ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.638.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 638/2016-47
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 6. 2016 o dovolání obviněného P. H. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 4 To 70/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 1/2015, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 4 To 70/2015, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 43 T 1/2015.
Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst.1 tr. ř. se přikazuje Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně podala dne 5. 1. 2015 u Krajského soudu v Brně obžalobu na obviněného P. H. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) pro skutek spočívající v tom, že
dne 26. 12. 2013 v době kolem 19:50 hod. na místní komunikaci před rodinným domem na ul. D. V. v obci O. na M., jako řidič nákladního automobilu tovární značky Peugeot Boxer Y, majitele M. V., poté, co zastavil u levého okraje komunikace, aby pomohl vystoupit opilému spolujezdci O. K., kterého převážel v nákladovém prostoru automobilu a který poté přistoupil k levým předním dveřím vozidla a snažil se s P. H. komunikovat, se rozjel s cílem dostat se z jeho dosahu, ačkoliv věděl , že se O. K. nachází v bezprostřední blízkosti vozidla a snaží se otevírat dveře u řidiče, proto také zevnitř centrálně uzamkl dveře vozidla, neboť s takovým jednáním O. K. měl již z minulosti zkušenost, přitom se nepřesvědčil, kde se O. K. přesně nachází a zda se nedrží rozjíždějícího se a následně jedoucího vozidla, přesto pokračoval v jízdě, i když se O. K. držel madla kliky levých předních dveří a běžel podél vozidla, přitom z místa řidiče musel vidět poškozeného, musel být srozuměn s tím, že může dojít i k ohrožení zdraví O. K., přičemž po uplynutí doby cca 08,24-08,28 sekundy a ujetí dráhy 26,5-26,7 metrů, kdy se vozidlo i O. K. pohybovali stejnou rychlostí cca 17,5 km/h došlo k odpoutání O. K. od vozidla a jeho pádu obličejem na vozovku a smýkání těla po vozovce, při kterém došlo k najetí levého zadního kola uvedeného vozidla na oblast hlezna a nártu pravé dolní končetiny poškozeného, přičemž O. K. v důsledku uvedeného jednání utrpěl mnohačetná poranění především četné oděrky v obličeji, oděrky v podbřišku, oděrky hřebenů kyčelních kostí, oděrky na horních a dolních končetinách, zejména hleznu a nártu pravé dolní končetiny, zlomeninu horní čelisti, zlomeniny lebečních kostí, prokrvácení měkkých pokrývek lebních v oblasti pravého nadočnicového oblouku, krvácení pod obaly mozku a do jeho komor, otok a zhmoždění mozku, když v důsledku uvedených zranění zemřel,
který právně posoudila jako zločin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 4 tr. zákoníku s tím, že obviněný po subjektivní stránce jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a ohledně následku ve formě nevědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
2. Krajský soud v Brně po provedeném hlavním líčení rozsudkem ze dne 11. 3. 2015, č. j. 43 T 1/2015-629, podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby, neboť dospěl k závěru, že označený skutek není trestným činem.
3. Státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství proti tomuto rozsudku podala odvolání v neprospěch obviněného. Vrchní soud v Olomouci o něm rozhodl usnesením ze dne 14. 5. 2015, č. j. 4 To 27/2015-660, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 1 tr. ř. vrátil věc Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí (důvodem byl zejména názor odvolacího soudu o nedostatečných úvahách a závěrech soudu prvního stupně k otázce posouzení viny obviněného, především k subjektivní stránce jeho jednání, a tedy i o nesprávném závěru nalézacího soudu ohledně právního posouzení daného skutku).
4. Krajský soud v Brně dalším rozsudkem ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 43 T 1/2015, uznal obviněného vinným, že
dne 26. 12. 2013 v době kolem 19:50 hod. na místní komunikaci před rodinným domem na ul. D. V. v obci O. na M., jako řidič nákladního automobilu tovární značky Peugeot Boxer, majitele M. V., poté, co zastavil u levého okraje komunikace, aby pomohl vystoupit opilému spolujezdci O. K., kterého převážel v nákladovém prostoru automobilu a který poté přistoupil k levým předním dveřím vozidla a snažil se s P. H. komunikovat, se rozjel s cílem dostat se z jeho dosahu, ačkoliv mohl vědět , že se O. K. nachází v bezprostřední blízkosti vozidla a snaží se otevírat dveře u řidiče, proto také zevnitř centrálně uzamkl dveře vozidla, neboť s takovým jednáním O. K. měl již z minulosti zkušenost, přitom se nepřesvědčil, kde se O. K. přesně nachází a zda se nedrží rozjíždějícího se a následně jedoucího vozidla, přesto pokračoval v jízdě, i když mohl předpokládat, že se O. K. chytne madla kliky levých předních dveří a poběží podél vozidla, k čemuž také došlo , přitom z místa řidiče mohl vidět poškozeného a mohl předpokládat , že může dojít i k ohrožení zdraví O. K., přičemž po uplynutí doby cca 08,24-08,28 sekundy a ujetí dráhy 26,5-26,7 metrů, kdy se vozidlo i O. K. pohybovali stejnou rychlostí cca 17,5 km/h došlo k odpoutání O. K. od vozidla a jeho pádu obličejem na vozovku a smýkání těla po vozovce, při kterém došlo k najetí levého zadního kola uvedeného vozidla na oblast hlezna a nártu pravé dolní končetiny poškozeného, přičemž O. K. v důsledku uvedeného jednání utrpěl mnohačetná poranění především četné oděrky v obličeji, oděrky v podbřišku, oděrky hřebenů kyčelních kostí, oděrky na horních a dolních končetinách, zejména hleznu a nártu pravé dolní končetiny, zlomeninu horní čelisti, zlomeniny lebečních kostí, prokrvácení měkkých pokrývek lebních v oblasti pravého nadočnicového oblouku, krvácení pod obaly mozku a do jeho komor, otok a zhmoždění mozku, když v důsledku uvedených zranění zemřel.
5. Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu podle tohoto zákonného ustanovení trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu dále uložil povinnost nahradit poškozenému K. K., trvale bytem L. u O., nemajetkovou újmu ve výši 43 750 Kč, a poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, IČ 41197518, škodu ve výši 6 512 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. soud odkázal poškozené A. K., trvale bytem L. u O., B. K., trvale bytem L. u O., V. K., trvale bytem L. u O., s jejich nároky na náhradu škody (soud měl přesněji uvést, že se jednalo o náhradu nemajetkové újmy) na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozeného K. K. se zbytkem jeho nároku na náhradu škody (rovněž zde měl soud konkretizovat, že šlo o náhradu nemajetkové újmy) na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto (v pořadí druhému) rozsudku podali odvolání obviněný, státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně (ta tak znovu učinila v neprospěch obviněného) a poškození K. K., A. K., B. K. a V. K.. Vrchní soud v Olomouci o nich rozhodl usnesením ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 4 To 70/2015, tak, že podle §256 tr. ř. je všechna zamítl.
7. Obviněný se s takovým rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce Mgr. Lubomíra Kincla proti němu podal dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
8. Nesprávnost právního posouzení skutku jako trestného činu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku dovolatel dovozoval z nesprávného vyhodnocení skutečností významných pro objasnění subjektivní stránky jeho jednání ve formě vědomé nedbalosti, přičemž současně vyslovil názor, že na jeho straně chybí zavinění též ve formě nevědomé nedbalosti. V tomto směru vytkl oběma soudům nižších stupňů, že při posuzování jeho jednání vycházely z presumovaných skutečností, které neměly oporu v provedeném dokazování, nevypořádaly se se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, a to rovněž ve vztahu k objektivní stránce daného trestného činu, porušily ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř., nerespektovaly princip presumpce neviny a pravidlo in dubio pro reo, a skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, přičemž tak byla porušena zásada spravedlivého procesu.
9. V dalším textu obviněný zaměřil svou pozornost na daný skutkový děj, zejména na otázku, zda mohl poškozeného vidět ve zpětném zrcátku v době, kdy se do něj podíval, tj. bezprostředně po rozjezdu vozidla; zdůraznil přitom, že žádným důkazem se nepodařilo vyvrátit tu část jeho obhajoby, že když se bezprostředně po rozjezdu podíval do levého zpětného zrcátka, poškozeného zde neviděl, ani vidět nemusel, přičemž tuto možnost z technického hlediska připustil i znalec Ing. Jaroslav Sedlák, Ph. D. V této souvislosti poukázal rovněž na to, že bylo jednoznačně prokázáno, že rozjezd byl velmi pomalý a znalci jak z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, tak z oboru dopravy zapracovali do svých úvah i reálnou variantu, že se poškozený nechytl vozidla bezprostředně po jeho rozjezdu, ale po ujetí jakési velmi malé, velmi krátké vzdálenosti, a že i přes značnou opilost byl schopen na jakousi krátkou vzdálenost rychlejšího pohybu, díky kterému se mohl zachytit jedoucího vozidla. Obviněný proto vyjádřil přesvědčení, že nemohl předvídat, že se poškozený (jehož navíc po vystoupení z auta dovedl k brance plotu rodinného domu, kde bydlel, nechal ho zde stát a vrátil se do auta, kdy následně poškozený stál na travnaté ploše, která byla od pozemní komunikace oddělena zvýšeným obrubníkem, tj. tento přestal být účastníkem silničního provozu) chytí rozjíždějícího se vozidla, a nemohl ani vidět, že s vozidlem běží; za takové situace mu nelze klást odpovědnost za chování poškozeného, jako řidič motorového vozidla neporušil žádnou důležitou povinnost vyplývající z jeho postavení a uloženou mu podle zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu; dále jen „zákon o silničním provozu“), a tudíž mezi jeho jednáním a smrtelným následkem není příčinná souvislost. Zdůraznil, že naopak při rozjezdu dbal velmi zvýšené opatrnosti, neboť věděl, že poškozený je pod vlivem alkoholu a měl s tímto jeho jednáním již zkušenost (což však soudy hodnotily k jeho tíži), když v minulosti bylo jeho jednání dokonce podstatně agresivnější, avšak nikdy se rozjíždějícího vozidla nechytal a k žádnému následku nedošlo; v daném případě poškozený stál na travnaté ploše mimo pozemní komunikaci a mával, do vozidla se nedobýval, a proto z takových konkrétních okolností neplynula obava, že se rozběhne a chytí se rozjíždějícího se vozidla. Takovým neočekávaným a nepředvídatelným jednáním mu poškozený vytvořil překážku, jež pro něj byla objektivně nezvládnutelná. Obviněný si proto kladl otázku, jaké jiné opatření měl jako řidič v inkriminované době učinit, aby nedošlo k danému následku.
10. Jestliže soudy obou stupňů argumentovaly tím, že mohl a měl předvídat reálné nebezpečí při rozjíždění, a to v podobě jakéhokoliv kontaktu poškozeného s vozidlem, dovolatel vyjádřil přesvědčení, že na podkladě projevů poškozeného, které bezprostředně předcházely a trvaly při rozjezdu vozidla, nemohl takové nebezpečí, tj. že se poškozený rozběhne a chytí vozidla, předvídat; pokud oba soudy vycházely též z principu omezené důvěry, který znamená, že řidič se může spoléhat, že ostatní účastníci silničního provozu budou dodržovat pravidla silničního provozu, pokud z konkrétních okolností neplyne opak, uvedl, že poškozený nebyl účastníkem provozu na pozemních komunikacích, a proto na danou situaci tento princip aplikovat nelze, resp. se na ni vztahuje i druhá část judikaturní věty z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 143/2011, tedy že ani v rámci omezené důvěry v dopravě nelze v žádném případě klást řidiči za vinu i okolnosti nahodilých jevů, např. když ze zákrytu vyběhne dítě do silnice, a soudy obou stupňů na jeho jednání kladly nepřiměřené nároky. Doplnil rovněž, že do dané situace se dostal pod nátlakem příbuzných poškozeného, kteří naléhali, aby opilého poškozeného dovezl domů, přestože on jej vézt nechtěl, a dále, že on sám pod vlivem alkoholu nebyl; přitom vyjádřil hlubokou lítost nad úmrtím poškozeného a uvedl, že také jemu vznikla závažná újma v jeho osobním a rodinném životě, rozpadl se mu vztah se sestrou poškozeného, a vzhledem k jeho osobním a majetkovým poměrům je pro něj v podstatě jakákoliv trestněprávní sankce zcela likvidační.
11. Obviněný při vědomí toho, že část jeho dovolací argumentace směřuje proti nesprávným skutkovým zjištěním soudů obou nižších instancí, jež dovolací soud zásadně nepřezkoumává, neboť není třetí instancí zaměřenou na přezkoumávání všech jejich rozhodnutí, vyslovil názor, že vzhledem k extrémnímu nesouladu skutkových závěrů s provedenými důkazy a v konečném důsledku i s právními závěry rozhodujících soudů, je v daném případě zásah dovolacího soudu namístě. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
12. K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. obsáhle písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně uvedl, že dovolatelem namítaný extrémní rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy jím není konkrétně popsán, tj. tento neuvádí, v čem bylo hodnocení kterých důkazů soudem zcela nesmyslné, naopak podstata jeho tvrzení o skutku se nijak neodchyluje od skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů, tvrdí o rozhodných okolnostech totéž co oba soudy, tj. nesouhlasí s nimi jen zdánlivě. Základ nesouhlasu obviněného s napadeným rozhodnutím je spíše právní povahy, když v podstatě namítá, že z popisu skutku neplyne, že by jednal zaviněně, a to ani v nevědomé nedbalosti, případně že jeho zaviněním není kryta příčinná souvislost. V této části dovolání se státní zástupce ztotožnil s jeho argumenty a vyslovil názor, že ze skutkových okolností zjištěných soudy nelze daný skutek posoudit jako zaviněný trestný čin, a to ani úmyslně, ani z nedbalosti.
13. Za podstatu věci státní zástupce označil otázku, zda za situace, kdy se v bezprostřední blízkosti vozidla nachází podnapilá osoba obtěžující řidiče vozidla, má nést řidič vozidla odpovědnost za újmu způsobenou takovému opilci tím, že tento upadne v běhu podél odjíždějícího vozidla proto, že se včas nepustí kliky dveří vozidla řidiče; tedy zda řidič je povinen předvídat i takovou variantu chování opilce, že tento se při rozjíždění vozidla rozeběhne, uchopí kliku dveří vozidla řidiče a při souběžném běhu ji bude držet tak dlouho, dokud nedosáhne rychlost jeho běhu meze, za níž upadne vedle vozidla, a že tímto pádem může dojít k jeho smrti. Státní zástupce vyslovil přesvědčení, že tato otázka má podstatný význam pro právní jistotu a měla by být vyřešena jednoznačně. Současně se domníval, že justice by se neměla svým výkladem práva, natož pak práva trestního, příliš vzdalovat zkušenostem obecného života, neboť každý řidič nacházející se v popsané situaci ve vozidle bude jako první variantu zvažovat rychlé vzdálení se z takového místa, a tedy zvolí rychlý odjezd svého vozidla.
14. Státní zástupce poukázal na ústavní rozměr daného případu, tedy zda a jaké požadavky lze klást na toho, kdo čelí svévolnému jednání jiné osoby. V této souvislosti zmínil nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 2278/07, a zde posuzovaný případ, v němž zavinění obviněné bylo dovozeno z porušení generální prevenční klauzule podle §415 tehdy platného občanského zákoníku, podle něhož „každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí“. Dále citoval ustanovení §5 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu, podle něhož řidič je povinen „… dbát zvýšené opatrnosti zejména vůči dětem, osobám s omezenou schopností pohybu a orientace, …“. Vyslovil názor, že soud druhého stupně se mýlí, pokud ztotožňuje s takto omezenou osobou rovněž opilce, tedy osobu, která se vlastním přičiněním uvedla do stavu otravy alkoholem, jak tomu bylo v předmětné věci; k tomu zmínil vyhlášku č. 174/1994 Sb., kterou se stanoví obecné technické požadavky zabezpečující užívání staveb osobami s omezenou schopností pohybu a orientace, na niž odkazuje výše uvedený zákon o silničním provozu, s tím, že podle jejího §2 písm. b) se za osoby s omezenou možností pohybu a orientace považují „osoby postižené pohybově, zrakově a sluchově, osoby pokročilého věku, těhotné ženy a rodič s dětmi do věku tří let“, nikoliv tedy osoby pod vlivem alkoholu nebo zakázaných látek. Nyní jsou osoby s omezenou schopností pohybu nebo orientace definovány v §1 odst. 1 vyhlášky č. 398/2009 Sb., o obecných technických požadavcích zabezpečujících bezbariérové užívání staveb, jako „osoby s pohybovým, zrakovým, sluchovým a mentálním postižením, osoby pokročilého věku, těhotné ženy, osoby doprovázející dítě v kočárku nebo dítě do tří let“ (ani zde nenasvědčuje nic úmyslu zákonodárce zařadit mezi takto omezené osoby rovněž opilce a jim přizpůsobovat stavby). Obdobně nepředpokládá zákonodárce ani to, že by měl řidič dbát zvýšené opatrnosti vůči osobám zvýšeně agresivním, zuřivým nebo jinak se asociálně projevujícím, ačkoliv i od nich lze očekávat nerespektování pravidel provozu na pozemních komunikacích.
15. S ohledem na uvedené skutečnosti státní zástupce uvedl, že pokud je dovolateli kladeno za vinu porušení nějaké povinnosti, zcela jistě se nemůže jednat o povinnost podle §5 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu. Jestliže mu není kladeno za vinu porušení žádné jiné povinnosti, resp. není patrno, v čem vůbec spočívá zanedbání jeho povinné opatrnosti, chybí tím podklad pro zavinění jakožto jeden ze znaků trestného činu podle §143 odst. 1 tr. zákoníku. Případné dovození obecné prevenční povinnosti podle §4 písm. a) citovaného zákona by pro svou obecnost, blížící se již výše zmíněné generální prevenční klauzuli podle občanského zákoníku, vyžadovalo podle shora uvedeného nálezu Ústavního soudu nutnost „zvlášť pečlivě zkoumat, zda lze usuzovat na nedbalostní jednání pachatelky, konkrétně na rozpor jejího jednání s požadavky náležité péče a předvídatelnosti účinku a následku“; k tomu zdůraznil, že při nevědomé nedbalosti (která v předmětné věci plyne z popisu skutku, byť ne z odůvodnění rozsudku), nelze učinit posouzení zavinění obviněné osoby bez důkladné znalosti kontextu celého případu, když podle Ústavního soudu nesmí dojít k tomu, že „se osobě z hlediska trestního práva přičtou veškeré následky jejího protiprávního jednání, byť jakkoli triviálního“.
16. Státní zástupce proto dospěl k závěru, že z tohoto pohledu odsuzující rozsudek nalézacího soudu nemůže obstát. Dovolateli bylo totiž prokázáno jen to, že se rozjel v okamžiku, kdy poškozený v žádném kontaktu s jeho vozidlem nebyl, a že to, že poškozený uchopil vnější kliku dveří vozidla řidiče, si dovolatel uvědomil až v okamžiku, kdy se poškozený kliky pustil; příčinou smrti poškozeného pak byl jeho pád na zem v příliš rychlém běhu rychlostí 17,5 km/h, a nikoliv to, že by jej snad vozidlo srazilo, přičemž k přejetí nohy poškozeného levým zadním kolem došlo až po jeho pádu. Pak se ovšem popsaná situace z pohledu řidiče vozidla nijak neliší od oblíbené hry malých dětí běžících po chodníku vedle rozjíždějícího se vozidla; pak by také po řidiči tohoto vozidla bylo nutno žádat, aby rozjíždění přerušil, a zejména aby nedosáhl takové rychlosti, ve které by mohlo souběžně běžící dítě spadnout a způsobit si zranění; navíc dítě je skutečně osobou, k níž je třeba přistupovat v silničním provozu se zvýšenou opatrností. V případě, že by souběžně běžící dítě spadlo a tím se zranilo nebo usmrtilo, odpovídal by za jeho zranění řidič, ačkoliv by vůbec nedošlo ke kontaktu s jeho vozidlem.
17. Takové závěry státní zástupce považoval za absurdní a zopakoval, že rychlost běhu byla vlastním rozhodnutím poškozeného, zjevně nezávislá na jednání dovolatele; ani kdyby tento viděl, že poškozený se kliky dveří vozidla skutečně drží (což mu podle skutkové věty prokázáno nebylo), nemohl nijak ovlivnit okamžik, kdy se jí poškozený ve vlastním zájmu pustí, a nebylo možno na něm požadovat ani, aby předpokládal, že poškozený se jí včas nepustí. Za zásadní přitom považoval, že po řidiči nelze požadovat, aby přerušil rozjíždění svého vozidla jen z toho důvodu, že se souběžně s vozidlem rozběhl chodec, a to tím spíše, jedná-li se o opilce se zcela zjevným záměrem ze zlomyslnosti obtěžovat řidiče takového vozidla.
18. Na základě uvedených skutečností státní zástupce usoudil, že z popisu skutku v odsuzujícím rozsudku nelze u dovolatele dovodit porušení povinnosti podle §5 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu, avšak ani porušení obecné prevenční povinnosti podle §4 písm. a) tohoto zákona (jíž se soudy ani nezabývaly). Oba soudy nižších stupňů tak kladly na dovolatele nároky, které byly ve smyslu shora citovaného nálezu Ústavního soudu neoprávněně vysoké. V návaznosti na to uvedl další případné absurdní úvahy ohledně srovnatelných situací, kdy příčinou pádu poškozeného by mohlo obdobně být, pokud by se držel např. něčího motocyklu, něčího jízdního kola, někým taženého vozíku, někým tlačených stavebních koleček nebo za rameno jiného chodce; jestliže by obviněný byl právě oním jiným chodcem, pak by podle úvah soudů obsažených v napadeném rozhodnutí postačovalo, aby ve snaze uniknout obtěžování ze strany poškozeného se rozběhl tak rychle, že by se poškozený jeho ramene neudržel a pádem na zem by se smrtelně zranil. Pak by ovšem bylo trestné i jednání obtěžované ženy, která se rozběhne, aby se vyhnula fyzickému kontaktu dotěrného opilce; pokud by se totiž tento běžící opilec neudržel její ruky a pádem si způsobil zranění, také ona by nesla trestní odpovědnost za jeho zranění nebo smrt. K uvedené problematice poukázal též na úvahy obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 8 Tdo 763/2015, z něhož citoval zejména to, že „…pokud by se totiž na jedné straně připustila nemožnost bránit se nevhodnému (v posuzované věci vyloženě obtěžujícímu) jednání opilého občana, musela by se na druhé straně současně dovodit takřka bezbřehá trestní odpovědnost toho, kdo se chce takovému jednání pouze bránit …“.
19. K posuzovanému skutku státní zástupce ještě poznamenal, že ve vozidle dovolatele se v té době nacházelo jeho malé dítě a jeho družka (sestra poškozeného), což jistě podpořilo jeho zájem uzamknout dveře, z místa se co nejrychleji vzdálit a vyhnout se hrozícímu konfliktu. Uzavřel proto, že podle jeho názoru nelze obviněnému přičítat odpovědnost za smrtelný následek, který si poškozený způsobil svým pádem na zem, když se svévolně a ve zjevně zlomyslném úmyslu jej obtěžovat sám rozhodl uchopit kliku dveří jeho rozjíždějícího se vozidla a běžet vedle něj. Podstata námitek obviněného týkajících se subjektivní stránky jeho jednání tak odpovídala důvodům dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. (i když současně bylo dovolání podáno dílem z jiných důvodů) a tyto výhrady byly rovněž důvodné, neboť popsaný skutek nebyl pro absenci subjektivní stránky trestným činem, a jestliže byl jako trestný čin posouzen, pak je takový rozsudek nalézacího soudu založen na nesprávném právním posouzení skutku podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a pokud přesto odvolací soud rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku proti tomuto rozsudku, byl tím naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
20. Státní zástupce proto v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu nalézacího a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil rovněž veškerá rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle §265m odst. 1 tr. ř. a obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby. Současně z hlediska §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání.
21. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 9. 5. 2016). Obviněný ve své replice k němu ze dne 12. 5. 2016 uvedl, že se plně ztotožňuje se závěry státního zástupce, a to zejména o tom, že svým jednáním neporušil žádnou povinnost podle zákona o silničním provozu, mezi ním a smrtelným následkem není příčinná souvislost (tento si způsobil poškozený pádem na zem v důsledku svého jednání, když ve zjevně zlomyslném úmyslu jej obtěžovat se sám rozhodl uchopit kliku dveří rozjíždějícího se vozidla a běžet vedle něj, tj. hlavní příčinou následku bylo samotné jednání poškozeného, jež mu nelze klást za vinu), a tudíž soudy kladly na jeho jednání nepřiměřené nároky. V návaznosti na tyto okolnosti dovolatel souhlasil s názorem státního zástupce, že daná věc má v prvé řadě rozměr ústavní, kdy je třeba zabývat se tím, zda a jaké požadavky lze klást na toho, kdo čelí svévolnému a navíc zlomyslnému jednání jiné osoby. V závěru své repliky se bezezbytku ztotožnil rovněž se závěrečným návrhem státního zástupce a ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [ §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
23. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
24. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
25. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa) .
26. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že odvolání obviněného (a též odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně a poškozených K. K., A. K., B. K. a V. K.) ve veřejném zasedání podle §256 tr. ř. zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod přichází v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
27. Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
28. Z tohoto pohledu je zřejmé, že část námitek dovolatele pod citovaný dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) nelze podřadit. Jde zejména o jeho výhrady, že soudy obou stupňů vycházely při posuzování jeho jednání z presumovaných skutečností, které neměly oporu v provedeném dokazování, porušily ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř. a nerespektovaly princip presumpce neviny a pravidlo in dubio pro reo. K argumentaci tohoto druhu Nejvyšší soud konstatuje, že směřuje do hodnocení provedených důkazů a do oblasti skutkových zjištění, takže nejde o námitky, které by se týkaly otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotněprávního posouzení. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má vztah ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se právě jen otázek skutkových.
29. Jestliže přitom obviněný namítl, že v dané věci byla skutková zjištění v extrémním rozporu s provedenými důkazy a v konečném důsledku i s právními závěry soudů obou stupňů, Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.). Z významných judikaturních rozhodnutí Ústavního soudu z poslední doby se nabízí citovat část stanoviska jeho pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, publikovaného pod č. 40/2014 Sb., podle něhož (srov. jeho bod 26.) závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4, 90 a 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. Dovolací řízení se tak nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání.
30. V tomto směru Nejvyšší soud (v plné shodě s přiléhavým vyjádřením státního zástupce) shledal, že ačkoliv dovolatel ve svém podání výhradu tzv. extrémního nesouladu uplatnil, podstatou jeho argumentace byl nesouhlas s právní kvalifikací daného skutku jako přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku v důsledku chybného posouzení jeho subjektivní stránky, tj. zavinění, a to ve formě vědomé nedbalosti, přičemž současně vyslovil názor, že v daném případě absentovalo jeho zavinění též ve formě nedbalosti nevědomé, a tudíž posuzovaný skutek není trestným činem. Uvedenou argumentaci pak konkrétně rozvedl tvrzením o tom, že (ve stručnosti, podrobně je obsah jeho dovolání rozveden již výše pod body 7 až 10 odůvodnění tohoto usnesení) svým jednáním neporušil žádnou povinnost podle zákona o silničním provozu, mezi ním a smrtelným následkem není příčinná souvislost (tento si způsobil poškozený pádem na zem v důsledku svého jednání, když ve zjevně zlomyslném úmyslu jej obtěžovat se sám rozhodl uchopit kliku dveří rozjíždějícího se vozidla a běžet vedle něj), že hlavní příčinou následku bylo samotné jednání poškozeného, jež mu nelze klást za vinu, a tudíž soudy kladly na jeho jednání nepřiměřené nároky.
31. Takové dovolatelovy námitky odpovídají tvrzenému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., takže Nejvyšší soud nemohl shledat důvody pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř. Proto ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.
32. Po tomto přezkoumání Nejvyšší soud (ve shodě s vyjádřením státního zástupce) dospěl k závěru, že dovolání obviněného je důvodné a argumentace v něm relevantně uplatněná je v podstatě správná a výstižná.
33. Trestní zákoník ve svém §13 odst. 1, který navazuje na čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), stanoví, že „ trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje jako trestný, a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně “. Těmi jsou vedle věku a příčetnosti i znaky skutkové podstaty trestného činu, a to konkrétně protiprávnost, objekt, objektivní stránka, subjekt a subjektivní stránka. Není-li některá z těchto složek naplněna, o trestný čin se nejedná. K obligatorním znakům objektivní stránky všech trestných činů náleží jednání, škodlivý následek a příčinná souvislost mezi nimi.
34. K této problematice je zapotřebí (alespoň stručně a v souladu s odbornou literaturou) uvést, že příčinný vztah (kauzální nexus) spojuje jednání s následkem. Je tedy dalším obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu, a proto pachatel může být trestně odpovědný za trestný čin jen tehdy, pokud svým jednáním skutečně způsobil trestněprávně relevantní následek. Není-li zde příčinný vztah, nelze mu k tíži přičítat následek, což pak vede k tomu, že odpadá i jeho trestní odpovědnost. Základem příčinného vztahu je teorie podmínky ( conditio sine qua non ), podle níž je příčinou každý jev, bez něhož by jiný jev buď vůbec nenastal, anebo nenastal způsobem, jakým nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času apod.).
35. Zmíněná teorie podmínky, zakládající v samotném pojetí conditio sine qua non příliš širokou odpovědnost, je v trestněprávní nauce korigována především za použití zásad umělé izolace jevů a gradace příčinné souvislosti (konkrétního zkoumání příčinných vztahů), jakož i zkoumáním vztahu kauzality a zavinění a s ním souvisejícím tzv. přerušením příčinné souvislosti . V příčinném vztahu je třeba především izolovat jednání v trestněprávním smyslu, trestněprávní příčinu a trestněprávní následek ( zásada umělé izolace jevů ). Požadavek trestněprávně relevantního příčinného vztahu znamená, že určitá osoba může být trestná jen tehdy, jestliže svým protiprávním jednáním, které naplňuje znaky trestného činu , následek důležitý z hlediska skutkové podstaty trestného činu skutečně způsobila .
36. Příčinnou souvislost je třeba zkoumat vždy konkrétně na základě zjištěných okolností případu se zdůrazněním hlavních a rozhodujících příčin, což však na druhé straně neznamená, že jen hlavní příčiny jsou právně relevantní a že je možno zcela vyloučit příčiny vedlejší či podřadné. Důležité ovšem je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou . Míra způsobení následku je jednou z okolností, které určují povahu a závažnost činu. Vývoj příčinné souvislosti musí být zahrnut zaviněním. Základním předpokladem trestní odpovědnosti je bezpečné zjištění příčinného působení jednání obviněného na společenské vztahy chráněné trestním zákonem a toho, zda toto jednání nese znaky zavinění ve smyslu §15 a 16 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 1963, sp. zn. Tzv 8/63, publikované pod č. 46/1963 Sb. rozh. tr.). Zavinění totiž musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1980, sp. zn. 2 Tz 10/80, publikovaný pod č. 20/1981 Sb. rozh. tr.). Vývoj příčinné souvislosti musí být zahrnut zaviněním alespoň v hrubých rysech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1980, sp. zn. 2 Tz 10/80, publikovaný pod č. 20/1981 Sb. rozh. tr., a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 1981, sp. zn. 5 Tz 66/80, publikované pod č. 21/1981 Sb. rozh. tr.). U nedbalostních trestných činů – jak tomu mělo být podle pravomocného odsuzujícího rozsudku i v posuzovaném případě – je třeba u pachatele dovodit, že si měl a mohl alespoň představit, že se nastalý příčinný průběh může takto rozvinout.
37. Z tzv. právní věty výroku o vině rozsudku nalézacího soudu (s níž se ztotožnil i soud odvolací) se podává, že soud dospěl k závěru, že obviněný svým jednáním popsaným v tzv. skutkové větě tamtéž jinému z nedbalosti způsobil smrt , a tím spáchal přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku.
38. Trestného činu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje nedbalost [§16 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku], přičemž zavinění z nedbalosti není vyloučeno spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného.
39. Hranice okolností, které může či nemůže řidič předvídat, nelze dovozovat pouze hypoteticky, ale je třeba vycházet z objektivních okolností konkrétní dopravní situace, která může být charakterizována celou řadou faktorů. Z hlediska zavinění z nedbalosti to pak znamená, že kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z pravidel silničního provozu zde existuje i subjektivní vymezení, jež spočívá v míře opatrnosti, kterou je schopen řidič v konkrétním případě vynaložit. O zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 182/2001, publikované pod č. 43/2002 Sb. rozh. tr. a též v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu ve Svazku 11/2002 pod č. T 279). Pro úplnost je vhodné zmínit jednak, že v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 1981, sp. zn. 3 Tz 20/81, publikovaném pod č. 43/1982 Sb. rozh. tr., je vyjádřena zásada, že řidič motorového vozidla může spoléhat na dodržení dopravních předpisů ostatními účastníky provozu na pozemních komunikacích, nevyplývá-li z konkrétní situace opak (tato zásada tzv. omezené důvěry v dopravě se uplatňuje nejen v dopravě silniční, ale i v ostatních druzích dopravy, řidič je však zároveň povinen zachovávat patřičnou opatrnost), a dále i to, že po účastníkovi silničního provozu nelze spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky a aby tomu přizpůsobil své počínání (srov. jednak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve Svazku 11/2005 pod č. T 746, jednak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 6 Tdo 143/2011, a také Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až §421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1501 až 1517).
40. Subjektivní stránka charakterizuje trestný čin z hlediska jeho vnitřní stránky (na rozdíl od objektivní stránky trestného činu, jejímiž znaky jsou jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem) a jejím obligatorním znakem je zavinění jakožto vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Zavinění má dvě formy, a to úmysl (§15 tr. zákoníku) a nedbalost (§16 tr. zákoníku). A jelikož v posuzovaném případě může reálně přicházet v úvahu – přes odlišný názor státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně v podané obžalobě – jen zavinění z nedbalosti, bude v následujícím textu soustředěna pozornost právě na tuto formu zavinění.
41. Nedbalostní zavinění trestní zákoník vymezuje při neexistenci volní složky pomocí složky vědění (intelektuální, vědomostní, rozumové), která tu buď je, nebo není. Kvalitativní rozdíl oproti úmyslu je ve volní složce, která u nedbalosti chybí, neboť tu není vůle spáchat trestný čin (jednání samo je však i zde aktem vůle pachatele, která však směřuje k cíli z hlediska trestního práva nezávadnému). Nedbalost je tedy možno obecně vymezit tak, že pachatel zanedbáním povinné opatrnosti při svém jednání způsobí nezamýšlený trestněprávně relevantní následek. Trestní zákoník rozlišuje nedbalost vědomou [pachatel věděl , že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal , že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí – §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] a nedbalost nevědomou [pachatel nevěděl , že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl – §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
42. Podle §5 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu je řidič povinen (kromě povinností uvedených v §4 tohoto zákona) dbát zvýšené opatrnosti zejména vůči dětem, osobám s omezenou schopností pohybu a orientace, osobám těžce zdravotně postiženým a zvířatům, brát ohled na vozidlo přepravující děti, řidiče začátečníka nebo osobu těžce zdravotně postiženou označené podle prováděcího právního předpisu a na výcvikové vozidlo označené podle zvláštního právního předpisu . Za osoby s omezenou schopností pohybu a orientace se přitom podle §2 písm. b) vyhlášky č. 174/1994 Sb., kterou se stanoví obecné technické požadavky zabezpečující užívání staveb osobami s omezenou schopností pohybu a orientace (na niž citovaný zákon odkazuje), považují osoby postižené pohybově, zrakově a sluchově, osoby pokročilého věku, těhotné ženy a rodič s dětmi do věku tří let .
43. Při aplikaci těchto zákonných a teoretických východisek na posuzovaný případ Nejvyšší soud dospěl k závěru, že skutková zjištění obsažená ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ani ve spojení s odůvodněním rozhodnutí soudů obou nižších instancí u obviněného zákonný znak zavinění ve formě nedbalosti, a to nedbalosti vědomé podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve vztahu k trestnému činu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku přesvědčivě nenaplňují. K tomu je třeba doplnit, že soud prvního stupně, na rozdíl od odůvodnění svého rozsudku [srov. jeho stranu 14, kde zhodnotil jednání obviněného právě jako nedbalost vědomou ve smyslu §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], použil v tzv. skutkové větě k vyjádření subjektivní stránky jednání obviněného v této formě takové slovní obraty, které odpovídaly spíše zavinění ve formě nevědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (obviněný „… mohl vědět , že se O. K. nachází v bezprostřední blízkosti vozidla a snaží se otevírat dveře u řidiče … mohl předpokládat , že se O. K. chytne madla kliky … mohl vidět poškozeného a mohl předpokládat , že může dojít i k ohrožení zdraví O. K. …“ ). Uvedeného rozporu si nevšiml (a svou argumentací jej v podstatě prohloubil) ani soud odvolací, jenž na jedné straně uvedl, že obviněný „… tímto svým jednáním … porušil §5 odst. 1 písm. b), písm. d) zákona o silničním provozu, čímž naplnil subjektivní stránku ve formě vědomé nedbalosti“ (srov. stranu 12 dole odůvodnění jeho usnesení), aby na straně druhé takový závěr odůvodnil tak, že obviněný „… mohl předejít smrtelnému následku, … mohl a měl předvídat reálné nebezpečí při rozjíždění, … si měl počínat při rozjíždění tak, aby měl prakticky jistotu , že nemůže mezi vozidlem a poškozeným dojít ke kontaktu“ (srov. stranu 13 tamtéž).
44. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu, s nimiž se plně ztotožnil i soud odvolací a která nemá důvodu zpochybňovat ani soud dovolací, se poškozený chytil madla kliky levých předních dveří vozidla obviněného krátce po jeho rozjezdu … po uplynutí doby cca 08,24-08,28 sekundy a ujetí dráhy 26,5-26,7 metrů, kdy se vozidlo i O. K. pohybovali stejnou rychlostí cca 17,5 km/h došlo k odpoutání O. K. od vozidla a jeho pádu obličejem na vozovku a smýkání těla po vozovce, při kterém došlo k najetí levého zadního kola uvedeného vozidla na oblast hlezna a nártu pravé dolní končetiny poškozeného, přičemž O. K. v důsledku uvedeného jednání utrpěl mnohačetná poranění … když v důsledku uvedených zranění zemřel. Při stanovení průběhu nehodového děje soud prvního stupně vycházel ze znaleckého posudku znalce Ing. Jaroslava Sedláka, Ph. D. (znalce v oboru doprava, odvětví doprava městská, silniční se specializací technické posudky o příčinách silničních nehod) ze dne 22. 6. 2014 (č. l. 386 až 456 spisu), a to jedné ze tří variant události zde popsaných, a dále ze znaleckého posudku znalců MUDr. Bc. Milana Votavy a MUDr. Martina Zemana (znalců v oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství) včetně doplňku pitevního protokolu (č. l. 350 až 385 spisu).
45. Z uvedených listinných důkazů a rovněž z pitevního protokolu (č. l. 281 až 307 spisu), vypracovaného rovněž posledně jmenovanými znalci v oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, je třeba poukázat na následující skutečnosti z nich vyplývající. Co se týče mechanismu vzniku poranění poškozeného „… pitvou nebyla nalezena žádná taková poranění, která by odpovídala přejetí … těla vozidlem … ke smrtelnému zranění hlavy došlo … pádem s následným úderem do oblasti čela. Po pádu na obličej zřejmě došlo i k sunutí těla po nerovném povrchu (vozovce) …“ (pitevní protokol, č. l. 305 spisu); „… zranění vznikla pasivním tupým násilím zcela odpovídajícím nekontrolovanému a nekoordinovanému pádu O. K. na terén vozovky, s úderem čelní části krajiny hlavy a následným sunutím přední části těla po jeho povrchu … ke zmíněným úrazovým změnám v oblasti hlezna a nártu pravé dolní končetiny došlo pravděpodobně následkem najetí či přejetí této části končetiny levým zadním kolem vozidla … až po pádu jmenovaného na vozovku … k přejetí jiné části těla jmenovaného však nedošlo …“ (doplnění pitevního protokolu, č. l. 379 a 380 spisu). Současně je třeba zdůraznit, že ze skutkových zjištění neplyne, že by obviněný viděl poškozeného, jak se v okamžiku rozjezdu vozidla drží kliky dveří vozidla, neboť shora jmenovaný znalec z oboru dopravy nevyloučil (s ohledem na večerní dobu a světelné podmínky zimního období), že jej obviněný nemusel vidět.
46. Z uvedených skutečností je zřejmé, že obviněný se s vozidlem rozjel v okamžiku, kdy poškozený s ním nebyl v žádném kontaktu, a to, že tento se kliky vozidla chytil, a následně upadl, si uvědomil až v okamžiku, kdy se poškozený kliky pustil, přičemž příčinou smrti byl jeho nekontrolovaný a nekoordinovaný pád na vozovku (po němž došlo k přejetí dolní končetiny poškozeného), nikoliv to, že jej vozidlem srazil a přejel. Za takové situace ovšem nelze dovodit porušení povinnosti řidiče ze strany obviněného ve smyslu §5 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu, neboť mezi jednáním obviněného a způsobeným smrtelným následkem u poškozeného neexistuje příčinná souvislost a v jednání obviněného absentuje zavinění ve formě vědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku , které rozporuplně a nepřesvědčivě shledaly oba soudy nižších stupňů.
47. V daném případě nejsou bez významu ani související okolnosti daného nehodového děje, jež mu předcházely a které jej provázely. Obviněný poškozeného, jenž byl značně podnapilý (ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, vypracovaného znalcem Mgr. Janem Pivničkou vyplývá, že měl v krvi 3,26 g/kg etanolu, což odpovídalo stavu označovanému jako otrava jedince alkoholem), vezl domů z rodinné návštěvy na naléhání rodičů své přítelkyně (sestry poškozeného), vysadil jej u domu, kde bydlel, a vzhledem k tomu, že již měl zkušenost s tím, že tento býval v takovém stavu agresivní a ostatní obtěžoval, a též s ohledem na pozdní večerní hodinu, kdy se chtěl s přítelkyní a jejich malým synem vrátit co nejrychleji domů, měl zájem vyhnout se případnému konfliktu s ním, uzamkl dveře a z místa odjel; poškozený se krátce po rozjezdu vozidla obviněného rozhodl chytit za kliku dveří a běžel vedle něj, následně se od vozidla odpoutal, upadl obličejem na vozovku, a po tomto pádu došlo k najetí levého zadního kola vozidla na jeho dolní končetinu. Příčinou smrtelného následku v daném případě tedy nebylo zaviněné jednání obviněného ve formě vědomé nedbalosti, nýbrž nekontrolovaný a nekoordinovaný pád poškozeného na vozovku, k němuž došlo v důsledku jeho vlastního chování. Obviněnému proto nelze přičítat za takový následek trestní odpovědnost, jelikož takové posouzení by bylo kladením nepřiměřených nároků na jeho jednání.
48. Nejvyšší soud na základě shora rozvedených skutečností a z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 4 To 70/2015, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 43 T 1/2015, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil. Podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, neboť již jeho odsuzujícím rozsudkem bylo založeno chybné rozhodnutí o podané obžalobě.
49. Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, na němž v prvé řadě bude, aby se zabýval otázkami uvedenými v předchozí části odůvodnění tohoto usnesení, a to ve vztahu k subjektivní stránce daného trestného činu. Nejvyšší soud neukládá nalézacímu soudu za povinnost provedené dokazování dále doplňovat, vyjde-li ovšem v průběhu dalšího řízení najevo potřeba provést další důkazy, na něž v tomto stadiu řízení nemohlo být pamatováno, bude samozřejmě povinností nalézacího soudu takovéto důkazy provést. V návaznosti na to pak bude muset již tento soud věnovat pozornost otázce právní kvalifikace zjištěného skutku, jakož i dalším v úvahu přicházejícím výrokům.
50. Stěžejní otázkou, jíž se bude muset zabývat již nalézací soud, je, zda jednání obviněného lze posoudit jako zaviněné jednání ve formě nevědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, tj. že nevěděl, že jím může způsobit smrt poškozeného, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl; takové jednání obviněného vykazující zavinění ve formě nevědomé nedbalosti by přicházelo v úvahu právně posoudit jako trestný čin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku. V opačném případě – tedy pokud by soud nedovodil zavinění obviněného ani v takovéto formě – by byly dány důvody pro zprošťující výrok podle §226 písm. b) tr. ř., jak navrhoval ve svém vyjádření státní zástupce.
51. V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že i kdyby se již v této fázi trestního řízení ztotožnil s uvedeným závěrem státního zástupce, nemohl by postupovat podle §265m odst. 1 tr. ř. a obviněného podle výše citovaného zákonného ustanovení obžaloby zprostit, a to především proto, že takové jeho rozhodnutí jakožto soudu dovolacího by bylo v návaznosti na předcházející odsuzující rozhodnutí soudů obou nižších instancí rozhodnutím překvapivým a tím negativně zasahujícím do soudního řízení v tom smyslu, že by jím bylo stranám odebráno právo podat proti němu řádný opravný prostředek.
52. Vrací-li se věc do stadia řízení před soudem prvního stupně, pak není od věci ani poukaz na ustanovení §182 tr. ř. Pokud by se totiž státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně identifikovala s výše uvedeným právním názorem státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství, že žalovaný skutek není pro absenci subjektivní stránky trestným činem, mohla by vzít obžalobu zpět (mohla by tak učinit až do doby, než se soud prvního stupně odebere k závěrečné poradě; a jelikož již bylo v minulosti zahájeno hlavní líčení, další podmínkou by bylo, pokud by obviněný netrval na jeho pokračování). Zpětvzetím obžaloby by se věc vrátila do přípravného řízení.
53. Jen pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že soud, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (srov. §265s odst. 1 tr. ř.). A jelikož napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného obviněným, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (srov. §265s odst. 2 tr. ř.).
54. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním obviněného a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 6. 2016
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu