ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.696.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 696/2016-51
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 6. 2016 o dovolání obviněného M. T. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 1 To 88/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 81 T 6/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. T. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 81 T 6/2015, byl obviněný M. T. uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), c), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c), e), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. zákoníku, jichž se dopustil činem popsaným tak, že
dne 8. 8. 2014 kolem 17.00 hodin v P.– P., okres P., u tzv. „Myší díry“ vedoucí od ulice L. k ulici S. a T., která je tvořena dvěma podjezdy železniční tratě, zastoupil před druhým podjezdem od ulice L. cestu na jízdním kole jedoucí „PIVOŇCE“ *) s tím, že je zde cesta uzavřená, načež „PIVOŇKA“ odbočila na polní cestu, kam ji následovala za ní na kole jedoucí její sestra „KOPRETINA“ *), a její matka R. V., obviněný je poté dohnal a R. V. přiložil nůž ke krku, na to R. V. zakřičela na dcery, ať utíkají pryč, na což obviněný reagoval tak, že na nezletilé zavolal, ať se okamžitě vrátí nebo jejich matku podřeže, nezletilé se proto vrátily zpět, přičemž se obviněný R. V. ptal, zda má u sebe mobilní telefon a chtěl, ať z něj vytáhne SIM kartu, kdy poškozená vytáhla mobilní telefon iPhone 4S, v hodnotě 5.600 Kč a sdělila mu, že SIM kartu vytáhnout neumí, nato jí obviněný mobilní telefon vzal, dal si jej do kapsy kalhot, následně všem přikázal, aby šly dál směrem do travnatého porostu, přitom jim vykládal, že se zapletly do obchodu s drogami, že teď musí jít všechny tři s ním, jinak se vše prozradí a uklidňoval je, že když budou v klidu, tak je poté nechá odejít, jen co se obchod uskuteční, na to obviněný kousek poodešel a telefonoval nebo předstíral, že telefonuje, kdy v tomto okamžiku poškozené odhodily svá jízdní kola a začaly z místa utíkat, obviněný je však doběhl a začal jim vyhrožovat, že je podřeže, poté nezletilým řekl, aby seděly u stromu a dívaly se směrem do pole, a R. V. přikázal, aby s ním šla na kopec tvořící železniční násep s tím, že si ukrátí chvíli, obviněný se zde posadil na zem a po R. V., která klečela pod ním, požadoval rozepnutí kalhot, vytažení penisu a orální uspokojování, což poškozená odmítala, prosila jej, aby to nedělal, protože je jí to nepříjemné a má zde děti, ale obviněný jí na to sdělil, že to tedy bude dělat některá z jejích dcer, proto ho R. V. začala orálně uspokojovat, avšak nezletilé do toho plakaly a volaly na matku, načež obviněný R. V. znovu ukázal nůž a přikázal jí, aby dcerám řekla, ať nekřičí, poté jim řekl, že půjdou všichni na jiné místo, načež je zavedl kousek dál do travnatého porostu, nezletilým přikázal, aby seděly a dívaly se opačným směrem, obviněný stál a po R. V., která klečela před ním, požadoval znovu orální uspokojování, čemuž se R. V. ze strachu podvolila, avšak nezletilá „KOPRETINA“ *) do toho stále plakala a opakovaně volala na matku, načež obviněný všechny přinutil přesunout se na jiné místo, kde nezletilým řekl, aby si lehly na břicho, obličejem k zemi, hlavou směrem od matky a nařídil R. V., aby si sundala sukni a kalhotky, čemuž se ze strachu podvolila, a když klečela, tak obviněný penisem zezadu vnikl do její pochvy, ale protože nezletilé pořád plakaly, otáčely se a volaly na matku, obviněnému opadávalo vzrušení, proto řekl, ať ho R. V. uspokojí pusou, což poškozená ze strachu učinila až do ejakulace obžalovaného do jejích úst, kdy ji donutil, aby sperma spolykala a ukázala mu, že tak skutečně učinila, obviněný dále po R. V. požadoval její občanský průkaz, který poškozená u sebe neměla, proto se jí opakovaně ptal na její jméno, jména jejích dětí a adresu jejich bydliště, a současně všem třem poškozeným vyhrožoval, že si je vyfotografoval mobilním telefonem a jestli jeho jednání oznámí na policii, tak nezletilým udělá to, co jejich matce, najde si je a všechny je zabije, poté si vzal dámské trekové kolo R. V., zn. Kellys, bílé barvy v hodnotě 5.700 Kč, batoh z rifloviny ve kterém byly plavky, klíče od garáže a další drobné předměty nepatrné hodnoty, a z místa na jízdním kole odjel, kdy odcizením věcí způsobil R. V. celkovou škodu ve výši nejméně 11.300 Kč, přičemž s ohledem na tělesnou konstituci „KOPRETINY“ a „PIVOŇKY“ si obviněný musel být vědom toho, že se jedná o osoby mladší osmnácti let,
a tímto jednáním obviněný u R. V., „PIVOŇKY“ a „KOPRETINY“ zapříčinil vznik a rozvoj posttraumatické stresové poruchy, která u všech poškozených trvala i v době jejich psychiatricko-psychologického vyšetření dne 6. 2. 2015, kdy posttraumatická stresová porucha se u R. V. projevovala zejména poruchami spánku, úzkostnými a depresivními stavy a opakovaným oživováním traumatizující události, u „PIVOŇKY“ se projevovala zejména významnými poruchami spánku s oživováním traumatizující události, emoční stažeností a úzkostnými stavy, kolísáním nálad, pocity viny a narušeným vztahem s matkou, a u „KOPRETINY“ se projevovala zejména významnými poruchami spánku s oživováním traumatizující události, úzkostnými a neurotickými stavy a obavami o matku, což podstatným způsobem snižovalo kvalitu života všech poškozených,
přičemž obviněný se tohoto jednání dopustil přesto, že byl pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 9. 6. 2011, sp. zn. 5 T 50/2011 odsouzen mimo jiné pro přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku dílem dokonaný, dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a pro přečin krádeže podle §205 odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, přičemž z výkonu tohoto trestu byl podmíněně propuštěn dne 26. 3. 2014.
2. Za tyto trestné činy byl obviněný M. T. odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody.
3. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku usnesením ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 1 To 88/2015, jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu obviněný podal prostřednictvím obhájce z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proti všem výrokům dovolání. V jeho obsahu nejprve zdůraznil, že čin, jenž mu je kladen za vinu, nespáchal, i když se v okolí inkriminovaného místa v době páchání trestné činnosti nacházel, a že poškozené poprvé viděl až při rekognici v budově Policie České republiky v Přerově. Soudům obou stupňů vytkl, že se nevypořádaly s pochybnostmi svědčícími v jeho prospěch, které rozdělil do 10 bodů, a ke každé z nich vyjádřil své důvody.
5. Nejprve (bod 1.) obviněný zdůraznil, že v minulosti sice byl trestán, ale za jinou než násilnou či sexuální trestnou činnost, a že v předchozích trestních řízeních spolupracoval s policejními orgány, ke všem trestným činům se vždy doznal a udělené tresty následně mlčky přijímal. K nedostatku motivace poukázal na to (bod 2.), že ke spáchání označených trestných činů neměl logického důvodu přesto, že v době, kdy k nim mělo dojít, byl sice z předešlého dne pod vlivem drog, avšak i podle soudní znalkyně, věděl, co činí. V době spáchání činu prožíval několik měsíců zcela nový harmonický a intenzivní partnerský vztah s přítelkyní S. D., společně zařizovali nově pronajatý byt a přemýšleli dokonce o založení rodiny, intimní styk byl častý a oba si jej užívali. Za těchto okolností by bylo jen těžko vysvětlitelné jednání obviněného vůči poškozené, a to dokonce za přítomnosti jejích nezletilých dcer, protože obviněný nepotřeboval vyhledávat sexuální uspokojení mimo svůj vztah a vynucovat si ho výsostně asociálním způsobem popsaným ve výroku napadeného rozhodnutí.
6. Obviněný dále vytkl (bod 3.), že průběh znásilnění je založen pouze na tvrzení samotné poškozené, neboť žádná z nezletilých dcer ve svých výpovědích spáchání takového jednání nepotvrzuje, a to přesto, že na místě samém byly přítomny po celou dobu útoku vůči poškozené. Pokud popisují nůž v ruce pachatele při páchání trestného činu vydírání či vyhrožování, nevztahují jej ke znásilnění, které nepotvrdila ani detailní lékařská prohlídka těla poškozené, ani žádná stopa DNA.
7. Pochybnosti obviněný vznesl (body 4., 5. a 10.) i ohledně popisu pachatele a provedené rekognici, neboť nepovažuje za pravdivé tvrzení poškozených, že pachatel měl špinavé ruce se zažranou špínou, neboť jeho ruce byly foceny 24 hodin po spáchání činu a byly čisté a bez jakékoli zažrané špíny. Konstatoval, že na vnitřní straně lýtka má malé tetování ve tvaru srdíčka o velikosti 2,5 cm, a přestože se jedná o zásadní markant na jeho těle, poškozená R. V. se o něm při popisu pachatele nezmínila, i když jej musela při orálním styku vidět. Na rozdíl od samotné poškozené si však jakéhosi tetování na noze u pachatele všimly obě děti, a to dokonce ze vzdálenosti několika metrů, každé z nich jej však popsalo jinak. Za nepravdivý údaj poškozené R. V. považoval i tvrzení o délce vlasů, že pachatel měl delší vlasy než obviněný a že si je musel zkrátit. Obviněný tuto verzi vyvrací poukazem na fotodokumentaci z baru P., z níž vyplývá, že si délku vlasů během předmětného dne neupravoval. Proti rekognici prováděné s poškozenou R. V. namítal, že jej při prvním pokusu neoznačila, při druhém jej sice poznala, avšak s tím, že si není jistá. Nepovažoval za objektivní závěr o tom, že rekognice prokázala jeho vinu, protože je především opřen o znalecké zkoumání poškozené, podle kterého je poškozená perfekcionistka, která v případě nejistoty svůj postoj nesdělí, anebo o tvrzení poškozené, že si zapomněla brýle, které neměla ani při hlavním líčení, kde se i přesto bezproblémově orientovala. Obviněný průběh rekognice prováděné s dětmi poškozené, které ho označily za možného pachatele, považoval za vadný, protože neprobíhala současně s rekognicí R. V., ale s odstupem několika hodin. V tomto období mohlo dojít k jejich ovlivnění ve snaze obviněného usvědčit alespoň dodatečně, když jim v souladu s ustanoveními trestního řádu nemohl položit jakoukoli otázku, ač se jedná o rozhodující svědky.
8. Nedostatky obviněný spatřoval i u pachových stop (bod 6.), jimiž nebylo prokázáno, že oblečení, na kterém byly stopy potvrzeny, měl v době spáchání činu na sobě a nebylo výpověďmi poškozených ani dalších svědků zjištěno, jak byl oblečen. Oblečení zachycené fotodokumentací z baru P. není v rozporu s výpověďmi svědků, neodpovídá však oblečení, na kterém byly identifikovány pachové stopy. Případnou shodnost vysvětlil společným soužitím s otcem, měli společnou skříň, otec v době před činem prováděl v domě poškozené stavební práce v nedlouhé době před činem, a ustřižené džíny používal jako montérky.
9. Pod body 7. až 9. obviněný vyjádřil pochybnosti i ohledně vyhodnocení zajištěných vzorků DNA a správnosti závěrů, jež z nich soudy vyvodily. Výhrady tak vznesl proti skutečnostem, které vyplynuly ze stěrů na baterii „Lion“, na níž měla být potvrzena DNA poškozené. Neztotožnil se s tím, že soudy usoudily, že baterie, která byla u něj nalezena, je baterií z ukradeného telefonu značky iPhone, který pachatel ukradl poškozené při činu, protože soudní znalec z oboru forenzní genetiky RNDr. Jiří Fišer vyloučil jakýkoli přenos DNA na baterku schovanou uvnitř telefonu způsobem poškozenou popsaným, tedy, že by k přenosu mělo dojít před lety při výměně SIM karty. Předmětný typ telefonu je pro běžného uživatele, tj. laika, zcela nerozebíratelný, navíc výměnu SIM karty lze učinit i bez rozebrání telefonu. Pokud tak odborný ústav skutečně zkoumal baterku označeného výrobního čísla, což však z jeho zprávy nevyplývá, a DNA na baterii definoval, nebylo objasněno, jakým způsobem se DNA poškozené na baterii mohla dostat. Výhrady vznesl i ke stěrům DNA z těla poškozené, resp. proti tomu, že na nich ani v pochvě poškozené, kde bylo nalezeno sperma zcela jiného muže, nebyla zajištěna jeho DNA, s čímž se soud řádně nevypořádal.
10. Závěrem obviněný navrhl, aby dovolací soud s odkazem na §265i odst. 4 tr. ř. přezkoumal jak výrok o vině, tak i výši trestu a rozhodl tak, že se napadené rozhodnutí ruší v celém rozsahu.
11. K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který uvedl, že námitky dovolatele směřují pouze proti učiněným skutkovým zjištěním, neboť napadá proces dokazování a zpochybňuje závěry, k nimž soudy po zhodnocení důkazů dospěly. Námitky však nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů vypočtených v §265b tr. ř. Nad rámec tohoto názoru i přesto doplnil, že v posuzované trestní věci byly soudem prvního stupně zajištěny a provedeny všechny podstatné důkazy potřebné pro náležité objasnění věci, které byly pečlivě, srozumitelně a logicky soudem vyhodnoceny. Skutkový stav tak byl zjištěn při plném respektování pravidel vymezených v §2 odst. 5, 6 tr. ř. a přezkoumávaná rozhodnutí byla odůvodněna v souladu s §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. Z těchto důvodů v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. T. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť uplatnil námitky, které věcně neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů vymezených v §265b tr. ř.
12. Přestože bylo obviněnému toto vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství dne 18. 5. 2016 zasláno, svého práva na něj reagovat nevyužil.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a dále zkoumal, zda dovolání bylo uplatněno v souladu se zákonným vymezením použitého důvodu, neboť napadená rozhodnutí lze podrobit věcnému přezkoumání jen z důvodů, jež jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1, 2 tr. ř.
14. Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Tyto nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Uvedený dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Tato zásada je spojena s požadavkem, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu zásadně nestačí pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
15. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), aj.].
16. Jestliže nejsou v dovolání podaném podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tvrzeny a rozvedeny výhrady, které mají právní povahu, a nejsou jimi vytýkány vady v právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném právním posouzení, ale pouze vady skutkové spočívající v nedodržení zásad uvedených v §2 odst. 5, 6 tr. ř. nebo §125 tr. ř., jde obvykle o dovolání, které bylo podáno z jiného než zákonem vymezeného důvodu, a proto Nejvyšší soud takové dovolání zásadně věcně nepřezkoumává, pouze ho podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítne. Výjimku z tohoto zákonného vymezení představuje jen extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. O extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkem a jeho právním posouzením může jít i tehdy, pokud se zjistí tzv. opomenuté důkazy, což je kategorie důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §5 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod). Za opomenuté důkazy lze považovat i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455), či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), a další]. Nejedná se však o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích.
17. Pokud však není shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení, na něž se zákonem stanovený dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nevztahuje.
IV. K námitkám obviněného
18. Nejvyšší soud podle obsahu obviněným podaného dovolání shledal, že v něm nejsou uvedeny námitky, které by bylo možné považovat za výhradu proti právnímu posouzení skutku nebo za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jak důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. stanoví, ale že obviněný své námitky podložil argumenty, kterými vyjadřoval pochybnosti o správnosti postupu soudů při provedeném dokazování, zejména proti způsobu, jakým se vypořádaly s důkazními prostředky a jak okolnosti z nich plynoucí vyhodnotily. Tím, že obviněný vytýkal soudům obou stupňů, že dostatečně neprokázaly, že k předmětným trestným činům došlo a že je spáchal, brojil proti učiněným skutkovým zjištěním, s nimiž se neztotožnil, protože soudům vytýkal nevěrohodnost poškozených, že okolnosti, na nichž je založen závěr o znásilnění, vycházejí pouze z tvrzení samotné poškozené, a nikoliv výpovědí jejích dcer, že soudy nedůsledně posoudily výsledky provedených rekognicí, vyhodnocení pachových stop nebo DNA ze vzorků zajištěných na oblečení či na baterii telefonu. Těmito námitkami soustředěnými na postupy vycházející ze zásad zakotvených v §2 odst. 5, 6 tr. ř., jež jsou procesní povahy, zpochybňoval správnost učiněných skutkových závěrů. Přestože zásadně ve smyslu zákonem stanovených podmínek dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by Nejvyšší soud z těchto důvodů nemohl obsah podaného dovolání meritorně přezkoumávat, byl Nejvyšší soud s ohledem na takto podané dovolání povinen posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně práva na spravedlivý proces [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/2014 (uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.), bod 26.], a proto Nejvyšší soud se dovoláním obviněného z tohoto hlediska zabýval i mimo rámec zákonem vymezeného dovolacího důvodu.
19. Nejvyšší soud, s ohledem na to, že obviněným podané dovolání bylo zaměřeno na postupy v rámci dokazování, posuzoval, zda byly realizovány v souladu s procesními pravidly, proti nimž obviněný brojil, zejména posuzoval, zda soudy nezanedbaly své základní povinnosti objektivně zjistit všechny podstatné skutečnosti rozhodné pro závěr o vině obviněného. Je třeba zdůraznit, že soudy obhajobu obviněného, která je od počátku trestního řízení téměř neměnná, podrobně a pečlivě zkoumaly a respektovaly při jejím posuzování všechny zásady trestního řízení [srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/1994 (N 34/3 SbNU 257)]. Z obsahu napadených rozhodnutí a způsobu, jakým se soudy se všemi rozhodnými skutečnostmi, jakož i s výhradami obviněného vypořádaly, je potřeba upozornit, že zejména soud prvního stupně zcela zřejmou pečlivost věnoval zásadním a pro spravedlivé rozhodnutí potřebným skutečnostem a podrobně rozvedl nejen jednotlivé důkazy a jejich obsah, ale i úvahy, jimiž posuzoval tyto důkazy jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a se stejnou důsledností reagoval v přiměřené a rozumné míře na výhrady obviněného. Je proto vhodné zdůraznit, že soudy svá rozhodnutí opřely nikoliv jen o jeden důkaz, ale o celý souhrn důkazních prostředků zahrnující svědecké výpovědi poškozených R. V., „KOPRETINY“ a PIVOŇKY, znalecké posudky znalců MUDr. Karla Kunčara vypracovaného k osobě obviněného, MUDr. Tomáše Nováka a Mgr. Kateřiny Vinklárkové, MUDr. Elišky Šejnohové a PhDr. Blanky Špíškové na osoby poškozených R.V, „KOPRETINY“ a „PIVOŇKY“, svědecké výpovědi dalších osob, které přišly do kontaktu s obviněným v souvislosti se spáchanou trestnou činností, protokoly o provedených rekognicích, odborná vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví genetika a metoda pachové identifikace, listinné důkazy a další. Pro úplnost lze jen odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na stranách 5 až 22, kde provedené důkazy nejen popsal, ale i hodnotil a posuzoval, jakož i poukázal na to, jaké skutečnosti vzal za prokázané, a zabýval se také tím, které z provedených důkazů vyvracejí obhajobu obviněného, který po celou dobu trvání trestního řízení poukazoval na svoji nevinu.
20. Přestože Nejvyšší soud tento postup považuje za ucelený a soustředěný proces zahrnující vyjádření všech významných poznatků a logických uvážení a posouzení potřebných momentů i některých rozporných či nevyjasněných skutečností, lze jen pro úplnost ke konkrétním, obviněným v dovolání vyjádřeným pochybnostem zmínit, že podle obsahu spisu všechny tři rekognice, které byly v této věci konány (č. l. 164 – 171, 172 – 177, 178 – 183), byly provedeny v souladu s podmínkami vymezenými v ustanovení §104b odst. 1, 2 a 4 tr. ř., jakož i podle §104b odst. 7 tr. ř. Ve všech třech případech byla rekognice uskutečněna jako neodkladný a neopakovatelný úkon, což policejní orgán vždy zdůvodnil v protokolech o nich sepsaných a založených v trestním spise. U rekognic, které byly prováděny s nezletilými poškozenými, byl po celou dobu přítomen nejen soudce, ale rovněž zástupce orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Všem třem rekognicím pak byla přítomna obhájkyně obviněného, která, stejně jako i obviněný, žádnou námitku k průběhu rekognic nevznesla. Před každou z nich jednotlivé poškozené vzhled pachatele popsaly do příslušného protokolu o rekognici osoby podle §104b tr. ř., a teprve poté byly poškozeným ukázány osoby, mezi kterými byl začleněn i obviněný, a to v souladu s §104b odst. 3 tr. ř. Poškozená R. V. u prvního poznávání uvedla, „že nejblíže pachateli je osoba pod č. 2 (tedy obviněný), ale ne“, „ten první hlas, osoba pod č. 2, ten, co špatně četl, mohl by být, ale nejsem si jistá na sto procent“, u druhého poznávání uvedla, že „ta osoba pod číslem 1 (obviněný) mi připadá nejvíc možná, ale nemohu to říci na 100% jistotu. Osoba pod číslem 1 by to mohla být typově“ (č. l. 166). Poškozená „KOPRETINA“ v rámci prováděné rekognice uvedla, že „ta dvojka je mi povědomá podle obličeje, podobá se na něho“, „jo takový hlas měl, takhle mluvil“, „mám takový poctit, že je to on, mohl by to být pod číslem 3, je to on“ (č. l. 173 – 174), poškozená „PIVOŇKA“ uvedla, že „asi ta trojka (obviněný), jako ten obličej, vidím v něm toho chlapa, ta trojka je to on, ta trojka prostě“, „určitě je to trojka, tenhle ten hlas to byl“, při dalším poznávání pak uvedla, „čtverka (obviněný) prostě, je to prostě on, a úplně v něm vidím toho pána, prostě čtverka“ (č. l. 179 – 180).
21. Z těchto skutečností plyne, že i přes výhrady, jež obviněný vyjádřil ke způsobu, jakým poškozená R. V. postupovala při rekognici, soud i tuto skutečnost posuzoval a zásadně nezpochybnil to, že tato poškozená obviněného jednoznačně neurčila. Uvedenou okolnost však soudy akceptovaly, a podaly k ní logické vysvětlení, které opřely jednak o zvláštní přepečlivou povahu této osoby, jakož i o to, že později dovysvětlila, že si při rekognici zapomněla doma brýle. Pokud však jde o určení obviněného jako osoby pachatele, soudy své závěry opřely o výsledky rekognice provedená s dcerami poškozené, u nichž se žádné nesrovnalosti nevyskytly a při nichž obě dívky velmi spontánně s vysvětlením vlastních vjemů příznačným pro jejich dětskou bezprostřednost, na obviněného poznávaného mezi ostatními, reagovaly. Soudy se věnovaly i námitce obviněného, že v případě rekognic prováděných s poškozenými nezletilými „KOPRETINOU“ a „PIVOŇKOU“ mohly být tyto dvě nezletilé ovlivněny. Soudu prvního stupně lze přisvědčit v tom, že námitky obviněného směřující proti těmto rekognicím nepovažoval za důvodné, když zdůraznil, že policejní orgán postupoval zcela správně s ohledem na výsledek rekognice provedené s poškozenou R. V., pokud následně přistoupil k provedení rekognicí s jejími dcerami, kdy takovýto postup není v rozporu s trestním řádem (viz strana 25 rozsudku). Pochybení v daném směru neshledal ani soud odvolací, který rovněž žádný důvod k zpochybňování provedených rekognic nezjistil, protože obě nezletilé svědkyně v obviněném poznaly pachatele nejen podle vzhledu, ale i podle hlasu, což vylučuje tvrzení obviněného, že obě nezletilé dívky byly před rekognicemi ovlivněny jejich matkou. Pro takový poznatek ani spisový materiál oporu neskýtá (viz strana 9 usnesení odvolacího soudu). K tomu lze jen dodat, že poznání, kdo je pachatelem, je běžným projevem uchování si paměťové stopy v souvislosti s prožitým vjemem, jenž je subjektivním dojmem, který si i svědkyně otiskla ve své paměti, přičemž kvalitu otisku daného dojmu ovlivňuje mnoho dalších jevů, které mohou, ale také nemusejí mít, základ v spáchaném trestném činu. Soud prvního stupně tak zcela správně přistupoval k otázce hodnocení výsledku provedených rekognic zcela komplexně, nejen s ohledem na slovní projev poškozených, který je písemně zanesen v protokolech o rekognicích založených ve spise, ale i s ohledem na rysy osobnosti těchto poškozených, jejich psychický stav v době provádění rekognice. Je třeba navíc zdůraznit, že soudy i provedené rekognice hodnotily jako každý jiný důkaz, a to jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech s dalšími důkazy, které z prováděného, poměrně obsáhlého dokazování vyplynuly, takže jimi v tomto směru učiněné závěry nevzbuzují žádné pochybnosti, které by měly za důsledek porušení pravidel řádného a spravedlivého procesu.
22. K pachovým stopám v této trestní věci, vůči nimž obviněný rovněž vnesl výhrady, je třeba uvést, že otázce jejich zajištění a vyhodnocení věnoval soud prvního stupně náležitou pozornost (viz strana 29 rozsudku), především pak posuzoval tento důkaz nikoli samostatně, ale v celém rozsahu dokazovaných skutečností. V rámci souhrnu všech obviněného na jiné bázi usvědčujících důkazů šlo jen o zcela podpůrný důkaz, jenž nemá v dané trestní věci podstatnější význam, neboť jen doplnil do vzájemně provázané skupiny všech dalších důkazů jeden článek, který s ostatními korespondoval. Připomenout lze shodu mezi popisem oblečení pachatele (kratší tmavé kalhoty) uváděným nezletilými s tím, co uvedli svědci M. S. a L. P., nebo nález mobilního telefonu poškozené u obviněného apod. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je právě z kontextu všech takto provedených důkazů zřejmé, že pachové stopy zvažoval pouze jako důkaz podpůrný, neboť jej vyhodnotil ve vztahu ke všem ostatním ve věci zajištěným důkazům [srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 1998, sp. zn. I. ÚS 394/97 (N 28/10 SbNU 179)]. Tvrzené pochybení v hodnocení důkazu pachových stop nezjistil ani soud odvolací (viz strana 10 usnesení). Z těchto důvodů Nejvyšší soud v postupu soudů neshledal žádné vady [srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2003, sp. zn. IV. ÚS 10/02 (N 84/30 SbNU 287)].
23. Jestliže obviněný vytýkal nedostatky v posouzení věrohodnosti zejména poškozené R. V., ani v té souvislosti nelze v postupu soudů spatřovat pochybení, protože soudy vzaly v potaz to, že poškozená neuvedla na jeho noze vytetované srdíčko, protože si takové skutečnosti nemusela v průběhu činu, který byl pro ni velmi frustrující, všimnout, obzvláště, když jde o tetování velikosti jen 2,5 cm. Pro usvědčení obviněného však mělo význam, že je zaregistrovaly s menší či větší přesností obě dcery této poškozené. Soudy reagovaly přiměřeně i na to, že poškozená měla v předešlém dni sexuální kontakt s jiným mužem, jehož sperma se v její pochvě našlo. Logicky vysvětlily i to, že s ohledem na povahu znásilnění, při němž obviněný ejakuloval do úst poškozené a nikoliv do pochvy, se jeho DNA v její pochvě nenašlo. Stejně tak, jak bylo shora rozvedeno, se soudy vypořádaly i s její nejistotou při určování totožnosti pachatele v rámci rekognic, avšak i s tou se zaobíraly způsobem, který koresponduje s výsledky provedených důkazů, s nimiž není v žádném, natož zásadním rozporu (srov. zejména strany 23 až 24 rozsudku soudu prvního stupně).
24. Za nedostatečně zajištěné či provedené není možno ve smyslu obviněným vznesených pochybností považovat ani závěry soudů o výsledcích expertíz vzorků DNA sejmutých na baterii mobilního telefonu poškozené R. V., které by bylo možné označit za malicherné, pokud se uváží, že jí byl uvedený telefon při činu odcizen pachatelem a obviněný jen znevěrohodňoval závěr o možnosti, jak se DNA poškozené na tuto baterii mohla dostat. Za opodstatněný proto nebyl soudy zcela důvodně považován názor, že předmětná baterie nemusí být totožná s baterií z při činu odcizeného přístroje, neboť kromě uvedených vlastních pochybností obviněný nevytýkal objektivní skutečnosti, které by vyvracely správnost předmětné expertízy, že o DNA poškozené šlo. Nebylo již v možnostech expertů ani soudů objasnit, jak a kdy se tato DNA na baterii z těla poškozené přenesla. Podstatné však bylo, za jakých okolností byla tato baterie v bytě obviněného zajištěna, když vše nasvědčuje právě tomu, že se jedná o baterii z obviněným odcizeného přístroje. Soud prvního stupně však rovněž k tomuto důkazu přistoupil pečlivě a hodnotil jej v souhrnu s ostatními důkazy (viz strany 28 – 29 rozsudku). Rovněž v této otázce se s hodnocením soudu prvního stupně ztotožnil i soud odvolací (viz strana 10 usnesení), který obviněným tvrzené nedostatky neshledal.
25. Nejvyšší soud se zabýval i dalšími pochybnosti, jež obviněný v dovolání v deseti bodech vyjádřil, posuzoval je v kontextu s obsahem přezkoumávaných rozhodnutí a skutkových zjištění soudů, avšak nesrovnalosti v nich nezjistil. Nejvyšší soud s ohledem na všechny ve věci zajištěné a soudy hodnocené důkazy neshledal v postupu soudů žádné nedostatky ani vady, které by svědčily o libovůli soudů, naopak je patrné, že otázce věrohodnosti svědectví poškozených o tom, že obviněný byl pachatelem činu, jakož i všem vznášeným námitkám obviněného soudy věnovaly pozornost a učinily své závěry na podkladě logického, ničím nepřerušeného řetězce vzájemně se doplňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokázaly všechny okolnosti stíhaných trestných činů. Soudy obou stupňů hodnotily nejen obhajobu obviněného, ale všechny ve věci zajištěné důkazy s náležitou pečlivostí a jejich postup odpovídal zásadám uvedeným v §2 odst. 5 a 6 tr. ř. a §125, resp. §134 odst. 2 tr. ř. Obstaraly si dostatek důkazních prostředků, které zákonným způsobem provedly a jež posuzovaly plně v souladu se zásadami vymezenými v §2 odst. 6 tr. ř. Není porušením presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/2009 (U 6/66 SbNU 441)], což soudy obou stupňů v projednávané věci důsledně dodržely. Z napadených rozhodnutí, především pak z jejich odůvodnění, je zřejmé, že soudy ve svých rozhodnutích podrobně rozvedly, na základě jakých skutečností dospěly k závěru o vině obviněného, jaké důkazy k tomuto zjištění provedly, přičemž se neopomněly vypořádat rovněž s obhajobou obviněného, která je téměř po celé trestní řízení konstantní.
26. S ohledem na výše uvedené, při neexistenci vad namítaných obviněným, Nejvyšší soud vyloučil extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, neboť neshledal libovůli v postupu obou soudů, navíc zdůrazňuje, že měl na paměti v souvislosti s hodnocením existence extrémního nesouladu, že obecným soudům musí být dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, když právě obecný soud je tím soudem, jenž má na mysli ustanovení čl. 40 odst. 1 Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3169/09) .
27. Ze všech rozvedených důvodů Nejvyšší soud, když neshledal vady, jež by mohly svědčit o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění rozsudku, ani o kardinálně logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, nebo o opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 2120/10, ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10, či ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2083/13), a v přezkoumávaném dovolání nebyly namítány žádné vady týkající se nesprávného právního posouzení ani posouzení jiných hmotněprávních otázek, jak dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. stanoví, dovolání obviněného podané mimo označený i jakýkoliv jiný dovolací důvod podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 6. 2016
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.