ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.593.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 593/2016-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. 6. 2016 dovolání, které podal obviněný H. A. V., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 5 To 409/2015, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 213/2014, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 5 To 409/2015, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 11 T 213/2014, zrušují .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují současně také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 11 T 213/2014, byl obviněný H. A. V. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle §274 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Za použití §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výši dvaceti denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby byla stanovena na částku pět set Kč, tedy celkem deset tisíc Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců.
2. Označený rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním směřujícím proti všem jeho výrokům. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 5 To 409/2015, byl podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. rozsudek nalézacího soudu zrušen ve výroku o peněžitém trestu. Jinak zůstal tento rozsudek nezměněn.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný H. A. V. přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky dopustil tím, že dne 11. 8. 2014 v době kolem 8:25 hod. v B. na dálničním přivaděči dálnice D1 v prostoru ve směru jízdy na P., ačkoli před jízdou užíval návykové látky, řídil osobní motorové vozidlo značky Škoda Superb 3U, a byl zde kontrolován hlídkou Policie ČR, přičemž jevil známky požití návykové látky, roztěkanost, nervozitu atd., byl podroben testu na přítomnost návykových látek DrugWipe 5S s pozitivním záchytem amfetaminu a metamfetaminu ve slinách, což bylo následně prokázáno i znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, ze kterého vyplývá, že byl pod aktuálním vlivem metamfetaminu, kdy rozborem krve bylo stanoveno 0,260 mg/l metamfetaminu, což vylučovalo jeho schopnost bezpečně řídit vozidlo, když od hladiny 0,025 mg/l metamfetaminu v krvi se tyto hladiny obecně interpretují jako hladiny pro silniční provoz významné ve smyslu bezpečnosti řízení vozidla.
4. Pro úplnost je třeba dodat, že se nejednalo o první rozhodnutí, jež soudy ve věci učinily. Rozsudkem ze dne 26. 3. 2015, č. j. 11 T 213/2014-89, Městský soud v Brně obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil návrhu na potrestání pro zde v podstatě shodně popsaný skutek, v němž návrh na potrestání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 5. 11. 2014, sp. zn. 2 Zk 634/2014, spatřoval přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku vyložil, že po vyhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že obhajoba obviněného, že nevěděl, že v době činu je pod vlivem požitého metamfetaminu, nebyla vyvrácena. Obviněný tedy podle závěru nalézacího soudu nenaplnil subjektivní stránku úmyslného trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku. Proti tomuto rozsudku podal státní zástupce v neprospěch obviněného odvolání a odvolací soud usnesením ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 5 To 167/2015, podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně. Své rozhodnutí zdůvodnil tím, že obhajoba obviněného i rozhodnutí nalézacího soudu jsou v rozporu s provedenými důkazy. Odvolací soud dospěl k závěru, že subjektivní stránka trestného činu byla ve formě eventuálního úmyslu naplněna (č. listu 104, 105).
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání. Zaměřil je proti všem výrokům rozhodnutí, odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
6. Nesprávnost právního posouzení skutku spatřoval obviněný v tom, že zjištěný skutek nevykazuje zákonné znaky přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky. Tento přečin lze spáchat pouze úmyslně a obviněný celou svoji argumentaci opřel o tvrzení, že soudy neprokázaly, že by uvedený trestný čin spáchal úmyslně. Soudy neprovedly jediný důkaz, který by ho usvědčoval z úmyslného jednání. Měl za to, že jeho obhajoba nebyla vyvrácena, a proto měl být zproštěn obžaloby. Jelikož se tak v daném případě nestalo a nalézací soud lakonicky a velice úsporně konstatoval, že subjektivní stránka přečinu byla naplněna ve formě eventuálního úmyslu, došlo k porušení principu spravedlivého procesu.
7. Obviněný opakovaně uváděl, že v době, kdy se měl dopustit přečinu, který je mu kladen za vinu, nevěděl, že je pod vlivem návykové látky. K posouzení otázky existence zavinění, která má v daném případě esenciální význam, byl k hlavnímu líčení přizván znalec MUDr. Jiří Pokora z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který uvedl, že čistý metamfetamin je bez chuti a zápachu, a není tak možné poznat, že spolu s nikotinem a aromatickou látkou člověk konzumuje i pervitin. Po požití metamfetaminu jsou sice porozovatelné průvodní projevy konzumace této látky, jako je sucho v ústech, napětí, bušení srdce atp., ale lze jen těžko vyhodnotit, zdali se jedná o následek požití drogy či něčeho jiného. Z výslechu soudního znalce MUDr. Jiřího Pokory a z výslechu svědka N. V. B., který jednoznačně vypověděl, že obviněný nevěděl, co inhaluje, zcela jasně vyplynulo, že obviněný nemusel a zřejmě ani nemohl poznat přítomnost návykové látky při kouření vodní dýmky. Z provedených důkazů tak jednoznačně vyplývá, že úmyslné zavinění ze strany obviněného a tedy naplnění skutkové podstaty přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky nebylo jednoznačně prokázáno.
8. Dále namítl, že v daném případě nejsou přímé důkazy o tom, že by vědomě požil návykovou látku. Soudy přitom záměrně pomíjely důkazy hovořící v jeho prospěch a z provedených důkazů vybíraly pouze důkazy svědčící v jeho neprospěch. Takový postup je však projevem libovůle a porušením zásady in dubio pro reo . Hodnocení důkazů soudy je v mnoha směrech v příkrém rozporu s provedenými důkazy a se zásadami formální logiky. Ve výše popsaném případě se tedy jedná o extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Na základě výše uvedeného uzavřel, že soudy se nevypořádaly se všemi provedenými důkazy způsobem uvedeným v §2 odst. 6 tr. ř., přičemž odůvodnění jejich rozhodnutí neodpovídá požadavkům podle §125 odst. 1 tr. ř., čímž se hodnocení důkazů dostalo do extrémního rozporu s obsahem provedených důkazů, resp. skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
9. Obviněný měl přitom na zřeteli, že skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. a neexistuje zde zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat, toto však nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Připomněl, že vadami důkazního řízení se přitom rozumí i svévolné hodnocení důkazů provedené bez akceptovatelného racionálního logického základu, v důsledku čehož jsou soudy učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Příkrý nesoulad mezi skutkovým stavem a právními závěry soudu je namístě tehdy, pokud pochybnosti o správnosti zjištěného skutkového stavu jsou takové intenzity, že rozhodnutí soudu by mohlo svědčit o libovůli v jeho rozhodování.
10. Tím, že Krajský soud v Brně svým usnesením ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 5 To 409/2015, rozhodl o zamítnutí odvolání za situace, kdy odvoláním napadený rozsudek spočíval na nesprávném právním posouzení skutku, došlo k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., a to právě s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
11. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně zrušil a aby Městskému soudu v Brně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Zároveň v souladu s ustanovením §265o odst. 1 tr. ř. žádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu vzhledem k okolnostem případu a důvodům podání tohoto dovolání odložil výkon rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 11 T 213/2014, resp. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 5 To 409/2015, a to do doby rozhodnutí o podaném dovolání.
12. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se ve vyjádření k dovolání obviněného po rekapitulaci obsahu dovolání a průběhu předchozího řízení soustředila na otázku naplnění subjektivní stránky přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky, která představuje stěžejní dovolací námitku obviněného. Konstatovala, že z hlediska rozlišení úmyslu od nedbalosti je rozhodující volní složka, která u nedbalosti chybí. Volní složka zahrnuje aktivní kladný vztah k zamýšleným nebo vážně zvažovaným reálným skutečnostem na podkladě znalosti rozhodných okolností. Vůle musí doprovázet jednání pachatele, proto nepostačuje pouze pachatelův pasivní přístup, který se neprojeví v jednání. Naopak aktivní přístup se projeví tím, že vůle směřuje k vyvolání rozhodných skutečností jednáním pachatele. Tento aktivní přístup však není naplněn pouze u chtění ve smyslu přímého úmyslu, ale také u srozumění, které provází činnost směřující k následku. Tento následek, abychom mohli hovořit o zavinění ve formě nepřímého úmyslu, musí být relevantní z hlediska trestního práva. Uzavřela, že srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantního pro trestní právo. Tato vůle se projevuje navenek jednáním pachatele, přičemž způsobení následku není přímým cílem pachatele, pachatel však byl srozuměn s tím, že byť i nechtěný následek jednání relevantní pro trestní právo může nastat.
13. Uvedla, že přestože se názory na otázku lhostejného vztahu k následku pro trestní právo relevantního liší, převládá názor, že skutečný vztah lhostejnosti k následku – tzv. pravá lhostejnost – nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu. Vědomá nedbalost se shoduje s eventuálním úmyslem v intelektuální složce, ale oproti eventuálnímu úmyslu zde chybí volní složka vyjádřená srozuměním. Při jednání v nepřímém úmyslu sice pachatel míří na jiný účel či sledoval jiný cíl, ale bylo mu jasné, že ho nedosáhne jinak než tím, že zřejmě in eventum dojde k porušení nebo ohrožení určitého právního statku chráněného zákonem.
14. Na základě této teoretické opory státní zástupkyně vyvodila, že soudy obou stupňů v posuzovaném případě při rozlišování mezi vědomou nedbalostí a nepřímým úmyslem správně hodnotily, zda důvody, pro které obviněný spoléhal, že nezpůsobí škodlivý následek, mají charakter dostatečných důvodů. Závěru soudů o odsouzení obviněného nelze ničeho vytknout, tento závěr koresponduje s důkazy ve věci provedenými. V této souvislosti odkázala na jednotlivé provedené důkazy hovořící v neprospěch obviněného a podporující závěry soudů obou stupňů. Okolnosti případu podle ní nasvědčují tomu, že obviněný musel chápat, že pokud kouří na oslavě se svými kamarády dýmku a tito jej vyzývají k tomu, aby kouřil, že bude veselo, jde s vysokou pravděpodobností o drogu, která má takový stav stimulovat. To musel poznat i z toho, že mu při kouření bylo zle a motala se mu hlava. Mohl proto počítat s tím, že po určitou dobu bude pod vlivem určité látky, která může ovlivnit jeho řidičské dovednosti. Třebaže uváděl, že při nástupu do automobilu se cítil normálně, při silniční kontrole vzniklo podezření, že by mohl být pod vlivem návykové látky, což se také při vyšetření potvrdilo, protože byl nervózní, měl zarudlé zornice a byl roztěkaný. Obviněný řídil pod aktuálním vlivem amfetaminu, který byl v jeho krvi obsažen v takovém množství, které vylučovalo bezpečné řízení vozidla. Neobstojí tak obhajoba obviněného, že nebyl srozuměn s možností vzniku takového následku, který v konečném důsledku způsobil. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
15. Vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno na vědomí obhájci obviněného.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.
IV. Důvodnost dovolání
17. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
18. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
19. Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl v daném případě uplatněn relevantně, když námitky dovolatele směřovaly proti použité právní kvalifikaci skutku, resp. naplnění subjektivní stránky trestného činu. Z hlediska napadeného usnesení odvolacího soudu a obsahu dovolání je významnou otázka, zda jednání obviněného popsané ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně naplnilo subjektivní stránku přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku. Z textu dovolání je však zjevné, že část argumentace obviněného směřovala proti správnosti skutkových zjištění soudů s argumentem, že pochybnosti o jejich správnosti jsou takové intenzity, že rozhodnutí soudů by mohlo svědčit o libovůli v rozhodování.
20. Nejvyšší soud v této souvislosti připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03).
21. Práva, jejichž ochrany se obviněný domáhá, se projevují zejména prostřednictvím zásad zakotvených v ustanovení §2 tr. ř., a to zejména v jeho odstavcích 5 a 6. Podle ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Podle zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však nesmí být projevem libovůle orgánů činných v trestním řízení, důkazní postup je nezbytné vždy vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Z odůvodnění musí být patrné, o které důkazy soud opřel svá skutková zjištění, jak se vypořádal s obhajobou a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákoníku v otázce viny a trestu. Podle dovolacího soudu těmto požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení a na odůvodnění rozhodnutí soudy nedostály.
22. V obecné rovině je zapotřebí uvést, že trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl (§15 tr. zákoníku). Postačí, aby pachatel přinejmenším věděl, že vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost výše vymezené zaměstnání nebo činnost, a byl s tím srozuměn. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [§15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku].
23. Předně je třeba zdůraznit, že většinu námitek obsažených v dovolání obviněný již uplatnil v předchozích stadiích trestního řízení a nalézací i odvolací soud se s nimi vypořádaly, byť poměrně stručně, v odůvodnění svých rozhodnutí (viz strana 5 rozsudku soudu prvního stupně, strany 3, 4 usnesení odvolacího soudu). Obviněný od počátku trestního stíhání popíral, že by se přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky dopustil úmyslně, opakoval, že nevěděl, že je v době řízení motorového vozidla pod vlivem návykové látky, soudy přesto uzavřely, že jednal ve formě eventuálního úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
24. Soud prvního stupně v daných souvislostech a s odkazem na závazný právní názor odvolacího soudu vyložil, že obviněný jednal v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, když vzhledem ke svému věku, dosaženému vzdělání a svým životním zkušenostem věděl, že když řídí automobil poté, co předtím požil omamnou a psychotropní látku, může porušit trestním zákoníkem chráněné společensky významné zájmy (str. 5 rozsudku). Odvolací soud zopakoval, že provedené dokazování jednoznačně prokazuje zavinění obviněného ve formě eventuálního úmyslu. Sám obviněný vypověděl, že poté, co si potáhl z dýmky, mu bylo zle a motala se mu hlava. Dospěl k závěru, že v dýmce je nějaká látka, která je silnější než cigarety. Kamarádi jej přemlouvali, aby kouřil, že bude veselo. Vzhledem k věku a vzdělání obviněného je podle odvolacího soudu zřejmé, že musel vnímat, že je mu kamarády s velkou pravděpodobností předložena droga. Přesto po jejím požití řídil motorové vozidlo, kdy byl nervozní a měl zarudlé zornice (str. 4 usnesení).
25. Pachatele lze uznat vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, je-li bezpečně prokázán jeho úmysl tento trestný čin spáchat. Podle ustálené teorie i praxe zavinění je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Zavinění je podle §15 a §16 tr. zákoníku vybudováno: a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, b) na složce vůle, zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Z hlediska rozlišení úmyslu od nedbalosti je rozhodující volní složka, která u nedbalosti chybí. Volní složka zahrnuje aktivní kladný vztah k zamýšleným či vážně zvažovaným reálným skutečnostem na podkladě znalosti rozhodných okolností, aniž by bylo vyžadováno, aby pachatel pociťoval tyto skutečnosti jako pro sebe příjemné či nepříjemné (i nepříjemnou skutečnost pachatel může chtít nebo s ní být srozuměn, jestliže se chce vyhnout skutečnosti ještě nepříjemnější anebo jestliže podlehne své vášni nebo jiným citovým hnutím). Aktivní vztah k zamýšleným nebo uvažovaným skutečnostem musí tu být z toho důvodu, že vůle musí potencovat jednání pachatele, a proto nepostačuje jen jeho „pasivní přístup“, který se neprojeví v jednání (konání nebo opomenutí) pachatele. Kladný pak tento vztah musí být z toho důvodu, že vůle směřuje k vyvolání rozhodných skutečností vlastním jednáním; pokud by byl záporný, nesměřovala by vůle pachatele k jejich vyvolání. Kladný vztah zde není jen u „chtění“ ve smyslu přímého úmyslu, ale také u „srozumění“, které provází činnost směřující k následku (popř. k jiné skutečnosti vyžadující zavinění), třebaže vlastním objektem chtění tu je něco jiného, přičemž však srozumění musí pokrývat i následek relevantní z hlediska trestního práva.
26. U nepřímého či eventuálního úmyslu pachatel ví, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že jej způsobí, je s tím srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele (viz shora) k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. Na takové srozumění pak při uvedeném aktivním kladném vztahu k zamýšleným či vážně zvažovaným reálným skutečnostem na podkladě rozhodných okolností usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestník zákoník v §15 odst. 2 stanoví, že srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně (trestním zákoníku – srov. §110 tr. zákoníku) může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Toto ustanovení není „kompletní“ definicí srozumění, ale má podstatný význam pro řešení otázky, zda lhostejný vztah k následku lze považovat již za srozumění s následkem. V právní literatuře se názory na tuto otázku různí, avšak převládají názory, že skutečný vztah lhostejnosti k následku (tzv. pravá lhostejnost) nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu. Srozumění u úmyslu nepřímého či eventuálního není obecně (v celém svém rozsahu) v trestním zákoníku definováno, pouze jeho obecné teoretické vymezení je doplněno tím, že „srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem“ (§15 odst. 2 tr. zákoníku). Tuto „částečnou“ definici srozumění u eventuálního úmyslu, která se snaží vyřešit spodní hranici srozumění, pokud jde o jeho odlišení od vědomé nedbalosti, si vynutily potřeby praxe. Pojem srozumění v dosavadním pojetí do značné míry selhával při posuzování lhostejnosti. Proto zákonodárce upravil výkladovou definici srozumění na podkladě tzv. teorie smíření s naplněním znaků skutkové podstaty (srov. obdobně např. §5 odst. 1 věta za středníkem rakouského trestního zákona). Tímto přístupem je srozumění nejen odlišeno od přímého úmyslu, kdy pachatel učinil poruchu či ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem přímo vlastním účelem svého jednání nebo nutným důsledkem takového jednání směřujícího k jinému cíli, ale na druhé straně i od vědomé nedbalosti. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že takový následek nezpůsobí [srov. §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Z toho vyplývá, že vědomá nedbalost je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákoníkem. Nepřiměřené důvody, které vedly pachatele k tomu, že spoléhal na to, že k následku nedojde, není možno zaměňovat s omylem, při kterém pachatel jedná pod vlivem nesprávné znalosti skutečnosti, ale ani se zabraňujícími okolnostmi (důvody) ve vztahu k následku, které jsou rozhodné pro nepřímý (eventuální úmysl), kde se ve shora uvedených souvislostech zvažuje, zda pachatel počítal či nepočítal s konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný. Nedostatečné zhodnocení nebezpečí nespočívá v neznalosti tohoto stavu, ale v tom, že pachatel nedocenil možné následky svého jednání. Vědomá nedbalost se shoduje s eventuálním úmyslem v intelektuální složce, ale oproti eventuálnímu úmyslu zde chybí volní složka vyjádřená srozuměním. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, avšak nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Naopak spoléhá, že ho nezpůsobí. Naproti tomu při eventuálním úmyslu pachatel svým jednáním zásadně mířil na jiný účel či sledoval jiný cíl, ale bylo mu jasné, že ho nedosáhne jinak než tím, že zřejmě – in eventum (nikoli nutně, pak by šlo o úmysl přímý, poněvadž pokud pachatel považuje následek za nutný, nutně ho také chce) dojde k porušení nebo ohrožení určitého právního statku, zákonem chráněného, zásadně tedy při uvedeném aktivním kladném vztahu k zamýšleným či vážně zvažovaným reálným skutečnostem na podkladě znalosti rozhodných okolností nepočítal s žádnou konkrétní okolností, jež by následku, který si představoval jako možný, mohla zabránit. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ale ani z hlediska psychického nazírání pachatele nutným výsledkem jeho jednání, neboť sleduje svým záměrem účel nebo cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak účelem nebo cílem relevantním, tak i účelem či cílem nezávadným, přitom je však pachatel vždy přinejmenším smířen s tím, že realizace tohoto účelu nebo cíle zřejmě in eventum předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, zpravidla pouze vedlejším následkem jednání pachatele, který je s ním srozuměn (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1467/2015, přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1161/2005 aj.).
27. Závěr o tom, že pachatel jednal v nepřímém úmyslu, musí být opřen o konkrétně zjištěné skutečnosti. Nepřímý úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěr o úmyslu lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu a způsobu jeho provedení, avšak musí se tak stát po velmi detailním dokazování a všestranné analýze jednání (usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1076/08).
28. Výsledky dosud provedeného dokazování je spolehlivě zjištěno, že u obviněného byla bezprostředně po zadržení pomocí orientačního měření slinným analyzátorem DrugWipe 5S zjištěna pozitivní přítomnost jiných návykových látek – metamfetaminu (č. listu 24, 25). Na základě tohoto se pak podrobil lékařskému vyšetření spojenému s odběrem krve a moči. V jeho krvi bylo zjištěno 0,26 mg/l látky metamfetaminu (č. listu 21), což vyplývá i ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie (č. listu 13 až 16). Nalézací soud opodstatněně uzavřel, že v době odběru krve a tudíž i v době řízení motorového vozidla byl obviněný pod aktuálním vlivem metamfetaminu. Závěry znaleckého zkoumání z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, byla jednoznačně vyloučena způsobilost obviněného k řízení motorového vozidla. Znalec z odvětví psychiatrie MUDr. Jiří Pokora mimo jiné uvedl: „…Tyto fenomény (pozn. euforie a následné odeznívání intoxikace) sice většinou neovlivňují úroveň rozpoznávacích či ovládacích schopností, zato mohou velmi podstatně ovlivnit schopnost řídit motorové vozidlo až do stavu naprosté nezpůsobilosti (zejména symptomy jako nesoustředivost a pocit ohrožení)…“. Současně uvedl, že „…i malé dávky metamfetaminu, při kterých ještě nejsou patrny žádné změny chování a nelze vyexplorovat žádné psychopatologické fenomény, ovlivňují velmi podstatně způsobilost k řízení motorových vozidel…“ (č. listu 76). Ze závěrů znaleckého zkoumání, jakož i dalších důkazů, o něž soudy opřely svoje rozhodnutí, však vyplývá toliko vyloučení způsobilosti obviněného k řízení motorového vozidla. Tyto závěry však nijak neprokazují úmysl obviněného vykonávat tuto činnost pod vlivem návykové látky.
29. Přestože Nejvyšší soud nezpochybňuje závěry obou soudů v tom ohledu, že obviněný si na základě pobídky svých kamarádů, kteří jej se slovy „zkus to, aby bylo veselo“ (č. listu 67) vybízeli ke kouření dýmky, i na základě svého vlastního prohlášení, kdy při své výpovědi během hlavního líčení vypověděl, že po potáhnutí z dýmky mu bylo zle a motala se mu hlava, na základě čehož dospěl k závěru, že v dýmce je nějaká látka, která je silnější než cigareta (č. listu 65 až 67), musel být vědom toho, že požil drogu. Přesto se kamarádů, kteří s ním dýmku kouřili, neptal, co je obsahem dýmky. Z tohoto vyjádření samotného obviněného, který byl přesvědčen o tom, že v dýmce je nějaká látka silnější než cigareta, je patrné, že obviněný musel vnímat, že je mu kamarády s velkou pravděpodobností podávána droga. Přestože obviněný věděl, nebo z okolností vědět měl, že v noci z pátku na sobotu inhaluje omamnou látku, nebylo spolehlivě prokázáno, že věděl, o jakou látku a v jaké koncentraci se jedná. Sám znalec z oboru lékařství, odvětví psychiatrie, MUDr. Jiří Pokora v hlavním líčení uvedl, že čistý metamfetamin je látkou bez chuti a zápachu a striktně vzato obviněný nemohl poznat, že spolu s nikotinem a další aromatickou látkou ve vodní dýmce požívá i pervitin (č. listu 85). Stejný znalec rovněž potvrdil, že u drog nikdy nelze zpětně přesně určit, kdy z těla uživatele vyprchají, vždy záleží na koncentraci drogy. Pokud pak obviněný vypověděl, že celý víkend odpočíval, cítil se normálně a v pořádku, a následně se v pondělí ráno, tedy v odstupu více jak 48 hodin po požití drogy (pozn. nalézací soud na str. 5 rozsudku nesprávně podotýká, že obviněný řídil 36 hodin poté, co do svého organismu vpravil drogu), vydal svým vozem do práce, nelze z tohoto jednání a ze sledu všech okolností bez jakýchkoliv pochybností usuzovat na jednání pachatele v eventuálním úmyslu. Úmysl obviněného se totiž musí vztahovat nikoliv k vědomosti ohledně užití drogy, ale k řízení vozidla pod jejím vlivem. Obviněný sám vypověděl, že celý víkend odpočíval a cítil se dobře (č. listu 65), proto když usedal v pondělí ráno do vozidla, nevěděl, že je pod vlivem drog.
30. Nejvyšší soud spatřuje nedostatek důkazního řízení v tom, že jako svědci nebyli předvoláni a vyslechnuti policisté prap. R. H. a prap. L. P., kteří obviněného při preventivní silniční kontrole stavěli. Ze samotného úředního záznamu o kontrole řidiče podezřelého z požití alkoholických nápojů nebo jiné návykové látky před anebo během jízdy vyplývá, že policisté měli podezření na užití jiné návykové látky u řidiče, tj. u obviněného H. A. V., avšak z protokolu již dále není patrné, na základě čeho zasahující policisté toto podezření na užití jiných návykových látek pojali. Z protokolu totiž dále vyplývá, že chování obviněného bylo v době policejní kontroly ovládané, jeho nálada byla nenápadná, orientace normální, postoj a chůze byly jisté, řeč a paměť normální, oči normální. Významný je pak údaj o tom, že kontrolovaná osoba na dotaz, zda požívala alkoholický nápoj nebo jinou návykovou látku, uvedla, že požila pervitin, a to v době od 9. 8. 2014 23:00 do 10. 8. 2014, což je v příkrém rozporu s výpovědí obviněného (č. listu 22, 23). Pro úplnost dovolací soud dodává, že i z protokolu o lékařském a toxikologickém vyšetření osoby při podezření z ovlivnění návykovou látkou, přičemž toto vyšetření bylo provedeno v 9:25 hod. téhož dne (tj. v odstupu jedné hodiny), kdy byl obviněný stavěn hlídkou policie, není patrné, že by chování, nálada, řeč obviněného byly jakkoliv nápadné, při vyšetření měl zornice střední, po osvětlení úzké, spojivky normální (č. listu 19 a verte). Ale v úředním záznamu hlídky z místa zjištění pozitivního testu na OPL ze dne 22. 8. 2014 jsou obsaženy údaje, z nichž se podává, že řidič se zasahujícím policistům při preventivní kontrole vozidla zdál nervózní, roztěkaný a měl zarudlé zornice (č. listu 29), což bylo pro úvahy soudů relevantní z hlediska naplnění znaků eventuálního úmyslu. Blíže však chování řidiče – obviněného nebylo specifikováno. K tomu Nejvyšší soud poznamenává, že není ničím neobvyklým, pokud se nervozita řidiče při stavění hlídkou policie projevuje např. tím, že řidič ve spěchu nemůže najít všechny potřebné doklady atp. Obviněný navíc vypověděl, že jako nervozitu si policisté vysvětlili to, když policisty požádal o urychlení celé kontroly, protože spěchá do práce (č. listu 65). Soudy tedy pochybily, pokud nevyslechly policisty zasahující na místě za účelem vyjádření se k projevům „nervózního a roztěkaného“ chování obviněného a především k jeho údajům o konzumaci pervitinu.
31. Obdobně se jeví potřebným vyslechnout jako svědkyni MUDr. M. H., vyšetřující lékařku Psychiatrické nemocnice Brno, k průběhu vyšetření obviněného dne 11. 8. 2014, k jazykové vybavenosti obviněného coby vyšetřované osoby a k okolnostem, za jakých zmínil údaj o tom, že užívá pervitin, a to 2 roky, naposledy přede 2 dny (č. listu 19 a verte).
32. Za daných okolností se nelze bez jakýchkoliv pochybností ztotožnit se závěrem soudů, že obviněný musel být přinejmenším srozuměn s tím, že ve stavu ovlivnění drogou (tj. ve stavu vylučujícím jeho řidičskou způsobilost) vykonával činnost, při které mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku, Nejvyšší soud jej má za předčasný. Dokazování se soustředilo zásadně k objasnění toho, zda obviněný věděl nebo mu z okolností muselo vyplynout, že požívá drogu, avšak se stejnou pečlivostí soudy neobjasnily volní a vědomou složku úmyslného jednání obviněného řídit pod vlivem omamné látky vozidlo s více než 48 hodinovým časovým odstupem od jejího požití. K trestní odpovědnosti za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku je ale nutné pachateli prokázat úmysl, alespoň v jeho eventuální formě, řídit motorové vozidlo pod vlivem návykové látky.
33. Použité, výhradně nepřímé důkazy, mají-li posloužit k jednoznačnému závěru o vině, musí tvořit systém, jehož jednotlivé články musejí být v souladu jak mezi sebou, tak i s dokazovanou skutečností, tj. v daném případě s existencí eventuálního úmyslu. Z principu presumpce neviny kromě pravidla, podle něhož musí být obviněnému vina prokázána, plyne rovněž pravidlo in dubio pro reo , podle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 722/09). Těmto požadavkům však nalézací soud ve svém rozhodnutí, které bylo následně rozhodnutím odvolacího soudu potvrzeno, nedostál. Obviněný byl uznán vinným úmyslným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, aniž by mu bylo nade vší pochybnost prokázáno, že jednal byť v nepřímém úmyslu. Na soudu prvního stupně bude, aby ke spolehlivému vyřešení otázky, zda se mohl obviněný oprávněně domnívat, že po víkendu, kdy pouze odpočíval, již nemohl být pod vlivem drogy, dokazování doplnil v již naznačeném rozsahu. Bude tedy na něm, aby vyslechl policisty prap. R. H. a prap. L. P., kteří obviněného stavěli, aby se vyjádřili k chování obviněného při kontrole a kontaktu s nimi a k údaji o užívání pervitinu, a reagovat tak na určitý rozpor mezi obsahem úředního záznamu hlídky z místa zjištění pozitivního testu na OPL ze dne 22. 8. 2014 (č. listu 29, poznámka: v textu je zřejmě nesprávně uvedeno datum 22. 8. či 25. 8. 2014) a úředním záznamem o kontrole řidiče podezřelého z požití alkoholických nápojů nebo jiné návykové látky sepsaném týmiž příslušníky Policie České republiky (č. listu 22, 23) a protokolem o lékařském a toxikologickém vyšetření osoby při podezření z ovlivnění návykovou látkou (č. listu 19 a verte). K prověření obhajoby obviněného se v této souvislosti vhodným jeví vyslechnout jako svědkyni MUDr. M. H., lékařku, která dne 11. 8. 2014 v 9:25 hodin provedla vyšetření, k údaji o užívání pervitinu obviněným. Teprve po doplnění dokazování a vyhodnocení provedených důkazů nechť prvostupňový soud opětovně učiní odpovídající skutkové i právní závěry. Přitom nelze vyloučil, že k řádnému objasnění věci a zjištění skutkového stavu věci bude nezbytné provést i důkazy další, přičemž na soudu prvního stupně bude, aby tak učinil.
34. Konečně k dovolatelem uplatněné námitce ohledně porušení zásady in dubio pro reo , když podle obviněného soudy při projednávání dané věci zohlednily pouze důkazy hovořící v neprospěch obviněného, čímž došlo k libovůli při hodnocení důkazů, pak Nejvyšší soud pouze stručně udává následující. Rozhodnout ve prospěch obviněného je možné za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Aplikace zásady in dubio pro reo bude proto závislá na výsledcích doplněného dokazování.
35. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že obviněný v dovolání odkázal též na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“ evidentně nevztahuje. Ačkoliv obviněný uvedl, že jeho odvolání bylo zamítnuto, resp. mu nebylo vyhověno, nejednalo se o situaci, že bylo zamítnuto jako nedůvodné, o niž v daných souvislostech primárně jde. Odvolací soud naopak shledal podané odvolání zčásti důvodným, v důsledku čehož zrušil výrok o peněžitém trestu. Za takových okolností by bylo přiléhavější odkázat pouze na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., což se ostatně rovněž stalo.
36. Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 5 To 409/2015, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 11 T 213/2014. Zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vylovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
37. Nejvyšší soud nerozhodoval o žádosti obviněného o odložení výkonu rozhodnutí, kterou učinil v závěru svého dovolání, poněvadž obviněný není osobou oprávněnou k podání takového návrhu. Samousoudce soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložil a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledala.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 6. 2016
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu