ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.564.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 564/2016-54
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 5. 2016 o dovolání obviněného P. K. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 11 To 392/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 3 T 152/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá .
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 2. 7. 2015, sp. zn. 3 T 152/2012, uznal obviněného P. K. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku, spáchaným dílem samostatně, dílem ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a uložil mu podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let a deseti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
2. Podle zjištění soudu prvního stupně se obviněný uvedených trestných činů dopustil třiceti dílčími útoky podrobně popsanými pod body 1) až 30) výroku o vině rozsudku [skutky pod body 1) až 28) spáchal ve spolupachatelství s jedním nebo několika z dalších obviněných O. Č., B. S., O. C. aj. K., skutky pod body 29) a 30) spáchal sám], tím, že (stručně shrnuto) v období od dubna 2011 do srpna 2011 poté, co s použitím síly překonal zámky a jiné jistící překážky (petlice, závory, řetězy, oplocení atd.), přičemž je poškodil a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, a vnikl na pozemky a do uzavřených prostorů a obydlí (stodol, chlévů, kůlen, dílen, garáží, chat apod., jež se na těchto pozemcích nacházely), a ve dvou případech do traktorů [body 29) a 30)], odcizil odtud zámky a jiné předměty, zejména zahradní a pracovní nářadí a stroje, jízdní kola a pod body 29) a 30) specifikované traktory, čímž způsobil větší škodu, a tohoto jednání se dopustil přesto, že rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 13. 10. 2004, sp. zn. 5 T 190/2004, který nabyl právní moci dne 24. 11. 2004, byl odsouzen mimo jiné pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zákona účinného do 31. 12. 2009, kterým mu byl uložen jednak souhrnný trest odnětí svobody v trvání 27 měsíců nepodmíněně se zařazením do věznice s ostrahou, jednak úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let nepodmíněně se zařazením do věznice s ostrahou, z jehož výkonu byl usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 2 Pp 582/2006, podmíněně propuštěn se stanovením zkušební doby v trvání dvou let, přičemž dne 4. 8. 2009 byl nařízen výkon zbytku trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, sedmi měsíců a 17 dnů.
3. Pro úplnost je vhodné uvést, že tímto rozsudkem byli uznáni vinnými i další obvinění O. Č., B. S., O. C. a J. K. a byly jim uloženy tresty (resp. upuštěno od uložení souhrnného trestu u obviněné J. K.).
4. Podle §228 odst. 1 tr. ř. soud uložil obviněnému P. K. nahradit společně a nerozdílně s dalšími obviněnými, jak je konkrétně uvedeno ve výroku rozsudku, škodu jednotlivým poškozeným v tam vyčíslených částkách. Podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal některé z těchto poškozených se zbytkem jejich nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, a podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal na toto řízení poškozené Z. M., Generali pojišťovnu, a. s., Bělehradská 132, Praha 2, ZS K. a Agro K. s celým jejich nárokem na náhradu škody.
5. Citovaným rozsudkem soud současně podle §226 písm. c) tr. ř. zprostil obviněného P. K. (a také obviněnou O. C.) obžaloby Okresního státního zástupce v Hradci Králové ze dne 9. 8. 2012, sp. zn. 1 ZT 68/2012, jednak pro dílčí útok uvedený v bodě 19) obžaloby, jímž měl spáchat ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku se jmenovanou obviněnou přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku, přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, a dále (tohoto obviněného a obviněné B. S. a O. C.) pro dílčí útok uvedený v bodě 32) obžaloby, jímž měl spáchat ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku s jmenovanými obviněnými přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku, přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku.
6. Zase jen pro úplnost je rovněž vhodné uvést, že ve věci byl Okresním soudem v Hradci Králové vyhlášen rozsudek již dne 18. 9. 2013, kterým byl obviněný P. K. a všichni výše jmenovaní další obvinění uznáni vinnými v rozsahu podané obžaloby a byly jim uloženy tresty. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 11 To 79/2014, byl tento původní rozsudek v celém rozsahu zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
7. Proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně (v pořadí tedy již druhému) podali obviněný P. K. a obviněná O. C. odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 11 To 392/2015, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
8. Po tomto rozhodnutí odvolacího soudu obviněný požádal o odklad výkonu uloženého trestu odnětí svobody. Okresní soud v Hradci Králové jeho žádosti vyhověl a usnesením ze dne 18. 2. 2016, č. j. 3 T 152/2012-1379, podle §322 odst. 1 tr. ř. výkon uloženého trestu odložil o šest měsíců s tím, že obviněný je povinen jej nastoupit dne 1. 9. 2016.
9. Obviněný P. K. se ani s uvedeným rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a podal proti němu prostřednictvím svého obhájce Mgr. Ing. Václava Krále dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. c), g) a l ) tr. ř., s tím, že jednak neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, jednak napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, když učiněná skutková zjištění a právní posouzení skutku jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, přičemž navíc bylo rozhodováno na základě nezákonného důkazu, v důsledku čehož byl skutek nesprávně právně kvalifikován, a dále bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byly v řízení mu předcházejícím dány důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) a g) tr. ř. Namítl, že takovým vadným postupem soudů obou stupňů bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces.
10. Dovolatel se předně domníval, že z provedených důkazů žádným způsobem nevyplývá, že by se měl jakékoli trestné činnosti dopustit. Poukázal na to, že skutkové závěry soudů obou stupňů spočívají pouze na výpovědi spoluobviněného O. Č., kterou učinil v rámci přípravného řízení, již však následně změnil s tím, že na něho byl policejním orgánem vyvíjen nátlak, kdy mu bylo vyhrožováno okamžitým uvalením vazby, pokud se ke všem činům uvedeným v usnesení o zahájení trestního stíhání nedozná, a naopak v případě doznání mu bylo přislíbeno zajištění mírnějšího trestu; k tomu mělo dojít v době, kdy jmenovaný spoluobviněný byl s vyšetřujícím policistou O. Č. sám ve výslechové místnosti předtím, než se k výslechu dostavil (se zpožděním zhruba 15 minut) obhájce obviněného P. K. Namítl, že tato výpověď spoluobviněného je proto nejen důkazem zcela nevěrohodným, ale dokonce důkazem, který byl získán nezákonným donucením nebo hrozbou donucení ve smyslu §89 odst. 3 tr. ř., a jako takový jej tudíž nelze použít.
11. K danému výslechu dovolatel dále upozornil na řadu podivných okolností, za nichž byl proveden, zejména na to, že spoluobviněný O. Č. po poučení ze strany policejního orgánu o jeho právu nevypovídat uvedl, že tohoto práva využívá, vypovídat nechce a nebude, avšak následně (poté, co mu shora jmenovaný vyšetřující policista předal usnesení o zahájení trestního stíhání, k čemuž byl motivován tím, aby obviněný O. Č., jemuž již několik dní před tímto výslechem bylo usnesení o zahájení trestního stíhání doručeno, toto usnesení fakticky pouze přečetl do protokolu jako své doznání) vypovídal; jeho výpověď přitom použitými obraty a formulacemi přesně kopíruje předané usnesení o zahájení trestního stíhání a neodpovídá běžnému způsobu vyjadřování tohoto obviněného. Dovolatel proto vyjádřil přesvědčení, že výslech v žádném případě neproběhl standardním způsobem, a policejní orgán měl respektovat, že spoluobviněný O. Č. využil svého práva nevypovídat, a výslech ukončit. V této souvislosti navíc označil za přinejmenším zarážející, že jmenovaný spoluobviněný nejprve uvedl, že využívá svého práva nevypovídat, a následně se ke všem skutkům doznal, a namítl, že již v tomto okamžiku musel mít policejní orgán důvodné pochybnosti o způsobilosti tohoto obviněného náležitě se hájit, což znamená, že byl dán důvod nutné obhajoby ve smyslu §36 odst. 2 tr. ř. Vyslovil proto názor, že vzhledem k tomu, že spoluobviněnému O. Č. obhájce ustanoven nebyl, je dán dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
12. V dalším textu svého podání obviněný vytkl, že v napadeném rozhodnutí nebyly vůbec reflektovány závěry vyplývající ze znaleckých posudků vypracovaných znalcem doc. PhDr. Janem Laškem, CSc. a Ústřední vojenskou nemocnicí – Vojenskou fakultní nemocnicí Praha jako znaleckým ústavem k osobě obviněného O. Č., a to především skutečnost, že jde o osobu snadno ovlivnitelnou, která se obává zejména fyzického násilí.
13. Obviněný ve svém podání dále namítl, že ohledně skutků pod body 29) a 30) rozsudku soudu prvního stupně (a usnesení odvolacího soudu) vyšly oba soudy pouze z tvrzení svědka M. K., že muž, od kterého měl údajně koupit odcizené traktory, měl na ruce tetování. Zdůraznil, že jmenovaný svědek jej nepoznal v jednací síni při hlavním líčení, ani nepoznal jeho tetování z předložené fotodokumentace, kdy navíc uvedl, že muž, který mu traktory prodal, měl tetování menšího rozsahu.
14. V závěru svého podání dovolatel navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 11 To 392/2015, a přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, nebo aby sám ve věci rozhodl.
15. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství přípisem ze dne 4. 4. 2016 sdělil, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí o podaném dovolání v neveřejném zasedání.
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
17. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
18. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), g) a l ) tr. ř.
19. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa) .
20. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod přichází v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
21. Dovolatel dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Právo na obhajobu totiž patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách [viz například čl. 6 odst. 3 písm. c) Evropské úmluvy o lidských právech], tak i ústavními předpisy (viz čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Porušení práva na obhajobu se proto považuje za závažnou, resp. podstatnou vadu řízení (zpravidla se jedná o porušení ustanovení o nutné obhajobě – srov. zejména §36 tr. ř.). Na druhé straně judikatura soudů dovodila, že vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je užší , protože jím není jakékoli (resp. každé) porušení práva na obhajobu . Především však logickým a gramatickým výkladem citovaného ustanovení je třeba dospět k závěru, že tento dovolací důvod může (kromě nejvyššího státního zástupce) uplatnit pouze ten obviněný, o jehož právo na obhajobu se jedná, resp. jehož práva na obhajobu se porušení přímo týká, tedy nesvědčí jinému (spolu)obviněnému, byť by tak činil ve prospěch tohoto jiného (spolu)obviněného třeba i důvodně. Proto pokud dovolatel ve vztahu k citovanému důvodu dovolání současně uvedl, že jeho naplnění spatřuje v tom, že obhájce nebyl ustanoven spoluobviněnému O. Č., ačkoliv v jeho případě byl dán důvod nutné obhajoby ve smyslu §36 odst. 2 tr. ř., neboť policejní orgán musel mít při jeho výslechu v přípravném řízení důvodné pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit, je taková jeho argumentace právně irelevantní a stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
22. Dalším dovolacím důvodem, na nějž obviněný ve spojení s důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. odkázal, byl důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
23. V tomto ohledu dovolání obviněného nemohlo obstát, neboť námitky, jež uplatnil s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřovaly výhradně proti vedení dokazování (zpochybnil především řádný a zákonný průběh výslechu spoluobviněného O. Č. v přípravném řízení s tím, že na něho byl policejním orgánem vyvíjen nátlak, kdy mu bylo vyhrožováno okamžitým uvalením vazby, pokud se ke všem činům uvedeným v usnesení o zahájení trestního stíhání nedozná, a naopak v případě doznání mu bylo přislíbeno zajištění mírnějšího trestu, a tvrdil, že byl tudíž získán nezákonným donucením nebo hrozbou donucení ve smyslu §89 odst. 3 tr. ř.), způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů (zejména namítal, že výpověď jmenovaného spoluobviněného byla s ohledem na uvedené skutečnosti důkazem v řízení nepoužitelným a navíc zcela nevěrohodným, neboť jednak použitými obraty a formulacemi, které neodpovídají běžnému způsobu vyjadřování tohoto obviněného, přesně kopírovala usnesení o zahájení trestního stíhání, a dále tento obviněný je podle závěrů znaleckých posudků osobou snadno ovlivnitelnou; výhrady formuloval rovněž k hodnocení výpovědi svědka M. K.) a proti skutkovým zjištěním, jež tyto na podkladě provedeného dokazování učinily, když tvrdil, že z provedených důkazů žádným způsobem nevyplývá, že by se měl jakékoli trestné činnosti dopustit, přičemž skutkové závěry soudů spočívají pouze na výpovědi spoluobviněného O. Č., kterou učinil v rámci přípravného řízení, již však následně změnil. Současně dovolatel prováděl vlastní hodnocení provedených důkazů a popíral, že by se jednání kladeného mu za vinu dopustil. Vzhledem k jím tvrzeným pochybením měl za to, že v dané věci je dán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a provedenými důkazy, a že vadným postupem soudů bylo dotčeno jeho právo na spravedlivý proces.
24. Takové dovolatelovy výhrady rozhodně nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřovaly výlučně do způsobu hodnocení provedených důkazů ze strany obou soudů nižších instancí a do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení učinily. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaroval též dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba nižší soudy, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným. Je třeba zopakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
25. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
26. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, jenž ve věci rozhodoval již podruhé a doplnil dokazování v souladu s pokyny soudu druhého stupně opětovným výslechem svědka M. K. a ústavním znaleckým posudkem vypracovaným Ústřední vojenskou nemocnicí – Vojenskou fakultní nemocnicí Praha, přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, když se podrobně zabýval zejména otázkou změny výpovědi obviněného O. Č. (srov. zejména strany 22 až 26 odůvodnění jeho rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami se ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého usnesení, přičemž sám ještě doplnil dokazování o opětovný svědecký výslech policisty O. Č. k průběhu výslechu obviněného O. Č. v přípravném řízení (srov. zejména strany 15 a 16 jeho usnesení).
27. V obecné rovině lze rovněž připomenout, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
28. Závažnost posuzovaných trestných činů je pak v dané věci zvyšována tím, že dovolatel je recidivistou (dokonce speciálním), neboť v minulosti byl již patnáctkrát soudně trestán pro obdobnou majetkovou trestnou činnost, a posuzované trestné činnosti se dopustil během dlouhodobého útěku z předchozího výkonu trestu odnětí svobody.
29. Pro úplnost je ještě vhodné dodat, že dovolací argumentace obviněného je v podstatě opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozím řízení před soudy obou nižších instancí, jež se jí řádně zabývaly a dostatečně se s ní vypořádaly.
30. Pokud by pak výhrady dovolatele měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
31. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 5. 2016
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu