obviněný zcela určitě vědom, což ostatně před soudem (stejně jako všichni svědci) potvrdil. Všem zúčastněným osobám, tedy dovolateli, poškozené i svědkům, byla známa i „oficiální“ cena převodu členského podílu ve výši 159 000 (a dalších menších poplatků), která zcela zjevně neodpovídala skutečné hodnotě zmíněného bytu. Z této částky by navíc zhola nic nepřipadlo poškozené L. T., ačkoliv ta byt nabyla jen krátce předtím za cenu mnohem (více než čtyřnásobně!) vyšší.
43. Za této situace je třeba přisvědčit správnosti úvah obou soudů nižších stupňů, že je naprosto nereálné, aby poškozená (jež se evidentně nacházela ve finanční tísni) souhlasila s převodem členských práv a povinností k předmětnému bytu, aniž by jí bylo přislíbeno jakékoliv další plnění. Vždyť by se tím za pouhé vyrovnání dluhu ve výši 159 000 Kč připravila o byt, který si zhruba tři měsíce předtím pořídila za cenu 679 000 Kč. Dovolatel přitom velmi dobře věděl, že její souhlas je ze strany T. Z. podmínkou převodu členských práv a povinností k bytu. Pokud se hájil tím, že její věřitel T. Z. byl tím, kdo měl poškozené další finanční sumu doplatit, soudy mu důvodně neuvěřily. Jestliže totiž zjistily, že doložená cena převodu členského podílu činila pouhých 159 000 Kč (jakožto vyrovnání dluhu poškozené plus drobnější poplatky), svědčí to jednoznačně pro takovou verzi skutkového děje, podle níž musel další plnění, jako „odměnu“ za její souhlas s převodem, slíbit poškozené právě obviněný (tedy nabyvatel členského podílu), a nikoliv zmíněný svědek. Takto koneckonců svědčila i sama poškozená, ačkoliv jí nic nebránilo označit právě T. Z. jako toho, kdo jí měl zbytek hodnoty bytu doplatit (zejména když připustila určitou ústní dohodu, jíž se měl její věřitel během uzavírání smlouvy o půjčce též zavázat k případnému doplacení rozdílu mezi prodejní cenou bytu a výší dluhu). Lze proto uzavřít, že skutkové zjištění soudů nižších instancí, že právě obviněný slíbil poškozené zaplacení dalších finančních prostředků jako dorovnání aktuální ceny bytu, odpovídá provedeným důkazům a jeví se po jejich zhodnocení jako zcela logické a správné.
44. V posuzovaném případě proto již nehraje významnější roli otázka, zda obviněný zaplatil T. Z. mimo rámec uzavřené smlouvy ještě 120 000 Kč, či nikoliv, neboť pro posouzení podvodného úmyslu obviněného je rozhodující soudy zjištěný jeho příslib L. T. dorovnat aktuální cenu bytu. Podle všech svědeckých výpovědí, v nichž byla tato skutečnost zmíněna, měla být uvedená částka 120 000 Kč určena T. Z. jako jakási odměna za převod, bez jejíhož uhrazení by svědek na tento právní úkon nepřistoupil. Evidentně se netýkala finanční částky, kterou slíbil obviněný vyplatit poškozené výměnou za její souhlas s převodem, a již vůbec se nedalo dovodit (a bylo by to i krajně nelogické), že by ji T. Z. měl v úmyslu poškozené jako doplatek kupní ceny bytu poskytnout (ani ona sama o ničem takovém nevypovídala). Navíc nelze přehlédnout, že k předání této částky mělo dojít pokoutně, na chodbě domu, v době nepřítomnosti poškozené (pravděpodobně tedy i bez jejího vědomí) a bez vystavení jakéhokoliv příjmového dokladu. Proto i v případě, že by tvrzení obviněného o zaplacení této částky bylo možno považovat za pravdivé, v jeho prospěch by určitě nesvědčilo.
45. Lze tedy shrnout, že hodnocení provedených důkazů ze strany obou soudů nižších instancí ohledně jednání obviněného bylo správné, nejevilo známky svévole a nikterak nevybočilo ze zákonného rámce ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., ani z ústavně garantovaných základních práv a svobod obviněného na spravedlivý proces. I skutkový stav, který oba soudy na základě pečlivého a podrobného procesu dokazování dovodily, byl (s určitou výhradou týkající se vyplacení oněch 120 000 Kč T. Z.) správný a souladný s požadavky §2 odst. 5 tr. ř. Nejvyšší soud tedy obviněným namítaný extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními neshledal, proto k zásahu do skutkového stavu věci na základě čl. 4 a čl. 90 Ústavy nepřistoupil, a naopak z něho vycházel.
46. Při takto zjištěném skutkovém stavu pak soudy obou stupňů nepochybily ani v právní kvalifikaci posuzovaného jednání. Dovolatel ve zcela zřejmém úmyslu sám sebe obohatit získáním předmětného bytu výrazně pod cenou, uvedl poškozenou v omyl svým slibem doplatit jí rozdíl mezi vyplacenou cenou a skutečnou aktuální hodnotou bytu, což ovšem neučinil a tím jí způsobil škodu ve výši tohoto rozdílu, čímž naplnil všechny znaky základní skutkové podstaty přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku. Jestliže znaleckým posudkem byla hodnota bytu ke dni spáchání činu určena na 400 000 Kč (přitom obviněný měl podle skutkových zjištění soudů poškozené slíbit dorovnání dokonce až do částky 550 000 Kč), činila soudy vyčíslená výše způsobené škody nejméně 237 018 Kč, čímž několikanásobně překročila pojem škody značné ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku. To současně znamená, že dovolatel svým jednáním v přímém úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku naplnil nejen základní, ale i kvalifikovanou skutkovou podstatu přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
47. Při vázanosti skutkovými zjištěními nižších soudů se Nejvyšší soud zaměřil na poslední a v kontextu zvoleného dovolacího důvodu jedinou relevantně uplatněnou námitku dovolatele týkající se aplikace zásady subsidiarity trestní represe. Tu ovšem shledal zjevně neopodstatněnou.
48. Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku platí, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu . Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
49. Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. trest., z komentované literatury pak Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až §139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 117 a 118).
50. V posuzovaném případě lze připustit, že poškozená L. T. by se mohla domoci svých práv rovněž podáním civilní žaloby, zejména vzhledem k absolutní neplatnosti sjednání tzv. propadné zástavy a všem dalším následkům této skutečnosti. Na druhou stranu ale není možné odhlédnout od samotného jednání obviněného, kterým (vcelku obvyklým způsobem) naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu podvodu. Je třeba též poukázat na výši škody, což v žádném případě není zanedbatelná částka, neboť se pohybuje v řádu statisíců korun. Společenskou škodlivost posuzovaného činu významně zvyšuje i fakt, že jeho důsledkem byla poškozená doslova připravena o „střechu nad hlavou“, aniž by se jí dostalo přiměřeného protiplnění.
51. Všechny tyto faktory uplatnění subsidiarity trestní represe zcela jednoznačně vylučují. Již jen proto, že na základě výše uvedeného stanoviska sp. zn. Tpjn 301/2012 je tuto zásadu možné aplikovat jen neodpovídá-li jednání pachatele ani těm nejlehčím trestným činům určité skutkové podstaty; tak tomu v daném případě rozhodně nebylo. Lze tedy zopakovat, že dovolatel svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, přičemž společenská škodlivost takového jednání nebyla vůbec zanedbatelná. Jeho trestní postih je z tohoto důvodu zcela namístě. Občanskoprávní řešení nejen v této věci, ale i v dalších podobných případech by naopak nemohlo uspokojivě zajistit ústavně zaručená práva osob na ochranu majetku proti (vcelku závažným) útokům tohoto typu.
52. Žádnou úlohu zde naopak nehrají údajné „temné stránky“ osobnosti poškozené, na něž ve své replice obviněný poukazoval. Ani osoby s případně nižšími morálními standardy totiž nejsou vyjmuty z ústavě zaručených práv na ochranu jejich majetku. Proto i v případě, že by se poškozená převodem členských práv a povinností k bytu na T. Z. opravdu snažila vyhnout se hrozící exekuci a poškodit tak své věřitele, jak dovolatel tvrdil, nic by jej neopravňovalo k podvodnému jednání vůči ní. Nadto oprávnění posoudit, zda se někdo dopustil trestného činu poškozování věřitele, či nikoliv, přísluší výhradně orgánům činným v trestním řízení, rozhodně ne dovolateli.
53. Nejvyšší soud si je plně vědom zásady obžalovací i rozsahem dovolacího řízení. Z tohoto důvodu se soustředil pouze na posouzení skutku obviněného, jímž byl uznán vinným. Proto jen na okraj dodává, že v posuzovaném případě se lze oprávněně domnívat, že na předmětné trestné činnosti se podílely – zřejmě formou účastenství podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku – i některé další osoby, které v tomto řízení vystupovaly v pozici svědků.
54. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 5. 2016
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu